U chovatele komplexních českých staváků Františka Ostrého
Kdy jste si pořídil první holuby?
V osmi letech jsem si donesl moravské pštrosy, což znamená, že holubařím sedmdesát let. Ke pštrosům přibyla další klukovská směska plemen a různě posbíraných kříženců. Ve třinácti letech jsem se zakoukal do českých staváků, které chovám celý život. Moji první staváci byli červení lysí. Tito holubi jsou celí červení s výrazným leskem a svitem, jen na čele mají malou bílou lysku. Krátce nato jsem je nahradil českými staváky v kresbě sedlaté, která mi připadne nejzajímavější. U různých plemen se sedlatá kresba může mírně lišit. Oblíbená je proto, že nabízí jedno z nejefektivnějších rozhraní mezí bílým a barevným opeřením v okrasném holubářství. Sedlatí staváci mají barevný hřbet a ocas, bílou hlavu s barevnou kapkou, středně velkou bílou náprsenku, bílá jsou i křídla až po sedlo, podocasník je barevný, krk a vole jsou barevné až po zákres tabule, který vodorovnou přímkou odděluje trup. Již před 65 lety byli sedlatí staváci velmi populární, a zejména v modrém rázu jsme v jižních Čechách měli hodně chovů a jejich kvalita patřila z celostátního hlediska k nejlepším.
Od kterých chovatelů jste vybudoval nynější chov?
Na modré sedlaté byl u nás nejuznávanějším šlechtitelem Alois Škopek ze Dvora Králové ve východních Čechách, který se nebál kvalitu sedlatých zlepšovat přes modré bělohroté a modré kapraté. Jeho bratr uměl o holubech hezky mluvit a dobře psát, takže návštěva u nich byla vždy zážitkem. Sám jsem měl přímo z jeho chovu jen asi dva holuby, ale kamarádil jsem se s Pepíkem Eliášem, který dělal hodně Škopkovu „krev“, podobně jako další výborný chovatel a posuzovatel František Józa, jenž do chovu staváků dovedl zainvestovat a jeho chov stál za to. Vždy, když jsem měl potřebu si odpočinout, zajel jsem si popovídat k Pepíku Eliášovi. Měl pro staváky nádherné prostředí, bylo u něho vždy čisto a holubi se tam měli prvotřídně. Byl zastáncem zlaté střední cesty, chtěl dobrou barvu i typ, současně i utažené opeření, podobně jako já, extrémy mu nic moc neříkaly. Další velmi dobrý chov modrých dal dohromady posuzovatel Václav Čejka, jenž hodně navazuje na Aloise Škopka, včetně metodiky chovu. Černé sedlaté barvě se věnoval starý chovatel, jmenoval se Kámen, který dostal černé sedlaté na naprostou špičku přes černé bělohroté. Docílil tak výborné barvy, která nebyla k vidění jinde v republice. Pan Kámen měl filiálku u sedláka ve vedlejší vsi. Filiálkou nazýváme chovatele, který obvykle nemá tak vyhraněné sportovní ambice. Právě tam mohou nejlepší šlechtitelé nasměrovat část svých nadějných odchovů, aniž by měli konkurenci na výstavách a odkud v případě nouze mohou vzít materiál zpět do svého chovu, případně si odvézt některé z odchovaných výletků. Pohled na černé sedlaté z těchto dvou chovů byl jednoduše nádherný. Pochopit chov určitého plemene by vás měl naučit dlouholetý na slovo vzatý odborník. Já jsem takového učitele získal v osobě pana Kámena, který věděl o stavácích všechno. Naučil mě rozumět jejich barvě, struktuře opeření či lesku, díky jeho radám jsem se jako elév vyvaroval řady chyb. Na sklonku života mi věnoval pan Kámen dva páry nejlepších svých staváků, kteří byli vynikající v barvě a velmi dobří v typu a tito holubi mě pak nasměrovali dopředu. Pak už jsem ke svému základu přikupoval holuby od jiných chovatelů, kteří mi mohli v něčem pomoci. Za dobrého holuba jsem se nebál nikdy vydat větší finanční prostředky. Je to nejrychlejší cesta, jak dostat chov na vysokou úroveň. Stal jsem se posuzovatelem a při hodnocení staváků na speciálních i jiných výstavách jsem získal o jejich kvalitě dobrý přehled. Další můj ráz, červené sedlaté, měl na dobré úrovni O. Machala ze severní Moravy. I on je dokázal vylepšit přes červené bělohroté, které měl prošlechtěné jeden jeho kamarád. Bohužel do svého chovu pak už nejspíš nepouštěl nic nepříbuzného a jeho holubům začaly utíkat ocasy, které byly často rozšířené i s větším počtem per a pak se u nich dost zmenšila velikost postavy a volatost. V barvě a lesku ale zůstali nedostižní. Jižní Čechy nebyly nikdy červeným sedlatým příliš zaslíbené. U Písku bydlel chovatel, který měl základ červených sedlatých od O. Machaly, ale zlepšil je v typu přes jiné barvy. Žluté sedlaté tu mám spíše okrajově, pro radost, neboť se mi líbí jejich barva a mohu je použít do červených. V jižních Čechách je měl výborné chovatel F. Princ z Trhových Svinů, řídící učitel, který holubům opravdu rozuměl. Všechny barvy sedlatých pak choval A. Cipín z Habří u Jindřichova Hradce.
Na co jste se při šlechtění staváků zaměřil?
Staváky chovám sedmé desetiletí a není žádným tajemstvím, že procházeli určitými vývojovými etapami. Jeden čas se to přehánělo s barvami, chovatelé se dívali jen na kvalitu barvy a lesku, docela se zapomínalo na typ. Někteří pak začali dávat do našich staváků německé holuby a to jim moc nepomohlo, neboť se dostavily vysoké nohy, holubi byli štíhlí a neměli dobré hlavy. Typický český stavák musí být již na hlavě silný. Hlava se vyznačuje širším, vysokým a relativně strmým čelem, navazující temeno je zploštělé, záhlaví je výrazné, neboť volatost je vydutá i mírně za krkem. Nesmí mít propadlé čelo. Oči jsou u sedlatých vždy perlové a není třeba si jich více všímat. Obočnice jsou červené a nápadné. Zobák nesmí být krátký ani příliš dlouhý, ideálem je středně dlouhý a šíře nasazený, pěkně prokrvený u kořene a světlý. Šídlovitý zobák úzce koreluje s nežádoucím zúženým čelem. Volatost je jedním z hlavních znaků, vole má hruškovitý tvar, což také znamená, že nejcennější jsou do chovu jedinci s co nejdelším krkem, u hrudi je vole mírně podvázané. Postava staváka je dostatečně široká, přiměřeně dlouhá a osvalená, nesmí být viditelná hrudní kost, nesená je pod úhlem kolem 45 stupňů. Křídla jsou silná, dobře kryjí záda, letky jsou široké, na konci mohou být opotřebené z důvodu letových dovedností, jako je tleskání a stavění. Ocas je středně dlouhý, úzký a dobře složený, jako u většiny voláčů navazuje na linii zad a země se nedotýká. Vždy by měl sestávat z dvanácti rýdovacích per. Když se zvolí nesprávný postup šlechtění, může počet ocasních per být až kolem šestnácti, což by měl posuzovatel poznat, i když to chovatel upraví před výstavou. Nehezky působí spuštěné krajní rýdováky, které zabraňují ucelenému vzhledu ocasu, jakož i stříškovitý nebo široký ocas. Ideálem je úzký ocas bez rozdvojení, tzv. vidliček. Staváci jsou ale mimořádně temperamentní holubi, a když imponují před druhým pohlavím a ocas tahají po zemi, obvykle ho pak i hůře skládají. Na získání jeho opětovného uceleného vzhledu je nejvhodnější pravidelné poskytování koupele. Nohy jsou středně dlouhé, silnější konstituce. Důležitý prvek je kvalita opeření, které by mělo být hladké a husté, spíše kratší a dobře přiléhající.
V čem nemá stavák oproti jiným holubům konkurenci?
Podle mého názoru především v barvě, ale i jeho životní a letové projevy, jakož i typ, jsou nezaměnitelné. Pokud mohu říci něco k jeho zbarvení, pak snad jen moravský pštros je podobně barevný, nedá se to srovnat s žádným ve světě chovaným plemenem. Barvy u všech rázů jsou syté, čisté, svitné a intenzivně lesklé. Černí musí mít hlavně dobrou základní barvu, která nesmí být zahnědlá, přes léto by takový holub působil úplně zašedle již na dálku. Správný lesk je modrozelený, modrá složka by měla být zářivá, zeleň taková tvrdší, smaragdová, nikoliv cibulová. Lesk by měl být dobře provázaný a souznít, pak je to paráda. Jeho efekt vychází z dobré struktury peří a z adekvátního svitu. Lesk na zádech není prioritní, protože primárně vidíte barvu na voleti a v sedle, ale je dobře, když i na zádech je výrazný lesk. Ten již neobsahuje zelenou složku, ale je modrý nebo modrofialový. Holub s leskem i na zádech je do chovu nejcennější. U červených je lesk podobný, vzorník hovoří o červeně fialovém se zeleným nádechem, který je tam důležitý, protože bez něho by nebyl holub dobře lesklý v zádech, kde má být lesk modrofialový. Nevadí, když jde lesk na voleti do pivoňky, ale zeleň tam musí být. U červené barvy je důležité, aby byl stavák rovnoměrně probarvený od hlavy až do ocasu. Nesmí vykazovat pošedlá krajní ocasní pera, nýbrž barva musí prostupovat ve stejné intenzitě až do nejdelších per a na voleti by měla být dokonale svitná. Na to hlavně bazírovali starší posuzovatelé, jako byl Ing. F. Župka. U barvy modré najdeme lesk jen na voleti, ale je vysoce prošlechtěný, barvy modrozelené. Někteří holubi se jeví světlejší, to jsou ti se zelenějším leskem ve voleti, přitom působí moc hezky na střeše. Pak jsou zase holubi modřejší, kteří v lesku vynikají při chůzi na zemi nebo za špatného počasí, kdy působí příjemnějším dojmem. Často se vyskytuje u modrých sedlatých tzv. klín ve voleti, kdy se jedná o plochu bez lesku v dolní části volete, na tuto vadu trpí hlavně zelenější holubi. Chce to zlatou střední cestu, my Češi rádi všechno přeháníme. U žlutých je lesk nápadný nejméně, měl by být zlatožlutý s růžovým nádechem.
Jak si na tom dnes sedlatí staváci stojí na výstavách a v praktickém chovu?
Sedlatí tvoří asi polovinu z vystavených rázů staváků. Nejvíce bývá na speciálních výstavách modrých sedlatých, sám jich držím asi 15 párů. Někteří z nich jsou až přehnaní ve velikosti a volatosti, což přináší delší peří a též jeho horší strukturu. U všech rázů se zaměřuji na kvalitní opeření, což u přerostlých a příliš volatých holubů je prakticky nemožné docílit. Stavák by měl zůstat středním voláčem, nic se nemá přehánět. Holubice u modrých sedlatých nerozeznáte od samců. Někdy jsou takové prošlechtěné holubice do chovu vhodné až dvouleté nebo tříleté, až se dostatečně zklidní. Nedoporučuji se proto příliš ukvapovat, když se prvním rokem na hnízdě přefoukávají nebo špatně sedí. Černá sedlatá je obdobně populární a kvalitní, na nejlepší úrovni je dělají Ing. Slepička, bratři Bekové, Láďa Hrstka a další. Držím jich 13 párů. Nejvíce práce je s červenými sedlatými, kterých bývá nejméně ze sedlatých rázů na výstavách. Honbou za kvalitní barvou se totiž dost zmenšili. Mně se tento barevný ráz líbí, držím ho v počtu 15 párů, ale nelze ho dělat s úspěchem bez regeneračního křížení v rámci plemene. Obvykle do křížení vyberu typickou holubici v některém z nejlepších rázů a k ní dám jako protějšek červeného sedlatého samce. Jejich odchovy jsou pak přínosem do červených. Ne vždy se ale vše povede a důležité je také nezapomínat, že červená barva staváků je recesivní a při páření s černými se projeví až druhým rokem, zatímco při páření se žlutými recesivními holubicemi se prosadí ihned. Není ale ještě se správným leskem, ten se tam musí dodat v dalších generacích. Zpravidla třetí generace je již vyrovnaného lesku a vylepšeného typu. Přes nepochybné zlepšení se ještě nemohou červení rovnat ostatním rázům, ale s výsledkem jsem rok od roku spokojenější. Nejraději volím zlepšování přes žluté holubice, neboť přes černé může být výsledná barva červených zašedlejší. Baví mě pozorovat červené sedlaté večer, když zapadá slunce, to je pohled na jejich fascinující barvu k nezaplacení. Žlutí sedlatí patří na výstavách k velmi silným rázům. I mne zaujali, ale chovám je pouze v počtu pěti párů. Při obrovské plodnosti staváků je to dostatečný počet, neboť odchovy žlutých jsou barevně a kresebně nejvyrovnanější, odpadu tam takřka není. Z hlediska přenosu bezchybné kresby jsou nejnáročnější asi černí.
Jaký způsob chovu stavákům vyhovuje?
Český stavák je přímo předurčen k volnému proletu kombinovanému s prostornou voliérou. Ovšem jsou i situace, kdy se člověk musí podřídit zvětšující se zástavbě v okolí domu a pro volný chov podmínky ztratí. To je i můj případ, ale myslím si, že moji staváci ani ve voliérách nijak nestrádají. Jsou totiž velmi prostorné a holubi se v nich bez problémů projevují typickými letovými a temperamentními znaky. Rádi staví, orlují, tleskají křídly, samec nechá popojít samičku, po pár krocích pak za ní vylétne, postaví, zatleská, slepí a padne vedle ní, projevuje náruživost a předvádí svatební tanec jako holubi ze skupiny tleskačů. Zkrátka přírodu nezastavíte a holubi, kteří mají prostor pro předvedení svých dovedností, jsou pak i zdravější. Mám čtyři holubníky, z nichž jeden využívám na odstav výletků. Chovným holubům jsou k dispozici hnízdní budníky s otevřenou přední stěnou, které stavákům vyhovují. Ve voliérách jsou sedačky umístěné po jejich obvodu, obvykle jsou kombinované s dlouhými prkennými lávkami, aby byli staváci motivováni k letu. Krmení předkládám ve voliérách v prostorných krmítkách a holubi ho mají k dispozici ad libitum, neboť léta podnikám a nemohu se jim věnovat neustále. Dělám si vlastní směs zrnin. Než koupím jednotlivé komodity, vyzkouším, jestli dobře klíčí, až pak rozhodnu o jejich nákupu. Vedle minerálních doplňků jsem se naučil předkládat holubům jako grit kombinaci dvou druhů písků. Vedle běžného písku dávám ještě kopaný hlinitý písek, který obsahuje spoustu minerálů. Holuby nijak moc neléčím, přesto mají jedna holoubata za druhými. V předvýstavním období dělám klecovou drezuru u výstavních jedinců po dobu asi dvou dnů, kdy si holubi zvykají na prostor klece a na výstavě se pak prezentují naprosto bezvadně. Mezi mé další koníčky patří chov australských papoušků. Aktuálně se věnuji oranžové mutaci papoušků královských, byť okrajově tu mám i jiné druhy australských papoušků. O papoušky královské „oranž“ je velký zájem v Německu nebo Holandsku. Český stavák není naším nejoblíbenějším plemenem náhodou, poskytuje totiž nesčetné výzvy jak začátečníkovi, tak i dlouholetému šlechtiteli a lidi baví.
