Exotické sovy

Chov sov nejrůznějších velikostí se v ČR rychle rozšiřuje, zejména díky příznivým cenám v zahraničí. Mnoho druhů se dá zakoupit u nizozemských, belgických či německých chovatelů mnohem levněji než z odchovů u nás. Například výreček bělolící byl před pár měsíci na ifauně inzerován za 15 000 Kč, přičemž ceny v Belgii se pohybují do 7 000 Kč – bez započítání dopravy, samozřejmě.

Úvod

Rovněž jednotlivých druhů lze pořídit i několik desítek. Pár takových jedinců se mi podařilo získat a rád bych vás alespoň zběžně informoval o jejich povaze a nárocích na potravu. Protože vlastní odchovy zatím (vzhledem k věku zvířat) nemám, ani nebudu popisovat způsob jejich rozmnožování, neboť by šlo pouze o přebírání cizích informací.

K článku jsem připojil několik fotografií zmiňovaných sov, vytvořených vesměs našimi kamarády (Janem Brožem – svarohactive.cz a Michalem Jiroušem – photonature.cz), ale vždy jde o jedince mnou vlastněné, aranžovaně fotografované při našich fotoworkshopech ve volné přírodě.

Nejprve trochu obecně. Exotické sovy, tedy sovy u nás nežijící, potřebují stejně jako ostatní druhy zvířat z jiných světových oblastí přizpůsobení chovatelského prostředí, zejména co se týče teploty. S potravou je to již jednodušší. Jde o masožravce, kteří většinou nepotřebují nějaký výjimečný druh stravy, ale vystačí s tím co sovy české.

V západní Evropě je značně rozšířen chov tzv. social imprints, tedy sov, které byly dokrmeny rukou, ale přitom ve skupině s jinými mláďaty svého druhu. Výsledkem jsou krotcí ptáci, vhodní jak k „sokolnickému“ výcviku, tak k dalšímu rozmnožování přirozenou cestou. Původně se mi tomu nechtělo moc věřit, ale již několik odchovů po rodičích takto vykrmených u nás je a nezbývá tedy než s tím souhlasit. Otázkou je spíše procento jedinců, kteří se budou chovat jako klasičtí imprintovaní ptáci a rozmnožování se svým druhem budou odmítat.

Setkal jsem se však i s věcmi, které se mi v chovu sov na západě moc nezamlouvaly. Čekal bych, že zvířata budou mít vysoce kvalitní potravu, nicméně většina chovatelů krmí sovy pouze jednodenními kuřaty, přičemž myš či potkana nikdy neviděly. Druhou věcí je až brutální nárok na počet mláďat. Vejce jsou sovám často odebírána, dokud jsou ochotny snášet. Např. chovatel výrů virginských se chlubil, že dostal od samice v jednom roce až 22 vajec. Takové samice po pár letech odcházejí vyčerpáním. Ekonomika chovu je však oproti přirozenému chovu (u výra virginského do 4 vajec) úplně někde jinde. Běžnému chovateli zvířat pro radost musí tento způsob až nahánět hrůzu. Další odlišností oproti českým chovatelům se snahou o estetiku ve voliérách, zejména obohacenou stromky a keři, je chov v celkem sterilních jednoduchých voliérách či spíše klecích bez vybavení. Každopádně čistota bývá prvotřídní.

Výreček bělolící

Tuto sovičku jsem si pořídil tak trochu nechtěně. Měli jsme v Belgii objednáno několik druhů dravců a sov pro různé chovatele a zoo. Ještě den před odjezdem bylo vše O. K. Po příjezdu do Belgie někteří ptáci „zrovna včera zemřeli“, „nebyli vhodní k převozu“ atp. Pochopitelně jediným důvodem bylo, že místní překupník prostě zvířata nasliboval, ale nesehnal, a bál se, že to málo, co doma měl, bychom si vzhledem k cestě (cca 10 000 Kč) nepřijeli převzít. Takže jsme nakonec objeli i jiné chovatele a nakoupili i sovy, které jsme neplánovali, neboť připravené a neutracené peníze by nám stejně doma zabavily manželky.

Ač mláďata výrečků nebyla zrovna ukázkou krásy – peří ulepené od trusu a špatná kondice – nakonec se doma po pár týdnech dala do kupy a po pár očistách z nich byli krásní ptáci. Nádherné jsou jejich oranžovo–červené oči v kombinaci se světlým opeřením a rovněž abnormálně dlouhá hmatová peříčka okolo zobáku. Oproti běžněji chovanému výrečku malému je výreček bělolící zhruba dvojnásobný (cca 200 g) a povahově mnohem „přítulnější“. Ač jsem s tím nepočítal, podařilo se mi výrečka perfektně naučit lítat a dodnes ochotně přilétá pro potravu. Není problém ho ani nechat volně létat po bytě, byť na čistotě domácnosti to zanechá vliv. Výreček bělolící musí být na zimu dáván do tepla. Teploty až k nule snáší vcelku dobře, ale už od cca 5 stupňů nad nulou je znát značný útlum aktivity, obzvláště v kombinaci se vzdušnou vlhkostí. Jakmile tedy noční teploty začnou klesat pod tuto hranici, stěhuji je do místnosti vytápěné na cca 10–15 stupňů.

Výrečka krmím zejména laboratorními myškami. Dostává i moučné červy a zophobase, nicméně je přijímá mnohem méně než třeba výrečci malí, kteří je zcela upřednostňují před masem.

Puštík hnědý

Po této sově jsem velice toužil kvůli nádhernému zbarvení jako dělanému pro reklamu na kávu či čokoládu. Je to zvíře nádherné, ale poněkud (promiňte mi ten zjednodušený výraz) – hloupé. Sice se mi ho rovněž podařilo naučit volně létat, ale vše mu strašně dlouho trvalo. A když dostal potravu, měl člověk často pocit, že maso dříve shnije, než sově, která na ně tupě zírá, dojde, že je to opravdu jídlo. O to klidněji se však ve voliéře chová. Tato pralesní asijská sova má však trochu potíže se zrakem vysoce citlivým na světlo. Za jasných letních dní bylo znát, že je sluncem téměř oslepena – volné létání jsme tak museli odkládat až do večera. Nicméně je to logické přizpůsobení pralesnímu šeru. Teplotní nároky jsou obdobné jako u výrečka, vyšší vlhkost vzduchu však této sově prospívá a velice ráda se každodenně koupe. Váhově se pohybuje okolo 3/4 kg a je tak znatelně větší než puštík obecný.

Potrava je tvořena zejména myškami, potkánky, ale i jiným masem. Hmyz příliš nepřijímá, ale ráda požírá drobné rybky.

Výr virginský

Americká obdoba našeho výra velkého je poněkud menší. Samice výra virginského dosahuje zhruba velikosti samce výra velkého. Virginský výr je aktivnější povahy než výr velký a při volném létání se pohybuje značně ochotněji. Nároky na voliéru a potravu jsou totožné jako u výra velkého (myši, potkani, kuřata, morčata). Oproti výru velkému má podstatnou výhodu – nepotřebuje CITES.

Výr africký

Vzhledově je velice podobný výru virginskému. Velikost je ale menší, zhruba kolem půl kilogramu. Potravně je nenáročný, opět jako výše zmínění výři. Co se týče teploty, bál jsem se jeho nároků. V prvním roce byl dán do nevytápěné místnosti, ale již v druhém roce jsem zjistil, že je při dostatku výživné potravy v pohodě i při -20 stupních, a dnes ho již na zimu neschovávám. Připomínám, že jde o zvíře narozené v Nizozemsku, a jedinec dovezený z Afriky nejspíše problémy mít bude. Ač jsem se dostal jen ke staršímu zvířeti, zůstává i přes minimální kontakt klidným a krotkým zvířetem, byť o nějaké přítulnosti nemůže být řeč.

Puštík bradatý

Bradáči už jsou chováni v ČR běžněji, a to i díky ceně, která se během pár let snížila na polovinu. V zahraničí se dá sehnat okolo 500 eur. Chování puštíků bradatých je poněkud zvláštní. Bývají dosti lekaví a ve voliéře si velice snadno a rychle lámou dlouhá a křehká pera v křídlech a ocase. Proto jsem byl překvapen, když se samice, jindy bojácná, sedící na vejcích nechala bez problémů nadzvednout a po kontrole vajec zase položit zpět do hnízda. I mláďata při kroužkování se prostě označila přímo v hnízdě v přítomnosti samice. Agresivita a útočení do obličeje známé u puštíků obecných se zde vůbec nekonalo.

Domovem puštíků bradatých jsou chladné severské oblasti s rozsáhlými lesy. Proto jsou náchylnější k některým onemocněním, i když zdaleka ne jako sovice sněžná. Každopádně přímé slunce a vyšší letní teploty zrovna nemusí a voliéra by měla být zastíněná, ideálně se stromy a keři u pletiva.