Pyrura černotemenný, krásný a přesto mnohdy opomíjený zástupce rodu pyrrhura
Nenápadný elegán
Přes skutečnost popsanou výše jsou znalosti mnohých lidí a především chovatelů o pyrurech dosti zkreslené a zavádějící. Asi nejvíce známými a oblíbenými druhy pyrurů, které si málokdo plete, jsou Pyrura červenobřichý a Pyrura zelenolící v opalínové mutaci, nazývaný hypoxantha. V dalších druzích a poddruzích již má mnoho chovatelů i zájemců o pyrury velký „guláš“ a bojí se v této oblasti chovatelství experimentovat, jelikož nedokážou správně zařadit určité jedince k jednotlivému druhu či poddruhu pyrurů.
Za svoji chovatelskou praxi jsem nabyl dojmu, že co není zcela jasné a jednoznačné, není pro nezkušené chovatele příliš přitažlivé, což je velká škoda. Totiž takový pyrura může být pro někoho naprosto optimálním papouškem do jeho voliér. Jsou to dobří strávníci, poměrně odolní ptáci a také nejsou tak hlasití jako aratingové či amazoňani. Dalo by se říci, že kromě toku, a také pokud okolo nejsou nějaké rušivé elementy, vítají delším řevem jen východ slunce a večer se s ním loučí. Tento článek bych chtěl věnovat především jednomu zástupci pyrurů, nenápadnému elegánovi, jakým je pyrura černotemenný.
Pyrura černotemenný
Krása těchto ptáků bohužel nejde zachytit běžnými fotoaparáty a mě samotného, když jsem ještě neviděl tyto krasavce „naživo“, z fotek nějak příliš nepřitahovali. Také pokud nejsou tito ptáci krmeni pestře a chovatel si příliš neláme hlavu s krmením, jejich barvy chytají většinou spíše matné odstíny a jsou podobné jako na fotkách. Pokud však chovatel ptákům „dopřává“ a krmí pestře, chytají tito ptáci velmi lesklé barvy a na slunci doslova září. Kontrast kovově zelené, černého temene a červeného ohbí křídel je doslova impozantní. Přestože chovám více druhů pyrurů, kteří jsou velmi barevně zdařilí, tito ptáci mě doslova dostali.
Pyrurové černotemenní patří mezi menší druhy pyrurů se štíhlejší postavou, která není tak zavalitá jako například u pyrurů rudohlavých či červenobřichých. U nás je častěji chován pyrura černotemenný brazilský (Pyrrhura rupicola sandiae) a vzácněji je chován pyrura černotemenný peruánský (Pyrrhura rupicola rupicola); ten má o mnoho světlejší krk a vypadá snad ještě bravurněji. Příroda si s ním pohrála opravdu pěkně.
Několikrát se mi stalo také to, že několik kamarádů, kteří chovají jiné druhy papoušků a v pyrurech mají již zmiňovaný „guláš“, mi po návštěvě některé z výstav ihned hlásilo, že z nádherného pyrury, který tam byl, nemohli „sundat“ oči. Potom jsme se dobrali k tomu, že se jednalo o pyruru černotemenného. Zvláštní je to, že když tito kamarádi viděli pyruru černotemenného na fotce, nikdy nebyli tak nadšeni. To mi jen potvrdilo to, že na fotografiích nejde zachytit jejich opravdová optická krása. Nechtěl bych, aby čtenář po přečtení tohoto článku nabyl dojmu, že tyto pyrury vychvaluji jen proto, že je sám chovám a chci jim dělat určitou reklamu. Rozhodl jsem se článek napsat především proto, aby více chovatelů, kteří se nyní rozmýšlí, který druh papouška si pořídit, a v jejichž seznamu figurují i pyrurové, mohlo zažít krásné pozorovatelské zážitky stejně jako já. Nejsem jediný, kdo pořídil ze zvědavosti jeden druh pyrury a nakonec jejich chov musel více rozšířit. Pyrurům zkrátka člověk propadne, a to především díky jejich specifickému chování a projevu.
Vlastní zkušenosti
První pár těchto pyrurů jsem získal z Prahy výměnou za jiného papouška. Ptáci to byli krásní a mělo se jednat o chovný pár. V prvním roce držení však k hnízdění nedošlo a měl jsem trochu obavy, zda nejsou v páru dva samci. Ptáci neprojevovali žádné známky toho, že by chtěli zahnízdit, tak jsem je umístil ven do větší voliéry do společenství ostatních párů pyrurů. Tam se ptáci občas pářili, to však u mě nevyvrátilo obavy, zda to nejsou dva samci. Mé obavy se rozplynuly až tuto zimu, kdy pár šel evidentně do toku a zanedlouho se v budce objevilo pět plných vajec. Budku jsem v době sezení zvenku vlhčil a doufal jsem, že nějaká vlhkost vždy projde dřevem i dovnitř. Za nějaký čas tu byl opět ten krásný pocit, kdy chovatel vidí a slyší ve svém chovu naprosto poprvé mláďata úplně nového druhu.
Vylíhla se čtyři mláďata, dvě mláďata krmili rodiče úplně super a dvě trochu odbývali. Dříve bych asi neváhal a mláďata odebral k ručnímu dokrmení, což jsem však nyní neudělal. Postupem času a chovatelskou praxí jsem došel k závěru, že již nechci a nebudu ručně dokrmovat mláďata papoušků a budu se podílet pouze na „přirozeném“ odchovu ptáků. Slovo „přirozeném“ jsem dal do uvozovek, jelikož v lidské péči nemůže být žádný odchov ptačího druhu úplně přirozený, ale řekněme, že se chci nyní snažit alespoň co nejvíce přiblížit přirozenosti. Po mnohých debatách s mnoha chovateli jsem totiž dospěl k závěru, že ptáci samotní moc dobře vědí, proč nechávají některá mláďata uhynout, a mají schopnost rozpoznat nepříliš dobrou výbavu mláděte do dalšího života. Je samozřejmé jasné, že pokud chovatel vlastní žaky, kteří nezvládají určitá rušení při krmení chovatelem apod. a přestanou krmit mláďata jen ze stresu, chovatel nenechá mláďata uhynout a pomůže jim ručním odchovem. Každopádně jiná věc nastává, když rodiče perfektně krmí určitá mláďata v hnízdě a některé odmítnou. Z vlastní praxe s agapornisy a menšími papoušky vím, že pokud se takové odmítnuté mládě vzalo k ručnímu odchovu, nedožilo se poté příliš dlouhého věku nebo mělo nejrůznější komplikace oproti zdravým mláďatům, která jsem odebral cíleně, abych se činnost dokrmování tehdy učil. Kvalitní dokrmovací směsi jsou dnes již tak „vědecky dokonalé“, že „slabšímu mláděti například i se skrytými vadami a špatnými dispozicemi“ mohou pomoci přežít, ale nikdo už neřeší, že tyto špatné dispozice může předávat v chovu dále. Tímto bych samozřejmě nechtěl nijak znevažovat práci mnoha zkušených chovatelů, kteří ruční odchov praktikují třeba už i z rutiny anebo z obavy, aby o ptáky nepřišli, obzvláště u vzácnějších druhů, kde je důležité vytvoření co největší základny odchovů. Také nemám na věc pouze negativní názor. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud chovatel dokrmuje původně neodmítnutá mláďata od kvalitních rodičů a dokrmování se provádí poctivě a kvalitní kaší, jsou odchovaná mláďata mnohdy větší než rodiče a také velmi úspěšná v chovu (vyzkoušeno v mém chovu a dvou chovech kamarádů). Věřím, že každý má právo na svůj názor, a já jen zkrátka došel k tomu svému.
A nyní již zpět k hnízdu. Pyrurové nadále krmili perfektně dvě mláďata a dvě méně, zkusil jsem je rozkmit pod aymary pruhovanými a vrátil zpět. Mláďata měla opět sílu více žadonit o potravu a rodiče začali pečlivě krmit i je. Těšil jsem se tedy ze čtyř mláďat. Dvě, která rodiče původně odmítali, i přes pozdější velmi vydatné krmení od rodičů pošla. Hodně jsem tehdy přemýšlel, že jsem zásahem chvilkového využití chův rodiče obelstil, aby mláďata opět krmili, ale že asi věděli moc dobře od začátku, že mláďata nebudou prospívat a uhynou. Nač tedy plýtvat potravou pro neprospívající mláďata, když může být použita pro ta zdravá. Domnívám se, že takto rodiče přemýšleli a přemýšlí i ve volné přírodě, jelikož mají pud zachování druhu a musí odchovat co nejsilnější mláďata, aby dále přežila a mohla předávat jen ty nejlepší geny.
Krmení a jiné faktory v době odchovu
V době odchovu mláďat jsem krmil výhradně máčenou či klíčenou směsí s obsahem luštěnin a každý den samozřejmě vydatnou dávkou ovoce, zeleniny, zamrazené mléčné kukuřice, jeřabinami, hlohem, šípky a také každodenní dávkou vaječné míchanice. Nepohrdli ani piškoty. Krmení pyrurů jsem rozepsal již ve svých předešlých článcích o pyrurech, tak to již nemá smysl dopodrobna opět rozepisovat.
Co se týče boudy, zahnízdili v boudě o rozměrech 30 centimetrů výška a základna 20×20 centimetrů. Domnívám se však, že velikost čit tvar a materiál boudy nejsou vůbec podstatné. Pokud pyrurové chtějí, zahnízdí téměř v jakékoliv. Naopak pokud nechtějí, můžete vystřídat různé typy budek a nepohnete s nimi.
Několik mých kamarádů má obavy začít s chovem pyrurů, jelikož mě označují za „blázna“, co se týče krmení, protože údajně ptákům dopřávám přespříliš, a bojí se, že by pyrury neukrmili. Mně osobně však pyrurové nepřijdou nijak nároční, ba naopak, jsou to mnohdy velmi dobří strávníci a naučíte je při troše trpělivosti na cokoliv nového, na rozdíl od jiných papoušků. Pyrurové sice potřebují každodenní přísun ovoce a zeleniny, ale na druhou stranu téměř vše spotřebují, obzvláště pokud potravu strouháme či mixujeme. Naopak u jiných papoušků sice možná postačí zeleniny a ovoce méně, ale zase půlka či tři čtvrtě dávky nakonec skončí v odpadu, takže to vyjde ve výsledku nastejno. Pokud si dá člověk trochu té práce se sběrem nedozrálé kukuřice, jeřabin, hlohu, šípků, aronie, afrikánu a dalších produktů, co se dají zamrazit, neměl by být žádný větší problém s přehnanými náklady na krmení těchto krasavců. Další můj argument je ten, že ovoce a zeleninu by měli dostávat alespoň obden nejen pyrurové, ale i všichni ostatní papoušci, tedy až na pár „travních“ výjimek, které žijí v nepříliš hostinných krajích se střídáním období bídy a hojnosti. Ptákům se snažím až na výjimečné dny, kdy jsem například hodně pracovně vytížený, dávat ovoce a zeleninu každý den. Velkou výhodou u těchto ptáků je to, že pokud se podaří sestavit opravdu chovný pár, můžete se těšit na mnohdy početná hnízda mláďat a rodiče se za dobrou péči chovatele náramně odvděčí svými krásnými odchovy.
Informace o pyrurech
V poslední době v časopise Fauna vyšly články o pyrurech od pana Štefana Gallo, kterých si nesmírně vážím, a děkuji mu, že mně i ostatním čtenářům poskytl velmi cenné informace a zajímavosti z chovu těchto pro mnohé tajemstvím zahalených tvorů. Snažím se tedy i nadále tematiku pyrurů udržet v rubrice okrasného ptactva a byl bych velmi rád, pokud by se přidali i ostatní „pyruráři“. Nejde přeci o to, získávat informace pouze od totálních profesionálů, osobně věřím tomu, že každý chovatelský náhled „na věc“ může vždy přinést něco nového a že i méně zkušený chovatel může něčím obohatit toho více zkušeného. V případě zájmu podělit se o zajímavosti z chovu těchto ptáků mě můžete kontaktovat na e-mail.
Závěrem bych chtěl ještě dodat to, že v chovu zastávám jedno pravidlo, nebo se spíše držím pořekadla: „Kdo se bojí, nesmí do lesa.“ A v chovu ptáků to platí dvojnásob. Můžete si přečíst desítky článků o určitém druhu a snadnosti jeho odchovu a nakonec zjistíte, že váš pár pořízený na základě přečtených informací není takový, jaký byl popisován, a naopak papoušci, kteří byli popisováni jako nároční, se u vás bez problémů množí. Pořízení každého nového druhu do chovu s sebou vždy nese očekávání, zda se mu bude v určitém chovu dařit, či ne. Je to vždy risk, který však v obou případech končí přínosem pro chovatele. Pokud se chovateli s určitým druhem nedaří, zažívá zkušenosti, které jsou k nezaplacení, a pokud se mu daří, může chov určitého ptactva nadále rozvíjet. A co jsem tím chtěl říct? Zkrátka by se měl člověk v chovu rozhodovat srdcem, a ne vždy rozumem a neměl by se bát přespříliš, protože by se nikam neposunul …
