Pěnice pokřovní Sylvia curruca (Linaeus, 1758)
Poznáte ji podle zpěvu
Nápadnější bývá jenom na jaře, když ještě stromy a keře nemají plně vzrostlé listí. Protože je menší jak javorový nebo dubový list, zaznamená lidské oko spíše nějaký pohyb, než si všimne samotného ptáka. Nejlépe ji určíte podle zpěvu. Není to nic světoborného, je to jen takový krátký, spíše rachotivý trylek. Každý vám řekne, že si jej nemůžete splést. Taky jsem si to myslel, než jsem jednou na jaře uslyšel jednu pěnkavu, která zpívala jen začáteční sloku svojí písničky a dál nepokračovala. Docela mě to dostalo, protože byl teprve březen, na pěnice příliš brzy. V přírodě narazíte často na něco, co se nevejde do předepsané škatulky, a nestačíte se divit. Jediné, co si pamatuji z Leninových výroků, je jeho slavné: učit se, učit se, učit se. Možná však to převzal od Aristotela, kdo ví? V tomhle tedy měli pravdu učitelé od pravěku.
Kolísaní stavů
Že je pěnice pokřovní nejmenší z našich pěnic, zjistíte spíše pohledem do ornitologických tabulek než vlastním zrakem. Při pozorování těchto ptáků máte sice takový dojem, ale oni jsou tak malí, že je musíte změřit, abyste si svoje pozorování potvrdili. Naštěstí takových měření bylo provedeno nespočetné množství, tak jim můžete věřit. Nejprůkaznější je asi hmotnost ptáků. I u ptáků se sice vyskytují, tak jako u lidí, tlouštíci i hubeňouři, ale při větším množství naměřených dat lze sestavit hodnověrný průměr. Ten pak hovoří jasně. U pěnice pokřovní se udává hmotnost 10–13 gramů, u pěnice hnědokřídlé 12–18 gramů, slavíkové 16–23 gramů a černohlavé 15–26 gramů. Nejvzácnější pěnice vlašská pak má hmotnost 20–23 gramů. Údaj o početnosti těchto ptáků u nás je nutně jen odhadem, i když je stanoven na základě konkrétních hlášení jednotlivých mapovatelů. Navíc stavy pěnic v jednotlivých létech zřejmě silně kolísají, přičemž v podstatě nikdo neví proč. Silný pokles stavů jsme nejspíš schopní zaznamenat až po nějakém čase, výrazný vzestup je sice mnohem nápadnější a hodně se o něm mluví mezi znalci, ale po nějakém čase se všechno zase vrátí k normálu, aniž by došlo k nějakým závěrům. Někdy tak před pěti až deseti léty se hodně mluvilo o zřetelném vzestupu pěnic černohlavých v okolí Prahy, v současnosti se zdá, že to je již historií. Když právě o tomhle při psaní přemýšlím, uvědomuji si, že jsem v letošním roce pěnici pokřovní vůbec ani nezaslechl. To však může být čirá náhoda. Protože velikost populací jednotlivých druhů pěnic obvykle silně kolísá, proto by bylo nejsprávnější uvádět za údaji o početnosti i letopočet odhadu. V roce 2003 bylo třeba odhadováno, že pěnic pokřovních hnízdí u nás 50 tisíc až 100 tisíc párů. První velké mapování ptáků probíhalo u nás po pět let od roku 1973. Další pak od roku 1985. V tomto rozmezí zřejmě stavy mírně poklesly, jak bylo opatrně formulováno. Okolo roku 2000 opět stavy šly nahoru a v létech 2001–2003 byl odhadován počet hnízdících párů na 60–120 tisíc. V současnosti však žádná celoplošná monitorovací akce neprobíhá, takže nějaké bližší údaje je možné získávat jen z počtu okroužkovaných ptáků. Je to ovšem jen jeden ze zdrojů informací, který je ovlivňován mnoha dalšími faktory. Je také zveřejňován až s jistým zpožděním, i když v současnosti jsou díky píli příslušných pracovníků a počítačovému zpracování tyto údaje rychleji dostupné. V současnosti je krajina zarostlá všemožnými keři až až, což je typické prostředí, které pěnice milují, ale nijak se nezdá, že by jich mnoho přibývalo. Všechno na světě je mnohem složitější, než jsme si ještě včera mysleli.
Tah pěnic
Všechny pěnice jsou hmyzožraví ptáci, kteří se sice koncem léta přiživují na všelijakých plodech, jako jsou bobule černého bezu neboli bezinky, které polykají celé, avšak větší plody, jako třeba třešně, rozklovávají. Jako hmyzožravci jsou u nás tažní. Zimují ve východní Africe a táhnou jihovýchodním směrem, oproti většině evropských pěvců. Odlétá od nás během srpna až září. V letošním roce byl počátek tahu pozorován již v začátku srpna, kdy Sitta hlásil tah pěnic i budníčků. Přilétají zpět v dubnu až květnu. První ptáci se obvykle objevují na přelomu března a dubna, hlavní přílet spadá do poloviny dubna. Poslední opozdilci se mohou zdržet až do konce května. Možná jsou to ptáci, kteří neobhájili stará stanoviště. V roce 2003 byl pozorován jeden exemplář při pokusu o přezimování. Pěnice pokřovní u nás kroužkované byly zastiženy na Kypru, v Izraeli, Libanonu a Egyptě. Pták u nás kroužkovaný byl pak zjištěn jako hnízdící v Německu. Přes naše území protahují ptáci z jižního Norska a Švédska a až z Anglie. Nejvzdálenější nález ptáka u nás kroužkovaného na hnízdě v Husinci 26. května pochází z Izraele, kde byl chycen 3. října. Vzdálenost činí vzdušnou čarou 2 683 kilometrů. Kroužkováním lze získat údaje i o věku ptáků a samozřejmě je dále zpřesňovat. U pěnic pokřovních byl u nás zjištěn nejvyšší věk 5 let a 23 dní. Nejsou to ptáci, kteří by se dožívali nějakého vysokého věku. O to víc se musí v životě snažit.
Rozšíření
Pěnice pokřovní žijí v Evropě na západě od Anglie a střední Francie až po Ural na východě. Nevyskytuje se v jižní Francii a na Pyrenejském poloostrově, v Itálii a západním Norsku. Severní hranici rozšíření tvoří linie procházející asi středem severního Švédska a Finska. Pěnice z evropského areálu rozšíření jsou řazeny k nominátnímu poddruhu Sylvia curruca curruca, který popsal Linné. Pěnice pokřovní jsou rozšířeny až daleko za Bajkal a vytváří další zeměpisné formy. Systém použitý pro „Nové české názvosloví“ jich uvádí šest. Nejméně dvě formy ze Střední Asie jsou však jindy považovány za samostatné druhy. Vnějším vzhledem se příliš neliší. Od Uralu a dolní Volhy žije pěnice pokřovní sibiřská Sylvia curruca blythi Ticehurst et Whistler, 1933, měla být zastižena i v Evropě, a to v Dánsku a Anglii. Další subspecie mají obývat pohoří Střední Asie i Přední Asie. Zdá se, že v tomhle právě moc jasno nepanuje a nenajdete nějakou shodu. Zajímavé však je, že asijské poddruhy zimují od jižního Íránu v celé přední Indii až po Cejlon. Protože však existují fotografie z Ománu, na východě Arabského poloostrova, a to z měsíce března, znamená to, že některé pěnice tady zimují anebo protahují. Podle fotografií bohužel jejich zeměpisnou formu neurčíte. A silně pochybuji, že by to snad dokázal nějaký Evropan. Jedině tak znalec východních populací.
U nás je pěnice pokřovní rozšířena celoplošně. Pohlaví u těchto ptáků lze rozeznat. Naše starší literatura sice nějaký znak nepopisuje a u samice se drží takzvané hnízdní nažiny na břiše, přesto jistý znak existuje a lze jej odečíst, pokud držíte chyceného ptáka v ruce, anebo z fotografií. Samec je poněkud výrazněji zbarven na hlavě a černý proužek je sytější, ale má také drobná bílá pírka pod okem uspořádaná do půlkruhu. Na portrétní fotce jsou jasně viditelná.
Asijské formy jsou nejspíš celkově šedivější, jak ukazuje i fotka, kterou jsem kdysi dostal z Ruska. Tady se tato pěnice jmenuje slavka mělniček nebo slavka–zaviruška. Ačkoliv je jejich výskyt ve Střední Asii kreslen v mapkách včetně horských oblastí, Bjeme je ve své práci „Ptáci hor jižní Palearktiky“ vůbec neuvádí. Zmiňuji se o tom jaksi okrajově, do hloubky se moc jít nedá. Ani sibiřská forma není u nás v podstatě nijak popsána, takže je dost dobře možné, že uniká pozornosti i znalcům.
Pokles stavu u nás?
Že bývaly pěnice u nás hojnější, lze se domnívat z práce S. Komárka „Ptáci v Čechách v letech 1360–1890“, kde se píše, že se pěnice pokřovní vyskytuje v rovině téměř v každém keři či větší bylině. Avšak v té době bylo po mezích keřů mnohem méně než v dnešní době a meze se již ani nesekají, ale ani nevypalují. V důsledku toho rostou tam nyní jen ty nejagresivnější druhy rostlin. Různorodost neboli biodiverzita přišla vniveč. Přičteme-li k tomu, že dnešní plevely, kterými zarůstají různé úhory, nejsou našeho původu, jde větším dílem o rostliny k nám zavlečené, jejichž semena naši ptáci nežerou, a není na nich ani u nás obvyklý hmyz, nemůžeme se divit, že v současnosti tedy pěnice v každém keři nenajdeme. Možná však, že jejich pokles není tak významný, jen ve větším množství keřů nejsou tak viditelné. Kdo ví?
Synonyma
Lidové názvosloví znalo pěnici pokřovní dobře, vyrostlo v češtině mnoho synonym. Zdeněk Klůz vypočítává tyto: Křovka, Mlynařík, Muchařík, Mucháček, Penice, Pěnice, Pěnice hluchá, Pěnice podkrovní, Pěnice podkřovní, Pěnice pokřovní, Pěnice slavíková, Pěnička, Pěnkava hluchá, Podkřovka, Pokřovka červáček, Popelka, Špalírka, Trávnice.
Hnízdění
Ze zimoviště se ptáci vrací jednotlivě, samci o něco dříve než samice. Samec hned po příletu zaujímá hnízdní okrsek. Hlavní doba hnízdění spadá do poloviny května. Nejvíce hnízd bývá postaveno v různých keřích, literatura jich vypočítává na 26 druhů. Někdy i dosti vysoko na stromech, těch vypočítává literatura na 7 druhů. Často jsou hnízda postavena v mladých smrčcích. To není u ostatních pěnic příliš obvyklé, jen jednou jsem takto našel hnízdo pěnice slavíkové. Oproti literatuře jsem však našel jednou v blízkosti rybníka Blatec v jižních Čechách hnízdo pěnice pokřovní postavené přímo na zemi mezi drny. Bylo ve svahu, asi dvoumetrovém, byla to nějaká hráz, bylo postavené v horní třetině svahu. Dole, na úpatí svahu, byl močál.
U hnízda nebývají tyto pěnice příliš plaché. První jsem fotografoval asi v polovině sedmdesátých let na Rohanském ostrově v Praze. Hnízdo bylo poměrně vysoko, asi 3 metry, na bezince. Hned vedle měl Metrostav sklad lešení. Kamarád mně pomohl postavit takovou věžičku z prvků lešení Haki, na které jsem stál bez jakéhokoliv dalšího krytu. Staří ptáci mláďata normálně krmili. Samice na mláďata i zasedla, aby je zahřála. Tady jsem poprvé viděl, že opuštění hnízda mláďaty není nic dramatického. Jedno z mláďat se z ničeho nic posadilo na okraj hnízda a rozhlíželo se po okolí. Měl jsem stisknout spoušť aparátu, jenomže jsem na tu situaci zíral skrz objektiv jen tak. Možná jsem čekal, že přiletí staří. Vysvětlení je ovšem mnohem všednější, přiznám, že jsem pomalý hlupák. No, a pak mládě pomalu začalo šplhat po větvičkách, až zmizelo. Zbylá mláďata na nic nečekala a hbitě vyskákala také. Nebylo již co fotografovat. Hned odpoledne se dostavil vedoucí půjčovny lešení, abych to koukal vrátit na místo. Vyřešil to však kulantně. Dalšímu zájemci o půjčení lešení ukázal, že mu půjčí právě jen tohle, což nakonec vyhovovalo všem.
Chov v kleci
Jednou jsem viděl pěnici pokřovní dokonale ochočenou. Na výstavu v botanické zahradě přišla jedna návštěvnice a měla pěnici pokřovní, kterou prý našla jako z hnízda vypadlé holátko a dokázala ji vykrmit k dospělosti. Jestli prý by o ni neměl někdo zájem. Ten pták do přírody vypustit nešel. On se neustále vracel. Bylo to na začátku podzimu a nejevil pražádnou snahu podniknout cestu do vzdálené Afriky. Žil téměř v naprosté pohodě v jednom vytápěném skleníku téměř do jara, kdy se dostal omylem do jiné části, kde byl však proveden postřik rostlin a milá pěnice se otrávila.
Pěnice u nás nikdy nepatřily mezi tak zvané klecové ptáky, tedy kromě pěnice černohlavé, která se držela kvůli svému příjemnému zpěvu. Ve Střední Asii z tohoto důvodu zaujímala toto místo pěnice mistrovská. Jednou jsem však viděl v kleci odchované pěnice pokřovní na výstavě v sousedním Německu. Vzhledem ke zkušenosti s dokrmenou pěnicí u nás a její naprosté ochočenosti, myslím si, že tito ptáci mohou být příjemnými chovanci. Jejich odchov nemusí být při dokonalosti dnešních průmyslových krmiv žádným zázrakem. Při jejich neustálém pohybu by byl jejich chov nejspíš i zábavnějším a nakonec i poučnějším než chov staticky se chovajících papoušků. Problém však je, kde je získat, aby vám byl jejich chov uznán příslušnými orgány ochrany přírody. Na to tedy pozor. Pro jistotu ještě dodávám, že také nikoho k ničemu nenabádám.
