Péče o psa byla striktní povinností

Pes je pro někoho radostí spojenou s výcvikem nebo chovem, někdo ho má jen jako kamaráda - ale byly doby, kdy péče o psa a jeho využívání byly striktními povinnostmi. To bylo v době povinné vojenské služby, ať už za Rakouska-Uherska, nebo ještě před deseti roky v Armádě České republiky.

Na podzim roku 2004 skončila povinná základní vojenská služba a tím i doba, kdy se tisíce mladých mužů vystřídaly po boku služebních psů. Pomiňme dávnější roky, kdy naši vojáci sloužili se psy na bojištích první světové války, neboť to je téma pro historiky. Nesnadná je i orientace v domácí služební kynologii po druhé světové válce, neboť se neustále měnily koncepce ostrahy vojenských objektů, státních hranic i civilních objektů zvláštní důležitosti, které střežili vojáci Vnitřní stráže. Věnujme se době od roku 1970, na kterou si vzpomíná mnoho pamětníků. Od té doby se v armádě a u Pohraniční stráže (PS) formovala kynologie, která z pohledu přípravy psovodů a psů v zásadě přetrvávala u PS až do ukončení střežení státní hranice vojáky základní služby v roce 1990 a v armádě do zrušení povinné základní služby v roce 2004.

Žádná pohoda

Někteří pejskaři vzpomínají na povinnou vojnu se psem s nostalgií a rádi, u jiných převažují vzpomínky s nádechem hořkosti, další mají zafixované legrační příhody. Každopádně vojna u psovodů byla bližší těm, kteří měli nějaký předchozí vztah ke psům a jiným zvířatům. Proto se nemálo mladíků hlásilo k psovodům dobrovolně, neboť se o službě psem domnívali, že může být pro ně lepší než tankistický, ženijní či jiný odbornostní výcvik. Možná že předpokládali, že se psy budou mít vojnu i lehčí, ale v tomto směru to bylo trochu jinak. Zatímco jejich kolegové mohli tanky, ženijní a jinou techniku v pátek zaparkovat a o víkendu sportovat, jít do kina nebo na tancovačku, psovodi se museli o své svěřence starat bez přestání. A pokud se někteří dostali na vycházku v neděli, bylo to po ranní péči o psy spojené s výběhy, česáním psa, krmením a čištěním kotce. V sobotu byly vycházky obvykle až odpoledne, to znamená, že se psem absolvovali ve stejném rozsahu ještě odpolední péči. Měl-li psovod dovolenou nebo dostal volno k opuštění posádky (tzv. opušťák, což obvykle znamenalo dva dny volna, které mohl strávit doma nebo na zvoleném místě, a k tomu náležela nezbytná doba na cestu), musel se o jeho psa postarat stejným způsobem jiný psovod, na kterého si pes předem zvykl. A protože hlavním posláním psovodů byla ostraha objektů, nejméně každý třetí den nastupovali většinou do čtyřiadvacetihodinové služby, a jestliže byla kratší, tak i obden. A to někdy znamenalo během služby našlapat se psem i přes dvacet kilometrů, ať mrzlo, pršelo, nebo pálilo slunce.

Vzájemná propojenost

Mnoho psovodů v základní vojenské službě mělo výhodu, že se psem cvičilo již před vojnou, ať už šlo o sportovní výcvik v kynologických klubech, nebo o přípravu, kterou absolvovali v jakýchsi předvojenských přípravkách Svazarmu (Svazu pro spolupráci s armádou). Ty se před rokem 1989 organizovaly pro řidiče, výsadkáře/průzkumníky, psovody i některé další odbornosti. Šlo tedy o jakousi propojenost civilní a vojenské kynologie, což přinášelo oboustranné výhody. Mnozí mladí pejskaři přicházeli na vojnu se zkušenostmi z využívání nejnovějších metod výcviku psů, čímž zkvalitňovali přípravu psů v armádě i u PS. Na druhou stranu ti méně zasvěcení získali na vojně praktické návyky z výcviku a využívání psů a všichni dohromady si pak zafixovali teoretické poznatky, na nichž je postaven princip výcviku psů. To vše mohli mladíci odcházející do civilu dále uplatňovat ve prospěch úrovně celonárodní kynologie a mnozí z této teorie, převážně založené na Pavlovových reflexech, vycházejí dodnes. Do jaké míry se mohla tehdejší civilní pejskařina a kynologie PS a armády navzájem ovlivňovat, je možné dokumentovat i na číslech: u PS bylo v letech 1970–1990 vycvičeno přibližně 11 000 psovodů v základní službě s různou kvalifikací, v armádě to za 34 let (1970–2004) bylo kolem 25 000 mladých mužů. Armáda měla nejvíce psů v letech 1987–1990, přes 2 200, a to u více než 150 vojenských útvarů. Mladí kynologové se sice neučili teoretické základy výcviku psa v plném rozsahu, neboť z oblasti etologie v nich bylo jen minimum poznatků, zato šlo o snadno naučitelnou a pochopitelnou teorii. Ačkoliv tehdejší a dnešní dobu můžeme z kynologického hlediska těžko srovnávat, v jednom směru si to dovolím. Na rozdíl od tehdejší utříděné teorie jsou dnešní rozdílné definice nepřehledné, občas v nich lze nalézt i protimluv. Zkrátka teoretické postuláty o schopnostech psa učit se a navazující výcvikové postupy v podání různých autorů, stejně jako neustálené názvosloví, komplikují život nejen začínajícím kynologům. A to nejen ve sportovní, ale i služební, terapeutické, lovecké či v jiné přípravě psů.

Jak vzpomínají

Řada bývalých psovodů v základní službě si ráda připomíná mladá léta, ale někteří jsou mladíky ještě dnes, jako třeba třicetiletý četař v záloze Milan Kroc. Ten patřil k posledním vojákům, již odešli do civilu na podzim roku 2004. On během posledního roku služby stačil absolvovat poddůstojnickou školu psovodů a jako velitel družstva vycvičit dvě desítky psovodů, v roli figuranta pak nejméně 40 psů. Podle jeho tehdejšího velitele čety Ondřeje Novotníčka byl nejen dobrým velitelem družstva, ale také figurantem. „Bavilo mě to, během jednoho roku jsem poznal hodně skvělých kluků a v roli figuranta i desítky psů. Ačkoliv jsem slyšel ještě před vojnou hodně kluků, kteří si občas naříkali na šikanování, já jsem nic takového nepoznal. Možná se to u psovodů nenosilo, možná to bylo tím, že jsme patřili k posledním záklaďákům, anebo tím, že jsme se k psovodům dobrovolně hlásili,“ vybavuje si po deseti letech záložák četař Kroc. Na vojnu šel k psovodům i proto, že chtěl se psem později pracovat u nějaké bezpečnostní agentury. Po vojně si pořídil a připravoval Německého ovčáka, ale nakonec z toho sešlo. Doby strávené na vojně přesto nelituje. „Naučil jsem se pracovat s lidmi, řídit malý kolektiv a to využívám dodnes. Co jsem se naučil o výcviku psů, však nevyužívám. Sice mám německého ovčáka, ale na výcvik nemám čas. Navíc mu je už deset let, takže ho mám doma jen pro radost,“ dodává na závěr svého vzpomínání.

Omdlel

Jinak asi na vojnu vzpomíná vojáček, který prošel základním výcvikem (tzv. přijímačem), a když měl začít s výcvikem psa, zjistilo se, že je k takové činnosti naprosto nevhodný. Ačkoliv nikdy nemluvil o nějaké špatné zkušenosti se psy, při předávání psů nováčkům omdlel ve chvíli, kdy viděl první zadržení figuranta. Všichni nováčci totiž stáli v řadě a sledovali výkony psů, aby se oni i jejich velitelé přesvědčili o kvalitě předávaných psů. Když nováčka na místě nepřivedli k plnému vědomí, nechal ho velitel odnést na posádkovou ošetřovnu. Po pár desítkách minut se vrátil do místa předávání psů i s lékařem. Jenomže stačilo několik dalších předvedených zadržení a vojáčkovi se opět podlomily nohy. Ani při rozsáhlejším lékařském vyšetření nebyl zjištěný žádný závažný zdravotní či psychický handicap, jen ta reakce na psy zadržující figuranty. Tak se nešťastník dostal od psovodů k pěšákům (tehdejšímu motostřeleckému vojsku). Takový případ fobie byl spíše ojedinělý, zato je známo více případů, kdy vojáci psům ubližovali. Jeden třeba nechtěl chodit na výcvik do terénu za zimní nepohody, a tak svému psovi šlápl kanadou (vojenská obuv) na tlapu. Při opětovném zranění prstových kůstek se přišlo na to, že šlo o záměrné zranění. Nesouvislé lži vyšetřujícího vojenského prokurátora jen přesvědčili o úmyslu a vojenský soud v Litoměřicích psovodovi vyměřil poměrně vysoký podmíněný trest, tak jako by poškodil přidělenou vojenskou zbraň. Už během vyšetřování byl také zproštěn funkce psovoda. Smutných i veselých příhod vzpomínají bývalí vojáci základní služby mnoho, možná že někdo z nich sestaví knihu. Mohla by být docela zajímavá.