Chvála psí paměti
„Nebezpečný“ cvik
Při seznamování psů s různými překážkami používanými v agility bývají tradičně problémy s tunelem. Nácvik proběhnutí tunelu je pro mnohé psy nepříjemný – stísněný prostor v nich může vyvolat pocit nebezpečí, jehož překonání jim – i za laskavého povzbuzování jejich pána – může trvat značnou dobu.
Naší fence Československého vlčáka Taize však první překonání „zákeřného tunelu“ netrvalo ani sekundu. Sotva jsem jí ukázal úzký otvor a pobídl ji „běž“, okamžitě se radostně vrhla do „neznáma“ a proběhla překážkou jako vítr. A bylo lhostejné, zda tunel končil „zákeřným“ rukávem, nebo se stočil do pravého úhlu. Taiga se okamžitě zamilovala do každé „díry“, kterou dychtila vzápětí prozkoumat. Netušil jsem, na jaký problém jsem si „zpropadeným tunelem“ vlastně zadělal.
Prvních příznaků jsem si lehkomyslně nevšímal: Taiga při vycházkách musela zákonitě proběhnout pod každým mostkem, který tvořila horizontálně položená skruž – pravidelně se na druhé straně vynořila k nepoznání zmalovaná lepivým bahnem. Malér nastal, když jsme přijeli na chalupu v Podkrkonoší. Cestovali jsme se psy po celý den za vražedně horkého počasí. Oplocená zahrada, jejímž okrajem protéká malý potůček, se jevila jako ideální místo na psí relaxaci. Taize se kouzelné místo okamžitě zalíbilo: vystřelila na průzkum jako blesk a po chvíli jsme už slyšeli její cákání v potůčku. A potom – byla fuč… jako by se propadla do země. Volal jsem marně. A nechápal: kam mohla proboha zmizet?
Pečlivé ohledání terénu záhadné zmizení vysvětlilo: do potůčku ústila skruž, která vedla pod silnicí kdovíkam. Propadl jsem panickému zoufalství. Horečně jsem ze sebe sházel svršky a už už se hotovil nasoukat do úzkého prostoru. Vtom se – díky bohu – v ústí tunelu objevila zmazaná hlava naší Taigy. Kámen, který mi spadl ze srdce, otřásl snad i Krkonošemi. (Tehdy mi zadunělo v hlavě: že já hlupák jsem té Taize vůbec nějaký tunel kdy ukazoval!)
Psí paměť
Psí paměť, v minulosti lidmi tak často podceňovaná, je nepochybně obdivuhodná. Vždycky mě ohromí, když pes neomylně trefí na místo, kde byl pouze jedenkrát v životě, třeba po několika letech. Taiga mi důkazy přináší dnes a denně na místech, kde se cítím beznadějně ztracen – na městských sídlištích. Kde už jednou byla, nikdy se neztratí. Vladimír Mikulica v knize Poznej svého psa píše: „V biologické paměti se shromažďují získané informace a odráží se v ní vliv dřívějších životních podmínek na organismus. Biologická paměť v sobě zahrnuje tři základní složky: paměť genetickou, imunologickou a neurologickou (psychickou).“
Stanley Coren v knize Inteligence psů zdůrazňuje: „Ruku v ruce s různými způsoby učení jde paměť, která se liší u různých jednotlivců a podmiňuje rozdílné množství a dobu uchovávání údajů. Liší se také schopnost krátkodobé nebo dlouhodobé paměti. Krátkodobá paměť je prvním stupněm každého informačního procesu. Dlouhodobá paměť je schopnost uchovávat téměř po neomezenou dobu zásobu informací, mění se ve skutečně trvalou paměť. Psychologové zjistili, že informace, které se udrží v paměti kolem pěti minut, mají o padesát procent lepší naději na vyvolání po měsíci a asi pětačtyřicetiprocentní šanci, že mohou být vyvolány o rok později.“
Pes disponuje instinktivní a adaptivní inteligencí. Jaký je v tom rozdíl? Odpověď přináší Stanley Coren: „Zatímco instinktivní inteligence psa se týká chování a dovedností, které jsou předem naprogramovány v genetickém kódu zvířete, adaptivní inteligence závisí na znalostech, dovednostech a celkové orientaci, které pes získá během života.“
Zapomínání
Samozřejmě také psi, stejně jako lidé, zapomínají. Naučené povely je třeba pravidelně opakovat, jinak podněty slábnou. „Pes se naučí štěkání na povel,“ vysvětluje Vladimír Mikulica. „Je to cvik naučený na základě operačního podmiňování. Co se však stane, jestliže pes už cvik dobře a spolehlivě provádí, ale pak se s ním přestane nadále cvičit? Pes po dlouhou dobu nedostane povel Štěkej! a najednou se po něm znovu vyžaduje štěkání na povel. Pes se obvykle zarazí, je třeba mu povel několikrát zopakovat a pak nanejvýš trochu zakňučí nebo slabě štěkne. Reakce psa závisí nejen na pevnosti a spolehlivosti podmíněného spoje utvořeného při nácviku, ale pochopitelně i na době, po kterou se necvičilo. Pes zapomněl naučený cvik. Stav dnešního poznání nepokročil ještě natolik, abychom přesně věděli, jaké fyziologické mechanismy jsou podkladem pro proces zapomínání, ale můžeme stanovit, že zapomínání je pokles účinnosti něčeho naučeného, které je ponechané pouze sobě samému a je ovlivňováno jen průběhem času. Pes zapomíná po určité době své naučené reakce, ať už k jejich vypracování došlo kterýmkoliv způsobem, výjimkou je snad jen vtiskávání a facilitace instinktu. Zapomínány jsou především podmíněné reakce.“
Vyhasínání
Jiným procesem než zapomínání je – vyhasínání. K němu dochází, když povel (či cvik) není upevňován podmíněnou akcí – odměnou (např. pamlskem). Vladimír Mikulica o tomto faktu píše: „K procesu vyhasínání dochází i u podmíněných reakcí získaných pomocí klasického podmiňování, nedojde-li k občasnému spojení podmíněného a nepodmíněného podnětu tak, aby byl zachován spoj mezi nimi. Také staršímu psovi, který prošel mnoha závody a zkouškami, musíme občas přitlačit záď při povelu Sedni!, tak jako začátečníkovi. Bez podobného osvěžení cviku přestane pes postupně na povel reagovat.“
Náprava nechtěného podmíněného chování
„Každý cvičitel se občas dopustí při výcviku nějaké chyby a nechtě naučí psa něco nesprávně,“ vysvětluje Vladimír Mikulica. „Jako jeden z mnoha případů si můžeme uvést plazení psa vedle psovoda, které se zkomplikovalo tím, že psovod při nácviku odměňoval psa za správně provedený cvik mazlením a hraním, aniž by napřed i se psem vstal.“ (Přečtěte si znova závěr věty – zdánlivá maličkost: „… aniž by napřed i se psem vstal.“) „Pes pak pravidelně po několika metrech plazení začal strkat hlavou do psovoda a vybízel ho k mazlení, což narušovalo vlastní výkon. Dalším typickým a častým příkladem nežádoucího podmíněného chování je dotěrné žebrání u stolu, kterého se dopouštějí psi chovaní v domácnosti. K odstranění podobného nežádoucího podmíněného chování není třeba žádného násilí. Stačí odstranit zpevnění a nechat podmíněnou reakci vyhasnout. V prvním případě to znamená nemazlit se už nikdy se psem během plazení a odměňovat ho zásadně až ve chvíli, kdy psovod opět stojí, a v druhém případě nepodat psu nikdy žádný pamlsek ze stolu. Samozřejmě že prezentace averzního zpevnění (okřiknutí nebo plácnutí) urychlí vyhasínání nežádoucí reakce. Averzní podněty se však musí používat opatrně. K regulaci chování psa často stačí nesmlouvavá intonace hlasu. Nejdůležitější je vždy důslednost.“
Náprava agresivity vůči lidem
Vladimír Mikulica popisuje i zajímavý příklad nápravy psa, který byl naučen agresivitě vůči cizím lidem a který změnil majitele (situace, s níž se nesetkáváme každý den; popsaná zkušenost nám však může být vodítkem, chceme-li např. získat neznámého dospělého psa z útulku): „Nový psovod se nemůže ke psu přiblížit, krmí a napájí jej v kotci za pomoci železné tyče na posunování misek a nemůže mu ani vyčistit kotec. Reakce těchto psů sice ovlivňují vrozené dispozice, ale vlastní vystupňovanou agresivitu lze zařadit mezi prvky získané. Odstranit tyto prvky pouhým zapomínáním a vyhasínáním by bylo příliš zdlouhavé, ne-li nemožné. Pes například útočí na lidi, kteří se přiblíží ke kotci, a to svým úlekem a opatrným chováním působí další zpevnění nadměrně agresivního chování. Chceme-li odstranit důkladně upevněné nežádoucí podmíněné chování, u kterého nemůžeme očekávat, že samo vyhasne, je nutno zpevňovat v dané situaci ty prvky chování, které jsou s původním chováním neslučitelné. Nejbezpečnější a nejschůdnější cesta pro nového psovoda je proto posadit se přes mříže, nachystat si pamlsky a mluvit chlácholivě na psa. Pokud pes přes mříže útočí, nesmí psovod reagovat. Teprve až pes zůstane v klidu, hodí mu nový majitel se slovem hodný kousek masa. Je-li pes klidný, snaží se psovod přes mříže psa pohladit a současně s pohlazením mu podává maso. Později se pokusí klidně a opatrně otevřít dveře kotce a nasadit psovi náhubek a obojek s vodítkem. Kladné zpevnění (maso, hlazení apod.) však podává psovi jen po přátelských reakcích. Psovod zpevňuje přátelské chování psa, tedy chování neslučitelné s původním. Je jasné, že pokud zesílí biologickou závažnost zpevňujícího podnětu, tj. nechá psa hladovět, bude mít o to rychlejší úspěch. I tak je však nutné rozvrhnout celou proceduru na několik dní, podle stupně agresivity psa. Psovod se přitom nesmí psa bát. Psi jsou velmi pozorní k lidské mimice, mnohdy postřehnou i výrazy lidské tváře a těla, které my lidé neumíme na sobě navzájem tak dobře rozeznávat, a zvláště jsou citliví na výrazy strachu. Každý úlek budoucího psovoda, byť i potlačovaný, je zpevněním agresivní reakce psa a zamezuje jejímu vyhasnutí.“
Tuto krátkou kapitolku jsem zařadil záměrně jako odpověď na e-maily čtenářů, kteří se na mne obracejí s dotazem, jak napravit agresivní psy, které by chtěli „vysvobodit“ z útulků a dopřát jim láskyplný domov.
„Nebezpečný advent“
Je to neuvěřitelné, ale je to tak: další rok se chýlí ke svému závěru a už za rohem číhá nový. Vánoční svátky, tedy svátky pokoje a míru, nejsou vždy pro naše čtyřnohé kamarády právě příznivé. Pokud uvažujete, co svým pesanům nadělit pod stromeček, můžete být skoupí. Vánoční obžerství jim rozhodně nesvědčí. Raději jim (i sobě) nadělte pořádnou túru v krásné přírodě!
A pozor na silvestra! Lidské silvestrovské veselí s prostoduchými světlicemi a petardami pejskům nejenže nesvědčí, ale vysloveně škodí. Pokud se s nimi uchýlíte někam do klidu, budou vám nepochybně vděčni.
Sám za sebe pak přeji do nadcházejícího roku čtenářům Fauny pevné zdraví, štěstí a silné zážitky!
