Nejznámější holubi 16 Staroholandský kapucín
Historie
Z oblasti dnešní Indie, Turecka, Egypta, Kypru a Řecka se v 15. a počátkem 16. století dovážela pomocí mořeplavby různá primitivní plemena, pro která byl společným jmenovatelem výrazný rozvoj pernatých ozdob v záhlaví a jež řadíme mezi vývojové předchůdce parukáře. Ve Španělsku je dodnes znám starošpanělský parukář, který se na území Pyrenejského poloostrova dostal nejpozději roku 1610 z Kypru a Řecka, na území Dánska je vzácně chován dánský parukář, v Nizozemsku limburský límcový (je podobný kapucínovi, ale je menší a vždy jednobarevný), v Řecku, na Kypru a Krétě je oblíben řecký parukář a známe i primitivní ruskou variantu. Všechna tato „prastará plemena“ spojuje lokální rozšíření a stupeň prošlechtění, který se zastavil na určité úrovni. Až do 20. století byl takovým nenápadným lokálním plemenem také staroholandský kapucín, jehož předci byli do Nizozemska dopraveni v 15. století z Indie. Kapucín je nazýván holubem Jana Steena (1626–1679), což byl významný nizozemský malíř 17. století, ale vícekrát ztvárněn byl i v dílech dalších tehdejších malířů: Melchiora d'Hondecoetera (1636–1695), J. Victorse a dalších. Zatímco v 18. století se podařilo parukáře významně zkvalitnit a rozšířit po celém světě, staroholandský kapucín zůstal nadlouho „zapomenutým“ holandským fenoménem. V druhé polovině 19. století se o něm zmínilo několik anglicky i německy píšících autorů (Prütz, Baldamus, Friderich) a není nezajímavé, že ho popisovali jako „kapucínského rejdiče“. Poznatky o „krvi rejdičů“ v tomto strukturovém plemeni nejsou zřejmě dodnes doložené, ačkoliv o tom „málokdo pochybuje“. Je možné, že kapucín nikdy rejdičem nebyl, ale jeho perlové oči a výborné letové dovednosti nějak autory nutily k tomuto začlenění. Plemeno bylo v první polovině 20. století pro světové holubářství zapomenuto, až po druhé světové válce přišel mezinárodně uznávaný holubářský odborník H. Th. G. Moezelaar, který podnikl rozsáhlé pátrání po zbývajících holubech na nizozemských selských dvorech. Podařilo se mu shromáždit základ pro náročnou regeneraci, prosadil výhradně perlové oči a standardizaci dalších určujících znaků plemene, které nazval staroholandským kapucínem. Název prezentuje dávné kořeny chovu v Nizozemsku, jakožto i podobnost pernaté ozdoby s hnědým oděvem a kapucí mnichů kapucínů, kteří jsou známi i z působení u nás. Na popud propagátora Moezelaara vznikl 18. ledna 1959 v Haagu Holandský klub kapucínů (0ud–Hollandse Kapucijnen–Club), který přijal za své motto: „De duifvoor jederen“ – holub pro každého. V Německu byl spolek založen 1. ledna 1966 a s počtem 135 členů z Německa, Švýcarska, Francie a USA je největším na světě. Kapucíni si brzy získali vynikající reputaci a rozšířili se nejen do většiny zemí v Evropě, ale i do Velké Británie (klub od 1972), USA a Kanady (klub od 1984) a dalších oblastí. V Evropě na speciálních a mezinárodních výstavách bývá k vidění mezi 250 a 350 kapucíny, včetně šedohnědých, zatímco anglicky hovořící oblasti zase podstatně rozšiřují 12 původních barevných rázů.
Objevení kapucínů českými holubáři
O existenci plemene se zřejmě nedočteme v žádné starší naší literatuře. Kusé zmínky se počaly objevovat v dobách „železné opony“, například v praktické knize Domácí chov zvířat (Jiří Havlín a kol., 1983), kde o něm autor uvádí: „Podobný jako parukář, ale s méně vyvinutou parukou, která nezakrývá hlavu a oči, je kapucín (staroholandský).“ Dobrým počinem, který otevřel plemeni cestu k nám, bylo uveřejnění jeho vzorníku (pod názvem kapucín) ve Sborníku vzorníků plemen holubů z roku 1993. Nastálo se k nám kapucíni dostali teprve až kolem roku 1997 a dnes patří k oblíbenému plemeni, jehož nejlepší chovatele zastřešuje Klub chovatelů strukturových holubů v ČR. Kapucíni se k nám šířili nejen z německých chovatelských trhů, kde okouzlili dokonce i řadu „neholubářů“, kteří si je pořizovali jako okrasný doplněk, ale dokonce až z Nizozemska. O jejich import ve žlutém zbarvení se v tehdejší době postaral Josef Svozil, který je rovněž s úspěchem vystavoval na Evropské výstavě drobných zvířat v Brně roku 1998. Tento chov jsem převzal a několik let plemeno propagoval na velkých výstavách u nás. Posléze břímě rozvoje plemene převzali Ing. Zamykal, př. Shejbal, Havrda a další. Bohužel toto plemeno u nás dosud čeká na opravdu zapáleného chovatele, který by importoval vysoce kvalitní chovný materiál a poctivě a dlouhodobě s ním pracoval. Opravdu špičkoví jedinci, které jsem v posledních letech posuzoval nebo alespoň zhlédl, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Určitě nejlepší byl žlutý samec na Výstavě Moravy a Slezska v Přerově 2012, kterému jsem udělil 96 bodů.
Pernatá ozdoba
Jedinou, avšak velmi nápadnou pernatou ozdobou je středně velká paruka, kterou jsme nazvali kapucí. Má tvar kněžské kápě, která se ve vyšším a širokém oblouku rozepíná nad hlavou, pokrývá obě boční strany krku a vzadu se struktura per bez narušení sbíhá v tzv. hřívu. Kapuce má centrum v tzv. růžicích, které jsou posazeny co nejníže podél obou stran krku. Jedná se o kruhové víry opeření, které ze středu vyrůstá všemi směry, nejméně dolů. Směrem dopředu tak, aby se pera v krčních límcích jen mírně stáčela k sobě, nespojují se úplně, ale je mezi nimi vždy alespoň 2 cm mezera. Obě strany límce musejí být stejně dlouhé a z předního pohledu musejí zřetelně odstávat od postavy. Trestán by měl být jak límec krátký, tak límec příliš dlouhý, kde dochází k vzájemnému dotýkání opeření límců. Nejvíce je peří z růžic vyvinuto dozadu, kde vytváří velmi bujnou, širokou a hustou hřívu, a směrem nahoru, kde můžeme hovořit o „topu“ či vrcholu kapuce. Samotné růžice mají sice oválný tvar, ale přáním je, aby byly co nejmenší a spíše se blížily tvaru kulatému. Svým větším rozvojem by totiž narušovaly hustotu, ucelenost a pevnost kapuce a navíc by i opticky kazily celkový dojem, neboť růžice jsou bíle zbarveny (počínající část per je bílá), což vždy kontrastuje s barevnou kapucí (kromě bílých). Obě strany límce musejí být stejně dlouhé a z předního pohledu zřetelně odstávají od postavy. Trestán by měl být jak límec krátký, tak límec příliš dlouhý. Vrchol kapuce by se měl v ideálu vypínat asi 2 cm nad temeno, přičemž celá kapuce při pohledu zepředu připomíná tvar obráceného písmene U. Čím výše je top kapuce umístěn, tím kratší pera ho mohou vytvářet, s čímž úzce souvisí i délka ocasních per a letek. Dlouhá pera na topu znamenají i nežádoucí dlouhou zadní partii. Pernatá ozdoba sestává z velmi bohatých, hustých, pevných a kompaktních per, která jsou zárukou její významné šířky a originality. Kapuce nesmí omezovat svým rozvojem dobré vidění holuba.
Charakteristické plemenné znaky
Moderní kapucín se vyznačuje silnější, ale přitom elegantní postavou typu zvětšeného polního holuba. Průměrná hmotnost se pohybuje mezi 300 a 360 gramy, což není mnoho, ale kapucín se zdá větší díky své šířce, postoji a pernaté ozdobě. Charakteristický je především vodorovným držením těla, na které plynule navazuje rovněž horizontálně držený ocas. Jeho hruď je dobře zaoblená, dostatečně hluboká a široká, s dobrou šířkou až do oblasti ramen, odkud se teprve postava zužuje směrem k úzce složenému a spíše kratšímu ocasu. Na eleganci plemene se zásadně podílí celková souhra nejdůležitějších znaků, mezi které patří rovněž délka, tvar a šířka krku a postoj. Krk je kolmo držený, tzv. střední délky, svojí šířkou i délkou poskytuje velmi důležitý základ rozvoji kapuce, stejně jako je nezbytná výborná šíře hlavy, bez které by kapuce byla vždy užší a spíše špičatá než obloukově oválná. Na hlavě je velmi výrazné vysoké čelo a spíše kratší, šíře nasazený a velmi dobře prokrvený zobák, který je u všech rázů světlý, bez barevného nádechu či skvrn. Oči obklopuje bílé opeření, takže by měly být z hlediska genetiky vikvové, jsou však perlové, podobně jako u parukářů nebo četných plemen rejdičů. Bílé oči se u mláďat z některých linií „dotvoří“ poměrně rychle, ale u jiných to trvá až jeden rok, k čemuž přihlédneme při posuzování výletků. S perlovýma očima na bílém rozhraní úzce souvisí zvětšený výskyt nežádoucích vikvových očí u odchovu. Plně je tolerováno mírné prokrvení očí u obočnic, ale platí, že čím jsou bělejší, tím lépe. Obočnice jsou narůžovělé (u vzácných, zpravidla plavých rázů) až červené, což je ideálem, jemné a nepříliš široké. Červené (prokrvené) obočnice přispívají ke kontrastnímu vzhledu plemene. Na celkové eleganci se podílí postoj asi nejvíce. U některých našich chovů jsem v poslední době zaznamenal, že nohy jsou příliš nízké a takový kapucín pak působí dlouhým, disharmonických dojmem. Ačkoliv jsou nohy jen nepatrně podkleslé, což jejich výšku vylepšuje, měly by být alespoň středně dlouhé a široce nasazené. Jen tak získá kapucín tělesné tvary, které si zasluhuje.
Nejčastějšími vadami při posuzování pernatých ozdob je zkadeřené, řídké, volné či krátké opeření, příliš dlouhé, nestejné či dvojité růžice, klín v hřívě, mezery či pěšinky v kapuci, příliš dopředu nebo nízko zasahující top, úzký či špičatý top, úzká, krátká, ale též příliš dlouhá kapuce a volné peří za nohama. Z hlediska nedostatků v typu se nejvíce setkáváme s nízkým postojem, úzkou či plytkou hrudí, otevřenými zády, kratším a užším krkem, úzkou či kulatou hlavou, s nízkým čelem, svažujícím držení těla, dlouhou zadní partií (letky a ocas), svěšenými křídly, tmavýma, trženýma či červenýma očima, světlými či hrubými obočnicemi.
Barva a kresba
Krása kapucínů spočívá též v kontrastním prolínání bílých a barevných ploch, které spadá do oblasti tzv. mniší kresby, v níž vytváří prodlouženou variantu s větším podílem bílého opeření. Bíle zbarvená je hlava, jejíž zákres končí asi 5–10 mm pod očima. Velmi často mají barevné plochy tendenci zasahovat k očím, což je vadou, vždy by mělo být zachováno bílé rozhraní aspoň 5 mm. Na druhou stranu se bílé plochy rády prodlužují z hrdla až na náprsenku, což je obdobně nežádoucí. Další bílé oblasti nalézáme v křídelních štítech, kde se nachází bílých nejméně 7 a nejvíce 12 koncových letek. Oboustranně nesmí být větší rozdíl než tří bílých letek ani počet větší či menší, než je předepsáno, stejně jsou postihovány i letky prohozené. Bílé je též břicho, kostřec, bérce, oblast za nohama a ocas. Velký důraz klademe na jasně ohraničenou linii oddělující barevnou hruď od bílého břicha (bílé opeření sahá až k dolní hrudi, proto prodloužená mniší kresba). Barevná pera v podbřišku (za nohama) jsou jen malou vadou, ale jiné vady kresby tolerovány nejsou. Kresba plemene je poměrně náročná a ne každý výletek odpovídá nárokům standardu. Na výsledné kresbě se může podílet nejen genetické pozadí, ale též světelné a tepelné podmínky v průběhu roku, zpravidla jsou mláďata na jaře nejtmavší, v létě nejsvětlejší.
Kapucíni se v Evropě obvykle vystavují jako bílí, černí, šedohnědí (dun), červení, žlutí, modří pruhoví, žlutě plaví, červeně plaví, stříbřití pruhoví a v těchto barvách i v přidané kresbě tygrů. U tygrů je doporučena kombinace bílých a barevných ploch v poměru 50:50, ale též 40:60, musí být u nich zachována mniší kresba, takže jsou šlechtitelsky ještě náročnější. Protože u tygrů obvykle s věkem přichází zvětšování podílu bílého opeření, je dobré s tímto fenoménem počítat a intenzitu probělení vyrovnávat pomocí tmavých tygrů či partnerem bez modifikace tygr. Kvalita barvy je u všech barevných rázů velmi vysoká a obvyklý je velmi intenzivní lesk. U nejvíce intenzivně zbarvených a lesklých jedinců může docházet k projevu třepenitějšího opeření, což je nutno také brát v potaz a vhodně intenzitu vyrovnávat. V Nizozemsku jsou uznáni též plnobarevní recesivně červení a recesivně žlutí, kteří vznikli křížením s plemenem maltézský slepičák.
Mnohem více se šlechtění věnují chovatelé v Severní Americe. V 70. letech 20. století tam byli vyšlechtěni dominantní opálové (světle modří a žlutí bělopruzí), následně přišli andaluziáni (modrá, černě lemovaná), redukovaní (světle šedá s lemy), mandloví (vznikli spářením s čínským holubem v tomto zbarvení počátkem 80. let 20. století, trpí častěji na nečisté oči a výskyt barevných per v bílých plochách) a konečně tam vznikli mléční a hnědí (kresbě kapucína se hodí mnohem více než šedohnědí). Mezi nejnovější genetické projekty můžeme řadit vyšlechtění bělopruhých a šupkatých na náročné platformě genového komplexu toy stencil, dále qualmondy a bezpruhé (modré, stříbřité). Zaujalo mne, že jak v Severní Americe, tak v České republice (Ing. Zamykal) byly zaznamenány odchovy v jiné než mniší kresbě. Jednalo se o kresbu sedlatou, která vzešla vždy z obou rodičů v kresbě mniší. V Evropě se chovají také bělouši, kteří zase pocházejí z odchovu tygrů.
Nejkontrastnějším a barevně nejlepším rázem jsou černí. U žlutých a červených kapucínů je barva rovněž intenzivní, lesklá a svitná, ale u nich se jedná pravděpodobně o příměs bronzu, neboť geneticky to nejsou holubi recesivně žlutí a recesivně červení, jak bychom předpokládali, ale žlutě tmaví a červeně tmaví. Proto je u nich tolerováno prosvětlení konců zbarvených koncových letek a zejména u červených je u starších jedinců očividná snaha o ztmavení zobáků, které často v pozdějším věku opět mizí a zobáky jsou opět světlé. Jak je to s podstatou žlutého a červeného zbarvení u kapucínů, jsem si dosud prakticky nevyzkoušel, ale dáme-li žlutého či červeného tmavého jedince na partnera černého, získáme stříbrný odchov a to by mohl být další atraktivní ráz tohoto krásného plemene (podobně to funguje u parukářů).
Mezi nejčastější vady kresby řadíme barevné břicho a bérce (většinou jedna strana), prohozené letky a počet letek převyšující 12 či menší než 7 (časté u tygrů). Barevná křidélka si přejeme – nejsou však nutností, jestliže na křídelním štítu z předního pohledu neprosvítají bílá pera.
Způsob chovu a výstavnictví
Kapucín je opravdu vděčným a nenáročným chovancem. Nevyžaduje zvláštní krmení, chovné zařízení nebo zkrácení pernatých ozdob před sezonou. Pro hobby chovatele vlastně má jen pozitiva, včetně běžné velikosti a tím pádem i běžných nároků na prostor, hnízda, budníky apod. Specialisté pro toto plemeno využívají taková krmítka, kde by co nejméně docházelo k mechanickému poškození kapuce přes mřížky zabraňující vypadávání zrnin. Základem celého chovu výstavních kapucínů je kvalita chovného materiálu a úzkostlivě dodržovaný princip tzv. vyrovnávacího párování, kdy přednosti jednoho z partnerů potlačujeme nedostatky druhého a naopak, vady se nesmějí dublovat, pozitivní znaky ovšem mohou. U kapucínů musíme k sobě spojit mnohem více znaků než u méně prošlechtěných plemen. Vždyť je to jediný strukturový holub, u něhož jsou nároky na barvu a kresbu rovnocenné kvalitě pernatých ozdob. K tomu se přidávají další atributy: od šířky a hloubky postavy přes kvalitu plemenných znaků až po utváření postoje a nesení ocasu. Zkrátka těch znaků je najednou nějak moc a není vždy v malých chovech snadné najít pro konkrétní holuby vhodné partnery. Proto je obecně doporučeno u kreslených plemen mít v chovu od každého barevného rázu nejméně 6 párů.
O co snadnější je vedení chovu, o to více péče bychom měli věnovat předvýstavní přípravě. Základem je uvykání na výstavní klec, kdy kapucín by měl buď zcela sám, nebo na jemné pobídnutí posuzovatele zaujmout hrdý postoj s vodorovně drženým ocasem a utažením kapuce. Ačkoliv pro chovné účely se kapuce nemusí nijak upravovat, pro výstavy je nezbytné, aby se pomocí úpravy podpůrných pírek podpořil vzpřímený tvar stěny topu kapuce. Úprava se provádí šetrným zkrácením pírek, která jsou našemu pozorování skryta. Při správném vedení působí tato fáze přípravy velmi přirozeně a podtrhuje krásu plemene. Upravit je vhodné nejen kapuci, ale i případné nedostatky kresby. Při posuzování hodnotíme holuba nejdříve v kleci a až poté detaily v ruce. Všímáme si tvaru hlavy, barvy očí, obočnic, kvality kapuce, osvalení atd.
Velkým kladem kapucínů je jejich pečlivost při sedění na vejcích a následném vychovávání holoubat. Na hnízdě sedí velmi pevně a při prohlídce vejcí a mláďat jsou nebojácní, ale zůstávají důvěřiví. Obvykle jsou vejce vždy oplodněna a chovatel je nemusí ani kontrolovat. Další významnou devízou je letová dovednost staroholandských kapucínů, pro kterou jsou dnes, a to nejen v Nizozemsku nebo v České republice, stále běžněji k vidění i na střechách holubářova holubníku či domu. Svým kontrastním zbarvením s prolínáním barevných a bílých ploch a ozdobeni kapucí působí v letu jako magnet a sbírají holubářství další plusové body.
