Když je čas odejít
Stává se, že si kůň přivodí tak vážné zranění nebo jiné postižení, při němž ošetřující veterinář konstatuje, že se koni již nedá pomoci a musí jej ihned utratit. Majiteli pak zbývá se jen smířit s osudem. Kromě těchto případů je ale na majiteli koně, aby rozhodl, jaký osud jeho koně čeká.
Málokterému chovateli se stane, že by mu kůň uhynul sám a rychle. Úhyn koně „na stáří“ jsem zažila jednou a i tam pomáhal milosrdnou injekcí přizvaný veterinář, neboť bylo jasné, že se kobylka rána nedožije a bez této pomoci by zřejmě umírala ještě několik hodin. Kdyby však toho večera nebyli ve stáji lidé, zřejmě by dotyčnou našli až ráno již mrtvou, a nikdo by netušil, jak dlouho ležela neschopná se zvednout a čekala na svůj nevyhnutelný konec. Ve většině případů zůstává jen na majiteli koně, aby poznal, že je čas na poslední rozhodnutí, a to by měl v zájmu zvířete dokázat učinit dřív, než se žití stane pro koně zcela nesnesitelným.
Pro majitele koně je to těžké rozhodnutí, zvlášť pokud má ke koni blízký vztah. Musí rozpoznat, kdy je život koně ještě možný v relativně přijatelném režimu a kdy začíná trápení, které bude stejně končit smrtí. Uvědomme si přitom, že kůň je zvíře, pro něž je i snížená pohyblivost velmi stresující záležitost, protože stádové zvíře, které ztrácí možnost pohybu se stádem, je v přirozených podmínkách první kořistí predátora, a tyto instinkty si nese i náš domestikovaný kůň. Jsou různá postižení, která si kůň dokáže při nastavení výborných podmínek vykompenzovat, ale každý případ musí být posuzován individuálně, podle toho, v jakých podmínkách byl kůň zvyklý žít a jaké podmínky je člověk schopen mu poskytnout. Míru „přijatelného utrpení“ by měl být schopen určit ošetřující veterinář, který si je vědom širších souvislostí než jen poučený laik, jenž se snaží udržet si svého koňského kamaráda naživu. Zvláště u chronických problémů je někdy obtížné odhadovat, jak dalece je pro koně výhodné přežít další měsíc nebo rok.
Když je jasné, že prodlužování života koně ke kvalitnějšímu bytí zvířete nepřispěje, je třeba učinit poslední krok a zvířeti nechat život ukončit. Možnost má majitel v podstatě dvojí – buď nechat koně utratit veterinářem, nebo jej dát porazit na jatkách. Varianta jatka nepřichází v úvahu v případech, kdy byl kůň léčen přípravky znemožňujícími využití masa, ale také by neměla být zvažována v případě, kdy má kůň problém stát – v takovém případě by byl převoz koně týráním zvířete. Argumentem pro jatka bývají finance, za koně majitel dostane zaplaceno, zatímco v případě utracení musí platit. Zejména pro větší chovy, kde kůň „není součástí rodiny“, je tato varianta pochopitelným řešením, stejně tak pro ty, kteří mají koně pro obživu a ne pro potěšení. Dokonce se prý dá na jatkách domluvit, aby se kůň na porážku dovezl ráno, kdy ještě není v místě pach krve, takže lze i v rámci možností nenavyšovat stres. Osobně mám však za to, že pro koně představuje stres i samotná cesta na neznámé místo, a pokud člověk vedle koně trávil čas jako vedle kamaráda, je přirozenější mu dovolit odejít ze světa v místech důvěrně známých. V takovém případě se stačí domluvit s veterinářem, aby koně uspal. „Dát koně uspat“ není jen eufemismus. Kůň se skutečně uspává podobně jako například před operací, a teprve až leží v narkóze, dostává další injekci ukončující jeho životní funkce.
Když je kůň po smrti, povinnosti majitele ještě nekončí. Mrtvého koně buď odváží kafilerie, nebo jej za splnění určitých podmínek můžete pohřbít v místě, kde to veterinární správa předem odsouhlasí. Takový koňský hřbitov musí být situován tak, aby neohrožoval například spodní vody. Potvrzení je tedy nutné začít vyřizovat s dostatečným předstihem, aby se k žádosti stihly úřady vyslovit, než k utracení koně dojde. Podobně je vhodné s předstihem dohodnout odvoz těla koně kafilerií, než si domluvíte termín s veterinářem, aby se vám na dvoře třeba přes víkend nezačal kůň rozkládat. Za odvoz koně zaplatíte zhruba 10 korun za kilogram jeho váhy.
Poslední povinností je pak odeslat hlášenku o změně na ústřední evidenci, která se jako každá změna zasílá do pěti dní ode dne, kdy situace nastala. Průkaz koně provází koně do poslední chvíle – tedy buď jej předáváte na jatkách, nebo kafilerii.
Pak už zbývá se jen vyrovnat se ztrátou „rodinného příslušníka“, kamaráda, se kterým jste se toho tolik naučili… a protože koňařina je nemoc nevyléčitelná, s dalším koněm po svém boku.
Pro některé majitele koní je pomýšlení na poslední věci koně natolik nepřijatelné, že tyto starosti přenechávají jiným lidem a koně ve špatném stavu nebo se sníženou využitelností se zbavují prodejem nebo darováním. Tento fakt by si měli uvědomit zejména ti, kteří chtějí levně získat koně – kůň zdarma, v kategorii „jinak půjde na jatka“ nebo nevídaně levný, je pravděpodobně bude stát mnohem víc peněz než zdravé zvíře za přiměřenou cenu, a navíc je možné, že pro toto zvíře se již nebude dát brzy udělat nic jiného než mu zajistit rychlou smrt. Myslím, že kdyby si původní majitel skutečně rozmýšlel co dělat, s ohledem na koně, nevolil by stěhování do nového prostředí, k cizím koním, kteří se k slabým kusům chovají spíš pragmaticky než altruisticky (přítomnost slabého jedince přitahuje ke stádu šelmu, proto je pro stádo lepší si takového koně držet raději od těla), a dovolil by mu dožít „mezi svými“ včetně jeho lidských kumpánů. Je to koneckonců to poslední, co můžeme svému koni dát.
