Poznámky k našim drozdovitým

Naposledy jsem se zmínil o tom, že moderní zobrazovací prostředky nám poskytují netušené možnosti. Jde však o to, nakolik jsme schopni nějaké rozdíly zjištěné pomocí moderní techniky vůbec vnímat. Ukazuje se, že asi moc schopností vnímat ani nemáme. Jak asi vypadá nějaký příslušník naší avifauny, aby byl považován za typického, vzorového představitele? Na takovou otázku se dá odpovědět, že přece existuje spousta ilustrací, jak kreslených, tak fotografií, stačí se podívat. Co když však vyfotím nějakého ptáka a on jaksi do detailu žádné ilustraci neodpovídá? Jedna z odpovědí může být taková, že je to jen přírodní variabilita. Může být. Odborná literatura by se ovšem o nějaké variabilitě měla zmiňovat. Pokud však nenajdete nikde ani zmínku, může se nám před očima dít něco, čeho bychom si měli všimnout. A ono se také něco děje, aniž bych ale věděl vlastně co. Přinejmenším probíhají všemožné procesy, změny a některé můžeme začít sledovat i s pomocí literatury. Ta však bude mít za děním v přírodě vždy nějaké to malé zpoždění. I o tom bude můj dnešní příspěvek. Z chovatelů by tohle mělo zajímat hlavně posuzovatele. I evropští ptáci se totiž šlechtí směrem k dokonalosti a ta musí být předem daná. Taxonomická skupina ptáků zmíněná v nadpisu článku je docela dobrým příkladem.

Co jsou to drozdovití ptáci?

Mám na mysli příslušníky rodu Turdus, nikoliv příslušníky celé čeledi drozdovitých, kterých by byl mnohem větší počet. I celkový počet příslušníků tohoto rodu je však požehnaný. Fauna ČSSR říká, že příslušníků tohoto rodu je na světě celkem 65 druhů, v Palearktidě pak 22, v Evropě zjištěno na 11 druhů. U nás bylo zaznamenáno 10 druhů, z toho pak 6 druhů u nás i hnízdí. Mně se tedy zatím dostaly před objektiv jen 4 druhy. Dále se říká, že jde o značně velké druhy pěvců se silným zobákem a dlouhými špičatými křídly. Ocas je dosti dlouhý, slabě zakulacený nebo rovný, nohy silné. Zbar­vení je velmi rozmanité. Některé druhy dobře známe, jiné méně. Většinou je dnes v klecích nechováme, ale našli bychom i výjimky mezi chovateli. Já začnu tím opravdu nejznámějším druhem.

 

Kos černý

Tím je zřejmě kos černý – Turdus merula Linnaeus, 1758. Toho zná asi každý, hlavně samce. Samice nejsou tak sytě uhlově černé, jsou hnědočerné. Mladí kosové jsou zase hnědočerní, ale poněkud skvrnití, proto je může laik považovat i za drozdy. To jsem si nevymyslel, ale zaznamenal. S kosem černým se můžeme u nás potkat v podstatě všude – od nížin až po horní hranici lesa v horách. Původně lesní pták se stal na našem území průkopníkem urbanizace, tedy stěhování ptáků do měst, potažmo do těsné blízkosti lidí. U nás k tomu došlo již někdy v průběhu devatenáctého století. Literatura říká, že se to sice ví, ale podrobnější zápisy nejsou.

V současnosti stále existují dva druhy kosích populací. Ta původní, lesní, a potom ta městského typu. Část našich kosů, tvrdí se, má být tažná, ti další u nás pak zůstávají i přes celou zimu. Ti, co od nás na zimu odlétají, nelétají zase až tak daleko. Nej­vzdálenější nález našeho kroužkovaného kosa pochází ze Španělska, od Córdoby. Nejvíce zimují v jihozápadní Francii, ale dva našinci byli zastiženi v zimě i v jižní Anglii. Vrací se k nám někdy na začátku března. U nás zimující populace může zahnízdit dříve, než se navrátí ti zimní turisté.

Pražský KPEP pořádá svoji výroční schůzi vždy v první polovině března. Je tomu tak třicet let, kdy se konala tato schůze takhle na okraji modřanského sídliště v Praze. Byla tam taková přízemní stavba, která představovala takzvanou občanskou vybavenost. Prodejna potravin, hospoda a také kulturní sál. Uprostřed byl malý dvoreček s ozdobnou zelení, kde se neudržel v zimě ani sníh, protože všude okolo sálalo teplo. Do dvorečku vedly skleněné stěny, a tak jsme se dívali na právě z hnízda vylétlá kosí mláďata. To znamená, že ti kosové museli začít s hnízděním již v polovině února. Když je teplé jaro, začínají kosové se snůškou již začátkem března, obvyklejší je však až začátek dubna. Hnízdí pak až téměř do konce léta. Když si porovnám to, co říká literatura, s tím, co jsem viděl na vlastní oči, mohu říci, že kosové se vyrovnávají s nepříznivou situací tak, že pokud jde o stavbu hnízd, manévrují, experimentují. Někdy před třiceti nebo padesáti léty se našla kosí hnízda postavená na stromech nebo keřích zdaleka viditelná. Jak vzrostly populace sojek a strak, zjistili kosové, že to takhle dál nejde! Najednou jsem nacházel kosí hnízda postavená nízko v ostružinách, jako kdyby šlo o nějaký módní trend. Pak byla hnízda obvykle v porostu psího vína, na každé straně domu jedno. Na všechno našly záhy sojky svůj recept. V současnosti staví kosové hnízda opravdu jen v nejhustším porostu, nebo opravdu dobře ukrytá. Přesto z těch prvních hnízd je převážná většina vypleněna. Nikoliv vejce nebo malá holátka, ale vždy dobře vykrmení „brojleři“ ve stáří, kdy by jim vyrazila první brka. Kosové reagují tím, že hnízdí častěji, staví takzvaná náhradní hnízda, proto se zatím drží i v Praze, kde jsou častěji a více ohrožováni sojkami a strakami než na venkově. Přesto jsou jejich počty znatelně nižší.

Asi před dvaceti léty prováděl jeden student biologie, jako diplomovou práci, studium kosí populace na území části Břevnova, severně pod strahovskými stadiony. Byla to akce zřejmě velmi intenzivní. Chytal a značil kosy „praporky“. Ptáci mají v ohbí křídla na rameni malý kousek kůže, který není prokrven a nejsou tam ani vlákna nervů. To místo se propíchne, protáhne tenkým vlascem, na který se připevní malý kousek barevného plastu a samozřejmě doplní kroužkem. Ptáky tak můžete odečítat na dálku. Protože bydlím nedaleko, projížděl jsem tím územím denně. Kosové připomínali ozdobené vánoční stromečky. V podstatě jsem však žádné značené kosy mimo toto území vůbec neviděl. A také ve velmi krátkém čase ti značení zase vymizeli. Ta jeho práce bohužel není běžně dostupná, sice jsem o ní slyšel, ale sám ji neviděl. V literatuře se sice dočtete, že nejvyšší věk zaznamenaný u kosů byl 11 let, ale to je jen rekord. Skutečná délka života kosa je mnohem nižší. Přesto se kosové stále drží, i když jejich počty jsou nižší než dříve. Důvod jejich jisté úspěšnosti vidím ve schopnosti měnit zavedená pravidla při hnízdění.

Drozd zpěvný

Nejbližším příbuzným kosů je drozd zpěvný – Turdus philomelos Brehm, 1831. Již sama skutečnost, že tohoto ptáka nezařadil do systému Linné, ale až o 73 let později Brehm, mě udivuje. Býval to i v Praze docela běžný pták. Táta si potrpěl na zahrádce na anglický trávník. Ten se musí nejen pravidelně stříhat, ale i zalévat. Běžným obrázkem tenkrát bývalo, že když člověk s hadicí kropil trávník, těsně za jeho zády číhal drozd na žížaly. Ještě tak koncem sedmdesátých let minulého století. Bratr kropil trávník a já jsem si počíhal s dalekohledem na drozda, kam poletí s žížalami. U hnízda postavil stan, foťák na stativ, Pentacon six, teleobjektiv třístovku s mezikroužky, předsazený blesk. Povedlo se. Ještě teď ta fotka visí na internetu. Teď tady žádného drozda již neuvidím.

Ještě pak mám několik fotek z obory Hvězda. Kupodivu tam není tolik sojek a straky hlouběji do lesa nejdou. Z vlastní zahrady jsem pozoroval sojku, jak ulovila mladého, z hnízda již vylétlého drozda. Drozdi mají prostě smůlu. Jsou přísně tažní, na zimu odlétají. Vrací se někdy v polovině března a začnou se stavbou hnízd. Protože keře a stromy ještě nemají listí, jejich hnízda jsou snáze k nalezení. Z prvních hnízd je pak většina vypleněna a drozdi, kteří se koncem léta již chystají k odletu, nevyprodukují tolik mladých jako kosové. Mají proto na kahánku. Ačkoliv měli docela dobře našlápnuto k urbanizaci, jsou to v současnosti ptáci spíše větších lesních celků nebo lokalit vzdálenějších od zástavby. Podařilo se mi však v letošním roce ulovit několik fotek drozda, který si vybral místo pod ochranou rybářů. Asi proto, že již od časných ranních hodin tam někdo u vody sedí, sojky se sem nijak nehrnou, vidím je létat jen okolo.

Něco mě překvapilo. Totiž zbarvení jednoho drozda na čele až temeni jeho hlavy. Měl tam výraznou hnědočervenou barvu. Vůbec si nevzpomínám, že bych takhle vybarveného drozda kdy viděl. Na starých ilustracích také nic takového nenajdete a v textech se říká, že na zádech a hlavě jsou shodně zbarvení. Na novějších fotkách lze někdy rozeznat spíše náznak rozdílné barvy na čele, ale nic tak výrazného, jako to vyšlo na té letošní fotce, kterou jsem ulovil. „Soustava“ říká, že jsou rozlišovány 4 zeměpisné formy, čím se tyto formy liší, se ale nedozvíte. Moderní knihy s ilustracemi o ptácích jsou anglického původu, tudíž jsou tam vyobrazeni i krapítko jiní drozdi. Jsou snad tihle s čokoládovou hlavou jiní drozdi, kteří obsazují prostor uvolněný naší slábnoucí populací? Jediné, co mohu říci, je, že jsou drozdi, kteří takhle vybarvenou hlavu nemají, ale i ti, kteří ji mají. Nastal čas, abychom si více všímali detailů. Předkládám tři fotky, na kterých takovou barvu na jejich hlavě nevidím, a potom samozřejmě tu s červenohnědým čelem.

Drozd brávník

Tento drozd je naším největším ptákem z rodu Turdus. Linné jej popsal jako Turdus viscivorus Linnaeus, 1758. Je to lesní pták, kterého uvidíte v podstatě jen zdálky. Situace, kdy jsem jej mohl vyfotit asi z deseti metrů, se mně již v životě nejspíš opakovat nikdy nebude. Na přelomu tisíciletí odhadoval dr. Mlíkovský počet u nás hnízdících kosů černých na 2 až 4 miliony hnízdících párů. Oproti tomu drozdů brávníků bylo odhadováno 35 až 70 tisíc hnízdících párů. To je zřejmý nepoměr. Drozdů zpěvných pak 400 až 800 tisíc. Již v té době byl pozorován úbytek drozdů zpěvných.

Drozd brávník žije na rozsáhlém území, a ne všude se prý chová stejně, jako se chová u nás. Třeba v Anglii se údajně hojně vyskytuje i v městských parcích, jak mi říkal jeden z ornitologů. V Praze byl sice viděn v oboře Hvězda, což je a přitom není území, které lze považovat za městský park. Je to 84 hektarů smíšeného lesa, kde některé stromy jsou opravdu hodně staré.

U tohoto druhu byly popsány celkem 3 zeměpisné formy. Fotku předkládám z toho důvodu, aby si čtenář mohl porovnat rozdíl mezi drozdem zpěvným a brávníkem. Jsou dobře rozeznatelní i v letu. Jednak pro velikost, a navíc jsou výrazně světlí pod křídly. Způsob jejich letu připomíná sice kvíčalu, když však zpozorníte, všimnete si té světlé barvy pod křídlem.

Drozd kvíčala

Tito ptáci si zaslouží také trochu naší pozornosti. Jsou jiní než předchozí tři výše uvedené druhy. Kvíčaly by se daly charakterizovat jako nomádi. Jejich populace výrazně pulzují, někdy jsou velké, jindy je nevidíte. U nás se vyskytovaly převážně v zimních měsících, kdy přitáhly ze severu. V polovině devatenáctého století začaly kvíčaly u nás hnízdit. Já jsem je na vlastní oči neviděl dobře do svých čtyřiceti let. Potom někdy tak okolo roku 1980 se na okrajích Prahy objevila opravdu velká zimní hejna. Ve velkých hejnech uvidíte u nás právě jen kvíčaly. Brávníky jen v početně mnohem menších skupinách, kosy a drozdy zpěvné jsem vídal jen jako jednotlivce. Ta první velká hejna zimních kvíčal byla doprovázena i zvýšeným počtem krahujců, kteří okolo nich čekali na příležitost.

Od osmdesátých let zaznamenávám i hnízdící ptáky. Nej­více v podhorských oblastech, potom na Vysočině a nyní třeba na Rakovnicku. Tvrdí se, že kvíčaly hnízdí v koloniích. Ne vždy. Kolonie kvíčal vypadá jinak než třeba kolonie havranů. Jejich hnízda nejsou stavěna ve větším počtu na jednom stromě, ale řekněme poblíž, na dohled. Kvíčaly tak mohou společně reagovat na predátory, především straky a sojky, které mohou kolektivně zahánět. Mají však svoje metody i na větší dravce. Viděl jsem je třeba kroužit v uctivé výšce nad letícím jestřábem, kterého bombardovaly svým trusem.

Drozd kvíčala – Turdus pilaris Linnaeus, 1758 je o něco menším ptákem než drozd brávník, ale je o trochu větší než kos černý. Před těmi téměř dvaceti léty odhadoval dr. Mlíkovský počty hnízdících kvíčal na 7 až 140 tisíc párů, zimní populace pak na 1 až 2 miliony kusů. Jejich zimní výskyt je nevypočitatelný. V loňském roce jsem zaznamenal více než stohlavá hejna již v listopadu. Letos jsem si říkal, vzhledem k úrodě jablek, kterých jsou podél silnic ještě na stromech i příkopech haldy, že budou i hejna kvíčal. Zatím jsem žádnou neviděl. Kvíčaly jsou nápadné svým šedým kostřecem, dají se však dobře rozeznat i podle siluety těla. Někdy je to ošidné, samec kosa černého je totiž vždy menší než kvíčala, ale jeho černé zbarvení jej na dálku opticky zvětšuje. Sedí-li však oba ptáci blízko sebe, je rozdíl ve velikosti dobře patrný.

 

Aby byl počet u nás hnízdících příslušníků rodu Turdus naplněn, musím připojit ještě krátkou zmínku o dvou druzích, které se vyskytují jen řídce. Tím prvním druhem je kos horský – Turdus torquatus Linné, 1758. Jsou to obyvatelé hor západní Palearktiky, od Skandinávie, Anglie, Irska, Alp, Karpat, Kavkazu až po severní Írán. U nás se vyskytují v malém počtu v Krkonoších a na Šumavě. Hnízdní populaci tvoří podle dr. Mlíkov­ského 1 500 až 2 000 párů, zimní populaci 100 až 200 jedinců. Dříve byl znám pod jménem kos turecký. Černí samci totiž mají na prsou bílou skvrnu ve tvaru půlměsíce.

 

Posledním druhem, který můžeme považovat za u nás hnízdící, je drozd cvr­čala – Turdus iliacus, Linnaeus 1766. Je to nejmenší pták z tohoto rodu, který u nás vzácně zahnízdil. V letu je nápadný svou rezavě oranžovou barvou na spodní straně křídel a na bocích. Jsou to severští ptáci, kteří u nás vcelku pravidelně zimují, ale naše území není jejich hlavním zimovištěm. To v Holand­sku a Belgii jsem jich viděl hodně. Pásli se společně s kvíčalami. Před objektiv se mi bohužel ještě žádný nedostal. Počty zimujících ptáků u nás odhaduje dr. Mlíkov­ský na 100 až 200 tisíc, počty hnízdících na pouhé 2 až 10 párů.

 

V zimních měsících se mohou u nás vzácně a zcela nepravidelně objevit jako zatoulanci i další příslušníci rodu Turdus. Na Sibiři, za Uralem, jich žije celá řada. Zimují však pravidelně v jižní a jihovýchodní Asii.