Domov pro koně Díl 1: Domestikovaní koně
Domestikaci nevrátíme. Koně do lesů či stepí nevypustíme. Ani je nenecháme coby „nepotřebný“ lidský nástroj vyhynout. Naopak. Jejich počty se nejen v ČR rychle zvyšují a „koňský“ průmysl – ať už sportovní, chovatelský, nebo i ten „rekreační“ – představuje nezanedbatelnou část finančního rozpočtu nejednoho tzv. technicky vyspělého státu. Na druhou stranu stále se zmenšující volné plochy brání i případným snahám nechat koně žít, „jak jim příroda káže“, což platí pro střední Evropu dvojnásob. Jak se tedy má zachovat každý, kdo by se rád koním za všechny jejich služby lidstvu odvděčil?
V první řadě by si lidé měli uvědomit, jaká jsou koně zvířata, v jakém prostředí se vyvíjeli a jak žijí, pokud se „vymknou“ lidské péči (například divoce žijící mustangové v Americe či tzv. brumbyové v Austrálii, ale i polodivoce chovaní koně na britských ostrovech či ve Francii). V druhé řadě by si měli ujasnit své vlastní možnosti finanční, prostorové i časové, které mohou koním „darovat“. A nakonec by měli vytvořit co nejlepší kompromis – péči, která bude i v našich podmínkách přelidněné Evropy zajišťovat koním jejich základní životní potřeby a poskytne jim i dostatečný – skutečně koňský! – komfort, ale zajistí i lidem, že je i nadále budou moct využívat dle svých přání.
A právě tomuto tématu bych chtěla věnovat nový seriál: jaké zajistit koním ustájení, jak upravit dostupné prostředí, na co hledět, aby zůstali koňmi – spokojenými a zdravými koňmi, kteří budou moct pro své lidi nerušeně, ochotně a dlouho pracovat. Seznámíme se s poznatky i se zkušenostmi, které se množí jako houby po dešti, bez ohledu na to, zda se jedná o koně chovné, rekreační, či aktivně sportovně využívané. Všichni koně jsou totiž stejní – jejich využití se sice různí, ale potřeby zůstávají stejné. A shrnout je, vyjmenovat a popsat je navýsost jednoduchý úkol:
Co koně vlastně potřebují – aneb co dělá koně koněm
Koně jsou v první řadě
býložravci, živící se především trávou a jinými bylinami,
žijící v otevřených prostorách,
v prostředí mírného až chladného klimatu,
vážící pár metráků,
kořist pro větší predátory,
chránící se před ulovením rychlým a většinou přímočarým během a
životem v organizované skupině – stádě.
Zato lidé jsou „děti horké Afriky“ čili pocházejí z teplých oblastí, skuteční všežravci, živí se nejen uloveným (!) masem, ale i posbíranými plodinami, žijí sice v otevřených prostorách, ale ukrývají se do vybudovaných „doupat“ – domů, chýší, přístřešků.
Na koně a jeho potřeby se nelze dívat lidskýma očima, i když to tolik láká; přirozené potřeby těchto čtyřnožců mohou být někdy zásadně odlišné. Co k nim tedy patří?
Pohyb
Koně jsou doslova od narození na nohou, dokonce odpočívají vestoje a lehají si jen na krátkou dobu, aby mohli usnout potřebným REM spánkem, a to ještě ne každý den. Velmi neohrabaně vstávají a ležící kůň je snadná kořist pro predátory – na rozdíl od koně stojícího. Ve volné přírodě koně dokonce prochodí velkou část dne, mluví se přibližně o 16–20 hodinách dle počasí i kvality pastvy. Pohybují se především při pasení, krok-sun-krok a denně ujdou v průměru okolo 10 kilometrů; nemají-li v blízkosti zdroj vody, počet nachozených kilometrů se může výrazně zvýšit. Pohybu se během vývoje přizpůsobilo i fungování koňského těla: závisí na něm i funkčnost jejich krevního oběhu, dýchání, činnost svalů, kloubů, šlach i kostí, nervosvalová koordinace, kvalitní růst kopytní rohoviny, správné fungování trávicí soustavy a v neposlední řadě i vyrovnání hladiny hormonů a psychická pohoda. Koně jsou navíc zcela přizpůsobeni pohybu po pevném, mírně pružném povrchu – travním drnu, a to celou stavbou a funkcí svých končetin včetně kopyt.
Pobyt venku
Koně „vznikali“ pod širým nebem, nikdy se neukrývali v porostu ani si nehloubili nory či nestavěli doupata nebo hnízda. Dokonce nejsou ani vázaní na jedno prostředí – teritorium – ale jdou tam, kde mají potravu a vodu. A protože potravy potřebují pro svá velká těla hodně, křižují dost velké otevřené prostory. I na pobyt na čerstvém vzduchu si jejich tělo během svého vývoje více než zvyklo: potřebuje ho. Koně musejí dýchat „čistý“ vzduch, protože jakékoli příměsi, ať už prach, plyny, vlhko, či různé patogenní zárodky, dráždí a postupně poškozují jejich velmi citlivé dýchací cesty. Důležité však je i světlo a působení proměnlivé teploty prostředí. Oboje výrazně ovlivňuje hormonální rovnováhu, která zase ovlivňuje naprosto celý organismus. Nejvýrazněji jsou tyto potřeby vidět na plodnosti klisen, ale pozorný pozorovatel si všimne i toho, jak pobyt venku ovlivní chování koní: jak nervózní koně uklidní, harmonizuje, lenivce zase probere a oživí.
Potrava
Trávicí aparát koně je nesmírně složitý a funguje dobře pouze tehdy, když kůň může po celý den přijímat po trochách vláknitou potravu (ideálně pastvu) a důkladně ji žvýkat. Během svého vývoje se přizpůsobil konzumaci travin – poměrně houževnatých, vláknitých rostlin. Dokáže je dobře zpracovat, na rozdíl například od člověka či od jiných zvířat živících se stravitelnějšími listy nebo plody. Protože jsou ale koně velká zvířata a trávy nejsou zrovna plné živin, musejí jich spořádat velké množství, až pár desítek kilo za den. Je logické, že jejich příjmem a důkladným rozžvýkáním musí strávit většinu svého času. I na to je však od přírody zvyklý; potřeba neustále něco sbírat ze země, okusovat, žvýkat je mu tak vrozená, že z nedostatku těchto možností vznikají takzvané zlozvyky, například klkání či okusování mříží nebo dřevěných ohrad. Pokud kůň nemá dostatečný a rovnoměrný přísun vláknité potravy, jeho trávicí trakt trpí vážnými problémy (žaludeční vředy či koliky) a psychika nedostatkem činnosti.
Společnost dalších koní
Kůň je společenské zvíře a ke svému životu potřebuje další koně. Ve volné přírodě koně žijí v rodinných skupinkách, kde je jeden „otec“ (hřebec, „majitel“ harému), dále pár klisen (jeho „manželek“) a jejich mladí potomci. Celkem asi 6–9 jedinců. Mladí hřebečci od svých rodných skupin odcházejí a vytvářejí na přechodnou dobu mládežnické skupiny, aby, až dospějí a zesílí, k sobě přilákali mladé klisny z jejich rodinných skupin a vytvořili si svůj harém nebo aby „ukradli“ jinému hřebci celou jeho rodinu. Většina lidí se mylně domnívá, že život ve stádě je jen o dominanci a boji o nejlepší pozici, ale tak to není. I mezi koňmi, stejně jako mezi lidmi, vznikají velmi pevná přátelská pouta a ustálené skupiny dokážou nažívat velmi harmonicky. Stádo každému jednomu koni poskytuje bezpečí, ale i pohodlí a komfort, sociální vyžití. Umožní mu dokázat sobě i jiným vlastní schopnosti, naučí ho dělat kompromisy a vycházet s ostatními. Je to první styčný bod koní a lidí – oba dva tyto živočišné druhy jsou sociálně založené, potřebují společnost sobě rovných.
Otevřený prostor
Koně jsou lovená zvířata spoléhající se na dokonalý přehled o svém okolí, na včasné zachycení každé známky přítomnosti predátora. Stejně tak potřebují prostor pro řešení nějaké stresující situace: utečou od ní. Koně jsou obecně klaustrofobní a mnohým jedincům způsobuje pobyt v uzavřených či stísněných místech stres. Stromy nebo střecha nad hlavou, houští či zdi kolem sebe, to jsou místa, která koním „od přírody“ nahánějí hrůzu, protože jim znemožňují mít přehled o okolí a utéct ve snaze zachránit si život. Kůň se cítí být silný pouze tehdy, když má kolem sebe „volnost“.
Podněty
Aby nervový systém, který řídí celý organismus, zůstal v rovnováze a mohl vůbec správně fungovat, potřebuje neustále získávat informace z okolí a analyzovat je. Potřebuje podněty, a to v dostatečném množství a síle. Zvíře, které podněty nemá, otupí a může být nemocné – fyzicky i psychicky. Může se naopak začít chovat „hyperaktivně“, nervózně, nepřiměřeně. Koně potřebují, stejně jako jiná zvířata, neustále sledovat a vyhodnocovat své okolí, přizpůsobovat se změnám počasí i denního rytmu, komunikovat s dalšími koňmi, popřípadě řešit různé situace (například vyhledat potravu či prozkoumat neznámý objekt v dáli nebo přímo před nosem). Potřebují se dokonce i lekat či přímo bát a zase uklidňovat. To vše posiluje jejich tělo i mysl, dokonce zvyšuje jejich odolnost i inteligenci.
Víme už, kdo je to kůň, jaké má potřeby a přirozené touhy vycházející z toho, v jakém prostředí a životním stylu se tento živočišný druh dlouhé miliony let vyvíjel. Žil v souladu s nimi výrazně déle, než kolik jako domestikovaný tvor žije v souladu s potřebami lidí… Každý, kdo se o koně zajímá, vlastní je nebo ustajuje, by si tyto potřeby měl uvědomit. Protože pouze tak bude schopen jim zajistit vhodné ustájení a péči, skutečně dobrý koňský domov!
