Svět podle psa – část 24. Průvodce labyrintem psích emocí – chvála laskavosti
Již po delší dobu dostávám e-mailem mnoho dotazů, které mě ohromují. Lidé mě žádají o radu, poněvadž si nevědí rady se svými štěňaty. Těmto „majitelům“ se zdají být snad všichni psi úžasní a dokonalí, s výjimkou jejich štěněte. Ptají se mě, jak jsem dokázal procestovat se svými psy kus světa, jak jsem je dokázal adaptovat na různá prostředí a různé rušivé vlivy, když ten jejich „nepodarek“ nezvládá absolutně nic. Tón a text jejich otázek prozrazuje, že si patrně nikdy neměli psa vůbec pořizovat. Ale – neházejme flintu do žita…
Laskavý klid!
Při práci se zvířaty je nejlepší cestou k úspěchu důsledné zachovávání klidu. Zvířata velmi dobře vycítí a odhalí lidské rozpoložení – lidská zlost a nervozita v nich vzbuzují nejistotu, strach a zmatek.
Vynikající americká antropoložka a etoložka psovitých šelem Elizabeth Marshall Thomasová to v knize Společenský život psů vyjádřila naprosto dokonale: „Psi jsou neobyčejně citliví na lidskou podrážděnost, zvláště když jsou sami její příčinou. Nikde se to neprojevuje zřetelněji než při výchově k čistotě. Představte si sama sebe jako malého tvorečka žijícího vedle velikánského tvora. Ten velký tvor bude nad vámi mít obrovskou moc – je jediným zdrojem vaší obživy i vaší ochrany (nemůžete se najíst, dokud on to nebude chtít, a nemůžete do domu ani z domu, pokud vám neotevře dveře). Přitom, jak se zdá, je s vámi neustále nespokojen: vypadá rozzlobeně a ten jeho hněv je nějak spojen s vámi – vy však nevíte, proč se zlobí a co jste udělal špatně. Tušíte ovšem, že problém bude nějak souviset s vaším vyměšováním, nevíte však jak. Značkujete snad na špatných místech? Máte se vyčurat spíše v pokoji, nebo naopak v hale? Zapomněl jste přeznačkovat starší moč? Jsou vaše značky nastříkané moc vysoko nebo příliš doširoka, než by to odpovídalo vašemu postavení? Nebo jsou naopak příliš nízko a příliš slabé, a tudíž nepřiměřené? Nebo máte dělat přeznačkování častěji? Ten druhý velký tvor se vyměšuje do velké bílé mísy (žádný div, že se kvůli značkování zlobí, to jeho je zcela neúčinné), a když tam přijdete se napít, nenajdete vůbec žádnou známku, která by signalizovala jeho přednostní postavení. A on je neustále nazlobený, stále vás podezřívavě pozoruje a vy jste pak z toho velice nervózní a nešťastný. Abyste si zklidnil své nervy, tak pijete a pijete – a váš močový měchýř už je plný. Klepete se strachy před jeho rozmrzelostí a náhlým hněvem, ze všeho toho se vkradete na postel, která tak dobře pohltí zrazující loužičku, a tam si konečně ulevíte. A pak už si jen pamatujete, že jste uvnitř klece v nějaké divné budově, pár dní tam čekáte, sám a vyděšený, až se objeví cizí člověk v bílém plášti, vytáhne vás ven a vbodne vám do žíly nějakou jehlu. Místnost se s vámi začne točit, všechno okolo vás začne černat a vy už patříte minulosti.“
Pokusím se výstižný, avšak katastrofický scénář E. Marshall Thomasové poněkud zmírnit. Při výchově štěněte musíme konfrontovat vlastní výchovné cíle a požadavky konfrontovat se psí logikou. Je třeba, abychom se dokázali do psíka empaticky vcítit! Mějme na paměti, že po něm chceme většinu toho, co on chápe jako nepřirozené. Psík má nutkavou touhu do všeho kousat, vše propátrat mordičkou – navíc ho svědí dásně v důsledku prořezávání chrupu. Je třeba mu poskytnout vhodné kousací hračky a směřovat jeho pozornost k nim. Pokud bude ohryzávat nohy stolu a židlí, je zbytečné psíka trestat – musíte odvést jeho pozornost a nabídnout mu ke kousání vhodný předmět. Svá nemluvňata jste snad také nebili za to, že strkají předměty do pusinky. A štěně je přece dítě – psí dítě! „My sami máme značné obtíže naučit se věcem, které pro nás postrádají smysl, například dlouhé řadě čísel,“ vysvětluje Elizabeth Marshall Thomasová. „Stejně tak mnohé z našich požadavků se psům přinejmenším zpočátku zdají nesmyslné.“
Klidná a laskavá důslednost je při výchově štěňat, jakož i při pozdějším výcviku ve spojení s pozitivní motivací jedinou humánní a adekvátní cestou k harmonickému soužití se šťastným psem! „Rada zachovávat klid platí pro všechny výchovné problémy,“ zdůrazňuje Elizabeth Marshall Thomasová. „Vlídná povaha a ochota pochopit, co asi tak může mít váš pes na mysli, klidný výraz vašeho obličeje při pohledu na rozkousanou botu nebo rozzlobenou sousedku je to nejlepší, co můžete udělat, zvláště když váš pes bude vědět, že stojíte při něm.“
„Práce s koňmi probíhá nejlépe, pokud je pro ně pozitivní chování snadné, zato negativní přináší těžkosti,“ tvrdí Monty Roberts. Totéž platí i pro psy.
Rady legendárního „koňáka“
Monty Roberts (nar. 1935) je světoznámý trenér koní. Možná v chovateli psů okamžitě vyvstanou pochyby: Co může poradit trenér koní (kořist) majiteli psa (predátor)? Mnoho! Posuďme sami. Citace je z knihy Montyho Robertse O koních a lidech:
„Násilí není nikdy odpověď! My, lidské bytosti, nemůžeme vyřešit jakýkoli problém tím, že se budeme chovat násilně k jinému stvoření. K násilí se uchylujeme tehdy, když se pokoušíme vyřešit vlastní problémy anebo když se na ně snažíme reagovat. Nicméně řešení, která hledáme, najdeme teprve tehdy, když začneme s ostatními komunikovat a vyjednávat v klidu, civilizovanými způsoby.
Násilí patří vždy násilníkovi, nikdy oběti! Lidé jednají násilně proto, že jsou frustrovaní. Dostali se do situace, z níž podle nich nevede žádné jiné východisko. Proto začnou jednat agresivně, aby druhého donutili k souhlasu. Pokud se tedy dostaneme s někým do konfliktu, docílíme nejpozitivnějších výsledků pouze pod podmínkou, že začneme vyjednávat. Vyjednávání nakonec přinese řešení daného dilematu.
Nikomu z nás nebylo dáno do vínku právo přikázat jinému stvoření, ať zvířeti či člověku: „Musíš, jinak ti ublížím!“ Toto prohlášení vyjadřuje mé niterné přesvědčení, že nutit druhého násilím, aby se poddal naši přáním, je nehumánní a nemorální. Nevěřím, že by nás příroda k něčemu takovému předurčila.
Zpět ke psům: psy můžeme násilím pouze zlomit. Násilím navždy ztratíme důvěru těchto úchvatných tvorů. Pokud se nám podvolí, bude to ze strachu. A strach je velmi nebezpečná rozbuška – pokud kapka přeteče, je pouze krůček k odvetné zoufalé agresi.
Vůdce není diktátor!
„Berte s rezervou převládající názor, že musíte vždy a za všech okolností psa ovládat,“ nabádá Elizabeth Marshall Thomasová. „Téměř všichni psi perfektně chápou hierarchii v domácnosti a dobře vědí, že nikdy nebudou členem v nejvyšším postavení. A ani o to nestojí. Pro psa je důležité samo členství ve skupině, vůbec ne vůdcovství či alfa status – v procesu domestikace se psi podobají vlčímu štěněti, nikoli dospělému vlku, proto nejenže ochotně přijmou podřízené postavení, dokonce je vyžadují. Mladý vlk bez vůdce je velice ubohé stvoření a stejně i většina psů.“
„Dlouhé hodiny jsem strávil s dalekohledem při pozorování a studiu přírody, chování a jazyka koní,“ svěřuje se Monty Roberts. „Pozoroval jsem to vše bedlivě a postupně si jazyk koní přetlumočil do systému, který – znásobený mou láskou ke koním – poskytl základ pro mou metodu. Nepřestávám se však učit, nepřestávám objevovat a zlepšovat svůj přístup.“ Pokud milujeme psy, musíme je respektovat! A přemýšlet o nich! Pokud se nám jenom líbí a nejsme ochotni proniknout do jejich duševního světa a podřídit a přizpůsobit jim svůj životní styl, choďme se na ně dívat na psí výstavy a nepořizujme si je! Nebudeme tak komplikovat život ani jim, ani sobě.
Vůdčí vlk není ani imperátor, ani diktátor! Je především starostlivým vůdcem, který bdí nad bezpečím své smečky, je pečlivým a láskyplným otcem, oddaným partnerem své družky a zkušeným lovcem. Náš pes touží potom, abychom byli takovým vlkem vůdcem. I když to nezvládneme dokonale, musíme se snažit, abychom se jeho vysněnému ideálu alespoň přiblížili. A především abychom nezradili jeho důvěru.
Psí fašismus?!
Elizabeth Marshall Thomasová se zamýšlí nad problémem, který nazývá „psí fašismus“. Její úvahy jsou více než podnětné. „Osobně si myslím, že idea dominance lidí nad psy vyvěrá z fašistického vztahu naší společnosti ke psům – vede mě k tomu podstata našeho vztahu k nim. Psi jsou otroci, ať se nám to líbí, nebo ne. Kupujeme je a prodáváme, legálně je usmrcujeme z důvodů, kterým pes nemůže rozumět, regulujeme jejich rozmnožování buď tím, že je zbavujeme varlat a dělohy, nebo tak, že jim sami vybíráme partnery pro páření, a v útlém mládí jim odebíráme jejich děti. Mimochodem, většina koček si vybírá své partnery sama, a proto také kočky nemají zdaleka tolik zdravotních problémů jako psi, hluchotou počínaje a konče dysplazií kyčlí a předčasným stárnutím, abych jmenovala alespoň tři z důsledků našeho chybného zacházení. Ovládáme dokonce i pohyb psů – buďto je držíme v kotcích, nebo je vodíme na řemínku. Většina obcí nedovoluje volné pobíhání psů, i když je pes čistotný a ukázněný a nezpůsobuje žádné problémy. Psi obvykle nemohou volně pobíhat po parcích, i když majitelé jejich výkaly uklidí. A většinou nesmějí pobíhat ani ve volné přírodě. Na horských svazích nad naším domem je rozsáhlý pás země státem prohlášený za přírodní rezervaci – pokud tam půjdete na procházku, musíte mít psa na vodítku i na pěšinkách. Znám to tam od svého dětství – velkou část těchto pozemků daroval státu můj otec – a za celou tu dobu se tam nezměnilo vůbec nic, pouze stromy vyrostly do větší výšky a byly přijaty tyto „psí zákony“. Železná pěst psího fašismu dopadla až do těchto vzdálených míst. Já tyto zákony nerespektuji a při našich výpravách do zdejších kopců moji psi na vodítku nejsou. V minulosti tomu tak nikdy nebylo a já s tím teď nehodlám začínat. Moji psi jsou chápaví a samostatní, zůstávají vedle mě a na zavolání ke mně přibíhají. Ale podle psích fašistů nic takového jako chápavý a soběstačný pes neexistuje. Dnes snad mají i částečně pravdu – pes, který neměl dostatek svobody, aby mohl získat psí moudrost, ať už z osobní zkušenosti, nebo od ostatních psů, chápavý ani samostatný nebude… Necitlivá, hrubá kontrola není dobrým řešením pro žádnou otázku týkající se zvířat. Pro nás pro všechny by bylo mnohem lépe, kdyby byli pod kontrolou sami psí fašisté.“
Živé seizmografy
Psi vnímají naše rozpoložení, nálady, pocity, podrážděnost, nervozitu… jako nejcitlivější seizmografy. Naštvanost před nimi neskryjeme, ani když si nasadíme masku přetvářky. Naše nevole v nich vzbuzuje stres. Podrážděnost, neurvalost, necitlivost narušuje vzájemnou důvěru. Neadekvátní a z hlediska psů naprosto nelogické tresty boří most mezi člověkem a psem. Nehazardujme se psí důvěrou! Psi dokážou odpouštět a povolí člověku reparáty. Nezneužívejme této jejich – andělské – vlastnosti. Štěně je psí dítě – co zmeškáme a pokazíme v jeho období dětství, kdy se má budovat pevný základ budoucího harmonického vztahu, budeme v budoucnosti jen perně napravovat. Jak pravil Jack Gibb v úvodním citátu: „Důvěra mi dodává svobodu a odplavuje strach.“
