Zákoutí psího chování I – Úvod

Přemýšlivé pejskaře zajímají nejrůznější etologická zákoutí psího chování a mnohé z toho se lze dočíst v řadě publikací nebo na internetu. Většinou jde o překlady zahraničních a hodně populárně psaných knih či o zkušenosti kynologů, kde ne vše odpovídá současné úrovni poznání.

Proto jsme se obrátili na ty, kteří se etologií a schopnostmi psů profesně zabývají. Mají nejnovější poznatky o chování psů a jejich schopností z výzkumů v zahraničí i v tuzemsku. Postupně se dostaneme ke čtyřem a někdy později k dalším tématům. Úzkostnými syndromy se zabývala absolventka oboru kynologie na Univerzitě veterinárního lékařství a farmacie v Košicích Bc. Veronika Simanová. Zeptáme se na projevy tohoto syndromu, co bývá jeho příčinou a jak nešťastnému pejskovi (a sousedům v panelákovém bytě) pomoci. 

Ke konejšivým signálům, které psi vysílají do svého okolí, nám řadu zajímavostí sdělí etoložka Ing. Milena Santariová, Ph.D., z Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů (FAPPZ) pražské České zemědělské univerzity (ČZU). Řadu konejšivých signálů se pokusíme přiblížit také fotografiemi. Oblíbeným plemenem paní Santariové jsou výmarští ohaři, které také chová a cvičí. Tak se zároveň seznámíme s tímto krásným loveckým plemenem. 

V posledních desetiletích se mnohokrát posunuly znalosti o schopnostech psího vidění. K této vědní oblasti má blízko Ing. Karel Novák, doktorand Katedry etologie a zájmových chovů ČZU, který má nejen bohaté znalosti, ale také zkušenosti z testování zvířat. 

Žijeme v době neustálých a stále rychlejších změn i velkého pracovního nasazení, což mnoho lidí stresuje. Proto pejskaře zajímá, zda také jejich čtyřnozí miláčci mohou trpět stresovými situacemi. Hodně o tom ví Ing. Adéla Polonyiová, která rovněž pracuje na zmíněné katedře a o níž je známo, že ráda spojuje teorii s praxí. Zde ale budeme chudší na ilustrující fotografie, neboť přivádět pejsky do nepříjemných situací by asi nebylo fér.

Fotografie možná nahradí vyprávění MVDr. Ctirada Mikeše, jenž je sice starostou Mělníka, ale jako zvěrolékař se zvířaty, především psy, zabýval v několika pracovních pozicích. Jedinečné poznatky však získal během velkých povodní, jež postihly také Mělnicko. Tehdy se osobně podílel na záchraně lidí i zvířat. V živé paměti má výrazy psů, prasat a dalších zvířat, která měla to štěstí, že nezůstala uvězněná a odsouzená k utopení v kotcích, na řetěze u boudy, v chlívech či v bytech a mohla doplavat k suchým místům nebo jim pomohli záchranáři na loďkách…

Žalostné štěkání

Chudáci sousedé – tak bychom mohli začít s tématem, které je stále aktuálnější, neboť v době protipandemických opatření a omezení všech možných aktivit souvisejících se setkáváním lidí se mnozí rozhodli opatřit si pejska a trávit s ním společný čas. Proto bylo od jara minulého roku obtížné sehnat pejska vysněného plemene a vyprázdnily se také útulky. 

Psy si opatřili i lidé, kteří s nimi dosud neměli žádné nebo jen malé zkušenosti. A tak se k novým rodinným miláčkům chovali jako k malým dětem: vlídně, vstřícně, láskyplně. Jenomže pes ani štěňátko není miminko a jeho výchova a vedení (když už ne výcvik) vyžadují něco jiného. A pokud se některé fáze výchovy štěňátka zanedbají, problémové chování, zpočátku vypadající jako roztomilé, se může stát za pár měsíců nesnesitelným. Jako v případě nežádoucího a nekontrolovatelného štěkání souvisejícího s kratším či delším odloučením páníčka od čtyřnohého miláčka. 

Jenomže kromě štěkotu se osiřelý čtyřnožec ze zoufalství často pustí do ničení všeho, co mu vybavení bytu a jeho fyzické schopnosti umožní. Odborníci tomu říkají separační anxieta (SA), jinak separační úzkost. 

Nemilé překvapení

Nejen znalosti, ale i zkušenosti s tímto neduhem má slovenská kynoložka Veronika Simanová. Se psy pracuje od svých jedenácti let, později i jako reprezentantka Slovenska v agility na šampionátech v zahraničí. 

Když se v roce 2008 spolu s rodinou rozhodla adoptovat si druhého pejska – fenku středně velkého křížence jezevčíka a knírače – neměla s ní žádné problémy: „Mulan sme si adoptovali z bratislavského útulku. Spolu s jej bratom ju niekto vyhodil začiatkom decembra 2008. V čase adopcie mala približne 7 týždňov. So separačnou anxietou sme najprv nemali žiadne problémy. Prvotné náznaky SA sa začali objavovať až v roku 2015 potom, ako sme sa presťahovali. Najprv to bolo únikové správanie z dvora, neskôr, keď sme Mulan začali nechávať vnútri, sa SA rozvinula a dominovalo najmä deštrukčné správanie,“ naznačuje Veronika nemilé překvapení a také to, jak se dostala k tématu separační úzkosti. 

V literatuře přeložené do slovenštiny ani na internetu či YouTube se nedozvěděla očekávané kvalifikované odpovědi, a tak se díky své dobré znalosti angličtiny porozhlédla po zahraničních pramenech. Hned jí také bylo jasné, že to je navýsost aktuální problém, neboť lidé mají na Slovensku stále více psů a jejich znalosti o psech nejsou vždy na potřebné úrovni. To ji přivedlo k rozhodnutí, aby se tímto problémem zabývala i během studia na košické Univerzitě veterinárního lékařství a farmacie.

 „V súčasnosti Mulan osamotenie toleruje. Po skončení terapie sme ešte občas mali epizódy, kedy sa SA prejavila, hlavne to bolo vtedy, keď som bola dlhšiu dobu doma – cez skúškové obdobie. Mulan si zvykla na stereotyp a môj náhly odchod na skúšku ju následne rozhodil. Teraz už viem, že pokiaľ je Mulan nechávaná o samote mimo stereotypu, vieme mať túto etopatiu pod kontrolou.“

A jak lze dospět k takové změně, o tom bude s Veronikou náš příští rozhovor.