Základy králíkářství v otázkách a odpovědích – IX. Jaká jsou nejčastější bakteriální onemocnění u králíků a jak jim čelit?
Syfilis králíků
Králičí syfilis (spirochetóza, treponemóza králíků) je chronické onemocnění postihující rozmnožovací aparát obou pohlaví, které vede ke snížení reprodukční schopnosti králíků. Původcem onemocnění je bakterie Treponema paraluis – cunicululi. Nemoc je někdy známa pod názvem spirochetóza králíků, protože tato bakterie náleží do skupiny tzv. spirochet – tedy podlouhlých, štíhlých, pohyblivých bakterií. Nemoc byla poprvé popsána v roce 1912. Nemoc se šíří přímým nakažením – pohlavním stykem. Inkubační doba je poměrně dlouhá – literatura udává i déle než 10 týdnů. Po této době se na zevních pohlavních orgánech (u samice vulva, u samce penis, resp. předkožka) začnou tvořit typické klinické projevy. Nejdříve dojde k zarudnutí a otoku postiženého místa, postupně se začínají tvořit povrchové uzlíčky a vředy, které splývají, zasychají a odlupují se v podobě malých šupinek. Takto postiženo může být i okolí řitního otvoru, a dále někdy také okolí nozder, pysků, očních víček či uší. Onemocnění může snadno chovatel přehlédnout a připouštěním si nemoc roznést po celém chovu během relativně krátkého času. Diagnostiku provádí veterinární lékař na základě anamnézy (připouštění, prohlídka chovných zvířat …) a typických klinických příznaků, případně specializovaného laboratorního vyšetření. Léčba vybranými antibiotiky je poměrně účinná – udává se, že přibližně do dvou týdnů pod první injekční aplikace léčiva již zcela zmizí charakteristické léze. V rámci preventivních opatření má význam především prohlídka zvířat před připařováním, a také při nákupu. Vzhledem k dlouhé inkubační době (kdy se králík jeví navenek jako zdravý) je však velkým rizikem pro zavlečení nákazy i tzv. „střídání samců“, především v neorganizovaných drobnochovech. Chovatelé, kteří chtějí zabránit případné příbuzenské plemenitbě (ale sami nechtějí chovat více samců), si vyměňují plemeníky mezi sebou. Tímto způsobem se může velmi rychle rozšířit a postihnout celé konkrétní chovy, s čímž už souvisí nemalé náklady na veterinární úkony.
Pasteurelóza králíků
Pasteurelóza je závažné nakažlivé onemocnění, které může postihnout více orgánových soustav a které může mít pro chov zcela fatální následky. Původcem je bakterie Pasteurella multocida. Jedná se o podmíněně choroboplodný mikroorganismus, který může způsobovat onemocnění nejen u králíka, ale i u jiných zvířat. Jednotlivé sérotypy bakterie jsou charakteristické pro určitý druh zvířat – u králíka jsou popisovány sérotypy A a D. Spolu s touto bakterií se mohou vyskytovat současně ale také další původci onemocnění, zejména dýchacího aparátu. Nemoc může mít více forem – je známa perakutní (velmi rychlý úhyn s horečkou a zápalem plic), akutní, chronická forma nemoci. Bakterie může osídlovat sliznici dutiny nosní i bez toho, aby klinicky způsobovala nemoc. Predispozicí pro rozvoj klinických příznaků pasteurelózy může být např. méně kvalitní úroveň zoohygieny (zejména vyšší koncentrace stájových plynů, vyšší relativní vlhkost a méně časté vyklízení kotců), přeplněná kapacita kotců, stres, transport, výstava, horší výživa či také genetická predispozice. Pokud dojde k prolomení bariéry, začnou se projevovat příznaky onemocnění. Šíření infekce probíhá jak přímo (kontaktem s nakaženými jedinci), tak i nepřímo přes kontaminované chovatelské pomůcky, oděv chovatele či třeba vodou anebo krmivem. Byl popsán i přenos pohlavním stykem při připařování či přenos kapénkovou infekcí. Nakažení je možné též přes skryté nosiče, kteří sami nevykazují problémy. Pasteurelóza může mít hned několik klinických projevů – na více orgánových systémech. Chovatelé si pasteurelózu dávají do souvislosti nejčastěji s postižením dýchacího aparátu. Jedná se o infekci horních cest dýchacích, která se projevuje výtokem z nozder. Okolí nozder je později slepeno bílým lepkavým výtokem a králík může mít potíže s dýcháním – průchodností dýchacích cest. Postižený králík se snaží tohoto výtoku zbavit třením hrudních končetin o nos, a má proto slepenou srst na vnitřních plochách hrudních končetin. Mezi další možné projevy pasteurelózy patří např. i zápal plic, tvorba abscesů, záněty středního či vnitřního ucha anebo také pohlavní infekce. Diagnostiku nemoci provádí veterinární lékař na základě anamnézy (původ zvířete, případný transport, hodnocení kvality ustájení a úrovně zoohygieny apod.), klinického vyšetření a laboratorního vyšetření odebraných vzorků. Léčba pasteurelózy je složitá a komplexní – zahrnuje nejen zásah veterinárního lékaře, ale také chovatele (náprava ustájení …). Vhodná pro léčbu u králíků jsou pouze některá antibiotika. Léčba pasteurelózy je tedy zdlouhavá a s nejistým výsledkem – velmi záleží na tom, v jakém stavu se postižený králík, resp. postižený chov nachází. Také finanční možnosti chovatele hrají samozřejmě svou roli. Nemoc se ve větším měřítku může vyskytnout především ve větších chovech, kde může mít fatální následky. I proto u této nemoci platí pravidlo, že prevence se vyplatí nejvíce. Mezi preventivní opatření se řadí především dobré zoohygienické podmínky (zajištění dobré ventilace vzduchu, vlhkost, světlo), karanténa nově přikoupených zvířat, kvalitní krmení atd. Existují i vakcíny proti pasteurelóze.
