Začínáme s holubářstvím – 10. díl Slepičáci
Dnes se již nejedná o jednoduchá, mimořádně plodná, nenáročná a chovatelsky snadno zvládnutelná plemena vhodná pro všechny začátečníky, ale věnují se jim spíše opravdoví nadšenci schopní obětovat jejich chovu řadu času, finančních prostředků a práce. Ovšem i mezi slepičáky můžeme nalézt zástupce vhodné pro začátečníky. Jsou jimi němečtí modeňáci a italští triganino, u kterých byla zachována postava střední velikosti, jen nohy a krk jsou prodloužené. Všichni další zástupci jsou vhodní pro začátečníky opravdu jen ve střední až nízké kvalitě, kdy teprve po získání víceletých zkušeností se vyplatí přejít na chov nejkvalitnějších jedinců. Slepičáci lehčího typu jsou vynikající a velmi hbití letci, kteří svým neustálým temperamentem přinášejí zajímavé „obrazy“ k pozorování ptačí etologie. Středně velcí zástupci, u kterých je celková velikost dána převážně abnormální délkou nohou a krku, jsou již letově méně dovední. Všichni ostatní slepičáci pak jsou věrni svému jménu a platí o nich, že let příliš nevyhledávají, a jsou-li vypuštěni z holubníku, chodí zpravidla po trávníku jako slepičky. I zde ale vše odvisí od míry prošlechtění a vedení chovu. Majestátným tvarům a výraznému temperamentu bývá podřízen též směr vedení chovné sezóny, kde bývá upřednostňován tzv. boxový systém. Jednotlivé páry jsou drženy individuálně, mají tak klid k úspěšnému hnízdění, při kterém je omezen stres, je prováděna řízená plemenitba a samci mají i potřebný klid k odpojímání holubic. Pro některé zvlášť cenné páry lze využít při odchovu pomoci chův, které slepičáky při procesu hnízdění spolehlivě nahradí. Nejvíce oblíbenými chůvami jsou kalifornští holubi, kteří nabízí nejen výborné rodičovské vlastnosti, ale odpovídají i velikostně. Hnízdní misky volíme obdobné jako u velkých voláčů, tedy širší a hlubší. Normální misky lze doporučit jen u slepičáků lehkého typu. Velikosti a tvarům jednotlivých plemen musí odpovídat chovatelské zařízení. Krmení a vodu lze podávat poněkud výše než běžným plemenům, systém budníků je lépe řešit nikoliv na výšku, ale podél obvodu holubníku, nízko u podlahy. Slepičáci stáli u zrodu mnoha jiných plemen, například moravského pštrosa, kde se jejich genofond odráží zejména v klopených zobácích a jen mírně klenutých čelech. Dávnou kolébkou slepičáků je oblast Horní Itálie.
King
Typickým a v České republice nejrozšířenějším slepičákem je king. Tento široký, těžký a výborně osvalený holub, se silným krkem a výraznou hlavou, vodorovně drženým zobákem, kolmým a širokým postojem, úzkým a do tvaru fajfky pozvednutým ocasem, vznikl před více než sto lety v USA křížením maltézských slepičáků a mondénů s poštovními holuby a římany. Každý začátečník by si měl položit otázku, jakým kingům se bude vlastně věnovat. Vyskytují se původní kingové, označovaní jako užitkoví, u kterých nejsou tělesné tvary příliš prošlechtěné. Takoví holubi jsou vhodní ke spolehlivé reprodukci jatečných holoubat, ale nikoliv k vystavování. Mnohem častěji se setkáváme s kingy, kteří jsou výstavního typu, ale neodpovídají tzv. modernímu pojetí. Na takové holuby nejčastěji narazíme v Rakousku, Německu, ale i v České republice u méně náročných chovatelů. Jsou zpravidla méně širocí, delší, výrazně méně osvalení, s širokým ocasem, volnějším peřím a například bílí jedinci nemají červené obočnice. Třetí hlavní skupinu tvoří kingové vycházející z aktuálního amerického standardu. Na pohled jsou výborně osvalení, takže při uchopení téměř utíkají z ruky. Tento dojem síly ovšem nevzniká ani tak kvalitou svalové hmoty, ale zcela specifickým zesílením kůže. Jejich krk i hlava jsou velmi široké, klenba čela výrazná, nohy silné, kolmé a stejně tak vysoké, jak široce jsou nasazené. Ohbí křídel překrývá hrudní opeření, spodní linie je harmonicky zaoblená a plná, ocas zúžený na šířku jednoho pera. Ze zajímavých barevných rázů lze jmenovat kingy v hnědé pigmentaci, indigo a andaluské, dominantní opály, tygry, ale královským rázem zůstávají bílí, s výrazně prokrvenými obočnicemi a živě zbarveným zobákem. Nejlepší kingové mají hmotnost kolem 950 gramů. Kvalitní jedinci patří k nejdražším holubům vůbec.
Modena (anglický modena)
Laik v něm vidí kinga menší velikosti, který je ovšem více zabalen do klubíčka a krk není tak vzpřímený jako u kingů. Původní produkt anglické holubářské školy dnes zažívá zlaté časy zejména v USA, JAR a také v Dánsku, kde všude byl v posledních několika letech doveden do abnormálních tělesných forem. Typická americká záliba ve šlechtění extrémních znaků se projevila nejen v typu nejkvalitnějších modenů, na kterých vyniká šířka hlavy a krku, křídla schovaná za širokým hrudním pásem, dokonalé klubíčko ve spodku těla a především silné, široce nasazené a kolmé nohy, ale také v barevnosti modenů, kteří jsou mnohými autory považováni za největší zásobárnu genetických modifikátorů zbarvení v okrasném holubářství. V České republice na ně narážíme poměrně vzácně, přičemž jsou k vidění převážně „poevropštělí“ holubi méně abnormálních tvarů, kteří vykazují velmi často bronzové vzorky ve zbarvení nebo mandlový faktor.
Německý modeňák (modenka)
U nás byl tento elegantní holub označen příhodným názvem modenka. Je nenáročný na plochu holubníku i chovatelskou péči, avšak osobně doporučuji samostatný chov, neboť při soužití s jinými plemeny může nadbytek jeho temperamentu vyvolávat potíže. Je to holub velmi líbivý, vhodný pro každého začátečníka. Není zcela od věci, že v Německu je dlouhodobě nejoblíbenějším okrasným holubem, avšak u nás patří k plemenům spíše vzácnějším. Tělo je drženo vodorovně, zatímco ocas je pozvednutý méně než u ostatních slepičáků. Proporcionálně lze modenku rozdělit na tři stejně vysoké části – hlava s krkem, tělo a nohy. Aby bylo možno uvedených proporcí dosáhnout, musí být krk nesený vzpřímeně, zatímco středně vysoké nohy jsou nasazeny velmi vzpřímeně, jen s nepatrným podklesnutím v patních kloubech. Hmotnost modenek se pohybuje jen kolem 400 gramů. Barevnost všech modenů a modeňáků je rozvržena do dvou základních tříd. Kreslení holubi jsou tradičně nazýváni gazzi (čti gadzi), přičemž u nich se jedná o specifickou pštrosí kresbu. Větší podíl bílého opeření, než známe třeba u moravských pštrosů, se projevuje zejména v bílém kostřeci (záda jsou tržená) a povoleny jsou kalhotky maximálně o délce 5 mm. Schietti (čti skíity) jsou celobarevní, přičemž u obou tříd lze vysledovat nesmírné množství barevných rázů, kde nechybí toy stencil, bronzoví, hnědí, tygři, grizzly, indigo či andaluziáni. Vedle anglických krátkozobých rejdičů patří modenové k nejstarším známým holubům, u kterých se projevuje mandlový faktor. Jsou označováni jako magnani (čti maňany), přičemž holubi nesoucí plnobarevný faktor jsou bílí s barevným stříkáním, ostatní jsou vícebarevní, se zastoupením „mandlové“ složky.
Triganinský (též italský) modeňák
Modena ani modenka by neexistovali, nebýt triganina, který se již v 15. století prokazatelně choval na území dnešní severní Itálie. Centrum chovu tohoto původního plemene spadá do provinčního města Modena. Právě odtud v 18. století zamířili slepičáci do Německa a Anglie, kde položili základ současných známějších plemen. Triganino nebyl původně slepičákem, ale velmi pestře zbarveným holubem polního typu, který měl vynikající letové předpoklady a také výborný orientační smysl. Teprve časem bylo docíleno vedle nevšedního zbarvení, často s přítomností bronzového faktoru, jejich prošlechtění v oblasti tvarů těla, nohou, nesení ocasu a krku. Triganinský modeňák zůstal zachován jako lokální plemeno, přičemž dnes je nejmenším slepičákem. Oproti německému modeňákovi má poněkud kratší nohy a krk a méně výraznou klenbu hlavy. Vyskytuje se též v mnohem menším spektru barevných rázů.
Maltéz
Dalším původním slepičákem, jehož centrum chovu bylo v Horní Itálii, je maltézský slepičák. Jeho současný typ, zejména v Srbsku a Chorvatsku, si zasluhuje zvláštní ocenění. Bez nadsázky je holubem, u kterého je šlechtění zaměřeno v dosažení co největší výšky, s krátkým, kvadratickým tělíčkem. Hlava je protáhlá a jen mírně klenutá, s úzkým čelem. Krk je velmi dlouhý a jen mírně prohnutý, jemný a přitom kolmo držený. Oproti tomu křídla jsou velmi krátká, jen volně přilehlá, úzké letky se před ocasem kříží a jsou výrazně pozvednuté. Na co nejkratším trupu vynikají krátká a široká, vodorovně nesená záda. Dolní oblouk těla je plynule zaoblený a krátký. Nohy jsou velmi dlouhé a silné, v patním kloubu co nejvíce kolmé, postoj elegantní. Zejména na mladých jedincích upoutá poměrně řídké opeření. Ocas je nejvíce pozvednutý ze všech slepičáků, neboť je nasazen k tělu zcela kolmo, u kořene je širší, ale ke konci již maximálně zúžený a dobře složený. Náročnost plemenných znaků je vysoká, proto se vyskytují jen v základních rázech, které doplňují stříkaní, tygři a hnědá pigmentace. V České republice se v posledních letech objevují ve výborné kvalitě s dobře fungující partou chovatelů.
Vídeňský slepičák
Také vídeňského slepičáka v České republice „umíme“ chovat, a to na špičkové mezinárodní úrovni. Je to asi nejnáročnější slepičák, kde se snoubí majestátné, prodloužené tělesné tvary s velmi specifickou kresbou. I dosažení kvalitních plemenných znaků na hlavě, která je přirovnávána k orlí, vyžaduje řadu chovatelských zkušeností. Vznikl v Horním Rakousku, cílevědomým křížením norimberských bagdet, florentínů a snad i tureckých holubů. Poměrně mohutná hlava vytváří dlouhou obloukovitou linii, na kterou navazuje bez narušení silný, středně dlouhý zobák, u všech rázů světlý a u kořene dobře prokrvený. Zejména u starších jedinců jsou bradavičnaté znaky vyvinutější, přičemž obočnice sestávají z více červených okruhů. I u vídeňského slepičáka jsou křídla poněkud volně přilehlá, nohy jsou dlouhé, silné a velmi vzpřímené, dlouhý a vzpřímený je i poměrně štíhlý krk. Na rozdíl od maltézů je postava mohutná, plná, výborně opeřená, přičemž se připouští mírné odsazení spodní linie. Ocas je dobře složený, co nejkratší, poněkud zdvižený. Kresbu můžeme liniově zařadit mezi pštrosí (gazzi) bělohrotou (s 6 až 11 bílými ručními letkami), kde se vymezuje od všech ostatních plemen hlubokým zákresem obojku až k hrudní kosti, přičemž od zobáku prochází přes hlavu až po záhlaví asi 3 až 5 mm široký bílý pruh ve středové ose, který se směrem k ohbí křídel rozšiřuje na několik centimetrů široký bílý pruh. U plemene je povolena a žádoucí předvýstavní úprava kresby, kterou případnému začátečníkovi v chovu vysvětlí renomovaný chovatel.
Florentín
Starým severoitalským představitelem je florentský slepičák, který je dnes vystavěn na oblíbené platformě mohutného těla a vysokých vzpřímených nohou a krku. I tento holub je chován výhradně v pštrosí kresbě, ale není v ní významně vyhraněn. Jedná se o holuba bělohrotého s počtem 6 až 11 bílých letek a zbarvenými křidélky. Hřbet může být barevný i bílý. Velká hlava se vyznačuje stejnoměrným klenutím, zobák je středně dlouhý a silnější konstituce. Postava silná, plná a dobře zaoblená, záda vodorovně nesená, přičemž spodní linie vytváří u nejlepších zástupců pravidelný půlkruh. V rejstříku barevných rázů nechybí velmi líbiví dominantní opáli (např. světle modří bělopruzí), ale také holubi hnědé řady.
Maďarský rodobarvý slepičák
Dosud zatím jen v Maďarsku známá kombinace rodobarvého faktoru, který umožňuje okamžité rozpoznání pohlaví od narození po celý život, a typu slepičáka se vyznačuje silnější postavou, mohutnější hlavou, jen mírně prodlouženým krkem a nohama. Mohl by být vhodnou variantou pro začátečníky, ale u nás není zatím chován.
Představením slepičáků končí ta část holubářství, která byla původně založena užitkovým směrem. Všechny další skupiny holubů, které si postupně představíme, byly již od prvopočátku šlechtěny opravdu jen s cíli estetickými. Bylo to umožněno zejména tím, že chov holubů byl v minulosti provozován panovníky a nejvyššími vrstvami společnosti, kteří si mohli dovolit provozovat chov holubů jako zálibu a šlechtit a upevňovat na holubech vzácné znaky, jakými jsou například rozvoj strukturových ozdob, bublání nebo projevy mimořádné letové akrobacie.
