Nejznámější holubi 8 Kudrnáč
Historie
Kudrnáči vznikli zušlechtěním tzv. kadeřavého holuba, což byl holub polního typu, u kterého se projevila neobvyklá mutace v opeření, jež opeření křídelních štítů pozvedávala a stáčela, ale nevytvářela žádné kruhovité útvary. Tento primitivní kudrnáč byl dovezen pravděpodobně z Přední Asie, kde se primitivní zkadeření vyskytuje dodnes u kadeřavých lalůčkových holubů. Po moři se prostřednictvím obchodu dostali do Itálie, Španělska, Francie a zejména na území dnešního Nizozemska a Velké Británie. Začali být nazýváni vlněnými holuby, knoflíkovými holuby, ale nejvíce snad perlovými holuby. Ze zemí střední Evropy zdomácněli nejdříve v Maďarsku a následně také v Německu. Přibližně v polovině 18. století došlo k takovému prošlechtění kadeřavého holuba, že původní primitivní kudrnatost nahradila forma opeření se stočenými prstenci křídelních štítů. Zdokonalení holubi začali být nazýváni v Anglii a posléze i v Německu kudrnáči. O definitivní zanesení tohoto nového „plemene“ do holubářské terminologie se zasloužil Brehm. V knihách z 19. století se běžně dočítáme, že existují kadeřaví (neboli perloví) holubi a vedle nich také dokonalejší kudrnáči. Logickým vyústěním byl zánik původního směru šlechtění a otevření cesty na výsluní kudrnáčům. O prošlechtění se zasloužili zprvu angličtí, pak ovšem zejména němečtí holubáři, v jejichž rukou leží břímě směřování plemene dosud. Zmínky o těchto holubech nalézáme už v nejstarší holubářské literatuře – svědčí o tom, že mutace vyvolávající stočení per křídelních štítů patří k nejstarším známým. V Aldrovandiho knize Bonensiensis Ornithologiae z počátku 16. století je vyobrazen na straně 470 kudrnáč, respektive jeho tehdejší předchůdce, který byl Italem Aldrovandim označen jako holub kudrnatý nebo též kučeravý či střapatý, pod latinským názvem columba riccia. Také Angličan John Moore se v roce 1735 v díle Columbarium zmiňuje o holubovi, jehož „peří je položeno obráceně“, a nazývá ho columba domestica frisiae (odtud angl. název frillback). Jak primitivní forma kudrnatosti vypadala, se můžeme velmi snadno dobrat jednoduchým křížením kudrnáčů s jinými plemeny holubů. Kříženci nejsou hladcí ani kudrnatí, ale kadeřaví. Původním a nejvíce rozšířeným zbarvením bylo bílé, které proslavili milánští chovatelé. Tito holubi s rousy a lasturovitou chocholkou byli ještě ve 20. století označováni jako milánští, zatímco barevní kudrnáči a bílí hladkohlaví byli vydáváni za maďarské. V Německu založili Spolek chovatelů kudrnáčů v Norimberku již v roce 1905. Postupně zde došlo nejen ke zdokonalení pernatých ozdob, ale také k utvoření moderního typu kudrnáče a k rozšíření barevných rázů o žluté bělouše, štítníky a kudrnáče stříbřité. Ke kudrnáčům se váže jedna symbolika. V roce 1949 navštívil francouzský spisovatel Louis Aragon geniálního umělce španělského původu Pabla Picassa, aby u něho vybral symbol pro 1. světový kongres mírového hnutí. Vybral si grafiku, na které Picasso ztvárnil jednoho ze svých milánských kudrnáčů, které měl několik let v ateliéru. Zajímavý je i původ těchto opeřenců – pocházeli z chovu francouzského malíře Henriho Matisse.
Kudrnáč v české literatuře
Již v naší první knize o holubech Holubářství v Čechách od Františka Špatného z roku 1862 se dočítáme: „Kudrňáci čili zpátečníci jsou holubi buď cele bílí, neb na perutích červení, peří na křídlech zpátečné, kornoutkované.“ Bohumil Bauše v knize Drůbež (1898) popisuje kudrnáče jako „holuba velikosti polního, všechna péra na špici do výše zahnutá, takže holub zdá se vlnatý a kadeřavý. Hlava jemná mívá krásný široký z ozdobných kadeří se skládající čepeček (chocholku), peří jest husté a měkké, všechna péra svrchního těla (vyjma 12 letek) jsou na špici zkadeřená v ozdobné kroužky, zvlášť krovky křídel druhého řádu, též letky, zvlášť menší, mají náklonnost ke zkadeření“. Bauše zmiňuje také holuby „perlové“, o kterých v druhé polovině 19. století píší nejen němečtí, ale také třeba angličtí autoři (J. C. Lyell a další). Jde o již zmíněnou původní formu, kdy Bauše upřesňuje, že „holub perlový má na krovkách křídel jen několik nedokonalých kudrlinek“. Téměř všechna další nejstarší česká díla, včetně těch z první čtvrtiny 20. století, nešetří naše čtenáře bohatými informacemi o parukářích a pávících, ale o kudrnáčích v nich nenalézáme téměř nic.
Historie chovu kudrnáčů v České republice a SRN
V první polovině 20. století se kudrnáči u nás chovali spíše ojediněle a totéž platilo ještě nějakou dobu po druhé světové válce. Že se kudrnáči více rozšířili, byla zásluha Jaroslava Stejskala z Hradce Králové, který je dovážel z Lipska. Další známý chov byl Čellarův na Slovensku. Proslavili ho zejména bílí a heterozygotní bělouši, později si jako první pořídil též štítníky. Na tyto specialisty navázali Zdeněk Zábranský, Ing. Pyšný, F. Valihrach, L. Vlasák, J. Novotný a V. Polášek, jakož i rodina Hruboňova a Zlámalova. Z žen, které kudrnáči fascinují asi nejvíce ze všech plemen okrasných holubů, se mezi úspěšné chovatelky etablovaly Lenka Šindelářová, Eva Štěpánková a Jana Svobodová. K našim nejrenomovanějším propagátorům bezpochyby patřili nebo dosud patří Vladimír Láník z Brna, Ing. Jaroslav Kratochvíl z Ondřejova, Štefan Drábik ze Slovenska, Ing. Josef Zadina z Golčova Jeníkova a Ing. Miroslav Zamykal z Brna. Tito chovatelé sbírali v uplynulých 30–40 letech nejvyšší národní, ale i cenné mezinárodní úspěchy. Asi před 20 lety skupinu „tahounů“ rozšířil autor článku, později se přidal Josef Havrda a nedávno František Kříž. Kudrnáči jsou velmi oblíbení také u chovatelů v klubu neorganizovaných, z nichž nejlepší holuby vystavuje na velkých výstavách v Lysé nad Labem Miroslav Heller. Úspěšnost chovu kudrnáčů u nás byla vždy v korelaci s úspěšnými dovozy kvalitních jedinců z Německa, potažmo z Rakouska. Chovatelům, kteří se o tuto důležitou činnost zasloužili, patří poděkování. Šlechtění plemene u nás řídí Klub chovatelů strukturových holubů. V Německu chov po druhé světové válce dovedl na nejvyšší úroveň Steffen Kellermann bydlící poblíž Augsburgu. Po něm se stal další legendou Werner Pfortner žijící u Frankfurtu. Dnes je z přibližně 700 evidovaných chovatelů kudrnáčů nejznámější Richard Moser, hoteliér z Mnichova, který odkoupil chovatelskou kolonii v Langqaidu, kde je k vidění několik set kudrnáčů v naprosté většině existujících rázů. Klub vede slušné internetové stránky www.svlockentauben.de, organizuje každý rok letní setkání s bohatou účastí rodinných příslušníků, jakožto i dvě menší a jednu hlavní speciální výstavu. Na poslední speciální výstavě, která se uskutečnila v lednu 2014 v Schönbachu, bylo předvedeno 466 kudrnáčů. Klub se mimořádně angažuje v propagaci na velkých německých výstavách, kterou odstartoval projekt „Fascinováni kudrnáči“, který ohromil návštěvníky VDT výstavy Norimberk 2000. U příležitosti 100 let trvání klubové činnosti byl v roce 2005 vydán zdařilý almanach. Zpravodaje klubu jsou dnes k dispozici i na internetu.
Plemenné znaky
Původní tělesné parametry, které vycházely z typu holuba polního typu, procházely postupným vývojem k holubu, jehož postava je statná a široká, ale neměla by být příliš dlouhá. Překvapivý je postoj kudrnáče, který se nachází poměrně hodně vpředu – ideální parametry tak opticky narušuje delší zadní partie. Ta je ovšem zákonitá, neboť postoj je jednak poměrně podkleslý, a tudíž se zdá více vpředu, na druhou stranu staletí šlechtěná délka opeření křídelních štítů se projevuje i v poněkud delších letkách. K vynikajícímu celkovému dojmu prospívají křídelní štíty, které by měly mít co nejvíce kulatý tvar, úzká a dlouhá křídla jsou hrubou vadou. Rovněž tak středně dlouhý a široce nasazený krk dotváří potřebnou kontinuitu, na kterou navazuje hlavička s poměrně vysokým čelem a středně dlouhým zobákem, jenž je na špičce mírně zahnutý. Partie hlavy zvláště u holubic připomínají barevné holuby, zatímco samci mají hlavy trochu těžší a často i s šířeji nasazenými zobáky. Postoj byl v minulosti dosti nízký, připomínal tak hluboký postoj barevných holubů; dnes hovoříme o středně vysokém postoji, který dodává kudrnáči na celkové eleganci. Existují dva hlavní typy moderních kudrnáčů. Jeden prezentují štítníci a někteří žlutí bělouši a bílí. Tito kudrnáči jsou téměř tak vysocí, jak dlouzí, jejich kouzlo vychází převážně z kvalitně utvářených, tedy co nejvíce kulatých, křídelních štítů a hustě rozmístěné, byť užší kudrnatosti. Stále více se daří druhému typu kudrnáče, kde jsou holubi delší než vysocí. U nich vyniká velikost postavy a velmi často i široké, pevné a kvalitně zatočené prstence na křídelních štítech. V tomto „delším“ typu známe chovatelské linie, u nichž jsou křídla v ramínkách jakoby šířeji posazené. Tímto přidruženým efektem dochází k tomu, že takoví kudrnáči netrpí tolik na slehnutí prstenců v nasazení křídelních štítů, což je při hodnocení kvality přínosem. „Vysoká“ křídla jsou tím nejlepším předpokladem také pro dosažení kudrnatosti na zádech holuba, které dotváří dokonalý vzhled plemene i při pohledu zezadu a shora. Obecnými vadami jsou drobná a málo široká postava, příliš nízký postoj, úzká křídla, letky delší ocasu (kromě bílých), dlouhá zadní partie. V linii svých kudrnáčů jsem se zaměřil na mohutné postavy, co nejpevnější a dobře stočené kudrny. Zajímavé je, že holubice mají zpravidla vyšší postoj než samci.
Kvalita kudrnatosti
Kudrnáč má modifikované veškeré opeření. Celkový efekt jakoby hedvábného opeření, znatelného nejvíce na krku, vytváří třepenitý faktor frayed (genetický symbol F). Jedná se o dominantní modifikátor, který opeření po těle mění do měkčího typu. Dle německého genetika Axela Sella by samotná kudrnatost měla být vytvářena kombinací jiných dvou dominantních faktorů, ale o úplné dominanci pochybuji. Spíše se jedná o tzv. částečnou dominanci, což potvrdí jakékoli pokusné křížení. Z hlediska dědičnosti máme co do činění s poměrně dobře děděnými vlohami, bohužel nezanedbatelné je i hledisko chovatelské, kdy nelze opomenout, že vlohy se přenášejí sice dobře, ale samotná kvalita kudrnatosti při křížení s jinými plemeny (např. za účelem vzniku nového barevného rázu) se pak dostavuje velmi neochotně a docílit ji lze jen opravdu dlouhodobým šlechtěním a výběrem, kdy kvalitní kudrnatost je dosažena díky extrémnímu prodloužení per v křídlech, která se po meziplemenném křížení velmi zkrátí. Kudrnatost je tvořena stočením per křídelních štítů, někdy se stáčejí i pera v rousech a supích perech. Na nejdelších perech holuba, tedy rýdovacích a ručních letkách, se kudrny netvoří, ale velmi často dochází k projevu „zvlněného“ peří, kdy je chovatelsky žádoucí, aby toto zvlnění bylo co nejmenší. Nejvíce nápadný je tento projev u bílých chocholatých. Kudrnatost by měla být alespoň jednou zatočená, tedy pokud možno každý prstenec by měl vytvářet dokonalou spirálu. Někdy vidíme, a to i u vysoce hodnocených holubů, že spirály nejsou dotočené, ale asi v polovině se stáčejí opačným směrem. Takto vadná kudrnatost se velmi dědí a holuby s tímto projevem nedoporučuji použít do chovu. U výborných jedinců je někdy větší, jindy menší část per stočená na křídlech dvakrát až třikrát a pera v oblasti pruhů i vícekrát. Tímto kompletním stočením dosahuje kudrnáč dokonalosti. V chovatelské praxi se potkáváme s třemi druhy prstenců. První forma je tvořena spíše užšími, ale dokonale stočenými prstenci, které někdy trpí na nežádoucí třepenitost. Tyto prstence jsou poměrně drobné, a tak se výborně stáčejí i v oblasti, kde mají plaví holubi pruhy, a v ramínkách. Zdálky se jeví krásnější holubi v druhé formě, která zastřešuje kudrnatost širší až širokou. Kudrny jsou pevné a na pohled dokonalé, někdy se však neochotně stáčejí v oblasti pruhů a v oblasti ramínek křídelních štítů, kde tato žádoucí dlouhá pera „vyhlazuje“ dlouhé krční opeření. Ideálního kudrnáče dosahujeme spojením obou základních forem. Třetí forma kudrnatosti je známá z nově šlechtěných rázů, kdy prstence jsou tvořeny příliš krátkým opeřením, bývají užší a často nedochází ani ke stočení kudrnatosti. Zlepšení je možné křížením s kudrnáči druhé formy (dlouhé a široké prstence).
Všichni kudrnáči mají opeřené běháky a prsty, přítomna jsou i supí pera. Velmi jsem si oblíbil kudrnáče s krátkým rouskem, který dodává takto majestátnímu a zdobnému holubovi dokonalost. Efekt „pevné“ nohy, kterou dobrý rous zastřešuje, je na tomto plemeni velmi líbivý. Zkrátit se dá před výstavami. Bohužel německý standard vyžaduje u většiny rázů pouze prodloužené punčošky do délky ke koncům prstů. U některých rázů, jako jsou třeba černí, se toto krátké opeření stále udržuje, ale kudrnáči dle mého názoru vůbec nesluší. Dovedu si představit, že prodloužením opeření na nohou do krátkého rousku bychom vylepšili již velmi populární obraz kudrnáče. V tomto případě by bylo vhodné též přejít na kroužek velikosti 10. Krátký rousek standard vyžaduje u chocholatých kudrnáčů včetně štítníků. V tomto případě je rous dlouhý kolem 5 cm a měl by být hustý, rostlý do stran. Dědičnost rousů je částečně dominantní a není problém se s jejich ideální délkou „popasovat“ cíleným výběrem obou partnerů v rámci tzv. vyrovnávacího párování. Poslední pernatou ozdobou je chocholka, která je vyžadována výhradně lasturovitá, zakončená růžicemi. Němečtí kudrnáči jsou v kvalitě chocholek vynikající, neboť jejich chovatelé využívají možností předvýstavní přípravy podstřihem – k dosažení ideálního napřímení a tvaru těchto ozdob. Bohužel dědičnost chocholky je recesivní, což do značné míry limituje zvýšení kvality chocholatých rázů. Chocholka se v dalších generacích i přes recesivní povahu dostaví, ale růžice, které ji zakončují, jsou dalším chovatelským oříškem, jenž v posledních 20 letech přispěl k tomu, že struktura opeření chocholatých kudrnáčů je poměrně třepenitá a drobná. K zlepšení tohoto fenoménu by mohlo přispět křížení se žlutými bělouši.
Barevnost
Již z dob počátků chovu si kudrnáč nese břímě a zároveň poklad ve své barevnosti. Břímě je to proto, že naprostá většina rázů jsou bělouši včetně bílých, což limituje zlepšování kvality křížením různých rázů, jak je provádíme třeba u pávíků. Poklad proto, že právě projev probělení per je u kudrnáčů naprosto ojedinělý a velmi kontrastní. Americký genetik W. F. Hollander pro kudrnáče popsal projev bělení jako slight grizzle (jemné probělení), genetický symbol je Gs. Všichni bílí kudrnáči jsou homozygotní bělouši. Geneticky to jsou zcela vybělení žlutí bělouši, proto mají oranžově červené, a nikoli tmavé oči. Při občasném křížení se u bílých odchovů setkáváme s červenými plochami na hrudi a v oblasti pruhů, které lze v další generaci po spáření s bílým partnerem odstranit. Červení, žlutí, modří a také již stříbřití bělouši jsou heterozygoti. V jejich odchovu se setkáváme s malou částí výletků, která známky vybělení nevykazuje. Probělení u heterozygotních běloušů je spíše malé, u modrých a stříbřitých je nejnápadnější na hlavě a břiše, hruď a křídelní štíty získávají stříbrný nádech. Spodek těla je nejsvětlejší, zejména u 0.1, ale nesmí být bílý. U červených a žlutých běloušů vzniká efekt, který se dá přirovnat k „nepravé“ mniší kresbě. Hlava, letky, spodek těla a ocas jsou téměř bílé, ostatní opeření barevné v nejtmavším možném tónu. Bílé části opeření nejsou zcela bílé, jedná se spíše o dojem. Hlava je u samců téměř bílá, u holubic je projevem pohlavního dimorfismu tmavé temeno, ale pozor, někdy je tmavé i temeno samců, což je vada. Důraz klademe na přesné ohraničení kresby na krku, mezi bílou hlavou a cihlovou nebo sytě žemlovou hrudí. Ta nesmí být bíle stříkaná. Letky mohou vykazovat červenou nebo žlutou barvu na vnitřní straně, nikoli na vnější, což je problém u poslední letky v některých liniích. Na ocasu se mohou objevovat menší barevné plochy, ale ty mohou být jen v barvě holuba a nikoli modré. Do chovu jsou velmi žádoucí. Žlutí bělouši musejí mít zobák světlý nebo světle rohový, tmavě rohový je vadou. U červených běloušů potíže nebývají, je tolerován zobák tmavě rohový i černý. U štítníků jsou barevné křídelní štíty včetně křidélek s výjimkou sedmi až deseti ručních letek, dočasně je povoleno až 12 bílých letek. Tolerováno je barevné opeření za nohama. Do chovu lze u jednoho z partnerů tolerovat barevné skvrny na hlavě, zatímco barevná hruď se může dosti přenášet na odchovy. Dost se rozšířili štítníci chocholatí. U černých kudrnáčů dbáme na dosažení intenzity a čistoty zbarvení, neboť zahnědlost je na kudrnách velmi vidět. Z USA byli do Evropy dovezeni červení a žlutí recesivní a titíž v běloštítné kresbě. Kvalita těchto rázů není dosud zcela uspokojivá. Vyšlechtil je Tom Mc Caig z Kalifornie za využití nizozemských vysokoletců běloštítných.
Chovatelská metodika
Kudrnáč nevyžaduje speciální nároky na chovatelskou péči. Obvykle je dnes držen ve voliérách, jen vzácně na volno, přičemž voliéry bývají rozlehlé. V takových prostorách není snadné tyto holuby díky vynikajícímu a poměrně rychlému letu chytit. Chovatelé si tedy obstarávají síťku, která má tvary velkého podběráku na ryby, do níž holuby nejšetrněji a nejspolehlivěji chytají. Z hlediska krmné dávky nejsou kudrnáči nijak nároční. Vzhledem k udržení vysoké kvality pernatých ozdob se vyplatí podávání pestrých a velmi kvalitních směsí, kde by neměla z důvodu pěkného zbarvení očí chybět kukuřice. Ve větším množství než u běžných plemen lze podávat olejniny a též luštěniny. Řepku přijímají také dobře, ale u rázů s bílým zobákem hrozí při nadměrném podávání tendence k jehlám na horní čelisti. Samozřejmostí je podávání gritů a solí. Před chovnou sezonou je možné holubům s maximální hustotou per zastřihnout pera kolem kloaky kvůli oplozenosti vejcí. Většinou však není jakákoli úprava nutná. Výletci se až na výjimky nehonosí výbornými kudrnami, i když jsem již pár takových holoubat odchoval, jsou to však případy výjimečné. Většinou se skutečně kvalitní kudrny objevují až při prvním pelichání. Kudrnáč je na první výstavu připraven ve stáří asi pěti a půl měsíce, tedy na zářijové výstavy se hodí březnová holoubata. V předvýstavním období někteří holubáři udržují pro výstavní jedince ideální prostředí, jež je suché a chladné. Vlhkost nebo vysoká teplota škodí uzavřenosti kudrn. Já takové procedury nedělám, neboť kudrnáč by měl být hezký celý rok, a nikoli jen pár dní na výstavě. Kudrny nevyžadují žádné předvýstavní „natáčení“, jsou darem přírody v rukou cílevědomého člověka, nikoli umělým výtvorem. Maximálně je lze vyfénovat spolu s ostatním opeřením, když výstavní holuby asi týden před výstavou umýváme od nečistot. Pak je do doby výstavy držíme na hoblinách, aby se neznečistili. Důležitá je přeprava na výstavu, kdy je ideálem čtvercový box o půdorysu 30×30 cm. Jestliže ho nemáme, postačuje oddělení o rozměru asi 30×20 cm. Do menších prostor kudrnáče nedáváme, neboť by si snadno poškodil kudrny. Ani vhodná přepravka nezabrání vždy tomu, aby se holub při odpočinku neopíral o nějakou stranu přepravky, čímž dochází ke slehnutí kudrn. Proto zkušení chovatelé zpravidla pomocí hřebínku nebo dlouhého brku před zaklecováním „pročešou“ křídelní štíty, aby kudrny zvedly do normálního stavu. Nejdůležitějším obdobím roku je párování, které zpravidla probíhá v lednu. Základním kritériem složení párů jsou kudrny. Obvykle jeden z partnerů je má užší a výborně stočené, druhý širší. Dále přihlížíme k postavě, k delšímu samci dáváme středně dlouhou holubici nebo naopak. Do chovu vybíráme holuby s co nejkulatějšími křídly. Vyrovnávat v páru musíme i délku opeření prstů a barvu s kresbou. U běloušů se díváme na přesný zákres na krku. Do dalšího chovu si ponecháme odchovy, které se posunuly blíže k ideálu, a takto postupujeme dále. Po určitém boomu kudrnáčů z počátku tisíciletí nastal zjevný útlum, a tak závěrem vyslovuji přání, aby se nám společnými silami podařilo kudrnáče v srdci Evropy opět rozšířit.
