Řekne-li se Vídeň, někomu se ihned vybaví, že je to hlavní město Rakouska, nachází se zde svatoštěpánský dóm, koncertovali tu Mozart, Beethoven nebo Strauss – a v neposlední řadě k ní neodmyslitelně patří i balet sněhobílých hřebců, který často bývá součástí programu turistických zájezdů.

Proč vlastně španělská?

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč se vlastně tato jezdecká škola jmenuje španělská, když se nachází ve Vídni a jezdí se na lipických koních? Odpověď sahá daleko do historie, kdy měli šlechtici v oblibě španělské koně. Ti později stáli u zrodu lipicánů, ale název byl již dávno vžitý. Školu založil císař Karel VI. a je jedinou institucí na světě, kde se v nezměněné podobě ochraňuje a pěstuje vysoká škola jezdeckého umění od dob renesančních až po dnešek. Aby šlechtici měli kde trénovat a posléze předvádět své jezdecké umění, dal tentýž císař vybudovat v letech 1729–1735 velkolepou zámeckou jízdárnu. Tohoto úkolu se se ctí zhostil významný barokní architekt Josef Emanuel Fischer z Erlachu, který působil i u nás (ceněný je např. náhrobek Jana Nepomuckého a náhrobek L. Šlika v Chrámu sv. Víta.) Nádherná barokní jízdárna dodnes bere dech a na balet bílých lipicánů shlíží z dobového portrétu sám Karel VI. Klasické ježdění zde přetrvalo od 16. století, kdy jeho zásady zformuloval neapolský mistr jezdectví Federico Grisone. Jeho cílem je studovat koně, jak se přirozeně pohybuje, a kultivovat jeho chody prostřednictvím systematického vzdělávání. Výsledkem je jedinečná harmonie mezi jezdcem a koněm, která dodnes bere dech. Jezdí se zde pouze na nejtalentovanějších lipických hřebcích, kteří sem přicházejí z Piberu a několik dalších let se zde podrobují systematickému výcviku. Ten trvá pět až šest let, koně vždy trénuje a jezdí jen jeden jezdec. Mezi bělouši se obvykle objevuje i hnědák, jak je již zažitou tradicí. Španělskou dvorní jezdeckou školu zachovávají Rakušané jako součást svého kulturního dědictví a jsou na ni nesmírně hrdí. Tato instituce má velice přísné podmínky, díky nimž vychovává opravdové profesionály. Pokud byste se chtěli stát součástí této elitní školy, musela by vás nejprve doporučit národní jezdecká federace daného státu. Dále byste museli uspět u přijímacích zkoušek, které se konají jednou ročně – šanci dostanou pouze čtyři nejnadanější jezdci. Těm musí být osmnáct let, a pokud jsou vybráni, následně stráví mnoho hodin v sedle – jezdeckému výcviku se věnují denně více než pět hodin! Obvykle po třech až čtyřech letech tréninku pod pečlivým dohledem mistrů je tomuto „elévovi“ svěřen do péče mladý kůň. Každý jezdec jezdí přibližně pět koní a teprve po dalších čtyřech až šesti letech tréninku je mu povoleno účinkování před diváky.

Náročné drezurní prvky

Každoročně odchází z hřebčína v Piberu přibližně deset lipických hřebců ve věku tří let do Vídně. Dva roky mají na to, aby přivykli místnímu prostředí a pravidelnému náročnému tréninku. Nezbytné je, aby se kůň naučil chodit v přirozeném postavení zcela v rovnováze. Po úspěšném zvládnutí těchto základních prvků je vyžadováno umělé vzpřímení a dokonalý chod, závěr základního výcviku tvoří piafa, kterou lze pro laiky popsat jako klus na místě. Mezi nejobtížnější cviky však patří takzvané cviky nad zemí (airs). Náleží sem levada, při níž se kůň „posadí“ na zadní nohy a vzepne se. Avšak úhel v karpálním kloubu nesmí přesáhnout 33 stupňů. Tento velice obtížný cvik, který se provádí jak na ruce, tak pod sedlem, je také zachycen na znaku Vídeňské školy. Pokud se kůň zvedne více, jedná se o pesadu. V té by měl stát bez popocházení. Dalším cvikem je croupada, která vychází z levady. Kůň v levadě se odrazí a skočí na zadních nohách vpřed a následně zůstane opět stát v levadě. Courbetta je několik croupad za sebou. Přední nohy koně se přitom nesmějí dotknout země, kůň tento cvik začíná i končí v levadě. Ballotada předchází nejtěžšímu skoku nad zemí – kapriole, kterou zvládnou pouze někteří koně. Je to vlastně croupada, tedy skok vpřed pouze po zadních končetinách, ale po odrazu zadními je kůň přitáhne pod tělo a natočí tak, že jsou vidět jeho zadní podkovy. Kapriola neboli kozí skok vychází z levady. Kůň při ní vyskočí vysoko do vzduchu a ve chvíli, kdy se jeho hřbet dostane do horizontální polohy, prudce vykopne oběma zadníma nohama dozadu. I tento velice náročný cvik se provádí buď na ruce, nebo pod sedlem. V dnešní době si diváci neuvědomí, že nejde o samoúčelné cviky, ale že tyto prvky původně pomáhaly vojákům ze sevření nepřátel a dobře vycvičený kůň byl nesmírně cenný. Tradičně fascinující je i čtverylka, při které jde skutečně doslova a do písmene o balet nádherných koní za doprovodu skladeb Mozarta, Chopina či Bizeta. Pro veřejná představení mají koně černou jezdeckou výstroj se zlatými ozdobami, ale bez podhrdelníku a tradiční bílé jelenicové sedlo pro klasické ježdění. Jezdci nosí fraky tmavé barvy, dvourohé klobouky s kokardou, jelenicové jezdecké kalhoty a vysoké černé boty. Nemají klasické biče, pouze březové rákosky. Podle tradice jezdci smekají své klobouky na pozdrav před portrétem Karla VI., který je umístěn nad vjezdem do jízdárny.

Lipicáni

Toto starobylé plemeno tradičně spjaté se Španělskou dvorní jezdeckou školou bylo vyšlechtěno v hřebčíně Lipica (po kterém nese jméno) vybudovaném roku 1580 arcivévodou Karlem Štýrským. Ten sem dal ze Španělska přivézt malé stádo hřebců a klisen, cílem chovatelů bylo zásobovat koňmi dvorní stáje ve Vídni a arcivévodské stáje ve Štýrském Hradci. Později stádo rozšířily klisny zakoupené z italských a rakouských chovů, v 18. století byl chov zušlechtěn arabskými koňmi a vzniklo šest základních kmenů: Pluto, Conversano, Favory, Siglavy, Maestoso a Neapolitano, doplněných novějšími liniemi Incitato a Tulipan. V Piberu se na horských pastvinách rodí a odchovávají hříbata, která zde vyrůstají až do doby obsedání a prvního výcviku. Jen ti nejtalentovanější hřebci (ročně jich je pouze pět až šest) odcházejí do Vídně, kde je čeká několikaletý výcvik. Tito hřebci se po úspěšné kariéře obvykle vracejí do Piberu v roli plemeníků.

Piber

Již několikrát zde zazněla zmínka o Piberu, což je hřebčín v západním Štýrsku, kde se odchovávají lipicáni. Původně císařský hřebčín se sem přestěhoval po 1. světové válce, když jeho původní místo – Lipica – připadla Slovinsku. Právě o koně propukly po válce velké spory, nakonec se stádo rozdělilo na polovinu, ale bylo zapotřebí najít pro ně vhodné místo k odchovu. Nejlépe takové, které by odpovídalo speciálním podmínkám krasového pohoří, jako tomu bylo v Lipici. Odborníci nakonec zvolili právě Piber. Lipicáni se zde dobře aklimatizovali, ale vzápětí přišla 2. světová válka a koně museli být před přibližující se frontou evakuováni. Hřebci byli evakuováni pod Vídeň a klisny putovaly až do jihočeské Hostouně. Přibližovala se však Rudá armáda a hrozilo velké nebezpečí, že by plemeníci zůstali v Rakousku, kdežto klisny v Československu a tím by byl chov nesmírně narušen. Proto ředitel Španělské jezdecké školy ve Vídni, plukovník Alois Podhajsky, který zodpovídal za svěřené stádo, uspořádal improvizované představení lipických hřebců před americkou armádou v čele s generálem Pattonem. Vystoupení Pattona tak nadchlo, že slíbil maximální možnou podporu ušlechtilým koním. Svůj slib dodržel, a tak se po válce lipičtí koně opět vrátili do Piberu.

Galapředstavení

Turisté většinou směřují na ranní trénink, kde však vidí opravdu jen výcvik, byť v nádherném prostředí Fischerovy jízdárny. Daleko větší zážitek je samozřejmě galapředstavení. A protože letos slaví Španělská dvorní jízdárna 450. výročí od první písemné zmínky, budou se konat galapředstavení pod širým nebem na náměstí Heldenplatz. Půjde o opravdu jedinečnou možnost spatřit balet bílých hřebců v nádherném prostředí. Budete-li mít cestu do Vídně, neměli byste si tento zážitek nechat ujít!