Vlastnit papouška je závazek 18 – Papoušek si zasluhuje empatický přístup
Jednou u nás na chalupě mladý příbuzný vystřelil vzduchovkou na skupinku holubů sedících na hřebeni střechy. Jeden z holubů se skutálel dolů, a jak se ukázalo, měl roztříštěnou pažní kost. Musel být rychle utracen, aby netrpěl bolestí. Na místo, kam dopadl, po chvíli slétl jiný holub – druh nebo družka – a pátral po již zmizelém ptákovi. Choval se tak celé odpoledne, kdy běhal po dvoře sem tam a nevadila mu ani přítomnost lidí. Byl to velmi smutný pohled.
Umět se vcítit do pocitů zvířete je důležitou schopností člověka, protože je předpokladem pro lidský životní postoj – jaký vztah si chceme zachovat ke světu zvířat a přírodě vůbec. Existují studie, které potvrzují, že empatii dovede projevovat mnoho zvířat mezi sebou a rovněž i vůči člověku. Psychologové zjistili při pokusech v domácím prostředí, že některá domácí zvířata byla rozrušena skutečnými i předstíranými projevy bolesti člena rodiny stejně jako již malé děti. Zvířata se skláněla k ležícímu člověku, jako kdyby měla velkou starost.
Kdysi jsem někde četl a poznamenal si příklad empatie mezi zvířaty: „Horník z Cardiffu cestou z práce domů strnul údivem, když uviděl dvě krysy, jak cupitají pomalu vedle sebe a společně nesou stéblo slámy. Zabil jednu z nich holí, ale ta druhá, místo toho, aby utekla, zůstala bezradně stát na místě. Muž se k ní sehnul a zjistil, že zvíře je slepé.“
Empatií, nebo též vciťováním, se rozumí schopnost „poznat“ zkušenost druhého člověka (tvora), což je proces, při němž poznávající subjekt porovnává emoce druhého jedince s emocemi vlastními (Goldstein, Michaels, 1985). Kognitivní vcítění neboli kognitivní empatie je schopnost představit si sebe v pozici druhého jedince. Je to jakési rozšíření citlivosti k projevům emocí druhého.
Americký psychoanalytik J. M. Masson napsal (1996): „Zvířata pláčou. Přinejmenším projevují prostřednictvím hlasu bolest a smutek. V mnoha případech to vypadá, jako by volala o pomoc. Většina lidí proto věří, že zvířata mohou být nešťastná a mohou mít také základní pocity, jako je radost, zlost a strach. Každý běžný chovatel věří, že jeho pes, kočka, papoušek nebo kůň mají city. Chovatelé tomu nejen věří, ale každý den se o tom na vlastní oči přesvědčují. My všichni můžeme vyprávět spoustu historek o zvířatech. Stále však přetrvává velký rozpor mezi všeobecným míněním lidí a autoritativními vědeckými studiemi. Většina dnešních vědců, zejména badatelů zabývajících se chováním zvířat, se naučila citové projevy zvířat dokonale ignorovat.“ A dále: „Podobně jako lidé i zvířata truchlí, mívají strach, znají úzkost, dokážou nenávidět, milovat a být šťastná… zkrátka cítí.“ A podobně biolog E. Linden si myslí (1997), že: „Jestliže zvíře naváže pevný vztah s člověkem, není nerozumné předpokládat, že sdílí aspoň část emocí, které u lidí takové svazky provázejí.“
„Schopnost trpět,“ říká K. Lorenz (1983), „je u všech živých tvorů v přímém poměru k výši jejich duchovního vývoje, což ovšem platí především pro duševní utrpení. Zatímco hloupější zvíře, slavík, pěnice nebo zlatý křeček, psychicky strádá ve stísněnějším zajetí jen málo, tím víc v něm trpí duchovně výše stojící tvor, krkavcovitý pták, větší papoušek, nebo dokonce taková cibetka, a to vůbec nemluvím o poloopicích a opicích. Chceme-li chytré zvíře skutečně poznat, musíme je občas pustit na svobodu. Na první pohled se taková dočasná dovolená z klece nezdá být něčím, co by v trvajícím zajetí mohlo zvířeti nějak podstatně zlepšit jeho životní situaci. A přece to pro jejich psychické zdraví znamená nesmírně mnoho.“
Papoušek v domácí péči potřebuje pro svou spokojenost vedle potravy a bezpečí také psychický a fyzický kontakt se svým opatrovníkem. Z domácích zvířat jsou to zejména pes a kočka, kteří dosáhli úplné svobody pohybu po lidském příbytku a o svém kontaktu s člověkem mohou sami rozhodovat, ale papoušek, ač podobně inteligentní tvor, mnohdy takovou možnost nemá, ponechán v kleci jen sám sobě. Jako tvor velmi citlivý a vnímavý bude při dobrém zacházení svému opatrovníkovi plně oddán a jeho věrnost si nezadá s věrností psa, proto opomíjet tuto jeho výraznou vlastnost by se podobalo tomu, jako kdyby matka ignorovala citovou závislost svého, na ní závislého malého dítěte. Potřebu navázání blízkého vztahu u svého papouška uvádí americká chovatelka a publicistka R. Low (2002): „Mojí samičky amazoňana, která je mou společnicí už mnoho let, se nesmí nikdo dotknout. Po několik měsíců jsem pracovala přes týden mimo domov a vracela jsem se jen na víkendy. Během této doby se mnohem více spřátelila s mým partnerem, protože on byl jediným člověkem v domě.“
Opouštíme-li papouška chozením do práce s návratem až večer či odjedeme-li mu na dovolenou a pohlídá ho někdo cizí (kritický může být už i týden), může to u něj vyvolat pocit deprivace, která je považována za ztrátu a zbavení se něčeho důležitého či žádoucího. V tomto případě by šlo o deprivaci citovou spočívající v nedostatku realizace fungujících citových vztahů v podobě oboustranných emocionálních projevů v denním styku. Rovněž o deprivaci sociální v podobě nedostatku sociálních kontaktů s opatrovníkem, na nějž je papoušek, jako na svého sociálního partnera, fixován. Stav deprivace zde tedy představuje nemožnost uspokojení citových a sociálních potřeb papouška, vedoucí k narušení jeho psychické rovnováhy a pohody. Při dlouhodobé absenci opatrovníka, kterého si papoušek oblíbil, nastává ztráta podnětového pole a motivačních faktorů, což může negativně ovlivnit jeho další vývoj a vést až k zaostávání. Přesáhne-li deprivace určitý práh únosnosti, dochází u jedince k nevratným poruchám po stránce prožívání a chování.
Zvíře se chová empaticky, má-li určitou dávku sociální inteligence, která mu umožní poznávat příslušníky vlastního druhu (svého opatrovníka), znát své místo ve skupině, má schopnost učit se od členů skupiny a naopak učit její jiné členy novým dovednostem. Mnozí vyšší obratlovci dokážou projevit také empatii vůči člověku a nejsou lhostejní k jeho bolesti.
Jednou se mi podařilo uklouznout doma na naleštěné podlaze a zhmoždit si bolestivě kotník. Chvíli jsem úpěl na podlaze, což zaujalo moji samičku Mníška šedého, která mi přistála u hlavy a postávala u ní s tichým poplašeným kvokáním, dokud jsem se z podlahy zase nezvedl.
Součástí sociální inteligence je i schopnost pochopit a manipulovat s duševními stavy druhých jedinců a tím měnit jejich chování. U člověka existuje vědomí, že i druzí lidé mají niterné duševní stavy, něčemu věří, po něčem touží, něco se jim nelíbí. Ale také, že se tyto stavy odlišují od našich vlastních niterných stavů a že chování druhých lidí lze jimi vysvětlit. Jde o tzv. teorii duševních stavů (Premack, Woodruff, 1978), resp. mentalizaci (Frith, 1999), která je předpokladem schopnosti podvádět, kooperovat, empatizovat a odečítat duševní stav sledovaného jedince. Je také podkladem pro schopnost vysvětlovat a předpovídat chování druhých. Toho je možné si povšimnout také u inteligentního papouška, který někdy zareaguje, jako by nám četl myšlenky nebo věděl, na co se právě chystáme. Jednou, když jsem měl pohlídat korelu příbuzných, vznikla situace, kdy korela přistála na pěstěné bonsaji a začala jí okusovat listy. Můj Kakariki žlutočelý si všiml, že korelu s nelibostí pozoruji s úmyslem ji odehnat. Než jsem se k tomu vzchopil, pták vystartoval a korelu odehnal – zřejmě odečetl v té chvíli stav mé mysli. Podle F. Rangeové (2009): „Vypadá to, že zvířata jsou schopna zužitkovat směr pohledu jiného jedince a odvodit si z něj určité informace. Ve skutečnosti však zřejmě nechápou, proč tomu tak je.“
Z. Veger ve své knize (Papoušci – opeření přátelé člověka, Academia, 1988) píše, že: „Škrábeme-li papouška na hlavě, chce nám někdy dělat totéž a bere do zobáku náš prst. Někdy neumí dost dobře odhadnout sílu stisku.“ Tak docela s tím nesouhlasím. Moje senegalka mi projevuje svou náklonnost mimo jiné tak, že mě chytne zobákem za špičku nosu nebo za boltec ucha. Za den to udělá i několikrát, ale ještě se nestalo, aby to zabolelo, dělá to velmi opatrně a jemně – chová se empaticky, dokáže zvolit přiměřenou sílu stisku.
V době života zoologa A. E. Brehma (1829–1884) se soudobá věda uchylovala v popisu chování zvířat často k antropomorfismu (např. lišky jsou lstivé a chytré, lev je rytířský apod.). Z. Veger se zde domnívá: „Biologie tehdy zastávala názor, že zvíře umí milovat, nenávidět, používá zkušenosti, avšak není schopno abstraktního myšlení. Pravda bude, jak už to bývá, někde uprostřed. Rozhodně zvíře neuvažuje jako člověk, a proto vždy děláme chybu, přisuzujeme-li mu lidské vlastnosti. My víme již více o duševních schopnostech psů, delfínů, slonů i papoušků.“ A dále: „Přece však u tak nadaných ptáků, jako jsou velcí papouškové, nejsou dva jedinci svého druhu stejní. Každý je osobnost, má soubor vlastností, jinými slovy: v téže situaci se každý zachová jinak, a proto jsou pro mnoho lidí zajímaví a přitažliví.“
A právě z důvodu, co zde bylo o empatii řečeno, by papoušek v domácí péči měl mít vhodné životní podmínky, mezi něž patří prostorná, dobře vybavená klec – správně umístěná v prostoru, kvalitní pestrá potrava odpovídající jeho druhu, volný a častý pobyt mimo klec s všestranným kontaktem se svým domácím „hejnem“. Papoušci ve venkovní voliéře by měli mít něco z okolní přírody také uvnitř voliéry, ne jen dvě tlustá protilehlá a ohlodaná bidla. Měli by dostávat vyváženou a kvalitní potravu, mít příležitost se koupat nejen v dešti a v zimě užívat zateplené zázemí. Jejich ponechání na mrazu s působením vlhkosti ovzduší a větru je projevem týrání a nedostatku empatie. Stejně jako v případě, že pro někoho je papoušek stále jen věc představující zdroj přivýdělku, předmět diletantských genetických experimentů nebo živá exotická dekorace v bytě.
(Pokračování příště)
