Šlechtění jako zdroj motivace – Pavel Wieder

Již léta známe Pavla Wiedera jako předního propagátora chovu afrických pštrosů a jihoamerických nandu, ale vyrostl též ve významného posuzovatele a respektovaného funkcionáře odbornosti okrasní holubi při ČSCH. Jeho chov slezských voláčů strak je mezinárodně respektován, snad ještě více práce vykonal s ostravskými bagdetami, u kterých docílil velkých postav, vzpřímeného typu a fascinujících tvarů. Pavel Wieder (60) je jedním z mála funkcionářů, kteří se nebojí obklopit mladšími holubáři, v nichž vidí budoucnost, a nikoli konkurenci. Dovede být výborným lektorem i konferenciérem, který baví chovatele od nás i ze zahraničí, ale hlavně ví, co je v životě a v našem koníčku podstatné. Jaká byla jeho cesta korunovaná mnoha úspěchy, o tom nechme hovořit přímo Pavla.

Vyrostl jsem mezi zvířaty. Táta byl milovník všeho živého, měl bažanty, slepice, ale také chov holubů čítající dvě stě chovných jedinců a mezi nimi takové rarity, jako byli vídeňští slepičáci, římani nebo dlouhozobí rejdiči. To byla plemena, která se u nás ve Slezsku běžně nechovala. Otec byl stejně jako praděda, děda či strýc řezníkem a živnostníkem. Po roce 1948 musel přejít do socialistické Jednoty, ale i poté měl k řeznictví srdeční vztah. Měl doma malou dílničku, kde připravoval masné výrobky pro rodinu a známé, byla to ještě poctivá práce bez pojiv, barviv, rychlosolí a dalších éček. Mně toto řemeslo nevonělo, naopak jsem jako dítě výrazně preferoval sladká jídla, ale podědil jsem po něm silný vztah ke zvířatům.

Asi ve čtrnácti jsem nabyl dojmu, že správný holubář se musí specializovat na jedno plemeno a barevný ráz a tátovi jsem jeho pestrý chov vyčítal. Na chovatelskou burzu jsem dovezl dva páry jeho nejlépe zbarvených polských rysů a získal za ně výměnou čtyři moravské pštrosy modré černopruhé. Doma jsem se plný pýchy pochlubil, ale táta moji radost nesdílel. Záhy se ukázalo, že to jsou čtyři samci, a navíc nevalné kvality. Přesto jsem u pštrosů vydržel a do vojenské služby mi dělali radost v rázu černém šupinatém, který jsem se už tehdy snažil vylepšit přes silného štrasera. Zálibu ve zvířatech, zejména v drůbeži a holubech, jsem zhodnotil na střední škole a poté nastoupil na pozici zootechnika. Již v roce 1986 jsem udělal posuzovatelské zkoušky s aprobací na všechna plemena holubů. Vnímal jsem tehdy, že posuzovatelské řemeslo má velkou váhu. Úcta k soudcům ale později poklesla a hodně tomuto stavu napomohla delegace posuzovatele nikoli z centra, ale přímo od organizace, kdy posuzovatel, aby se zalíbil a mohl dojet i příště, se někdy více, jindy méně může podbízet. A to není správné. V holubařině i v profesi jsem se držel vždy hesla „Chceš li někomu říkat, jak to má dělat, sám to musíš umět líp“. Vždy jsem se ztotožňoval s názorem již bohužel zesnulého Mirka Petrovského, který říkal: „Posuzovatel, který nedovede doma na holubníku odchovat a vybrat pěkné holuby, nedovede to ani na výstavě.“

Po vojně jsem založil rodinu a život šel dál. Moje holubářská cesta se otočila směrem ke slezským voláčům, po jejichž pořízení jsem vstoupil do Klubu chovatelů slezských plemen, jenž má sídlo v nedaleké Opavě. Už tehdy byl významnou osobností v klubu Václav Kurka, který chodil holubařit již k mému tátovi. Václav se stal mým vzorem šlechtitele jak v holubech, tak profesně ve šlechtění prasat. Léta jsem choval bílé slezské voláče, ale cítil jsem, že potřebuji dělat něco náročnějšího, v čem bych se mohl plně realizovat. Přibližně po revoluci nastala éra slezských voláčů strak, kteří tehdy byli na úbytě a potřebovali pomoc. Tento voláč má jedinečnou bělokřídlou kresbu s barevným sedlem, jež se nevyskytuje na žádném jiném plemeni v holubí říši. Jenže tehdy slezské straky neměly takřka žádnou volatost, byly malé a tak lekavé, že se ani nedaly vystavit. Pokud se holub neukáže, těžko si získá zájemce. Mým záměrem z nich bylo udělat střední voláče, kteří se budou dobře prezentovat nejen doma, ale i na výstavě, a tak si najdou cestu mezi holubáře, co jsou pověstní tím, že milují pěkné věci. S Václavem Kurkou a Bohušem Byrtusem jsme si vzali na holubník zbytky strak z pozůstalosti pana Světlíka, který je choval v modrém zbarvení. Herbert Kotzian, chovatel slezských voláčů červených běloušů a můj životní kamarád, mi tehdy řekl památnou větu: „Co tady chceš s těma strakapoudama dělat?“ Psal se rok 1990. Já jsem mu na to řekl: „Nevím, ale víš, jak je to vzácné?“ Věnovali jsme se šlechtění pět let a straky povstaly jako fénix z popela. Scházeli jsme se a měnili si holuby naprosto solidárně s jediným záměrem – tomuto barevnému rázu pomoci. Postupně jsem zůstal u strak sám a dále s nimi pracoval. Až po více než deseti letech od počátku šlechtění jsem si je dovolil předvést na výstavě. Tehdy, v roce 2004, se konala v Praze–Letňanech evropská výstava, kde už jsem byl pyšný na to, že jsou to holubi volatí, dobře kreslení, se všemi atributy středního voláče.

Postupně mě to začalo táhnout k černé barvě, kterou mám v kombinaci s bílou nejraději, a tak přišly černé straky. I je pronásledovala nízká kvalita a chtěl jsem je pozvednout. Modré straky převzal kamarád Herberta Kotziana, který s nimi bohužel po počátečním nadšení přestal pracovat, a dnes nemáme nikoho, kdo by na to měl elán. Faktem je, že modrá barva je u straky nejhůře regenerovatelná a šlechtitelná. Lépe se dělá barva černá, nejsnazší jsou červení a žlutí. Černé straky vyšly z portfolia modrých strak a obdobně je provázela silná tendence k probělení ploch na břichu i kolem zobáku. Na zlepšení tvarových znaků i volatosti jsem vyzkoušel nejdříve sedlaté holuby, ale zjistil jsem, že je to kresba silně ustálená, která u strak upevňovala nežádoucí bílé břicho a záběly na hlavě. Jediná cesta nahoru vedla přes plnobarevné a bělohroté holuby, částečně byli do černých strak použiti, z důvodu jedinečné typologie slezských voláčů, též lysí černí slezští voláči. Sehnal jsem lysého, který měl nadkres a černou horní čelist. U výletků vzešlých z bělohrotých se ve velkém množství odchovů objevovala probělená hlava i opeření kolem kloaky, které spolu navzájem korelují. V přímé souvislosti dochází k probělení dolní čelisti zobáku strak. Na potlačení bělícího efektu se uplatňují plnobarevní jedinci, proto jsem použil ke křížení i štajgra. Docílit u strak volatost, typ i kresbu, to je někdy nad lidské síly. Pomohly i kontakty v Německu, které jsou dosud nadstandardní. 

Asi v roce 2008 jsem uvažoval o přenosu nějakého nového modifikátoru barvy na slezské straky. V té době jsem použil z důvodu zvýšení krotkosti brněnského voláče izabelu, o kterých je známo, že jsou dělaní na bázi účinku dominantního opálu. Přišlo mi, že by právě tento vybělující faktor mohl být u slezského voláče zajímavým zpestřením – s podobným efektem jako má u jiných plemen mimořádně žádaný ráz andaluský. Trvalo to nějakou dobu, než se ustálila kresba, ale postupně se podařilo přes černé docílit černých dominantních opálů, u kterých jsem před dvěma lety dospěl k završení uznávacího řízení. Opály jsem poté přenechal kamarádům do Německa, na Olomoucko a na Opavsko. Dnes patří k nejtypičtějším slezským voláčům a v budoucnu je možno je kdykoli vylepšovat přes černou barvu. Jejich odchovy jsou dále použitelné oběma směry. Již u prvních odchovů opálů jsem poznal, že se vynikajícím způsobem zlepšila struktura opeření, které je mimořádně utažené, což je u voláčů velká výhoda. Navíc u černých holubů, kteří vzniknou z páru opál × černý, zůstává zachovaný výborný lesk i sytost barvy. Černé straky jsem začal vystavovat v roce 2006 na evropské výstavě v Lipsku, kde získaly titul evropský šampion, evropský mistr, stejně dopadly na evropské výstavě v roce 2009 na Slovensku. V roce 2012 na evropské výstavě v Lipsku jsem měl též šampiona, a navíc zde vystavil i opálové straky. Naposledy jsem slezské voláče straky černé vystavil na mezinárodní výstavě v Lipsku v prosinci 2018, kde můj holub vyhrál v konkurenci dalších čtyřiceti strak všech rázů.

Původním rázem slezského voláče na Opavsku byl mimo jiných též černý tygr, jehož chovy vymizely. Protože mi vždy imponovala kombinace bílé a černé, počal jsem je šlechtit. Začal jsem v roce 2004 křížením slezských voláčů černých s černými tygry plemen brněnský voláč a hesenský voláč. Cesta byla poměrně rychlá a v roce 2010 bylo hotovo. Dnes létají černí tygři v chovech asi čtyř pěti chovatelů, převážně zde na Opavsku.

Asi od roku 2005 do mého života vstoupily ostravské bagdety, jejichž speciální výstavy jsem pravidelně posuzoval. Při posuzování mi vždy záleželo na tom, aby se výběru šampionů zúčastnili členové klubu či přítomní hosté, aby to posuzování nebylo anonymní, ale aby se chovatelé přiučili a byla i legrace. Aby se při veřejné diskusi o vystavených holubech našel společný směr a cíl. Tento veřejný výběr šampionů se prosadil i v jiných klubech, kde je to dodnes populární. Jak už jsme takto fungovali delší dobu, provokativně jsem říkal Martinu Mayerovi, že v bílé barvě bych je možná snesl. V roce 2009 mi Martin po posuzování předal dárek v podobě jednoho páru bílých bagdet. Začal jsem o nich doma přemýšlet, protože to byli holubi krátkých tělesných tvarů, měli kulatou hlavu, sice slušnou náprsenku, ale chyběla jim velikost a délka. Neměl jsem s nimi nijak výrazné ambice. K holubici jsem dal pošťáka, k holubovi jsem sehnal velkou holubici červené ostravské bagdety. Jejich mláďata měla překvapivé tvary, a tak jsem začal postupně vylepšovat a skládat mozaiku. Jediné jiné plemeno, které jsem použil, byl řešovský výstavní holub z Polska v bílém rázu. Je to holub v typu mezi norimberskou bagdetou a show homerem. Podle poučky „blbí mají štěstí“ se podařilo docílit mimořádných výsledků, a to za poloviční dobu než u strak. Po spojení s řešovským výstavním byli mladí nejdříve červeně plaví pruhoví, protože ostravské bagdety jsou vybělení bělouši, homozygoti na červené řadě, kteří mají světlý zobák s co nejsvětlejšíma, málo prokrvenýma očima. Typologie ostravských bagdet, jejich náprsenka, ohnutý zobák, delší krk s prohnutím, kdy jeden z obratlů je povolený, aby se docílilo tvaru otazníku, který vytváří holub od špičky zobáku do ramínek, jsou znaky dobře přenositelné a při správné selekci se dobře kopírují, byť se to na první pohled nezdá. 

Celá moje filozofie šlechtění je taková, že nic nelze šlechtit na pěti párech. Pokusů musí být co nejvíc. Od páry jsem nepotřeboval dvě či tři hnízda, abych zjistil, co v ní je, ale musela nasedat 8–10× – a k tomu jsem potřeboval chůvy. Pořídil jsem si je už u slezských strak, kde napomáhaly velmi náročnému šlechtění. Také vedu pečlivou evidenci a páry, které spolu dobře nefungují, dle potřeby přepařuji. Moje chůvy jsou všechny stejné, vzniklé ze spojení kalifornského holuba s benešovským holubem a slezským barevnohlávkem. Ex­teriér u nich není podstatný, ale musí nakrmit jakékoli mládě, a když se dostane na podlahu, nesmí ho napadat, ale pouze krmit. Časem se ukázalo, že bílá barva je dobře přenosná, všechny chůvy jsou tedy bílé. Barevno­hlávci do nich přenesli utažené a husté opeření, které je obrovskou výhodou v zimním období, a já mám rád zimní odchovy, neboť není takový bakteriální tlak. Mladý holub roste na hnízdě 30 dnů a ani při dobré péči mu nemůžeme přidat nějaký obratel, aby byl delší. My ho dovedeme pouze zvětšit, stejné je to s délkou hrudní kosti, končetin a jinými znaky. Mladí musí být zdraví, dobře zahřívaní a optimálně nakrmení, jen pak slavíme úspěch. Teprve až když jsem vytvořil optimální podmínky růstu, výživy a zdraví, mohl jsem tvrdě selektovat a šlechtit. V mém holubářském komplexu mám oddělení pro chůvy, pro ostravské bagdety, pro voláče a také pro výletky. Chůvy jsou krmeny primárně granulemi, již 15 let jim podávám Br2 pro drůbež. Pro holuby mají nižší obsah vlákniny, který doplňuji nějakou zrninou, jeden den mají řepku, další kukuřici, pelušku, pšenici atd. Nemám rád krmné směsi. Je známo, že když dáme holubí zob do krmítka, dominantní holub sezobe to nejlákavější a na ty méně průbojné zbude ječmen. Granulemi jsou nakrmeni všichni stejně, každý si přijde na kvalitní vyváženou stravu. Voláče je třeba krmit jinak než ostatní holuby, s granulemi to nejde. A protože nemám rád směsi, každý den mají voláči něco jiného. Obměňuji jim osm druhů zrnin.

Můj holubník je celý omyvatelný. Nemám v oblibě dřevo, které je nasákavé a mohou se v něm držet parazité, plísně atd. Snažil jsem se to vyřešit tak, že dřevo mám vodotěsné, s nátěrem a jako hnízdní krbce pro chůvy používám primitivní plastové bedny na zeleninu, které jsou jen trochu upravené. Bedny jsou rozdělené na dvě oddělení, uvnitř každého je hnízdní miska, když tam přiletí jiný holub, není tam větší otvor a sedící holub cizího jedince snadno vytlačí. Pro ostatní plemena mám plastové bedny, tzv. řeznické, které mají bidlo, pár se tam může odpářit a má tam klid. Začínám pářit v únoru, poslední mládě se narodí 30. 6. V ten moment rozděluji dle pohlaví voláče i bagdety, už od nich mladé nepotřebuji. Mám 12 až 13 párů bagdet, stejný počet voláčů a chův asi 16 párů, takže logicky nemohu vše odchovávat pod chůvami. Zejména bagdetám, ale i některým voláčům nechávám běžně vykrmit mladé. Chůvy odchovají červnová mláďata a pak produkují svá mláďata, neboť máme rozvětvenou rodinu a holoubata má každý rád. Tímto vykrývám rodinný požadavek na holubí maso.

Ale zpět k ostravské bagdetě. Každý posuzovatel, pokud dělá speciální výstavu, by měl jít do podstaty věci. Měl by se seznámit s historií i aktuálními trendy. V roce 2008 jsem měl dispozice od klubu, aby se v novém vzorníku odstranily některé sporné oblasti z předchozích standardů, například se psalo o dvou nebo třech ploškách na hlavě, což byl rezultát let 1975 až 1990. Podařilo se mi o bagdetě sehnat řadu informací z minulosti, kdy se o ploškách nehovořilo. Trendem byl zobák zahnutý, tvar pomyslného otazníku vedoucí od špičky zobáku přes čelo, temeno až k záhlaví, bez plošinek, pak přes dlouhý, esovitě zahnutý krk až k ramínkům. A pokud možno co nejvýraznější záhlaví, tzv. hruška. Díky Josefu Stanislavovi, který se komparací prapůvodních dat zabýval, to byl od počátků holub statné postavy, vzpřímeného držení těla, dlouhý, poměrně úzký, kdy z boku bylo vidět ohbí křídel, nikoli hruď. Když jsme představili kresbu ideálu v roce 2011, francouzští chovatelé nás upozornili, že je to trochu odvážný vzor. Přišel rok 2015 a evropská výstava ve Francii a tam jsme takové holuby předvedli. Nebylo žádnou alchymií těchto vzpřímených, dlouhých holubů s kratší zadní partií docílit. Z jiných plemen k tomu stačil řešovský z Polska, dále potřebné množství odchovaných jedinců a přísný selekční tlak. Pokud mohu porovnat, slezský voláč je plodnější, přítulnější, předvádivější a důvěřivější. Ostravská bagdeta je relativně chladná, lekavá, to je znak, který ji provází stále, má též řídké peří. Suchost peří má svoji daň, trvá déle, než se páry zahoukají, později nasedají, a protože opeření je řídké a hrudní kost vystouplá, zimní či jarní odchovy, kdy jsou studenější noci, bývají problém. Holoubata z teplejších měsíců odchová dobře, ale potřebuje k tomu dobré krmení. Velmi dobře dovede zhodnotit granule, které doplňuje zrní kvůli vláknině. 

Celý chov je veden na roštech a všichni holubi u mne mají možnost proletu. Chůvy jsou pouštěny každý den, bagdety a voláči na přeskáčku. Přes zimu, kdy jsou pernatí dravci z okolních lesů na pozoru, je pouštím jen občas a hodně času tak tráví v prostorných voliérách. Mám rád, když holubi mohou létat a když se mohou rozhodnout. Člověk vnutil mnohým zvířatům svůj způsob přemýšlení, ale to nefunguje. V obecné rovině by každé zvíře mělo mít možnost si vybrat. Holub si u mne může zvolit, zda si dá grit v holubníku, nebo si odletí do okolí a nazobe si něco důležitého pro sebe. Ve svém holubářském koníčku se snažím uplatňovat zkušenosti z vlastních pracovních aktivit. Když po revoluci přišla doba neomezených možností, ani na okamžik jsem nepomyslel na to, že bych odešel ze zemědělství. V roce 1993 jsme s kolegy založili zemědělskou firmu, která obhospodařuje polnosti, věnujeme se i živočišné výrobě. Mojí doménou je šlechtění prasat plemen pietrain a landrase. V neposlední řadě jsme byli v roce 1993 první, kdo do Čech dovezl pštrosy dvouprsté, což mě provází až dosud, přičemž od roku 2005 jsme začali chovat nandu pampové v bílé mutaci. Přitom jsme nejdříve museli poznat podmínky v Africe, pak v Jižní Americe a použít svoji invenci a rozum, aby zvíře z exotických biotopů dokázalo fungovat v našich podmínkách. Časem se chov pštrosů dostal do produkční sféry, pštros i nanduové jsou uznáni za hospodářská zvířata s produkcí masa a vajec. Výrobky ze pštrosů se snažíme dělat tak, jak jsem byl zvyklý u svého táty, tedy bez rychlosolí a dalších éček. Lidé to dokážou ocenit. I okrasný holub je živý tvor, který podléhá určitému biorytmu. U chovu prasat fungují turnusy. Po každém z nich se provede vyčištění stájí, zbývající nečistoty se odstraní vapkou a prostory se vydezinfikují, takto provádím údržbu chovatelského zařízení i u holubů, kdy dezinfekci kompletně provedu v létě. Po chovné sezoně v holubnících zůstávají jen lávky k odpočinku a holubi nemají tendenci někde znovu nasedat. Bedny, které sloužily ke hnízdění, vynesu ven na slunce, umyji vapkou, stejně jako rošty a celé chovatelské zařízení. Na první místo chovu zvířat dávám zdraví. Bez něho nelze odchovávat ani šlechtit.

K funkcionaření jsem se dostal v roce 2009, kdy jsem následně působil jako předseda ústřední odborné komise holubů. Šel jsem do toho proto, že jsem si řekl – je ti padesát a měl bys taky něco v té oblasti odpracovat. Myslím si, že za těch deset let se pro většinu holubářské veřejnosti a pro většinu klubů nastolilo příjemnější holubářské prostředí. Docílili jsme i toho, že k holubářům se hlásilo nejvíce členů ze všech odborností. Zlepšilo se financování posuzovatelů i odbornosti jako takové. Podporu získaly vzácné barevné rázy národních plemen, které je jako důležitou součást našeho kulturního dědictví nutné zachovat. České holubářství není špatné, má mnoho krásných plemen, která za to stojí, ale je potřeba je propagovat. Směrem na západ to není vždy jednoduché, ale směrem na jih, na sever a východ jsou takřka neomezené možnosti. Bydlíme u hranic s Polskem a tamní chovatelství, ač oproti nám historicky ukotveno mnohem, mnohem později, začalo nabírat takový drive, že my jsme dnes ti, kteří ho v některých aspektech dohání nebo se o to aspoň pokouší. Poláci stále stojí o naši přízeň, chtějí poznat to dobré z našich chovatelských zkušeností a vědomostí. Jako jedni z mála měli na poslední výstavě v Lipsku propagaci národních plemen a jejich dlouhodobá spolupráce s lipskými kolegy, potažmo německým chovatelstvím pozitivně ovlivňuje jejich výstavnictví i chovy. Je u nich vidět, že má smysl a význam, když tam člověk dojede udělat přednášky. Nechci říct, že u nás je to jinak, ale polští chovatelé jsou velmi usilovní a opírají se o vedení svazu, kde holubářství hraje prim. Je-li tam na národní výstavě 6 500 zvířat, králíků jsou tam dvě stovky, drůbeže pět set, zbytek jsou holubi. Každým dnem je vidět, jak se u nich odbornosti králíků a drůbeže rozvíjí, že výstavy se dělají pro lidi a zájmu pomáhají obrovské burzy. Velký elán mají v oblasti výroby produktů pro chov holubů. Důležité je ze zahraničí umět čerpat. Když někdo zůstane trčet na svém dvorku, pak absolvuje nějakou schůzi a výstavu, nikdy to nepřinese nic podstatného. Výstav­nictví bude mít skutečný úspěch jen tehdy, když bude velké a mezinárodní. Kde jinde mají možnost mladí lidé vidět zvířata než na takových dobře propagovaných a pestrých výstavách? Dnes se jeví ideální pořádání středoevropských výstav ze zemí, jako jsme my, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rakousko, a snad i zemí Balkánu. Na brněnském výstavišti bychom pro tyto významné akce mohli nalézt jedinečné místo. V minulém roce jsem přenechal předsednictví naší holubářské komise mladším a otevřel se prostor pro nové výzvy v podnikání i v holubaření. S nadšením jsem si přivezl lovické straky, polské národní plemeno, které je nejštíhlejším a nejmenším dlouhozobým rejdičem ve stračí kresbě na světě. A pak jsem se vrátil ke kořenům a po 40 letech dovezl tři páry moravských pštrosů černých šupinatých…