Soumrak bílých tygrů v Liberci
Velké kočkovité šelmy patří k nejobdivovanějšímu „osazenstvu“ zoologických zahrad, a tedy k největším lákadlům domácích i zahraničních návštěvníků. A když před pětadvaceti roky šlo v případě libereckých bílých tygrů o šelmy, které se ve světě jen tak neviděly, návštěvníci se do zoo pod Ještědem doslova hrnuli. Z Česka i z blízkého Německa a Polska.
Jenomže od doby, kdy se bílí krasavci v Liberci objevili a později i několikrát rozmnožili, se změnil názor na jejich držení. Zatímco bílí tygři dlouhodobě zvyšovali návštěvnost a stali se také symbolem kraje a tamního týmu extraligových hokejistů, došla Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA) k názoru, který ukončí jejich éru v kotlině mezi Jizerskými horami a Ještědem. EAZA totiž doporučila všem členským zoo, aby se prioritně věnovaly držení a chovu ohrožených druhů zvířat nebo těch, které už byly v přírodě vyhubeny. A protože liberecká zoo patří k aktivním členům asociace, rozhodlo se její vedení, že dvojici v přírodě nepůvodních bílých tygrů – samici Surya Báru a samce Parise – si nechají na dožití a místo nich se budou věnovat chovu lvů berberských. Ti už byli ve volné přírodě – v severní Africe – vyhubeni před šedesáti roky.
Ředitel vysvětluje
„Těch důvodů, proč končíme s chovem a držením bílých tygrů, je více,“ říká ředitel MVDr. David Nejedlo a pokračuje: „Naše liberecká zoo se drží pojetí moderních zoo, které mají mít za jedno z nejdůležitějších poslání přispívat k zachování genofondu ohrožených živočišných druhů. My se nadále nehodláme podbízet návštěvníkům chovem mutantů, kteří mohou vypadat atraktivně a zvyšují návštěvnost. Ctíme nejen zmíněné poslání zoologických zahrad, ale také se aktivně podílíme na několika evropských a světových záchranných programech. A protože návštěvníci si dlouhodobě přáli vidět v naší zoo také lvy, rozhodli jsme se pro chov lvů berberských, kteří byli v přírodě vyhubeni. Postarali se o to nejen lovci těchto majestátních lvů, ale také intenzivní odlesňování a rozšiřování lidských osídlení v celé severní Africe. Poslední jedinci přežívali v odlehlých oblastech Maroka a Alžírska asi do roku 1962. Díky koordinovanému chovu v zoologických zahradách však tento druh lva přežívá a není vyloučeno, že by se jednou mohl vrátit do své dávné domoviny.“ David Nejedlo měl jako zvěrolékař také problém s genetickými vadami bílých tygrů, které byly způsobené chovem založeným na několika jedincích. Bílí tygři nejsou živočišným druhem ani podruhem. Jejich historie se odvíjí od roku 1951, kdy byl v Indii odchycen bílý kocourek a v zajetí připouštěn na normálně zbarvené samice tygra indického. Z potomků byli vybíráni bíle zabarvení jedinci a ti byli dále křížení mezi sebou. Protože se zřejmě nikdo nezabýval systematickým chovem – šlechtěním, docházelo k opakovanému křížení blízkých příbuzných, což je dodnes příčinou řady geneticky vázaných zdravotních a tělesných vad.
Zbytečné trápení
A právě zdravotní potíže a tělesné vady jsou dalším důvodem, proč liberecká zoo končí s bílými tygry. „Kvůli tzv. inbreedingu neboli páření mezi geneticky příbuznými jedinci je populace bílých tygrů zatížena spoustou genetických vad, mutací a deformací. Naprostá většina jedinců trpí strabismem neboli šilhavostí. Časté jsou také rozštěpy patra, deformace páteře nebo vrozené vady pohybového ústrojí. Řadu těchto vad mohli zaznamenat pozorní návštěvníci u našich tygrů. Nejvýrazněji byla znát u některých koťat nakroucená hlava a šilhavost,“ přibližuje ředitel David Nejedlo.
Bílí tygři měli v Liberci své poslání poplatné době, proto se dnešní vedení zoo nevyhraňuje vůči vlastní historii. Tedy ani tomu, že kdysi v zoo pod Ještědem (stejně jako v jiných domácích a zahraničních zahradách) chodili pro potěšení návštěvníků šimpanzové v oblečcích nebo uměle odchovaná mláďata kočkovitých šelem se procházela po chodníčcích se svými ošetřovateli na vodítku. Nic podobného v moderních zoo již není k vidění. Je naopak tendence budovat velké výběhy podobné domovině zvířat, odkud pochází, a ukazovat je tak co nejblíže jejich přirozenému chování. A právě v tom vidí liberecká zoo svoji budoucnost. Když přijde o lákadlo v podobě bílých tygrů, mohla by mít rozlehlé výběhy od stávajícího areálu směrem do Jizerských hor. Zatím se zdá, že by se rozloha zahrady mohla v dohledné době zdvojnásobit a v podhůří Jizerek by mj. vznikl velký výběh pro největší kočkovité šelmy – ussurijské tygry. Těm by jistě vyhovovalo náročnější horské klima a rozmanitý terén. Moderní rozlehlé výběhy, které by umožňovaly návštěvníkům pozorovat šelmy po celý den, by určitě zvýšily atraktivnost zoo v podhůří.
Pestrá historie
Bílí krasavci byli v Liberci pětadvacet let a za tu dobu se zasloužili o bezpočet zajímavých příběhů. Některé byly úsměvné a milé, třeba když si hrála malá tygří koťata nebo když jim jejich matka dávala lekce správného chování. Na opačný pól příběhů můžeme zařadit dramatické chvíle z roku 2012, když si chtěl tygr Paris hrát s pomocným ošetřovatelem – praktikantem, s nímž se setkal ve výběhu. Pravda, v denním tisku se objevilo spíše bulvární líčení, a tak nejen z tuzemských médií, ale i ze zahraničních od Skandinávie až po Nový Zéland se milovníci zvířat dozvídali, že tygr utekl z výběhu, jednoho ze tří napadených ošetřovatelů nesl v tlamě a podobně. Pravidelní návštěvníci a mezi nimi zvláště rodiče malých dětí byli přímo zděšení zprávou o útěku tygra.
Proto brzy po události vydal ředitel zoo prohlášení, aby příběh uvedl na pravou míru. V něm sdělil, že k události došlo ráno v 8.45, tedy před návštěvní dobou, přičemž tygr byl ve své expozici. Příčinou dramatické události se šťastným koncem bylo pochybení ošetřovatelky, která pustila kolegyni a středoškolského praktikanta na úklid do jedné části výběhů, přičemž zůstala otevřená dvířka do druhé části, kde byl Paris. Když tygr zaznamenal pohyb v sousedním výběhu, zvědavost mu nedala a nejspíše si chtěl s mladíkem a ošetřovatelkou hrát. Samozřejmě po tygřím způsobu, na což lidské tělo není stavěno… Naštěstí k uzdravení napadených stačily desítky stehů a pár dní pobytu v nemocnici.
K příběhu nutno dodat, že ošetřovatelka své opomenutí napravila, když okamžitě zalarmovala pomoc a pak riskantním způsobem upoutala pozornost tygra na sebe a umožnila tak záchranu dvou napadených, přičemž sama utrpěla lehčí zranění.
Jak po letech konstatoval ředitel Nejedlo, tygr Paris nebyl agresivní, spíše hravý: „To se projevilo při zmíněné nešťastné události, ale přesvědčit jsme se o tom mohli také při každém páření. Ve chvílích po ukončení takového aktu dochází k vzájemnému napadení samice a samce, přičemž nejsou výjimkou ani smrtelná zranění. Paris byl k tygřicím hodný a žádné neublížil.“ Kladné hodnocení Parise ředitelem zoo potvrzují případy napadení ošetřovatelů tygry v zahraničních zoologických zahradách, která končí zcela jinak – smrtí člověka, v lepším případě těžkým zraněním.
Událostí a příběhů kolem tygrů v liberecké zoo je dost a rozhodně nejsou nezajímavé. A tak bude stát za to někdy se k nim vrátit. Desetiletou Surya Báru budeme zřejmě vidět ještě pár let, horší to je s šestnáctiletým Parisem. Ten má podle cedulky u výběhu obtíže spojené s věkem. Prognóza veterinářů není příznivá, ale jeho jméno je nesmazatelně spojené s historií zoo pod Ještědem.
