Červenka obecná
Představuje se červenka obecná
Červenka je pták, který je příbuzný našich kosů, drozdů, ale i rehků, když ji řadíme do čeledi drozdovitých – Turdidae (Rafinesque, 1815). Někteří badatelé sice tuto příbuznost začínají zpochybňovat, prý na základě studií DNA. To může být na pováženou, když v první řadě opomíjí skutečnost, že celý systém se nezrodil kvůli tomu, abychom zobrazovali hypotetický přírodní vývoj, ale proto, abychom se my sami nějakým způsobem mezi ptáky vyznali. Takový střet koncepcí tady máme již delší dobu a ukazuje se, že krajní názory vždy nevyhovují. Existuje koncepce slučovací, kde máme velké množství ptáků vždy jednoho a téhož rodu, na druhou stranu pak tentýž rod rozdrobený na větší množství rodů dalších. Zlatá střední cesta říká, že nejlepší bývá to, co oko skutečně vidí. A není tady jen hrstka systematiků, ale i množství chovatelů, kterým zařazení ptáků poskytuje základní informace. Takže babo, raď!
Svoji potravu červenka sbírá téměř výhradně na zemi, ale volným travnatým plochám se vyhýbá. Kosa nebo drozda či kvíčalu uvidíme pobíhat po právě posečeném trávníku s velkou oblibou, červenka je ptákem spíše lesního podrostu. Samci však zpívají již za ranního rozbřesku odněkud shora, ze špičky toho nejvyššího stromu. Červenka je dobrý zpěvák. Klecním ptákem, obecněji rozšířeným, se však ani v časech, kdy se ptáci drželi v klecích, právě kvůli zpěvu, nikdy nestala. Oblíbenými klecními zpěváky byli ptáci, kteří se dali snadno krmit – stehlík nebo čížek. Jsou však zprávy o tom, že červenky se držely v klecích hojněji po českých mlýnech. Tady totiž nebyla nouze o moučné červy. S červenkou jste se v těch časech mohli setkat i volně poletující po světnici. To zase souvisí s její povahou, když omezený prostor považuje za svoje vlastní teritorium. Prý v těch časech drželi na venkově nebo také domácí řemeslníci červenky volně v místnostech i po více kusech. To však byla chyba, proto se Brehm zmiňuje o velké úmrtnosti u těchto ptáků. Červenka je totiž pták přísně teritoriální, tvrdě si obhajující svoje území. Volně vypuštění ve světnici zůstanou nakonec jen ti nejsilnější jedinci. Přeneseno do dnešních poměrů, nemohli byste do jedné voliéry umístit více červenek společně. Dnes si volně poletující červenku v obytných místnostech nedovedu představit. A to především kvůli hygienickým návykům, které byly před sto padesáti lety přece jenom jiné než dnes. Máte-li však samostatnou ptačí místnost, funguje to opravdu dobře a máte i možnost studovat lépe chování a nároky ptáků. Bratr takhle měl na volno třeba kaliopu kamčatskou, ale i šedé astrildy, jejichž chování bylo zvláště zajímavé.
Systematika
Až do současnosti řadíme tedy červenky do čeledi drozdovitých – Turdidae (Rafinesque, 1815). Někteří systematikové si ale moderněji myslí, že jsou příbuznější lejskům. No, takový názor malé komunity znalců může místo užitku přinášet problémy mnohem větší komunitě uživatelů, k níž řadím i laiky, kteří se řídí jen tím, co vidí na vlastní oči. Asi by měli ti „opravdoví“ znalci stvořit nějaké svoje oddělené hřiště. Přinejmenším proto, že se dá předpokládat, že se zanedlouho chytne nových názorů i nějaký jazykovědec a začne novým teoriím přizpůsobovat i české názvosloví. Čímž vznikne parádní zmatek. Novodobé babylonské zmatení jazyků.
Červenku zařadil do systému, který dodnes používáme, již sám jeho autor Linné, a to roku 1758. Dnes píšeme červenka obecná – Erithacus rubecula (Linnaeus, 1758). Avšak nezařadil ji do rodu Erithacus, ten rod vymyslel někdo jiný, což poznáme podle toho, že Linného jméno je uvedeno v závorce. Do stejného rodu jako červenka obecná jsou zařazeny další dva druhy ptáků, a to červenka japonská – Erithacus akahige (Temminck, 1835) a červenka černohrdlá – Erithacus komadori (Temminck, 1838). Oba druhy těchto ptáků svým vnějším vzhledem naši červenku připomínají, ta japonská více, když vypadá jako přechod k července černohrdlé. Zbarvení červenky černohrdlé je výrazně jiné, ale na stejných plochách těla jako u červenky naší. Čeština však používá rodové pojmenování červenka i u dalších rodů exotických ptáků, a to u rodů Pogonocichla, Swynnertonia, Stiprornis, Shepardia, u rodu Namibornis bylo použito jméno červenkovec. V současnosti žijeme v období, kdy čeština používá pro tohoto ptáka jedno sjednocené jméno. Než k takovému sjednocení došlo, lidově se říkalo července všelijak. Většina takových pojmenování upřednostňovala její nezaměnitelný vzhled, který však vyzněl mnohdy poněkud jinak. Některá z těchto jmen snadno i zeměpisně zařadíte. Hádejte třeba, kde se července říkalo červenóšek. Samozřejmě že na Hané. Lidová pojmenování posbíral a knižně vydal Zdeněk Klůz. Seznam pojmenování červenky podle Zdeňka Klůze: čerkýnka, čermáček, čermáček červený, čermák, červánek, červenka, červenka narudlá, červenóšek, červik, červinka, hudačka, mucháček, raška, raška červená, ražka, rážka, slavík červenka.
Aby to nebylo zase až tak jednoduché, naše červenka obecná evropská vytváří sedm až osm různých zeměpisných forem. Převážnou část evropského kontinentu osídluje nominátní poddruh, Erithacus rubecula rubecula. Zeměpisné formy jsou pak popisovány z okrajových území rozšíření druhu. S červenkou se můžeme setkat na severu Evropy až asi tak do poloviny území Švédska a Finska. Směrem východním přesahuje rozšíření území Evropy až k řece Ob na západní Sibiři. Na jihovýchodě žije červenka na jih od Kavkazu a osídluje celé Turecko, na východ až ke Kaspickému moři. Na západní straně Středomoří žije na severním pobřeží Afriky v Maroku, Alžíru a Tunisu. Na východním území Středozemního moře se vyskytují jen zimující ptáci. Jen dvě zeměpisné formy jsou pro nás významnější, a to červenky z britských ostrovů – Erithacus rubecula melophilus a červenky z Kanárských ostrovů, někdy považované za samostatný druh – Erithacus superbus. Zase až tak odlišné nejsou. Zbylé formy pocházejí z jihovýchodní části rozšíření, a pokud by je snad chtěl někdo hlouběji studovat, musel by se tam vypravit s předběžnou průpravou, nejlépe z ruské literatury. Právě z hnízda vylétlé červenky ty staré ani moc nepřipomínají. Nemají na těle žádnou cihlově červenou barvu a jsou skvrnité.
Životní prostředí a způsob života
Jak již bylo řečeno, červenku lze považovat za lesního ptáka. Avšak není les jako les. Protože je červenka ptákem lesních podrostů, ze všech lesů osídluje nejméně lesy bukové. Ty totiž obvykle nemívají vůbec žádný podrost. Bukové lesy naopak s oblibou osídluje lejsek malý, který je svým vybarvením července velmi podobný. Nejhojnější jsou červenky v mladých smrkových nebo borových porostech, případně v náletových porostech okolo potoků či okolo pasek. Ve starých parcích je obvyklá, v zahradách vilových čtvrtí hnízdí jen řídce. Zastihl jsem ji v Praze na Malvazinkách nebo Olšanských hřbitovech. Nikoliv však pravidelně. V letošním roce ano, napřesrok s otazníkem. Červenka, jako pták převážně hmyzožravý, je tažná – skandinávské populace striktně; naše území je zakreslováno tak, že zde ptáci zimují. To je poněkud zkreslující. Zimují jen někteří. A dá se dokonce předpokládat, že červenky, které u nás uvidíme sporadicky i v zimě, jsou otrlejší ptáci pocházející ze Skandinávie. Naše červenky táhnou jihozápadním směrem, část jich zimuje již v jižní Francii a Itálii, mnohé však pokračují dále na Pyrenejský poloostrov nebo až do severní Afriky. Nejvzdálenější nález u nás kroužkované červenky pochází z Portugalska a bylo to 2 429 km daleko. Nejstarší kroužkované července bylo 18,5 roku a byla nalezena ve Francii.
Červenky jsou přísně teritoriální ptáci, kteří své hnízdní území urputně brání. Před nějakým časem běžel v televizi přírodovědný film natočený v Anglii, kde je červenka hojným ptákem i v zahradách na okraji měst. Bylo zajímavě dokladováno, jak využívají ke stanovení vlastních hranic i hranic stanovených lidmi. Třeba podél plotů. Jakmile přeletěl pták ze sousedství na nesprávnou stranu plotu, již tu byl právoplatný majitel a hnal jej zpátky. Nebo se objevil nezadaný, mladý samec, kterému samice vyhověla – a to byl pěkný zmatek, než to dal ten dominantní zase do pořádku. Přesvědčil jsem se však, že i sporadicky zimující červenky drží striktně svoje vlastní území, ve kterém další červenku nesnesou. Jednu takovou jsem chytal přímo na zahradě u domu, kam chodila na bobule psího vína. Druhou pak asi kilometr daleko, v křoví poblíž polního pramene, kam chodili i jiní ptáci pít. Když jsem je obě chytil několikrát po sobě na stejném místě na červa, přesvědčil jsem se, že si každá drží svoje území. Napadlo mě vypustit je po odchycení právě na opačném stanovišti. Označil jsem je i barevnými kroužky. Kdepak, za hodinu již byla každá zase na svém správném místě. S urputným obhajováním vlastního území souvisí i další pozorovaný jev. Po rozpadu hnízdních párů zpívají prý i samice, které tak také obhajují své území. No, nezbývá tomu než věřit, protože ověřovat to by bylo v podstatě nemožné, když samce od samice podle vnějšího vzhledu nerozeznáte. I na tahu se červenky drží samostatně, nikdy ne v hejnu. Hejno červenek neuvidíte – že právě táhnou, poznáte podle jejich zvýšeného počtu na malém území. Tamhle jedna, o kus dál druhá a třetí nebo ji uvidíte v nezvyklém prostředí.
Červenky staví svoje hnízda na zemi, obvykle v nějakých polodutinách, pod slehlým trsem staré trávy, opřené o shnilý pařízek. Nebo i přímo v nějaké díře svažitého terénu. Jednou mě napadlo, že bych něco takového vyrobil uměle. Vzal jsem vojenskou lopatku a udělal asi deset takových příhodných dutin. Dopadlo to špatně, protože jsem pak našel jen jednu jedinou a z té si udělaly nějaké myši předsíň svého podzemního bludiště. Když najdete nějaké hnízdo nebo vyrobíte cokoliv malého, musíte si to opravdu dobře, zřetelně označit. Za jeden jediný příhodný týden vyroste všechno zelené v okolí natolik, že to místo již nepoznáte.
Nakonec ještě několik statistických údajů. Podle tabulek, které sestavil dr. Mlíkovský, na základě předchozích mapování ptáků z našeho území, lze odhadovat počet u nás hnízdících párů červenek na půl až jeden milion. Počet přezimujících jedinců je udáván na tisíc až dva tisíce kusů. To je opravdu mizivé procento, respektive mizivá část procenta. V současnosti probíhá právě další kolo mapování ptáků, a až se dozvíme nové výsledky, dozvíme se také, jak jsou na tom červenky. Zatím to vypadá tak, že červenka je jedním z mála našich zpěvných ptáků, kterých nám neubývá. Tak se i vy naučte rozeznávat červenku, svým vzhledem milého ptáčka, který je ale svou povahou vlastně pěkný rabiát.
