Co vše vybízí naše psy ke štěkavým projevům, už jsme zmínili v minulých třech článcích. Zbývá nám to nejtěžší – jak se vypořádat s těmi nejštěkavějšími. První zkušenost říká, že nejlepší je problémům předcházet. Proto už při prvních radostných chvílích ze čtyřnohého přírůstku do rodiny, zvláště když si pořídíme plemeno pověstné štěkavostí, musíme myslet na to, co bude dál. Nemáme-li s psíkem výcvikové ambice (jako žena, jejíž zkušenosti jsme popsali minule), začneme jakousi bytovou výchovou. Ta vede nejen ke komunikaci, čistotě a ovladatelnosti, ale i k návyku na samotu. Jakékoliv štěkání za naší přítomnosti snadno ovlivníme, avšak když jsme mimo domov, nemáme šanci. Ledaže by nám zatelefonoval soused, abychom se okamžitě postarali o štěkajícího nezbedu. Náš rychlý návrat dům by nic nevyřešil, kromě chvilkového uklidnění souseda. My bychom další den se strachem opouštěli domov, aby se na nás tentokrát nezlobil celý panelák. Začněme proto s výchovou co nejdříve.

Vtiskáváme vzorec chování

Když si štěně po pár hodinách zvykne na nový domov, nějaké hračky a přilne k lidičkám, kteří ho hladí, mile na něho mluví a občas mu dají něco chutného, jsme na dobré cestě. Pokud však mrňousek chodí, kňourá a něco hledá, možná jsme se mu dostatečně nevěnovali. Ale pozor, osmitýdenní štěně je stále mimino, které značnou část dne prospí, proto naše kontakty nesmíme přehánět. Unaveného nebo kňourajícího mrňouska dáme do košíku s dečkou, kterou jsme si u chovatele napachovali matčiným pelíškem. V tomto klidovém místečku psíka můžeme hladit, až se utiší nebo usne. Psí pelíšek je stranou největšího ruchu obývacího prostoru, třeba v jiné místnosti nebo na chodbě, kde jednou bude sám. Dveře necháme jen přivřené, a jakmile zjistíme, že mrňousek už nespí a zkoumá okolí nebo doráží na hračky, můžeme k němu, pochválíme ho a umožníme mu zkoumat další zákoutí bytu. Pokud však po probuzení začne kňourat nebo štěkat, nikterak nereagujeme, jen vyčkáváme, až se uklidní, a teprve v takovém momentu můžeme k němu. Jinak řečeno, psík si nesmí vtisknout tento vzorec chování: Kňouráním, štěkáním, vytím si přivolám páníčka. My naopak budeme dělat takové kroky, aby měl zafixováno: Když jsem klidný, dříve nebo později se páníček dostaví.

Neuspěchat

Samozřejmě že zpočátku to nesmíme přehánět a nechávat vzbuzeného psíka déle o samotě. Začneme třeba od minuty, dvou. Možná si štěňátko ještě dříve čenichem či tlapkou otevře nedovřené dveře – v takovém případě už je příště raději zavřeme a postupujeme podle zmíněné zásady, kdy psíkovi neotevřeme a kdy ano. Jen přes zavřené dveře musíme dávat větší pozor, abychom včas zareagovali na probuzeného mrňouska. Později návyk na samotu už nespojujeme pouze se spánkem, ale o samotě necháváme cíleně. Začneme třeba opět od minuty, protože víme, že takovou dobu se bude věnovat přirozenému průzkumu nebo dovádění s hračkou. Psíka pozorujeme prosklenými nebo nepatrně nedovřenými dveřmi, pak vstoupíme, pochválíme a po nějaké době nácvik opakujeme a samotu prodloužíme. Nikdy však psíka neodložíme k návyku na samotu uprostřed nějaké hry nebo jeho jiné aktivity. To by nejspíš silně protestoval, a jak asi? Domáhal by se všemožnými způsoby návratu do místa, kde se tak skvěle bavil. Zásadu, že psíka nemáme zavřít a nechat o samotě, když je rozdováděný, dodržujeme i později, když odcházíme mimo domov. Takže: venčení, procházka, dovádění, hry – pak chvíle klidu a přirozeného útlumu, potom samota. Princip přípravy na samotu lze nacvičovat s psíkem i dalšími způsoby a v různém prostředí, ale vždy platí zásada nic neuspěchat.

Od minuty k hodinám

Prodlužování samoty po krátkých časových intervalech může pro některé psíky znamenat minuty, později desítky minut, pro některé ještě větší časové skoky. Více náročné to bývá u malých štěkavých plemen. Při návyku psíka na samotu nesmíme zapomínat také na jeho vedení k čistotnosti. Proto nám někdy nezbývá než čas dále neprodlužovat ani přes dosavadní úspěšný návyk na samotu. Jakmile pejsek vyleze z pelíšku a my škvírou vidíme jeho těkavé popocházení a hledání vhodného místečka pro úlevu, hned mu pomůžeme, aby se nevyprázdnil tam, kde v této fázi výchovy nechceme. Nezbývá než prodlužování samoty skloubit s tímto výchovným působením. U některého štěněte bychom se mohli vcelku rychle propracovat až mnoha k hodinám samoty, ale to bychom ho mohli trápit přenášením toho, čeho se potřebuje zbavit. Při zapojení všech členů rodiny, respektující zmíněné výchovné zásady, se časem můžeme dopracovat třeba až k desetihodinové samotě. Pak ale s miláčkem rychle na procházku, protože venčení je u psů navyklých na samotu limitující. V péči o psa je tak důležitá rodinná dělba, takže poslední venčení provede ten, komu začíná práce později, a další venčení provede ten, kdo je doma první. Tak se obvykle v dospělosti psa dopracujeme k přijatelné periodě sedmi hodin.

Trpělivost, trpělivost

Nejtěžší to mají majitelé starších a starých štěkavců. Někomu štěkání nevadilo, protože bydlel ve svém domečku, nebo když byl v práci, ani o tom nevěděl, a najednou se musel odstěhovat do velkého bytového domu. Jiný si zase pořídil letitého pejska, o jehož historii nic nevěděl, tedy co psík v životě prožíval, jak byl či nebyl vedený. V takových a podobných případech nastává někdy zdlouhavá náprava vyžadující nekonečnou trpělivost. Pokud ji majitel psíka nemá, nezbývá mu než ho darovat někomu, kdo má vhodné podmínky. Podobný konec čeká majitele a pejska, když ztratí trpělivost sousedé. Začněme tedy tlumením štěkavosti pejska v přítomnosti páníčka. V tomto případě lze snadno zjistit příčinu hlasitých projevů a jedním ze způsobů tlumení štěkotu je psa vystavovat stejným, avšak zeslabeným zvukům (vysavač, mixér, zvonek, pila, výstřely). Stačí s psíkem pobývat ve větší vzdálenosti nebo v místnosti, kde zvuky doléhají jen v malé intenzitě. Psa zabavíme hrou nebo jinou činností a občas mu dáme pamlsek, zkrátka se chováme, jako by se nic nedělo a jako by on zvukům nevěnoval pozornost a nebál se jich nebo ho neprovokovaly. Pak se postupně s psíkem přibližujeme ke zdrojům zvuku, ale jen tak, aby ho skokové zesílení opět nevystrašilo. Dalším případem zbytečného štěkání je nezkušenost, nedostatek sebevědomí a někdy i strach z blížících se rachotících strojů, jako je třeba motorka, ale mnozí štěkají i na chodce a cyklisty, neboť nevědí, co od nich mohou čekat. Proto musíme vytvořit situaci, abychom pejska přesvědčili, že nic z toho pro něho není nebezpečné. K tomu využíváme zmíněné pohybující se podněty, a když jsou ještě ve velké vzdálenosti a pes je jen v klidu pozoruje, odměníme ho pamlskem nebo oblíbenou hračkou a odvedeme jeho pozornost jinam. Příště necháme podnět více přiblížit a postupujeme stejně. Tak se dopracujeme až k situaci, kdy nás chodec, cyklista, kůň či motorka míjejí a nakonec se vzdalují, aniž by pes štěkal. Pes tak místo štěkání z nejistoty zažívá příjemnou chvíli s páníčkem a přesvědčuje se, že žádný z podezřelých objektů pro něho nepředstavuje jakoukoliv hrozbu.

Zákazový povel

Dalším způsobem k omezení štěkavosti je naučit psa reagovat na povel „NE“ nebo jakýkoliv podobný, který si zvolíme. O tom, jak naučit psa reakci na tento povel, jsme už psali, zbývá nám však ještě metoda přesměrování zájmu psa na jinou činnost, při níž štěkat nebude. Pes štěkající za oknem na vše, co se pohybuje na chodníku a silnici pod ním, nebo na každé cinknutí zvonku u nás i u souseda, se místo ňafání rozběhne za odhozeným míčkem (je-li aportér) nebo za odhozenou granulí. Když to nepomůže, využijeme jakýsi zákazový nátlak nebo kontra působení, což může být pohození řetízku (plastové lahve od malé limonády, plechovky od piva) směrem k psovi. Pro větší efekt můžeme do nádobek dát pár kamínků. Někomu se osvědčila metoda s využitím tenkého proudu vody vystříknutého z plastové lahve nebo dětské pistole. Uvedený nátlak však musí proběhnout tak, aby si pes zmíněné kontra podněty nespojil s páníčkem. Ten se ozve, až bude čtyřnožec v klidu. K omezení nadbytečného štěkání existují i průmyslově vyráběné pomůcky, a kdo je chce využít, tomu stačí obrátit se na prodejny s chovatelskými potřebami.

Tak hodně trpělivosti se štěkavci!