Malá vzpomínka na velkou osobnost zootechniky

Ráda bych tímto krátkým článkem připomněla 40 let od úmrtí profesora MUDr. et PhDr. Františka Bílka, DrSc. (16. 12. 1885–29. 3. 1972). Rozsáhlý přínos pana profesora dalece přesahuje hranice doby i států. Obecně je považován za zakladatele československé zootechniky, především hipologie, ovšem jeho široké a hluboké vzdělání bylo zásadní pro naše národní plemena vůbec.

Motto: Jen to je ztraceno, čeho se vzdáme.

Rodištěm profesora Bílka je královské město Slaný a základům ohromujícího všestranného vzdělání se mu dostalo již od útlého věku. Otec, gymnaziální profesor, se věnoval geologii, botanice a nepochybně i svému synu. Jinak si jen těžko vysvětlit rozsah jeho vědění nejen v biologii, zoologii, genetice, fyziologii, biochemii, ale i v oblasti historie a umění, jakož i smysl pro třídění a řád. Že nebyla opomenuta ani stránka citová, napovídá, že ač se mu dostalo nabídky docentury na katedře gynekologie Lékařské fakulty Karlovy univerzity, věnoval své úsilí raději záchraně zvířat a ve většině případů dovedl snahu o udržení a chov do šťastného konce, resp. nasadil na správnou kolej vlaku jedoucího směr budoucnost.

Koně

Pro milovníky koní bude navždy spojován se založením Hipologického muzea ve Slatiňanech a hlavně se záchranou starokladrubského vraníka, přičemž tímto směrem jej navedla již jedna z prvních vědeckých prací, zaměřená na hodnocení podílu arabské krve v chovu lipicána. Nelze napsat jinak, než že doslova vyrval ze spárů lidské malosti poslední tři čistokrevné vrané hřebce a dvě klisny a pět vraných kříženek. Starokladrubský kůň je naše původní plemeno typu galakarossier, tedy kočárové plemeno chované po staletí pro ceremoniální účely. Hřebčín v Kladrubech, který byl založen již roce 1579, je od roku 1995 kulturní památkou včetně kmenového stáda v počtu čtyř hřebců a 65 klisen pro bílou a stejného počtu pro černou barevnou variantu. S účinností od 1. ledna 2002 jsou hřebčín a stádo starokladrubských běloušů tam chovaných prohlášeno za národní kulturní památku.

Ovce

Právě pan profesor Bílek, jeho vzdělání a  schopnost propojovat vědní obory, jeho láska ke zvířatům a umění, byl tím, kdo dal podnět k chovu původních plemen naší země – tak jako počátkem třicátých let dvacátého století k pokusu zjistit, zda a případně nakolik umělecká výtvarná díla vypovídají o typu a zevnějšku původní české selské ovce. Výsledkem je šumavská ovce, nejpočetnější kombinované plemeno ovcí chované v ČR. Mimo výše zmíněné ovce šumavské se pan profesor zasloužil i o prošlechtění české husy, regeneraci českých červinek a přeštického černostrakatého prasete.

Kůň Převalského

Nesmazatelně se zapsal i v chovu zvířat divokých. Na své náklady zakoupil a dovezl do Čech první koně Převalského, kteří v té době ve volné přírodě již prakticky neexistovali. Po založení pražské zoologické zahrady v roce 1931 jí věnoval celkem sedm koní, kteří sehráli zásadní úlohu při záchraně tohoto posledního dochovaného divokého předchůdce koně domácího, přesněji skupiny koní stepních mongolského typu. ZOO Praha měla od šedesátých let 20. století převaláka ve znaku (letos se znak bohužel změnil) a vede celosvětovou evidenci a plemennou knihu. Po zubru evropském to byl druhý pokus o udržení v přírodě již vyhubeného živočišného druhu v zajetí díky zootechnickým znalostem. Podobný postup se dodnes praktikuje u všech velkých savců chovaných člověkem. Pan profesor Bílek připravil svojí neutuchající pilnou a poctivou prací místo pro další bytí hned několika plemen, druhů. Věřte, že kdykoli prožijete se zvířaty, které pan prof. Bílek zachránil, společné příjemné zážitky, které vám přinesou okamžiky štěstí, v tu chvíli se na vás z chovatelského nebe usmívá podle hodnocení UNESCO čtvrtý nejúspěšnější genetik své doby na světě.

Poznámka

Profesor Bílek je autorem hned několika děl, která se stala na dlouhou dobu nepřekonanými učebnicemi. Autorka by byla velmi vděčná, pokud by někdo ze čtenářů měl titul Česká plemena mizící a vymizelá, rok vydání 1926, a ozval se. Prozatím se jej nepodařilo vypátrat ani v odborných knihovnách.