O stehlících pomilionšesté
Jak je to s křídly stehlíků?
Mně tedy nejvíc vrtá hlavou, jak je to s tím zbarvením křídel. Na všech vyobrazeních vidíme, že je tento pták kreslen s černými křídly a jednotlivé letky mají bílé špičky. Ve složeném křídle má žluté zrcátko. Ve slovním popisu nechybí zdůraznění těchto bílých špiček na černých letkách nikde. Dokonce ani na starobylých vyobrazeních tyto bílé skvrny na konci křídel obvykle nechybí. Bohužel je to jen zatraceně povrchní popis. Je to něco podobného jako policejní nákres hledané osoby zhotovený podle popisu málo důvěryhodného svědka. Když se s tím setkávám někde v televizi nebo na internetu, ptávám se, jestli bych na takovém nákresu poznal sám sebe? Jak to, že tedy stehlík bývá kreslen s těmito bílými špičkami křídel, když je většina ptáků po určitou část roku nemá? Má to samozřejmě co do činění ponejvíce s lidskou povahou, s lidskou činností při sepisování takzvané odborné literatury. To v současnosti nebo nedávné historii, kdy se takové popisy jednoduše opisují v domněnce, že jsou správné. Jenže existují i stará vyobrazení. U nás nejstarší vyobrazení stehlíka najdeme na oltářním obraze Kristus na hoře Olivetské. Ten obraz byl namalován někdy mezi léty 1340 a 1360 malířem neznámého jména, kterého dnes titulujeme jako Mistr Vyšebrodského oltáře. Byl kdysi činný v Praze, tudíž tyto ptáky asi znal jako tuzemského původu. Jestli jeho stehlík má bílé špice křídel, v současnosti nevím. Musím se dobelhat do Národní galerie, a to v takovém čase, abych za jedno juknutí nezaplatil majlant. Snad to v životě ještě stihnu. Nicméně i v tomhle můžeme najít jisté souvislosti. Ačkoliv jsem ten obraz viděl na vlastní oči několikrát, a byl bych dokonce schopen nakreslit jakýsi jeho situační nákres, nepamatuji se, jestli jeho stehlík má bílé špičky křídel. Na internetu se mohu na ten obraz podívat, kdy chci, ale nepodařilo se mi zvětšit detail natolik, abych mohl říci: Ano, jsou tam bílé špičky. To všechno je jakýsi podmíněný reflex. Víme, že stehlík má mít bílé špičky křídel, takže je potom vidíme i tam, kde ve skutečnosti nejsou. Stehlík je malován na dalších starých obrazech – třeba Madona se stehlíkem Rafaela Santiho (1483–1520). Ten obraz jsem na vlastní oči neviděl, na internetu to vypadá, že tam ty bílé špičky jsou. Stehlíka najdeme i na podivuhodném obraze Hieronyma Bosche (1450–1516) Zahrada pozemských rozkoší. Tady jsou bílé špičky viditelné i na internetu. Na obraze Carla Fabritia, nizozemského malíře sedmnáctého století (1624–1654), je stehlík namalován v poněkud pootočené pozici, takže případné bílé špičky křídel vidět nejsou. Na starých malbách bychom našli stehlíků hodně, protože jeho podoba nesla jakýsi jinotajný význam – pták se prý snažil vytáhnout trn z Kristovy koruny, byl potřísněn krví, proto červenou barvu na hlavě nosí dodnes.
Jak se k tomu staví odborná literatura
Na většině kreslených ilustrací najdeme stehlíka namalovaného s bílými špičkami křídel. A dokonce i na většině fotografií. Poprvé jsem se setkal se stehlíkem bez bílých špiček křídel na fotografii Přemysla Pavlíka, která byla použita ve výpravné knize o evropských ptácích od dr. Karla Šťastného. Tu vydala na konci osmdesátých let Artia v mnoha jazycích, jenom ne česky. Dostala se mi do rukou jako autorský výtisk, když byly použity moje fotografie ptáků z Ruska. Na fotografii je pár stehlíků u hnízda a samice má zcela černá křídla, bez bílých špiček. Fotografie pochází z Veselí nad Lužnicí. I ve velké, dvoudílné knize německého ornitologa dr. Wolfganga Makatsche Die Eier der Vögel Europas najdeme černobílé fotografie stehlíků z hnízdního období se zcela černými křídly. Rovněž ve velké knize kolektivu autorů Handbook of the Birds of Europe the Middle East and North Africa, svazek VIII – Crows to Finches, vydané Oxford University Press – 1994, najdeme několik vyobrazení stehlíků. Tady jsou malováni stehlíci v letním opeření na tabuli číslo 36 s černými křídly, stehlíci v zimním opeření s bílými špičkami. Avšak na straně 577 je na černobílé kresbě zpívající samec s bílými špičkami a rovněž samice vyzývající samce k páření také s bílými špičkami. Někdy by se tedy mohlo zdát, že celý tento jev je způsoben prostým otěrem, když bílé špičky jsou měkčí a snáze se odírají než tmavá část per. Samozřejmě že nějaký otěr tady být musí. Celá záležitost se však jeví při delším pozorování mnohem a mnohem složitější, než by se vůbec mohlo zdát. On totiž téměř každý stehlík je jiný a je otázka, co je na něm jiného ještě v rámci variability druhu nebo zeměpisné formy. Když se totiž dívám na onu malovanou tabuli číslo 36, nejsem schopen vidět nějaké podstatné rozdíly, podle kterých by se daly jednotlivé formy určit. Když se dívám na fotografie stehlíků z jednoho a téže místa ve středních Čechách, vidím stehlíky mnohem různorodější, než jsou v popisech forem.
Jak se obvykle přichází k popisu nové formy
Je otázkou, jak vlastně vznikají různé popisy. Jde o takzvanou muzejní ornitologii. V podstatě ptáky nemůžete porovnávat nikde jinde než v muzejních sbírkách. Pokud jsou dostatečně rozsáhlé a pokud se na exponáty můžete dívat delší dobu. Potom si můžete i všimnout nějakých rozdílů v jejich vzhledu. V našem národním muzeu mně byla ukázána jedna krabice s balky stehlíků, no ať šlo o osmdesát kusů. Potom jsem se dozvěděl, že se našla ještě takzvaná sbírka Musílkova (sbíral coby legionář na Sibiři i ptáky). Řekněme si tedy, že byste se mohli dívat na stovku stehlíků a pokoušet se o hlubší studium. Já mám v současnosti ke dvěma tisícům záběrů stehlíků z jednoho a téhož místa. I to je málo k tomu, aby se ze studia těchto záběrů daly dělat nějaké závěry. Avšak najdete mezi tímto materiálem i maličkosti, které jsou podezřelé, i když jsem zatím všechno nijak do hloubky neporovnával. Třeba mám záběr, kdy je tento pták na každé polovině těla jiný. Zatímco vlevo má křídla černá, vpravo je jedna ramenní neboli terciární letka s výrazným bílým koncem. Nebo na jiné fotografii obráceně. A je to v období, kdy by měly být obě tyto letky ještě staré, nepřepelichané. K faktoru otěru můžeme v každém případě přičítat i další, zatím nepoznané, neověřené faktory. Třeba i faktor věku.
Zastavme se nejprve u slovních popisů zbarvení ptáků. Ačkoliv je povrch ptačího těla téměř dokonale topograficky rozčleněn, v podstatě žádný popis se tohoto členění příliš nedrží a obvykle popisuje zbarvení jen zkusmo tak, jak se na daného ptáka díváme zdálky. I když se náhodou takový pták velikosti stehlíka posadí na okamžik třeba na dva metry od vás, je to stále vzdálenost pro lidské oko taková, že nevnímá detaily. Teprve když jej držíte v ruce, můžete podrobnosti vnímat. Nakonec i zavedená topografie ptačího těla má k úplné dokonalosti daleko. Třeba taková pěnice černohlavá. Její jméno vyvolává dojem, že má celou hlavu černou. Avšak nemá. Má na hlavě jen jakousi černou čapku. Ovšem pojem čapka v české topografii není zaveden. Jiné jazyky, jako angličtina nebo němčina, pojem korunka nebo čapka používají. Z takového důvodu bylo změněno třeba jméno astrilda černočapkového na černohlavého. Takže máme dnes astrildy černohlavého a černotemenného, přičemž oba druhy vypadají stejně a obě jména dostatečně nevystihují jejich vzhled. Nedostatečný popis se týká i křídel stehlíka.
Doplnění popisu křídel stehlíka
Ten popis se bude muset poněkud upravit. Právě teď mám na mysli jen bílé špičky letek. Ony totiž nejsou stejné na všech letkách, nejsou všechny vystaveny stejné míře otěru a také nejsou na složeném křídle všechny stejně viditelné. Pozorujeme-li sedícího stehlíka, jsou nejnápadnější tři letky ramenní neboli terciární či parapteron. Ty jsou umístěny na křídle nejblíže k tělu a mají jakousi krycí funkci složeného křídla. Leží navrchu. Právě tyto tři letky mají také největší bílé špičky anebo je nemají. Letky loketní, kterých má stehlík šest, leží uprostřed křídla a při složeném křídle nejsou viditelné, jsou překryté. Tady má každá z těchto šesti letek bílou špičku, která obvykle zůstává celoročně a i na složeném černém křídle není vidět. U letek loketních je bílá barva jen na vnějším praporu péra! U letek ručních, kterých je u pěvců deset, avšak ta první je zakrnělá, jsou bílé špičky různé velikosti již od mládí. Zakrnělá první letka je vždy bez bílé špičky. Druhá bývá rovněž celá černá. Bílé špičky obvykle začínají až od letky třetí a největší rozsah bílé barvy mají vnitřní letky, obyčejně největší je má sedmá a osmá. Největší rozsah bílé barvy na křídlech mají mladí ptáci v prvním peří. Nejmarkantnější je to u letek ramenních, kde bílá barva lemuje celou špičku křídla na obou praporech. Avšak ani u mladých stehlíků není velikost těchto bílých skvrn stejně veliká. Někdy je taková rozdílnost viditelná i na ne zcela podrobném záběru.
Mezi ulovenými fotkami jsou však i ptáci, jak již bylo řečeno, kteří mají bílé špičky na každém křídle jiné. Podle Raffaela Winklera a Lukase Jenniho – Určování stáří a pohlaví evropských pěvců – pelichají stehlíci od poloviny července do poloviny října. Podle ulovených fotografií mohu spolehlivě doložit, že u některých ptáků začíná výměna peří již na přelomu června a července. Je to k vidění i na křídle staré samice, kterou dnes předkládám. I té již chybí 10. ruční letka. Výměna letek začíná vždy uprostřed křídla. Výměna letek ramenních přichází na řadu až později. Letky s bílými špičkami na fotografiích ptáků s nestejně vybarvenými křídly nemohou být letky nové, spíše jde o staré letky, které z nějakého důvodu nevypadly. Spíše to vypadá, že s pokračujícím věkem jsou bílé špičky stehlíků menší. Je jednoznačné, že největší bílé špice mají mladí ptáci. My však nevíme, jak pokračuje vybarvování našich stehlíků ze šatu mládí k opeření v dospělosti. To proto, že naši mladíci odtáhnou někdy před polovinou září někam k jihu. Nejspíše do Chorvatska, severní Itálie, někdy i dále. Naši stehlíci byli zastiženi až u Gibraltaru. U nás je od podzimu nahrazují stehlíci přilétající ponejvíce od severovýchodu Evropy. Tito zimní stehlíci mají obvykle i mnohem větší bílé špice na křídlech, než mívají našinci. Mám samozřejmě na fotografiích i více stehlíků ze zimních měsíců. A také nějaké vzpomínky.
Jak pokračovat
Co dál? Inu, jsou jisté předpoklady, jak pokračovat. V první řadě stále sbírat fotografie z tohoto plodného místa. Vždy tady máte možnost, že se objeví něco dalšího, co by vás třeba ani nenapadlo. Co by vás posunulo kupředu. Je tu však ještě jedna možnost. Ptáky na tomhle místě kroužkovat. Pokouším se zorganizovat nějakou větší akci. Sám jsem měl síť na tomhle místě tři hodiny a chytil pět ptáků, z toho čtyři stehlíky. Samozřejmě jsem si je vyfotil. Hlavně křídla. Musím nyní sestavit někoho do party, abychom mohli postavit víc sítí. Kdyby se podařilo zastihnout na tomto místě v budoucnosti nějakého okroužkovaného ptáka, to by potom bylo teprve zajímavé. Samozřejmě mám na mysli námi okroužkovaného ptáka. Nicméně by byl vítán jakýkoliv pták s kroužkem. Za celou tu dobu, kdy tam fotím, nebyl na fotkách ani jeden pták s kroužkem. Je to samozřejmě dilema. Pokud bych tam chytal naprosto pravidelně, hrozí, že ti ptáci změní stanoviště a přijdu o možnost pokračovat ve sbírání materiálu původním způsobem. Takových míst musí nutně být mnoho, ale já jsem na takové přišel poprvé v životě a nerad bych o ně přišel. Zvláště vlastním chybným postupem. Je však docela dobře možné, že i toto příhodné místo zanikne samo o sobě. Nakonec vůbec netuším, proč právě sem to ptáky tolik láká. To něco by mohlo být v zemi právě tak jako v příhodném rozložení rostlin, stromů, keřů. Nejspíš je to příhodná kombinace všeho.
Berte to tak, že jeden trouba tam vysedává a snaží se fotit přilétající ptáky ne právě profesionálním foťákem. Sem tam se nějaká fotka i povede. Přilétající ptáky i zapisuje. Takže je tu jakýs takýs přehled. Byla by škoda nechávat si to všechno sobecky jen pro sebe. Koneckonců se může někdo tímto způsobem i nakazit a všimnout si dalšího takového místa. Jednou by to všechno mohlo klidně i zapadnout do nějaké skládačky. A vidíte přitom i mnoho dalších věcí. Já se třeba již skoro zdravím s jedním zajícem, který, když je klid a nejsou rybáři, chodí pravidelně okolo. Jednou vám i o něm něco napíši. Prozatím předkládám postupné reportáže o tom, jak to chodí u stehlíků.
