Reakce na článek autora Petra Podpěry ve Fauně č. 5/2014 Kvalita barevných kanárů
Je několik evropských států, které lze označit za kanáří velmoci. Je to například Itálie, Španělsko, Portugalsko, Nizozemsko, Belgie… Mimo Evropu, na což se autor odvolává, pak jednoznačně Brazílie. Tyto státy jako takové určují směry a trendy v chovu barevných kanárů a jsou schopny je prosadit do platných standardů. Zbytek evropských států se více či méně „veze na vlnách“, ale pokud budou chovatelé z těchto řekněme druhořadých zemí stát o prvenství na světových šampionátech, musejí, ať chtějí, nebo nechtějí, sledovat tyto trendy. Pochopitelně chovatelé z každé ze zmíněných chovatelských velmocí mají za to, že právě jejich kanáři by měli být ti nejkvalitnější, a tím mnohdy vznikají až diametrálně rozdílné názory na tu či onu variantu barevných kanárů, ale to je přirozený vývoj. Naše současná chovatelská základna, chcete-li naše kluby, nemůžou a nikdy patrně nebudou patřit mezi kanáří velmoci a budeme jen, a to v lepším případě, hrát druhé housle.
Autor v témže úvodu použil slovo „Kříženci“. V našem pojetí je kříženec jedinec, jehož rodiče patří každý k jinému druhu, tedy mezidruhový hybrid, což v tomto kontextu není pravda. Může se jednat jen o jedince vzniklé spářením dvou různých mutací v rámci jednoho druhu.
V odstavci „Barevní kanáři se šlechtí především na barvu“ není také až tak pravdou, že za barvu či vybarvení získává Kanár přes 50 % z celkového součtu bodů. Je tomu jen v případě lipochromových jedinců. Taktéž nemusí být nutně pravdou, že velikost nad standardní míru, to je maximálně 14,5 cm, nutně svědčí o přikřížení některého postavového kanára. Před několika roky byl trend odchovávat větší velikost u barevných kanárů, ale v dnešní době se tento trend opět vrací ke standardu.
V odstavci „Postava barevného kanára“ není opět až tak pravdou, že posuzovatel není schopen při posuzování odhadnout správnou velikost. Jednak mu k tomu pomáhá mřížka na čele výstavní klícky, a jen trochu zkušený posuzovatel – specialista na kanáry – je schopen určit správnou velikost díky svým zkušenostem, a to i z vlastního chovu. Velikost ovšem vždy souvisí s dokonalostí celého tvaru těla ptáka.
V odstavci „Hodnocení nebarevných pozic u kanárů“ autor zcela pomíjí současný platný český standard, který u nás v překladu a úpravě Jiřího Tichého vydalo ČSCH již v roce 2009. Pozice III. tak není, jak uvádí autor, Opeření, ale Kategorie, což ale neplatí u kanárů recesivně a dominantně bílých (lipochromových i melaninových). Pozice autorem uváděná jako IV. Velikost (10 bodů) je Opeření (15 bodů). Pozice V. autorem uváděná jako Postava (10 bodů) je v platném standardu uvedena jako Postava a velikost (15 bodů). A nakonec pozice VII. Kondice byla změněna na pozici Celkový dojem.
Jen těžko lze určit, který styl posuzování, zda bodování, nebo šíbr systém, je lepší či spravedlivější. Ano, jsou odbornosti v rámci výstavnictví, kde se většinou neboduje a soutěží se na pořadí, ale i tento způsob posouzení je jen subjektivní výběr. Je ale zbytečné si lámat hlavu, která metoda je objektivnější, protože na Světových výstavách C.O.M – O.M.J je jediný způsob posuzování, a to bodování, což je odečítání od ideálních 100 bodů.
Ve stati „Posuzování a politika“ autor svým způsobem zpochybňuje počet bodů, které špičkoví kanáři mohou dostat. Myslím si, že mezi barevnými kanáry jsou už špičkoví jedinci, kteří mohou sahat co do počtu bodů tak vysoko, nevidím v tom takovou nemožnost, ovšem nikoli u nás. Ostatně na světový šampionát jsou zváni specialisté z řad mezinárodních posuzovatelů, kteří ještě jednou komisionálně potvrdí, či zpochybní bodové ohodnocení kanárů, kteří se umístili jako vítězové I, II, III. Dále například holubáři, a to i u nás, jsou bodově hodnoceni okolo 95 bodů, a nikdo se tomu nediví, a co více, není potřeba žádné komise, aby jim body přehodnotila.
Dále autor zpochybňuje správné zařazení kanára z časopisu Alcedo Ornitologia e Natura (Marzo – Aprile 2011, č. 56, str. 20), kde je na celostránkové fotografii kanár žlutočerný intenzivní. Myslím, že zde opět můžeme věřit mezinárodním posuzovatelům, kteří takovému ptákovi dali oněch 94 bodů. Žádný neklasický melanin v něm zamíchaný není. V současné špičce, a dovolím si říci i v lepším průměru napříč Evropou, jsou jedinci v černé a hnědé řadě, kteří takto kvalitní kresbu na zádech mají. To, že se s těmito ptáky u nás příliš často nesetkáme, neznamená, že v jiných zemích neexistují a že nemohou nést takové znaky. U špičkových ptáků se pohybuje poměr mezi melaninem a lipochromem v kresbě na zádech mezi 80 % melaninu ku 20 % lipochromu. A uvědomme si, že šlechtění probíhá dál. Trochu mě zaráží, že autor při srovnání tohoto ptáka s ptákem na str. 38, kde je vyobrazen opravdu žlutočerný intenzivní onyx, nevidí ten zásadní rozdíl. Na téže straně si autor vzal do hledáčku žlutohnědého onyxového mozaikového samce. Zde snad jen tolik, že je nutné si uvědomit, že ptáci na fotografiích jsou foceni po posuzování a autor jakožto bývalý posuzovatel by měl vědět, že několik hodin od posuzování se může stát, že si vítězný kanár třeba roztřepí ocas atd. Také je nutno brát v úvahu to, že ptáci takto focení jsou chytáni do rukou a nejsou v boxu na focení dostatečně dlouhou dobu, za kterou by se mohli dát opět do pořádku. Některým se to povede, jiným moc ne. Fotografie zachycuje určitý moment v čase, a to, že je někde pták rozčepýřený, nemusí nutně znamenat, že při dalším pohybu se mu peří nesrovná.
V čem s autorem lze souhlasit, je fakt, že v kategorii je opravdu kanár nepříliš dobrý, nicméně nutno uznat, že kanár je ohodnocen 91 body, a je možné, že pokud bychom ho viděli naživo a „srovnaného“, může vypadat lépe. Co se týče intenzity hnědé barvy, tak dnes již je u kvalitních kanárů hnědá barva opravdu hnědá, a to u těch opravdu dobrých až hodně tmavě kaštanově hnědá. Na omezených technologických reprodukcích tisku je někdy velmi těžké poznat, zda se pohybujeme v černé, či hnědé řadě. Opět je zde třeba brát v úvahu jistou odchylku od reality při hodnocení fotografií. Ostatně pokud se podíváme na fotografii na protější straně v časopisu, uvidíme, že je tonálně upravena tak, aby to v tisku vyšlo alespoň trochu dobře, a každému je jasné, že to není ta správná barva achátového ptáka.
Abych jen nekritizoval nebo neoponoval, dávám autorovi za pravdu v části nazvané „Přísnost a benevolence při posuzování“. Naši chovatelé mnohdy opravdu nevědí, co chovají, a také je pravdou, že špatně určený opeřenec z naší výstavy není vyloučen, ale je posuzovatelem při bodování opraven, tj. posouzen podle toho, do které varianty skutečně patří. Tato praxe však neplatí na klubových speciálkách či při mezinárodních soutěžích (Exotika, Exota). Když to vezmu po praktické stránce, na okresních či na ještě menších výstavách by při striktním dodržení tohoto pravidla bylo opravdu vyřazeno velké množství ptáků, a to nejen kanárů.
Autorovo tvrzení o tom, že chov recesivně bílých kanárů je nejjednodušší, lze také trochu zpochybnit, protože na rozdíl od jiných barevných variant zastíní dezén na těle kanára drobné nedostatky. U bílých kanárů je vše, včetně ušpinění z výstavní klícky či zašpinění již z „domu“, velmi nápadné. Ruku na srdce: kolik našich chovatelů ví, že by se tito kanáři před výstavou měli umýt s pomocí chovatele?
Na závěr opět musím dát za pravdu autorovi, že u nás nejsou tak kvalitní kanáři ani jejich chovatelé, jako je tomu u postavových andulek, ale není potřeba být z toho frustrovaný, je jen otázkou času, kdy se to nutně musí i u nás změnit. Nemyslím si, že někdy budeme kanárkářská velmoc, opravdu postačí mít průměrné kanáry, myšleno průměrné v rámci Evropy!
