Psí plavci i neplavci

Jako každé léto, tak i letos se vydalo k vodě mnoho čerstvých majitelů psů, kteří byli poněkud překvapení, když zjistili, že pro jejich miláčka voda není žádnou slastí. Zaráželo je to o to více, když poblíž jiní pejsci běhali do vody a řádili v ní, jako by to mělo být naposledy. „Jak je to možné?“ ptali se.

Odpovědět by jim mohl každý jen trochu zkušený pejskař, neboť vztah psa k vodě není dán jen plemennými předpoklady, ale také individuálními vlohami jedince. A samozřejmě že záleží i na majiteli psa, neboť netrpělivostí při výchově či výcviku čtyřnožce se může pokazit ledasco, tedy i vztah k vodě. Uveďme si tedy čtyři odlišné případy.

Drtivá většina psů nepotřebuje žádné zvláštní vedení, aby si vodu a hrátky v ní oblíbila. Příkladem může být třeba dvaapůlletá rotvajlerka Tekyla, kterou její panička získala před rokem z útulku v Horních Počer­nicích. Tam se dostala pro týrání, neboť byla neustále uvázaná u boudy na krátkém řetězu. Ačkoliv majitelka fenku nikdy na vodu nepřivykala, Tekyla hned napoprvé šla za paničkou do jezera a plavala za ní. Nejprve jen kousek od břehu, pak dál a dál, až si nakonec vodu tak oblíbila, že do ní vchází sama. Plave daleko od břehu a na mělčině si hraje i desítky minut chytáním vln nebo vodní tříště, kterou cíleně vytváří předními tlapkami. Na dotaz, kde se ve fence bere takové vodomilství, majitelka humorně odpovídá: „Asi to je Kříženec s delfínem.“

Trpělivost především

Opačně pohlížela na vodu dvouletá fenka křížence, kterou získal její majitel rovněž z útulku, dokonce až ze slovenských Michalovců. Vloni Lady chodila s rodinou k vodě, ale opravdu jen k vodě. Podle jejího majitele se po celé minulé léto Lady do vody nechtělo, přestože jí tam lákal nejrůznějšími způsoby, nikdy však násilím. Letos ho ani nenapadlo, že by došlo k nějaké změně, a ejhle, madam změnila názor. „Sama začala chodit za mnou hlouběji a hlouběji, až chvílemi plavala. A protože ráda aportuje, začal jsem jí do vody házet klacky, které s ochotou přinášela. Nejprve to bylo na pár metrů, později téměř doprostřed Jizery. Od té doby se u vody zabaví, ale nemyslím si, že by byla zvlášť velkou milovnicí vody. Sama do vody nejde, jen se mnou nebo za dětmi,“ popisuje svoje zkušenosti majitel Lady. Oba zmíněné příklady, tedy Tekyly a Lady, patří k obvyklým různým vztahům psů k vodě. U třetího případu to zpočátku vypadalo dramaticky. To když páníček amerického stafordšírského teriéra byl trochu netrpělivý. A s čerstvě získaným, rok a půl starým teriérem rovnou skočil do hluboké vody a plaval v domnění, že sportovně laděný a fyzicky dobře disponovaný Ben poplave za ním. Chvíli to tak vypadalo, jenomže teriér byl s největší pravděpodobností poprvé ve vodě a neměl zažitou techniku plavání.

Někteří se plavání učí

Staford po pár metrech začal ztrácet rychlost, až se téměř zastavil na místě. Otočil se směrem ke břehu, ve kterém instinktivně viděl záchranu. Otočkou se však zcela zastavil. Sice statečně hrabal předními tlapkami, to mu ale nikterak nepomáhalo,  trup se stále zanořoval, a nakonec klesala pod hladinu i hlava. To už ale byl u něho páníček, který podobné plavecké začátky psů dobře zná. Sám šlapal vodu, jednou rukou nadzvedl staforda za zadek, druhou zatlačil na zátylek, aby mu dodal dopřednou rychlost. Pes tak chvíli plaval, a když opět začal zpomalovat, dostal od psovoda další dopředný impulz. Tak doplaval ke břehu, a nebyl by to staford, kdyby se jen tak vzdal. Sám šel po pár minutách do vody a zkoušel plavat. Jen chvilku a podél břehu, avšak úspěšně. Proč? Protože instinktivně přišel na to, že při plavání musí využívat i zadní nohy. Pak se sám zdokonaloval, až se mu plavání natolik zalíbilo, že si neodpustil hupnout do vody i v zimě, kdy u břehu jezera hladina ještě nebyla zamrzlá nebo už roztála. Zde je namístě zmínit také jedno upozornění: pokud někdo hodlá vyzkoušet svého miláčka, zda umí plavat, a voda bude studená, jak to bývá na jaře nebo na podzim, musí počítat s tím, že může nastat situace, kdy jedině páníčkova rozhodnost a skok do vody čtyřnožce zachrání. Nebylo by to nic nového pod sluncem. Vášnivý aportér skočí za klacíkem nebo míčkem do vody, a pokud nemá od Boha danou techniku plavání, může se stát, co již bylo popsáno u staforda. Navíc psího plavce začátečníka může ve vodě zatěžovat i aport.

Přirozené učení

Když vidíme vystoupení psů v cirkusech, při sportu, na různých kynologických show či při práci na honech, tak se nám zdá, že by to mohl dokázat každý pes vhodného plemene, jen by to chtělo správného trenéra. Jenomže tak to není, neboť pro kvalitní výkony v každém kynologickém sportu nebo pro pracovní využití nestačí vybrat jen správné plemeno, ale také talentovaného jedince. Individuální rozdíly i mezi psy ze stejného vrhu bývají značné. Je ale také pravda, že stejný pes nemusí svojí povahou vyhovovat jednomu psovodovi, zatímco jiný, stejně zkušený kynolog s ním může být spokojený. A stejně tak je tomu s plaváním psů. Každý pes je jiný a rozdílné jsou i přístupy majitelů psů. Takže obecná rada, co dělat, když se psovi nechce do vody, se hledá jen těžko. Snad by jí mohl být čtvrtý příklad. Tento­krát jde o přirozené učení vedoucí k oblibě vody i plavání, jak tomu bylo v případě dvouměsíčního Německého ovčáka Steva. K řece chodil jeho páníček s majitelem šestiletého ovčáka. Oba psi se nejprve poznali při hrách na suchu a pak s nimi majitelé chodili k řece. Štěně chvíli váhalo vstoupit do vody, ale jakmile vidělo staršího kolegu, jak z řeky aportuje klacek, hned se chtělo přidat. Tak jak to dělalo na suchu. Steve to zkoušel dál a dál do hloubky, až po pár týdnech spolehlivě plaval. Kdo má podobnou možnost, nechť si vyzkouší takový nebo podobný způsob přirozeného návyku na vodu i vlastního plavání.