Papouškovy drápky, zobák a oštipování

Drápky a zobák jsou živé části ptačího těla a papouškovi chovanému zejména v domácí péči je třeba kontrolovat jejich tvar a růst včetně délky horní čelisti zobáku. Dráp (unguicula) je rohovitý útvar pokožky složený ze dvou vrstev. Pod svrchní vrstvou je měkčí rohovina a obrušováním obou vrstev se dráp přirozeně ostří. Tento útvar chrání poslední článek končetin savců, některých plazů a prsty všech ptáků.

Drápky

Drápky se papoušek přidržuje, s jejich pomocí šplhá a jimi si může lépe uchopit předměty či přidržet potravu. Jejich přerůstání prozrazuje, že ptákovi chybí pohyb po povrchu, který by drápky přirozeně obrušoval, jak by tomu bylo v přírodě, kde se jejich konečky obrušují o drsný povrch větví a o jiné materiály s hrubou povrchovou strukturou. Nevhodná jsou proto bidla z plastu nebo z tvrdého dřeva s hladkým povrchem, která bývají součástí nově zakoupené klece. Taková bidla je lépe vyměnit za větve s kůrou netoxické dřeviny. Při rychlejším přerůstání drápků lze použít bidla s jemnějším smirkovým nebo s drsným cementovým povrchem, která mají brusný účinek na konečky drápků ostré jako jehly. Takové bidlo by však měl papoušek používat jen před miskami s potravou a rozhodně ne na nocování, aby si nedrásal jemnou pokožku prstů. Že drápky přerůstají, zjistíme z jejich nepřiměřené délky, z nepravidelného tvaru v podobě jakési vývrtky nebo z toho, že pták sedí na bidle s běháky vytočenými do stran. Z mých papoušků bylo nutno občas upravit drápky kakarikiům, kteří se v přírodě pohybují převážně po rostlém terénu, hrabou v jeho povrchu, a taková možnost jim v domácí péči chybí. Zobák si obrušovali okusem dřevěných materiálů k tomu účelu umístěných uvnitř klece.

Do drápku ústí céva, kterou v rohovině vidíme proti světlu červeně, a je v něm také nervové zakončení. Při jejich přerušení způsobíme papouškovi bolest a krvácení, které je nutné zastavit například kamencovou tyčinkou, vatou nebo přípravkem zastavujícím krvácení (gelaspon, akutol, traumacel). Papouška přitom držíme zabaleného v ručníku, dokud se krvácení nezastaví. Pro zkrácení drápku je vhodné použít kleštičky z manikúry (nůžky nejsou vhodné, neboť drápek roztřepí) a zástřih provést nikoliv kolmo, ale šikmo tak, aby nebyla zasažena céva. Někdy stačí jen srazit ostré špičky brousítkem na nehty, a pokud musíme k nějaké úpravě drápků přistoupit, měl by někdo papouška podržet zabaleného v ručníku, aby bylo možné úkon bezpečně provést. Pravidelné zastřihávání drápků by mohlo naopak nastartovat jejich zvýšený růst a často se opakující zásah by papouška jen stresoval. Drápek vytržený z lůžka už nedoroste.

Zobák

Zobákem (rostrum) s hákovitě tvarovanou horní čelistí a její pohyblivostí se papoušci odlišují od ostatních druhů ptáků. Nejdelší horní čelist mezi papoušky má v délce kolem 100 mm kakadu palmový (Probosciger aterrimus) nebo také ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus), 83–93 mm. Zobák, který je vzhledem k velikosti poměrně lehký, tvoří čelist horní (maxilla) a dolní (mandibula). Papoušci svými čelistmi mohou snadno rozdrtit tvrdá semena a ořechy. K tomu jim slouží horní patro z tvrdé rohoviny vybavené příčným rýhováním, které umožňuje tuhou slupku přidržet, aby neklouzala, a mohla být protitlakem dolní čelisti rozdrcena. Ve středu patra se nachází trojúhelníková štěrbina vnitřních nozder, vzduch pak proudí poměrně složitým systémem choan, které jsou uloženy nad horním patrem a spojují ústní dutinu s dutinou nosní. Štěrbina se během polykání uzavírá, aby se potrava nedostala do nosní dutiny. Ve spodině dutiny ústní jsou dobře vyvinuté slinné žlázy, které produkují vazké sliny pro zvlhčování potravy a její snadnější polykání. U zrnožravých ptáků sliny usnadňují další trávení, neboť obsahují i malé procento trávicích enzymů. Papoušci si zobákem dovedou potravu dokonale rozmělnit a ta spolu se slinami snadno klouže do poměrně úzkého jícnu. Na zobáku a v ústní dutině se soustřeďují buňky (mechanoreceptory) citlivé na tlak, teplo, chlad, bolest a pohyb. Nejhojnějšími typy hmatových buněk jsou zde Herbstova tělíska, která se nacházejí také na špičce zobáku (Z. Veselovský, 2001).

Kosti čelistí, které tvoří tenounká trámčina, jsou pokryty tvrdou rohovinovou vrstvou (rhamphoteca) z keratinu vznikajícího z aminokyselin, především z L–cysteinu, obsahující síru. Histologicky je povrch zobáku podobný kůži ve složení dermis (škára) a modifikované epidermis (pokožka). Svrchní vrstva (stratum corneum epidermis) je velmi silná a její buňky obsahují fosforečnan vápenatý a krystalky hydroxyapatitu s velkým množstvím keratinu. Tkáň roste souvisle směrem odspodu k povrchu a svou tvrdostí nahrazuje chrup i pysky. Rohovinová horní část zobáku (rhinotheca) má u některých druhů papoušků výrazný postranní výběžek – vrub (u dravců nazývaný zejk). Rohovi­nová část spodní čelisti (gnatotheca) má deltovitý tvar s ostrými řeznými okraji (tomia). Třením gnatotheky o patro horní čelisti – s tvrdým příčným rýhováním – opakovaným pohybem dolní čelisti do stran vzniká skřípavý zvuk, který někdo považuje za výraz určité pohody, v níž se papoušek právě nachází. Smyslem takového pohybu je obrušování a ostření řezných okrajů spodní čelisti. Rohovinový povrch zobáku dorůstá, přičemž u horní čelisti to může být podle velikosti papouška kolem 25–40 mm za rok, ale současně se používáním obrušuje, což se nejlépe děje okusováním dřevěného materiálu – větví s kůrou. Pokud vzniká problém s jeho přerůstáním, měl by úpravu provádět zvěrolékař – pro papouška je to nepříjemný a stresující zásah. Při nešetrném zkrácení by mohlo dojít u zvláště citlivého jedince ke stresu s následným úhynem. Vnějším projevem nadbytku konzumace bílkovin (vejce, maso, sýry, tvaroh) je přerůstání zobáku a drápků. Přerůstání či deformace zobáku můžou vyvolat cirkovirus (PBFD), postižení jater, působení roztočů (rodu Cnemidocoptes), nedostatek minerálních látek a vitaminů i vhodného materiálu na okusování.

Síla stisku zobáku papoušků se pohybuje podle jejich velikosti kolem 35–50 kg/cm². Zobák je citlivý a motoricky zdatný orgán, jímž pták předměty ohmatává jako rukou a také je dokáže často rozebrat. V Zoo Ostrava byla s úspěchem vyzkoušena plastika poškozeného zobáku (2012) u mláděte Amazoňana vínorudého po napadení rodičem (Papoušci 2/2013). Mládě mělo zobák rozlámaný na čtyři dílky a muselo být krmeno uměle. Veterinář v narkóze pomocí dentakrylu provedl modelaci poškozené horní čelisti zobáku. Po vytvrzení hmoty (muselo být nejdříve vyřešeno odizolování jazyka z důvodu vývinu tepla při tuhnutí hmoty) a její konečné úpravě mládě už po dvou hodinách vzalo do zobáku kuličku hroznového vína. Zobák pomalu dorůstal, přitom jeho umělá část byla během růstu čelisti zbrušována. Je-li poškozena jen špička zobáku (např. z jedné třetiny), zregeneruje se.

Zobák papouška je mocná zbraň budící respekt, pták ho však také může používat nejen k okusování dřevěných součástí voliéry nebo zařízení bytu, ale i k tzv. „oštipování“. U některých krotkých papoušků v domácí péči se lze setkat se zlozvykem oštipování kůže na rukou opatrovníka. Nejde o bolestivé kousnutí, ale jen o povrchové sedření svrchní části pokožky zobákem na malé plošce, která následně zarudne a palčivě bolí. Hojení takového místa – epita­lizace – pak trvá nějakou dobu, a dokonce se oděrka může i zanítit a zajizvit se. Zejména mládě začne zkoumat lidskou kůži, a když zjistí, že mu v tom bráníme, časem toho možná nechá. Někdy je však odnaučení takového zlozvyku velmi obtížné a k oštipování se pták vrací opakovaně i v dospělosti. Moje samička Mníška šedého se i ve starším věku o oštipování pokoušela na mém předloktí a nikdy se mi nepodařilo ji tomu odnaučit. Pomohl jen dlouhý rukáv, nebo když nasazovala k tomu, aby se dotkla zobákem pokožky, zastavilo ji zatřesení celou paží. Přitom ztrátu rovnováhy s vyslovením zákazu by si měl pták zapamatovat jako nepříjemný podnět – podmiňování negativní, které vede rovněž k asociačnímu učení, obdobně jako kladné podmiňování s podáním odměny.

Oštipování

Podstatou oštipování může být vznik tiku (mimovolný opakující se pohyb, který se vyskytuje u různých nervových onemocnění nebo jako pohybový návyk), rovněž také projev instinktivního chování, jakým by na sebe reagovali spřátelení papoušci mezi sebou v podobě vzájemného dotýkání se, což je výrazem sociálního chování. To vytváří pocit pohody a má uklidňující význam tlumící vnitrodruhovou agresivitu, upevňuje citovou vazbu páru v období rozmnožování a je jakousi formou vnitrodruhové komunikace. Je pravděpodobné, že krotký papoušek se takový vzorec chování snaží uplatnit u svého člověka, který ho hladí, drbe a projevuje se v očích papouška jako sexuální partner. Pták se mu může snažit důvěrné dotyky oplatit a odnáší to povrch opatrovníkovy pokožky. Odnaučit ho takovému chování je obtížné, už jen proto, že postižené místo se pokryje stroupkem, který papouška zaujme, začne ho zobákem zkoumat, a tak problém s oštipováním bude jen pokračovat.