Život se strukturovými holuby – Marek Pokorný
Marku, jak jsi se dostal k chovu holubů?
Kouzlo holubaření mě pohltilo přibližně ve dvanácti letech, kdy jsme si s bratrem domů přivezli dva páry moravských pštrosů černých šupinatých. I přes očekávaný odpor rodičů jsme pro ně postavili malý holubník s provizorní voliérkou a třebaže z dnešního pohledu bychom na našem díle našli řadu nedostatků, důležitá byla ta obrovská radost z životních projevů holubů. A pak, když poprvé nasedli a vylíhnula se holoubata, to byla pro nás veliká událost.
K pštrosům brzy přibyla jiná plemena z početného spektra tradičních zástupců našeho venkova, u nichž je devizou nenáročnost, plodnost a snadná dostupnost. Od okolních chovatelů jsme přivezli benešovské holuby, rysy či poštovní holuby. Později jsem začal objevovat v mých očích zajímavější plemena, jako byli pávíci, hýli, římani a jeptišky. Za výrazné pomoci jednoho místního starého včelaře jsem vystavěl nový, tentokrát už prostorný holubník, ve kterém byla celá jedna stěna zaplněna hnízdními budníky, nechyběly v něm ani párovací klece a stříškové sedačky. Přihlásil jsem se do základní organizace Českého svazu chovatelů v Mníšku pod Brdy a zanedlouho objevil krásy českých plemen rejdičů. Založil jsem chov bílých rakovnických kotrláků, které jsem volně pouštěl a byl jsem nadšený z jejich válení. Vedle nich můj holubník doplnili také pražští rejdiči krátkozobí, kterými jsem byl naprosto uchvácen. O mé budoucnosti ale rozhodlo setkání s párem čínských racků, kteří se ovšem již tehdy oficiálně nazývali čínští holubi. Samec v rázu černý strak dal s holubicí ve zbarvení světlého černého straka k mému překvapení červené holoubě. Pernaté ozdoby tohoto plemene mne natolik fascinovaly, že mě definitivně nasměrovaly k chovu plemen s nápadnou strukturou opeření.
S nástupem na střední školu jsem o holuby přišel a tuto vášeň jsem znovuobnovil v roce 2013. Na prostorné zahradě domu u rodičů jsem postavil menší komorový holubník s voliérou, který byl určen pro dvanáct párů středních či menších holubů. Volba plemene byla jasná, zase zvítězil čínský holub. První rok jsem poskládal sotva pět párů a musím se přiznat, že sehnat tehdy chovný materiál nebylo nic jednoduchého. Následující rok jsem přistavil odchovnu pro výletky a jedno pomocné oddělení, abych mohl na zimu holuby rozdělovat dle pohlaví. Další rok jsem prodloužil hlavní holubník o krytou voliéru pro odrostlé výletky. Nejednou se mi potvrdilo, ze při holubaření není prostoru nikdy dost a tento trend budování, rozšiřování a vylepšování vidím snad u všech cílevědomých holubářů. Zbudoval jsem také dva samostatné boxy, které měly sloužit původně pro pávíky, ale shodou náhod se u mne ocitly dva páry parukářů, se kterými nastal další zlom v mém přístupu k holubářství. Vstoupil jsem do bližší organizace ZO ČSCH, která se nachází ve Vestci a také do klubu chovatelů strukturových holubů.
Jak jsi za tak krátkou dobu postavil na nohy současný prošlechtěný chov čínských holubů?
Již jsem naznačil, že dostat se u nás k rozumnému chovnému materiálu, který nemusel být hned špičkový, ale měl by vykazovat aspoň pozitiva, nebylo vůbec jednoduché. Zprvu jsem tedy musel zařadit do chovu i jedince, kteří nesplňovali parametry správného plemenného typu. Pak jsem se ale rozkoukal a dařilo se mi chov doplnit o mnohem lepší kusy od zkušených českých i zahraničních chovatelů. Postupnou prací se snažím dojít k ideálu. Je to ale běh na dlouhou trať a určitě mi většina holubářů potvrdí, že kvalitní holuby si musíte prostě odchovat sami.
Čínský holub je velmi klidný a přítulný holoubek střední postavy a kratšího zobáku. Původ tohoto plemene bychom našli v severní Africe, odkud se přes Španělsko rozšířilo do Evropy a prošlo zde dalším zušlechtěním. Dnes je čínský holub chován po celém světě, kromě Evropy zejména v Severní Americe nebo v Jihoafrické republice. Díky internetu víme, že obrovské popularitě se těší v různých zemích Orientu, byť v poněkud jiné podobě než v jaké ho známe u nás. Chová se v řadě velmi atraktivních zbarveních. Řadí se do skupiny strukturových holubu a vyskytuje se ve všech barevných řadách. Oblíbená jsou i některá zbarvení vzniklá modifikací opeření, převážně na bázi probělení. Tam bezpochyby patří čínští holubi strakové a tygři, dále bělouši, štítníci a běloštítní, almondi, qualmondi či andaluziáni.
Pernaté ozdoby čínského holuba pokrývají celou přední část jeho těla. Nejnápadnější jsou horní a dolní poduška, které vznikly podchycením náprsenky, jenž mají v menší či větší míře všichni rackové. Dnes se přikláníme k názoru, že největšího pokroku se podařilo docílit přikřížením parukáře, po kterém se podušky rozšířily až přes ohbí křídel a vznikl límec, který se zvedá nad horní poduškou a končí pod očima. Vespod těla zase nalézáme dva chomáčky peří, které překrývají bérce a ty nazýváme kalhotky. U některých holubů se objevují také pernaté ozdoby na hřbetu, takzvané kačírky. Jsou to pozvednutá protočená pera, kterých nesmí mít čínský holub příliš, neboť je to jeden z důležitých odlišovacích znaků od menšího španělského plemene chorrera, které je právě na rozvoj kačírků orientováno, třebaže v jiných ozdobách se od čínského holuba takřka neliší. Důležitý je i typ, postoj a držení těla. Postava čínského holuba by měla být krátká a široká, v hrudi elegantně pozvednutá, postoj je nižší, prostě takový, aby pernaté ozdoby končily jen kousek nad zemí, pokrývaly přední část jeho těla a při pohledu zezadu byly nápadné jen málo, převážně v oblasti podušek, které obrys těla přesahují a směřují několik cm přes přední část křídelních štítů. Mezi horními a dolními poduškami se nachází vodorovně probíhající pěšinka. Měla by být úzká a pravidelná, případné její nedostatky lze řešit v rámci předvýstavní přípravy.
Víme, že tento holub se ve světě chová ve vícero šlechtitelských směrech. Můžeš nám popsat ty stěžejní?
Ve střední Evropě, zejména v Německu, Polsku či v Rakousku se setkáváme s velmi robustními holuby, poněkud zavalité a nízko položené postavy s bohatými pernatými ozdobami již u výletků. Postavy z této linie jsou co nejkratší, v prsou naopak co nejširší. Pěšinka mezi poduškami je pokud možno co nejníže posazená, čímž se horní poduška zdá být ještě výraznější, ale na tomto efektu se hodně odráží i poměrně nízko držená hruď. Jejich hlava je kulatá s širokým čelem. I holubi v Dánsku či Nizozemsku bývají poměrně velicí.
Ve španělsky a anglicky hovořících oblastech světa se prosadil o poznání menší holoubek vzpřímenější postavy, kratší v zadní partii, se širokou hrudí. Podušky bývají v této linii šlechtění v ucelenosti a rozvoji nejlepší, byť nemusí být notně největší, ale někdy trvá rok až dva, než dosáhneme jejich plného rozvoje. Hruď je mnohem výšeji nesená, takže pěšinka mezi poduškami se jeví oproti předchozímu typu umístěná vysoko. Na první pohled tak vyniká dolní poduška takřka shodně jako poduška horní. Celek působí velmi kompaktním a uceleným dojmem, peří je velmi bohaté, úhledné a proti německému směru mnohem utaženější. Tento typ je v Evropě zastoupen poměrně málo, ale právě v České republice není výjimečné se s ním setkat. Náš chovatel Josef Kostkuba před léty udělal import řady těchto holubů ze Severní Ameriky. Dovezení čínští holubi byli v barvě želvovinové, qualmond, stříbřité, modré a v různých rázech běloušů, včetně pigmentace hnědé. Posléze došlo k rozšíření mezi jiné chovatele a prokřížení s většími liniemi. Dnes je znát americký typ nejvíce v barevném rázu žlutý, dun a červený běloštítný tygr, v liniích běloušů, qualmondů, modrých či stříbřitých.
Zbývající linie bych zařadil spíše geograficky, neboť se to týká zejména oblastí Evropy od nás na jihovýchod, kde se prolínají různá šlechtění a typově nejsou ucelení. Někdy se jedná o jedince užších a delších postav s méně vyvinutými poduškami, nebo jsou to holubi střední velikosti s úměrně širokým a hlubokým tělem a kompaktně vyvinutými pernatými ozdobami, s dobře nasazeným rackovitým zobákem, kratší a širší hlavou. Toto je dle mého mínění zlatá střední cesta, na kterou se ubírá chov čínských holubů také u nás.
Specifickou skupinu šlechtění představují zmíněné země Orientu, kde se soustředí zájem na pernaté ozdoby hřbetu, tzv. kačírky. Chovatelé jsou fascinováni rozčepýřeným vzhledem čínských holubů, kteří pak poměrně okatě připomínají spíše španělské racky chorrera než typické čínské holuby.
Jaké plány máš s parukáři?
Jsou pro mne velkou výzvou, neboť z hlediska šlechtitelského i chovatelského patří do vysoké holubářské školy. Na letošní sezónu jsem připravil asi patnáct párů v různých barevných rázech. Mým cílem je odchovávat holuby vzpřímených, úzkých postav, kratších zadních partií, s co možná největšími a nejvýše nasazenými parukami. Paruky by měly být co nejhustší, utažené, kompaktní, široké a z hlediska tvaru co nejkulatější. Postav chci docílit štíhlých, adekvátně dlouhých, úzkých v prsou, v zadní partii kompaktních a na vypjatém postoji. Už nyní mám v chovu některé z nejatraktivnějších barev, jako jsou stříbrní, levanduloví, andaluští nebo mandloví a rád bych se věnoval prošlechťování těchto vzácných barev než pracoval s běžnými rázy.
Můžeš nám popsat Tvé chovatelské zařízení a techniku chovu?
Základ mého chovatelského zařízení tvoří komorové holubníky s krytými voliérami. Pro parukáře jsem připravil nové oddělení s 12ti samostatnými boxy, kde budou moci hnízdit naprosto nerušeni. V sezóně dopřávám holubům občasný prolet, avšak celoroční chov na volno je u mne nemožný, neboť bydlím nedaleko lesa a pole, kde se často objevují pernatí dravci. Okrasní holubi jsou pro tyto predátory opravdu snadný cíl. Chovnou sezónu začínám již v lednu dle klimatických podmínek. Sestavení párů a vpuštění do holubníku předchází přeléčení a příprava chovatelského zařízení, abych nemusel dělat žádné větší zásahy a sezóna započala v klidu. Ke hnízdění mají moji holubi k dispozici dvojbudníky, ve kterých většinou rovnou pářím. Na hnízda používám dřevěné rámečky, do nichž vložím každou sezónu nový kus koberce. Ten zabraňuje rozjíždění nohou u holoubat, což se mi stávalo u keramických misek. Jako hnízdní materiál předkládám holubům ořechové listí, které je přirozenou ochranou proti parazitům, a také slámu. Čínští holubi jsou velmi plodní, takže za sezónu nasednou klidně osmkrát. Protože je nechci tolik vyčerpávat, končím sezonu již v srpnu, kdy vejce nahradím podkladky. Po přepeření celý chov naočkuji proti paramyxoviroze a herpesviroze bivalentní vakcínou Pharmavac Columbi 2. Mladé pak asi za měsíc ještě revakcinuji. V listopadu holuby rozdělím dle pohlaví a začínám plánovat nadcházející chovnou sezónu. Před ní nechávám provést rozbor trusu, přeléčím proti kokcidióze a provedu odčervení. Základní metodou, kterou pečlivě dodržuji, je hygiena v chovu, kvalitní krmení a čistá voda každý den. Dle uvážení přidávám různé minerální, vitamínové či dezinfekční doplňky. Léčivům se snažím zásadně vyhýbat, byť v nouzi je používám, třeba když získám do chovu nějakou posilu, která není v optimální kondici a ani po nějakém čase dobře neprospívá. Nově dovezení jedinci prochází vždy minimálně čtrnáctidenní karanténou a většinou i preventivním odčervením.
Ještě bych zmínil jednu velmi důležitou oblast, a tou je vedení chovných záznamů. Myslím si, že pro systematickou kvalitní práci je to nezbytné. Vedu si záznamy na vice frontách. Jednak v papírové podobě, tak i na počítači, kde mě velmi baví program zdarma ke stažení nazvaný „PigeonPlaner“. Každému holubovi vytvořím identifikační kartu, kde jsou základní udaje, rodokmen, fotka. Jednotlivé chovné linie si značím barevnými bužírkami i písmeny a vše se snažím striktně zapisovat. Ne vždy jsou mé záznamy vzhledem k mému pracovnímu vytížení zcela kompletní, ale základ se mi daří vždy podchytit. V minulém roce jsem umístil záznamové tabulky přímo na budnících, což se osvědčilo tak na půl. Letos mám v holubníku záznamový diář, kam píšu vše důležité, mohu ho pak odnést domů a záznamy přenést průběžně do počítače.
Pokud hovoříme o počítačích, nemohl jsem si nevšimnout, že jsi vytvořil výtečné webové stránky. Jsi v tomto směru nějak více aktivní?
Stránky www.chov-strukturovych-holubu.cz jsem založil v podstatě hned jak jsem přivezl první holuby. Hodně mě baví vymýšlet různá loga a koláže, takže i to byla jedna z věcí, která mě k tomu motivovala. Web mám založen na neplacené šabloně estranky.cz, kde si sám založí stránky snad opravdu každý a může je tam provozovat zdarma. Po umístění určitého množství fotografií jsem musel přejít na poloprofesionální režim těchto stránek a platím celoroční paušál, který není nijak drahý. Tato verze mi umožňuje publikovat fotografie z mou navštívených akcí a chovů ve velkém množství. Moje vize těchto stránek byla, že zde budu s dalšími dvěma kamarády co chovají parukáře a římany prezentovat našeho koníčka. Bohužel kamarádi příliš aktivní nejsou, takže je to spíše na mně. Na web se snažím vkládat fotografie z našich chovů, stavby chovatelských zařízení, z výstav či trhů u nás i v cizině, jakož i vzorníky strukturových plemen nebo rady a tipy pro holubáře. Také jsem převzal do správy klubový www.klub-chovatelu-strukturovych-holubu.cz.
Co by jsi nám řekl závěrem?
V první řadě bych chtěl poděkoval všem dobrým chovatelům, kteří podporují mladé holubáře. Myslím si, že je to velmi důležité, protože nadšenců v tomto odvětví radikálně ubývá. Jsem potěšen z každého holubáře, který se snaží zachovat naše národní plemena a sem tam se sporadicky objeví mezi nimi i mladý chovatel. Snažím se chovat holuby podle hesla „HOLUBAŘÍME PRO RADOST.“ Přestože celoročně získávám různá výborná ocenění mé práce v podobě pohárů za umístění na výstavách, považuji za nejdůležitější metu dosažení pokroku v chovu a šlechtění strukturových plemen, která mi velmi přirostla k srdci.
