Zemí sopek a tří moří – 6. díl

Bílý písek, průzračné moře, kokosové ořechy, rum… Mám tyhle vjemy spojené s Karibikem. Právě tam míříme, na naší cestě Nikaraguou přichází na řadu městečko Laguna de Perlas, anglicky Pearl Lagoon, což je název, který evokuje docela romantické představy. Jak už to bývá, leccos se rozchází s realitou.

Pobřeží Atlantiku je úplně jiné než zbytek země. Žijí tu Kreolové a zhusta se lze domluvit anglicky, i když tahle mluva má s londýnskou pramálo společného. V hotelu Tranquilo, kde bydlíme, na nás hned burácí majitel zpívanou angličtinou – ukazuje se, že Ernesto je Američan. Po stromě nad ním šplhá amazoňan žlutokrký v perfektní kondici, který je tu doma. Není úplně krotký, drží se od cizích na distanc. Má volnost, ale přiletí na Ernestovo zapískání. Je na něj krásný pohled – zvlášť když si vybavím, jak vypadají papoušci klecovaní zdejšími domorodci. Jiný majitelův mazlíček, totiž králík, je sice tišší, zato všude na dlažbě po sobě nechává bobky.

Houpání na moři

Desetitisícové město bylo ještě před osmi lety dostupné téměř výhradně z moře, nevedla sem ani jedna slušná silnice. Přístav je dodnes centrem dění a právě z něj vyrážíme za naším mořským dobrodružstvím, na dva z několika ostrůvků. Vzdálené jsou asi 1,5 hodiny lodí. Sice je zataženo a tmavé mraky hrozí lijákem, ale nemáme čas otálet.

Loď je plastová otevřená, deset lidí je na hraně její maximální kapacity a na každé vysoké vlně vrže, jako by se měla rozletět na kusy. Všechno nadskakuje a zadky máme natlučené jako maso na řízky. První zastávka je na celnici, vjíždíme totiž z Nikaraguy do mezinárodních vod. Prohlídka je celkem důkladná, zřejmě tudy občas vozí drogové zásilky. Voda tu barvou ani trochu nepřipomíná Karibik, je hnědá jako Vltava po povodních. Až krátce před cílem se mění na modř, ale z oblohy se spouští liják. Do toho se na blížícím molu odehrává nechutná řezničina, domorodci ulovili obrovskou karetu, odřízli jí vše, co koukalo z krunýře, a právě porcují i tvrdou skořápku nebohé želvy.

 

Ostrovní romantika

Většina ostrůvků má konkrétní majitele, ten námi navštívený prý vlastní Američan, ale nic tu nepodniká. Přestože na internetu tu lze objednat ubytování za v přepočtu 2 500 korun na osobu a noc, což nás naštěstí ani nenapadlo, dřevěné domky jsou v rozkladu a bydlí tu jen jedna početná rodina, která mu kus pevniny v Karibiku „hlídá“. V praxi to vypadá tak, že nesmíme žádné snímky z ostrova dávat na sociální sítě, aby je prý náhodou majitel nespatřil.

Ve fungujících resortech, z nichž jeden jsme cestou viděli, vyjde hosta den pobytu na mnoho tisíc korun. Zase prší, takže ani z plánovaného šnorchlování nic není. Náš kapitán tvrdí, že nejlepší počasí je tady v dubnu až květnu a srpnu až září. My jsme tu v lednu, takže s tím nic neuděláme. Jedeme skrz další liják, obrovské vlny, celnici a těšíme se, až zase budeme cestovat po pevné zemi.