Nocoviště havrana polního

Nedávno jsem se vyjádřil tak, že píši-li o ptácích, dělám to tím způsobem, že vezmu pár fotografií, které se mně náhodně sešly, a napíši k tomu text. Sem tam se mi stane, že mám napsat něco na objednávku, na daný námět. Samozřejmě že v každém případě si k tomu musím něco předem přečíst, všechno v hlavě uskladněné nenosím. Text na objednávku je však zákeřná záležitost. Musím si totiž přečíst i to, co jsem sám kdysi napsal. A jestli si snad někdo myslí, že číst si něco sám po sobě je zábava, tak pro mne určitě není. Jenže to musím udělat, protože si to nepamatuji. Někdo jiný třeba ano, a pokud bych si protiřečil, má mě na háku a bude si mě vopejkat jak buřta na prutu při táborovým ohni. O havranu polním jsem třeba psal před jedenácti léty ve Fauně. To se dá najít na internetu, naštěstí. Kdyby nedalo, zhynu vyčerpáním, protože jsem ten výtisk nedávno uklidil do gauče a na něm teď leží tolik věcí přechodně odložených, že jejich seznam by byl delší než text článku. Nicméně to základní o havranech zopakovat musím.

Havran polní Corvus frugilegus Lin­naeus, 1758 je pěvec, ačkoliv to podle sluchu tak nevypadá. I krákání je zpěv, ale na tom nezáleží, tady jde o to, že mají stejné ústrojí k vyluzování zvuku jako ti nejlepší zpěváci. Proto jsou to také pěvci. Ostatně většina lidí si stejně myslí, že havran je pantáta od vrány. Není. Je to samostatný druh rodu Corvus, čeledi Corvidae Leach, 1820. Česky se dříve říkalo čeledi havranovití, dnes je modernější říkat krkavcovití. Celá čeleď zahrnuje na 122 druhů ptáků rozšířených po celém světě, s výjimkou Antar­ktidy. Při letmém pohledu na seznam druhů této čeledi si všimneme, že nejvíce druhů je řazeno právě do rodu Corvus, přičemž již Linné řadil jím popsané druhy do tohoto rodu. Snadno to zjistíme, protože jména autorů prvotních popisů jsou psána bez závorek. To je dáno tím, že již v dávném pravěku si lidé všimli neobyčejných schopností těchto ptáků a mnohde je považovali za převtělení bohů. Poslední ze seznamů ptáků Česka uvádí devět druhů čeledi krkavcovitých, z toho pět druhů z rodu Corvus, které žijí na našem území. Všechno jsou to velcí ptáci, v jejichž opeření převládá černá barva, když již nejsou černí docela. Přesto se dají všechny druhy rozlišit již podle způsobu letu. Jenom kavky létají stejným způsobem, jako létají havrani, jsou však o poznání menší. Protože kavky často létají ve společných hejnech s havrany, naučíte se je snadno rozlišovat. Každý z těchto příslušníků jednoho rodu však žije poněkud odlišným způsobem života. A také ne všechny druhy se navzájem mezi sebou snáší. Třeba vrány se vysloveně bojí krkavců. Zajímavý je i vývoj takzvané urbanizace, tedy jevu, kdy se všelijaké druhy ptáků stěhují do měst, do blízkosti člověka. Tento jev není ani zdaleka stejný na celém evropském kontinentu, naopak se liší na relativně blízkém území. Prahu výrazně ovládají straky, další příslušník čeledi krkavcovitých, Vídeň a Mnichov jednoznačně vrány. V Mnichově vrány černé, ve Vídni oba druhy. Poznamenávám, že ten poslední ze seznamů českých ptáků považuje obě vrány za samostatný druh. První straky při poslední návštěvě Vídně jsem zaznamenal až dobře 30 kilometrů za městem. V Praze se výrazná urbanizace týká především strak, potom sojek, ale i havranů a kavek. Všechny tyto druhy hnízdí jiným způsobem a v podstatě by si neměli tito ptáci konkurovat. Přesto si můžete všimnout, že se mezi sebou právě nemilují. Straky jsou agresivní a nad sojkami mají převahu. Havran je nejsilnější a v podstatě nemá nepřátel. Ke kavkám se chová smířlivě a kavky se rády pohybují v přítomnosti havranů, když využívají jejich fyzické převahy pro vlastní ochranu. V blízkosti havranů a kavek se s oblibou pohybují i špačci, sice s viditelným respektem, ale jsou tolerováni. Bez přítomnosti havranů jsem pozoroval, že se straka špačka snažila ulovit. Straka je predátor, který byl vždy považovaný za největší škodnou, dokonce i dnes se smí v zimním období střílet, ale nemusí. Straky dovedou zlikvidovat i mláďata menších ptáků hnízdících v dutinách, jako jsou třeba špačci nebo rehkové. Havrani a kavky jsou mnohem lepšími letci, než jsou straky a sojky. Havrani také přímo nenávidí dravce. Mnohokrát jsem třeba viděl na vlastní oči, jak havran pronásleduje krahujce. Ne že by snad tomu krahujci nějak ublížil, ale tyhle letecké manévry jsou lepší pokoukání než obvyklý program České televize.

 

Ptáci v létě a v zimě
Kdysi jsme byli zvyklí dělit naše ptáky na stálé a tažné. V podstatě nešlo o nic jiného než o to, v jakou roční dobu daný druh můžeme vidět. Vlaštovka na podzim odletí a uvidíme ji zase až na jaře. Protože havrany vídáme u nás po celý rok, bývali považovaní za stálé ptáky. Jenže to tak není. Ti zimní totiž nejsou ti naši. Tedy v převážné míře. Ještě v podstatě nedávno se v Praze daly podle havranů určovat roční doby. V časech, kdy v Praze ještě nehnízdili, když se tak někdy koncem října najednou přes noc objevili, říkávalo se: Přišla zima, jsou tady havrani. Havran polní není u nás rozšířen po celém území, dává přednost nížinám v zemědělsky obdělávané krajině. V Čechách hlavně v Polabí a Poohří, samozřejmě i na Moravě. Tam situaci podrobně neznám. Hnízdí v koloniích na vysokých stromech. Taková kolonie může čítat až okolo stovky hnízd. V Praze začala takzvaná urbanizace, tedy hnízdní přítomnost havranů, již v předminulém století, když byla jejich kolonie na ostrově Štvanice, někdy v roce 1860. (Veleslav Wahl podle Friče). V modernější době se začala historie hnízdní přítomnosti havranů v Praze psát v roce 1942. V současnosti je v Praze několik větších hnízdních kolonií. Při hnízdění nocují havrani v blízkosti svých hnízd, která bedlivě hlídají před nezvanými hosty. Po vyvedení mláďat začíná být situace jaksi nepřehledná a dá se říci, že je předmětem studia. Jeden den je vidíte, druhým dnem jsou pak zcela jinde. Na­konec od nás odletí až někam do Francie.

 

Hejna havranů
Havrani táhnou v hejnech, která mají obvykle tvar nekonečného hada. Není to stejný útvar, v jakém se pohybují třeba špačci. Hejno špačků se dá nazvat mrakem. Nekonečné hejno letících havranů mi připadá jako táhnoucí vojsko ze starých fotografií. Pro nás to má tu výhodu, že počty havranů můžete odhadnout snáze než počet špačků. Doktor Peške se havrany zabýval a jednou jsem s ním byl na jejich nocovišti. Měl videokameru a po určitý čas natáčel takové letící hejno. Počítačový program mu pak ty letící tečky spočítal. Protože si zaznamenal čas, kdy se objevili první letící ptáci, a také čas, kdy viděl toho posledního, mohl si to vynásobit a měl celkový počet. Celkový počet byl pro mne ohromující.
Co se týká otázky, jestli jsou havrani tažní, nebo stálí ptáci, situace je taková, že celá evropská populace se posune směrem jihozápadním. Ti naši se přesunou až někam do Francie a přenechají svoje bydliště dočasným nájemníkům z Polska, Běloruska, severní Ukrajiny a západního Ruska. Pomocí kroužkování se situace začíná pomalu rýsovat. Na mapě zobrazený původ ptáků kroužkovaných mimo naše území a u nás zastižených tvoří poměrně úzký pás táhnoucí se od samého východu Evropy až po západ kontinentu. Nejvzdálenější zaznamenané místo nalezeného kroužkovaného havrana leží v Rusku, téměř u hranic Kazachstánu. Byl kroužkován v Praze–Krči 15. 1. 1977 a nalezen v Dalmatovu 15. 7. 1977, což je 3 238 kilometrů. Lidové pověsti o tom, že vrány a havrani se dožívají vysokého věku, se pomocí kroužkování nepodařilo potvrdit. Nejvyšší věk zaznamenaný u kroužkovaného havrana byl 9 let a 4 dny, u vrány 8 let a 11 dní, ale špaček měl 18 let, 9 měsíců.

 

Společná zimní nocoviště
Že ti „zimní“ havrani, kteří k nám létají z takových dálek, nocují pak společně někde daleko od míst, kde se živí přes den, je dlouho známá skutečnost. Vypadá to tak, že nocoviště se většinou neshodují s letními hnízdními koloniemi. Veleslav Wahl ve své knize Pražské ptactvo popisuje tento jev takto: „Každý den dvakráte, ráno a k večeru, putují ohromná hejna havranů několika směry (nejvíce podél toku řeky, nad kterou se spojuje několik proudů) za potravou nebo do svých společných nocovišť za městem. Ranní tah počíná v prosinci a lednu s ranním rozbřeskem a končí kolem půl deváté, odpolední zahajuje již po třetí hodině a trvá až do tmy.“ Wahl se bohužel nezmiňuje o konkrétním místě, na kterém se tenkrát havrani shromažďovali na noc. Že havrani využívají toku řeky ke snadnější orientaci, si můžeme všimnout i dnes. Wahl říká, že létali podél řeky. V té době létali havrani z Prahy každodenně až na soutok Vltavy k Mělníku, kde byl starý listnatý lužní les. Byla to dokonce rezervace – jenže zřízená na ochranu porostů sněženek a bledulí. Les jako takový však nebyl vyjmut z oblasti lesního hospodářství, a tak byl nakonec vykácen. Co na tom, že tím zanikly i porosty sněženek? Nocoviště havranů se přesunulo do obory zámku Veltrusy. Tam bývala velká hnízdní kolonie. Ta však zanikla při povodních v roce 2002. Stalo se něco, co se havranům nelíbilo. Potom nocovali v Kra­lupech k velké nelibosti místních, protože jak známo, pod stromem, na kterém sedí stovka havranů, bez znečištění neprojdete. V bezprostřední blízkosti měst v současnosti havrani nenocují, snad s výjimkou Pardubic. V Budějovicích je prý v současnosti malé nocoviště, tak okolo sedmi tisíc. To není nic oproti možná stotisícovému hejnu, které obvykle nocuje poblíž Nymburka.

Nocoviště v Nymburku
Těsně na východ od Nymburka, za mostem přes řeku Mrlinu, přítokem to Labe, při cestě do Poděbrad, je takový vcelku nevelký les. Je to velké, významné nocoviště havranů středního Polabí.
Jednou jsem se tam vydal s dr. Peškem na pozorování. Měl rozbité auto a já tenkrát měl nějak dost benzinu, čemuž se divím dodnes. Začínali jsme hledat havrany v Podě­bradech. Našli jsme jedno menší hejno na jejich severním okraji. Většina ptáků stále hledala potravu na poli s mladým osením, někteří však již posedávali na několika stromech poblíž. Potom se celé hejno zvedlo a usadilo na stromech. Najednou někdo vydal povel a celé hejno se zvedlo a letělo k Labi, tak asi 3–4 kilometry, kde se zase usadili na vysokých stromech. Tady se k nim připojili další havrani přilétající po menších skupinách. Když byli všichni, zase jako na povel se zvedli a táhli v typické formaci podél řeky směrem na Nymburk. Tudy jsme je sledovat nemohli, a tak jsme spěchali do Nymburka. Tady se přilétající havrani shromažďovali na několika místech, ale pořád to nebylo koncové nocoviště. Stále to byla taková mezipřistání. Jedno z nich bylo na vysokých stromech před prodejnou Lidl v Zálabí. V tu hodinu, kdy se tam havrani usadili, bylo po obchodech. Po nějakém čase se zvedli a přesunuli někam k Labi. Nakonec jsme na ně čekali za mostem přes Mrlinu. Teprve až téměř za úplné tmy se najednou objevilo ohromné hejno, které začalo kroužit v několika patrech nad sebou, a ptáci postupně začali přistávat do lesa. Obloha byla nad hlavou ještě světlejší než okolí a černí havrani byli okem viditelní, nicméně fotografovat to nešlo. Byla to scéna, no Alfred Hitchcock se svým hororem Ptáci proti tomu hadr. Něco podobného jsem viděl již několik let předtím, ale v brzkém zimním ránu, když nekonečný proud havranů táhl podél staré teplické silnice z nocoviště ve Veltrusech směrem na Prahu. Byla to taková temná scéna, až o strach.
Když si uvědomíte, že na zimu k nám přitáhne až na 4 miliony havranů, kteří si nějak organizovaně rozdělí naše území podle nám neznámých pravidel na menší územní celky, na kterých zase vedou více méně organizovaný život, když nocují na společných nocovištích, na něž zase přilétají podle nějakých pravidel, podle letového řádu, zůstává vám rozum stát. Když je vidíte, jak na určitém místě čeká jedno hejno na ta další, podobně jako na sebe čekají noční linky tramvají v Praze, zapomenete údivem zavírat ústa. Nedá se s tím nic dělat, ale musíme to studovat. Oni totiž umí něco, o čem se nám ani nezdá. No, na ptáky jsme prostě krátký! 

P. S. Další údaje se dají získat v Atlasu zimního rozšíření ptáků, který já bohužel nemám.