Ciobănesc Românesc Mioritic
Je to pes asijského typu, a tedy i vzdálený či bližší příbuzný plemen jako např. komondor, či jihoruský ovčák. A právě jihoruskému ovčákovi je exteriérem i povahou velmi podobný a rozhodně si jej mnozí na první pohled mohou splést. Stejně tak je podobný i staroanglickému ovčákovi – bobtailovi, ale příbuznost mioritica a bobtaila se nepředpokládá.
Jak se v tom vyznat?
Jeho název pochází z rumunského slova mioară, což znamená mladá ovce. Najdeme jej pod různými názvy: rumunský ovčák, rumunský mioritský ovčák či pouze mioritic. Někdy se můžeme setkat s názvem „rumunský pastevecký pes“. Bohužel se toto označení používá i u plemene carpatin. Je to dáno tím, že v rumunštině je stejný název pro ovčáckého i pasteveckého psa a zní „Ciobănesc“. Bez dovětku mioritic nebo carpatin nelze považovat název těchto plemen za úplný. „Miorita“ je také proslulá rumunská báseň, která obsahuje spoustu častých zmínek o tomto velkém srdnatém psovi.
Nejčastěji používaný český překlad je „rumunský mioritský ovčák“. Zda se opravdu jedná o ovčáka, nebo pasteveckého psa, se může snadno stát otázkou sporu. Funkce a celkové chování pasteveckých psů a ovčáckých psů jsou výrazně rozdílné. Podíváme-li se na povahové rysy mioritika, zřejmě bez váhání se přikloníme k názoru, že patří mezi pastevecká plemena. Jeho styl práce se stádem však připomíná spíše práci honáckých plemen. Jeho hlavním posláním vždy bylo hnát stádo na pastviny a z pastvin a zároveň ho ochraňovat před predátory, kterých v Rumunsku bylo vždy víc než dost.
Setkat se však můžeme i s názvem rumunský baracul nebo mocano, jak mu běžně lidově říkali zejména v Karpatech po dlouhou dobu jeho existence.
Velmi chudá historie na fakta
Jistě stojí za zmínku, že údajně i dnes v Rumunsku žije až 5 000 medvědů, 2 500 vlků a 1 500 rysů, což je více než ve zbytku celé Evropy. Jsou tak zde zapotřebí houževnatí, stateční, silní a statní psi, kteří se nezaleknou nikoho a ničeho a mají šanci ustát boj i s těmito šelmami.
Údajně díky těmto vlastnostem mioritic sloužíval ve válce středověkých vládců a pomáhal místním obyvatelům s potlačením invaze Římanů.
O tomto plemeni je známo jen velmi málo. Neexistují téměř žádné jiné informace než to, že se jedná o velkého, chlupatého, ostrého pomocníka pastýřů a zemědělců. Občas byl používán i při lovu, aby pomohl sobě a lidské rodině obstarat různorodější stravu.
Dá se předpokládat, že jeho předchůdci našli cestu do rumunského regionu během migrace římského impéria. Je to samozřejmě jen domněnka. Na římském sloupu císaře Trajána najdeme vyryté obrazy boje rumunských dlouhosrstých ovčáků proti Dákům a Římanům. Také psy podobné mioritikovi přivezli Tataři na sever od Černého moře a do oblastí kolem Kaspického moře. Odtud se dále rozšířili do Moldávie.
Při pátrání po minulosti tohoto velkého plemene můžeme narazit na středověký záznam z roku 1359, který popisuje úmrtí feny „mioritic“ jménem Molda, která zahynula při obraně svého pána Bogdana I. Uherského, moldavského knížete, jehož napadl rozzuřený býk. Není sice vyloučeno, že tehdy existovali psi podobného typu, ale o plemeni, které se objevilo až ve 20. století, mluvit nelze. Přec jen všechna další století nenajdeme o mioritikovi ani slovo. Je tak zcela nemožné, že by se v původní podobě a genetickém základu (čistokrevně) zachoval až do 20. století, kdy se o něm opět začalo mluvit.
Novodobá historie
Vlastnit tohoto psa je v Rumunsku dnes a bylo i dříve velkou prestiží. V Rumunsku je oblíbený a ceněný jako hlídací pes a společník. Nejvíc byl, a zřejmě i stále je, rozšířený především v oblastech Sibiu a Brašov a po téměř celé délce hranic Moldávie.
V letech 1934–1935 byl mioritic poprvé popsán v rumunském Národním institutu. Objevoval se zejména na horách a vlastnili ho chudí pastevci, zpravidla negramotní, kteří ani zdaleka neměli v úmyslu chovat toto plemeno čistokrevně. Chtěli jen spolehlivé pracovité psy, kteří ochrání stádo a pastýře. Dodnes v krutých horských podmínkách panuje přirozená přírodní selekce. Tam přežijí pouze ti nejlepší a nejsilnější jedinci. Ovčáci se o jeho srst nikdy moc nestarali, pouze ji společně s ovcemi každé jaro ostříhali. Nejinak to je v horských oblastech dodnes.
Jeho „objevení“ se připisuje roku 1978, kdy se začal objevovat i mimo Karpaty. Proč však právě tento rok je považován za stěžejní, není známo. Literatura jej však od počátku líčí různě, někdy se mluví o psech s výškou 60 cm v kohoutku, jindy o až 90 cm a 90 kg hmotnosti. To vypovídalo o neznalosti plemene širší veřejností a zároveň možná i o určité nejednotnosti plemene.
V polovině 80. let 20. století bylo v Rumunsku registrováno kolem 240 mioritiků. První standard byl tak Rumunskou kynologickou asociací přijat až v roce 1981. K prvnímu oficiálnímu představení plemene došlo na výstavě psů v Charleroi v Belgii roku 1995. Standard byl následně pozměněn v roce 2002 a současně byl předložen FCI ke schválení. FCI jej prozatímně uznala v Jeruzalémě v roce 2005 jako 349. plemeno.
Mioritic v rodině
Je to pes, který bezmezně miluje svou rodinu a touží po častém kontaktu s ní. Dokáže být neuvěřitelně jemný, něžný, trpělivý a pozorný. Je výborným kamarádem dětí, má pochopení pro jejich hry a často si s dětmi vytváří silnou vazbu. Má tendenci je neustále chránit.
Nemá nejmenší problémy s dětmi své rodiny všech věkových kategorií, respektuje je, a pokud to nepřehánějí, nechá se začlenit do jejich rozverných her. Není nutné mu vymýšlet časově náročné hry ani zaměstnání, ale kontakt s rodinou a procházky jsou důležité. Velmi se upíná na svého majitele, uznává pouze jednoho pána a jen velmi těžko si zvyká na nového. Proto by tento pes neměl nikdy ve svém životě měnit majitele.
Je těžké rozhodnout, zda je to plemeno vhodné pro začátečníka. Jeho povaha není těžká na výchovu, ale jistá specifika má. Pořídit by si ho měl člověk s přirozenou autoritou a vyrovnanou povahou, protože někteří jedinci mohou mít dominantnější povahu.
Pes musí být začleněný do rodiny, čímž se ve svých očích dostane do „lidsko–psí“ smečky. A v každé smečce musí být jeden boss, alfa, který o všem rozhoduje. A tím nikdy nesmí být pes, i kdyby měl sebevětší snahu se tohoto vedení ujmout. Jakmile mioritic pochopí, které místo v hierarchii rodiny zaujímá a kdo je v rodině rozhodující osobnost, bude velmi příjemným a bezproblémovým společníkem.
Pes na zahradu
Tím, že ve své minulosti byl používán na ochranu domácích zvířat, je jeho vztah k nim i dnes bez problémů. Snese se i s kočkou, domácími mazlíčky nebo s drůbeží na dvoře. Dokonce bez problémů uvítá druhého psího kamaráda, bez ohledu na jeho velikost a pohlaví. Nutná je však socializace ve štěněcím věku zaměřovaná i na klidné soužití s nimi. Někteří jedinci mohou mít problém s jinými cizími psy stejného pohlaví, protože agresivní provokaci nesnesou.
Je to pes, který má rád prostor, čerstvý vzduch, rozhled a přehled. Jednoduše řečeno, je to pes na celoroční pobyt venku. Je otužilý a nevadí mu ani horko, pokud se může schovat někam do stínu. Nevyhledává boudu, rád spí pod širým nebem a nechá se zasypat sněhem. Má radši zimu nežli teplo. Obvykle si vybírá vyvýšená místa na pozorování a hlídání.
Od počátku bylo jeho prioritní prací hlídání. Hlídání stád a posléze i hlídání obydlí. V tomto je nepřekonatelný a i přes svůj milý medvídkovitý vzhled rozhodně není mírumilovným plyšákem, který by se nechal hladit na počkání. Je výborným, neúplatným a sebevědomým hlídačem. Každý cizí člověk je mu podezřelý. Nedůvěřuje cizím lidem a rozhodně v dospělém věku nemá potřebu se hned s každým kamarádit. Opět vhodnou socializací je možné pro klidnější fungování ve městě a mezi lidmi hrany trochu obrousit. V dnešní době je namístě mít za cíl vychovat vyrovnaného psa, který rozlišuje nebezpečí správně.
S mioritikem se každý majitel může cítit v bezpečí. Je velmi ostražitý a odvážný, a jak již bylo řečeno, je ochotný se postavit i medvědovi. Má opravdu nemalou dávku přirozené ostrosti a zpravidla útočí bez varovného štěkání. Celkově příliš neštěká a rozhodně neštěká bezdůvodně. Má výrazné sebevědomí a často i očividnou nezávislost. Nezaskočí ho snad nic. Jeho odvaha, síla a oddanost jsou legendární.
Jeho výchova není těžká
Mioritic je pes veselý, hravý, aktivní, ale zároveň klidný. Při správné výchově je přátelský ke všem přátelům, vyrovnaný a poměrně dobře ovladatelný.
Jeho socializace a výchova v mladém věku je velmi důležitá, má-li z psa vyrůst kamarád a člen rodiny, za jehož chování se nebude majitel stydět ani se bát jeho nepředvídaných reakcí. Je nutné si uvědomit, že práce mioritika vyžadovala samostatné rozhodování. Na správném rozhodnutí závisel jeho život i život jemu svěřených živých bytostí. Proto jeho snahu po samostatném rozhodování, často připisovanou tvrdohlavosti, je nutné nepodceňovat, ale také psovi nezazlívat. Je to pes, co chce potěšit svého pána.
Je učenlivý a zároveň sebevědomý. Při výchově a výcviku na něj platí vlídné slovo, pamlsek a důslednost. Potřebuje promyšlený přístup a výcvik. Přesto množství cviků, které je ochoten plnit, odpovídá základnímu výcviku psů. Při vhodné výchově je disciplinovaným psem.
Není vhodný pro vrcholový výcvik poslušnosti, obedienci a vyšší typy zkoušek. Je však ochotný k jakémusi kompromisu. Má poměrně dobrý čich a může se věnovat i pachovým pracím. Je velice pracovitý, ochotný a vytrvalý. I přes svůj střední temperament se zpravidla chová klidně. Protože si rád hraje, baví ho například agility nebo frisbee. Potřebuje více pohybu než jen volný pohyb na zahradě. Velice uvítá různě dlouhé procházky, rychlou chůzi (jogging) i běh vedle kola.
Péče a zdraví
Mioritic je považován za poměrně náročné plemeno, má-li vypadat na první pohled skvěle. Srst je na udržování ve výborné kondici velmi náročná přibližně do věku dvou let. Po tuto dobu je nutné ji pročesávat každý druhý, nejpozději třetí den, a to důkladně. Používají se různé druhy kartáčů a hřebenů. Jeho srst má sklony k plstnatění, především za ušima, pod lokty a na vnitřní a zadní straně stehen. Jakmile se srst vymění za „dospěláckou“, tzv. uzraje, je její udržování mnohem snazší. Po ukončeném druhém roku věku stačí pročesání jednou za týden až za deset dní, dle kvality srsti.
Časté koupání a mytí šamponem se nedoporučují, neboť srst ztrácí na kvalitě a rozčesává se pak čím dál hůře. Pokud se srst nesuší fénem, může schnout i 24 hodin.
Toto plemeno příliš nelíná. Jejich srst je přizpůsobena venkovnímu životu a sestává se z dvojité vrstvy. Podsada je silná a měkká. Nejběžnější barvy srsti jsou krémové, bílé nebo světle šedé nebo směs všech těchto tří barev.
Do dvou let věku spotřebuje tento pes poměrně hodně krmiva a pro jeho růst a zdraví je nutné, aby se jednalo o kvalitní stravu. Po tomto věku se jeho nároky na stravu výrazně sníží a majitel je až překvapen, jak málo krmiva jeho mioritic potřebuje.
Je to přírodní plemeno, u kterého přežili jen ti nejsilnější a nejzdravější jedinci. Jeho pozice ochránce, kdy byl často ve velkém nebezpečí, v kombinaci s drsným počasím nepřipouštěla existenci slabých nebo nemocných psů a přenos jejich genů do populace.
U tohoto plemene nejsou zatím známy žádné genetické nemoci. Snad jen pozor při jeho velikosti na torzi žaludku. Ani dysplazie kyčelních kloubů a loktů není u mioritika žádnou výjimkou. Proto by se chov měl zaměřovat na jedince bez postižení dysplazií. Dalšími problémy může být spondylóza, OCD, kožní problémy a záněty uší. S blízkou příbuzenskou plemenitbou přichází zvýšené riziko zdravotních problémů.
Jak má vypadat ideální představitel plemene?
Horní linie lebky a tlamy jsou téměř paralelní. Při pohledu zpředu je horní linie mírně vyklenutá. Týlní hrbolek je dobře vyznačený a naopak stop není příliš výrazný. Nosní houba je široká, dobře vyvinutá a černá. Tlama se postupně zužuje k čenichu, ale není špičatá, se silnou spodní čelistí. Líce nevystupují. Pysky jsou silné, suché a silně pigmentované. Chrup je úplný, silný, s nůžkovým skusem. Oči jsou středně velké, šikmé, v oříškové barvě, tmavě hnědé nebo mírně světlejší, nikdy však žluté. Oční víčka jsou dobře pigmentovaná. Uši jsou poměrně vysoko nasazené, ve tvaru „V“ s lehce zaoblenou špičkou, 10–15 cm dlouhé, svěšené podél lící. Krk je středně dlouhý, široký a mohutný, bez laloku. Hřbetní linie je rovná a pevná. Kohoutek je středně vyznačený. Záď je mírně spadající ke kořeni ocasu. Hrudník není příliš dlouhý, je široký a jeho hloubka odpovídá zhruba polovině kohoutkové výšky. Spodní linie je mírně vtažená. Ocas je vysoko nasazený. V klidu je nesen svěšený a dosahuje nebo přesahuje hlezno. V afektu a v pohybu je ocas nesen výše, lehce zahnutý, někdy nad hřbetní linií, ale nikdy stočený nad hřbetem. Končetiny jsou rovné. Pánevní končetiny jsou velmi svalnaté a mohutné, rovné a paralelní při pohledu zezadu. Tlapky jsou oválné, kompaktní a masivní. Prsty jsou těsně přiléhající a klenuté, drápky popelavě šedé barvy. Kůže je tlustá, těsně přiléhající a dobře pigmentovaná. Srst je na hlavě a trupu bohatá, hrubé textury, rovná a dlouhá minimálně 10 cm. Podsada je hustší, jemná a světlejší barvy. Na končetinách je srst kratší. Ocas je dobře osrstěný. Zbarvení srsti může být: „grošovaná“, přičemž základní barva musí být bílá s dobře ohraničenými černými nebo šedými znaky, nebo „jednobarevná“, kdy se jedná o jednobarevnou bílou nebo jednobarevnou šedou.
Výška v kohoutku: psi – minimálně 70 cm, ideální výška 75 cm; feny: minimálně 65 cm, ideální výška 70 cm.
