Markus Kalteis – pokračovatel rodinné tradice

Nedaleko Kremže, známé křižovatky rakouských cest ležící na soutoku řek Kremže a Dunaje, žije známý chovatel sedlatých rousných a staroněmeckých voláčů Markus Kalteis. Již před několika lety prokázal velkou předvídavost, když se dokázal nakontaktovat a získat sympatie nejlepších chovatelů zmíněných plemen žijících převážně v Německu, aby sám vybudoval mezinárodně významné linie. Pokračuje v rodové holubářské tradici a často se „špičkuje“ s tátou, jenž sám chová několik plemen voláčů. Markus (41) je znám přísný nahlížením na šlechtění obou plemen, které zřejmě vychází z jeho mnohaletých zkušeností s chovem poštovních holubů, kde byl podobně úspěšný a kde o výhře či pádu rozhodovaly nejmenší detaily. 

Markusi, jak ses seznámil s okrasnými holuby?

Zálibu v holubech jsem podědil po tátovi a dědečkovi. Zatímco děda byl známým chovatelem (německých) rejdičů strak a orientálních rolerů, se kterými provozoval letový sport, táta byl odjakživa chovatelem voláčů sedlatých rousných. Jeho doménou byl chov černého rázu těchto impozantních voláčů, na které se specializuje do dnešních dnů, přičemž k nim přibral žluté. Má také anglické zakrslé voláče, brněnské voláče, dříve dělal třeba norvičské voláče. Rád plemena mění a pořád zkouší něco nového, jen sedlatí rousní voláči mu zůstávají. Ze Slovenska pořídil i čínské holuby, respektive racky chorrera a ti se ukázali jako vynikající chůvy i pro mnohem větší plemena. Nyní má ještě nějaké poštovní holuby, anglické voláče zakrslé v barvě bílé a modré, brněnské voláče a chorrery jako chůvy. 

Původně jsem začínal ještě v rodném domě s poštovními holuby. S těmi jsem závodil až do roku 2011, a to velmi úspěšně. Péče o poštovní holuby, jejich trénink a vše ostatní člověka zaměstná na několik hodin denně, a když přišly děti, s jejich chovem pro závodní účely jsem raději skončil. Můj život dostal nové preference. Dodnes mám kmen velmi výkonných poštovních holubů, ale již jen jako příležitostné chůvy pro své velké voláče. S chovem voláčů sedlatých rousných v barvě modré jsem začal v roce 1999. Později jsem pořídil i červené, táta si k černým přibral žluté, takže v rodině máme všechny čtyři základní rázy tohoto nádherného majestátního plemene. Od roku 2001 chovám také staroněmecké voláče, jež jsem si zamiloval na naší národní výstavě. Jsem spokojený, že chov voláčů zabere asi polovinu času, než jsem zažíval s pošťáky, který mohu věnovat rodině. 

Odkud jsi pořídil základ chovu sedlatých rousných voláčů?

Původ mého chovu sedlatých rousných voláčů v barvě modré lze vyhledat u chovatele Jozefa Winnerleho. Nejméně od počátku tohoto století je to v Německu rozhodně nejlepší chovatel tohoto rázu. Podařilo se mi získat jeho důvěru, což není vůbec jednoduché, spřátelili jsme se a každý rok se navštěvujeme. Vyměňujeme si holuby, letos jsem mu nechal dva samce, on mi dovezl chovnou holubici a dvě mladé pozdní holubičky. Dá se říci, že pracujeme společně.

I př. Rappolt, velmi známý chovatel z Bavorska, ke mně každý rok jezdí. Má v Německu bezkonkurenční černé, i když tento ráz poměrně upadá. Nejlepší jsou v Německu červení a žlutí, u modrých se mi líbí rousy a supí pera jen u chovatelů Sedlmaiera a Brixelmaiera. 

Přibližně každé dva roky k nám jezdí př. Müllerleile z Německa žijící až u francouzských hranic, majitel velmi kvalitního chovu, jenž hodně cenných holubů získal původně u nás v Rakousku. 

Baví mě spolupráce s velkými chovateli. Nejlepší holubi jsou podle internetu dnes v arabských zemích, dobré chovy se vytvořily v Polsku i jinde. O tyto holuby je pořád zájem, ale k tomu je vždy důležité vystoupat na určitou úroveň. 

Co se ti při chovu sedlatých rousných voláčů nejvíce osvědčilo?

Každý rok zařazuji do chovu více holubic – pozdní holubice nechávám vyspět až do konce dubna, počátku května, teprve pak je použiji do chovu. První odchovy dělám se staršími holubicemi, kdy zpravidla první líheň jde k chůvám, zatímco druhou nechávám vysedět pod vlastními rodiči, dbám na to, aby každý pár odchoval každoročně alespoň dvě svá holoubata. Pokud mají rodiče splněno, mohu opět podkládat chůvám. Chovní holubi tak mají plně zachovaný hnízdní instinkt, jenž se projevuje v dalších generacích opět podobně pozitivně, a to je velmi cenné a důležité. 

Letos jsem získal z dvanácti párů modrých odchovaných pod vlastními rodiči dokonce 21 holoubat, což je můj rekord. Úspěšný odchov vyžaduje trochu péče, zpravidla jsou holoubata jedno větší, druhé menší, je potřeba je recipročně podkládat pod jiné páry, které mají holoubata stejné velikosti. 

Někteří chovatelé si stěžují na občasné ztráty čerstvě narozených holoubat pod vlastními rodiči. Tomu lze jednoduše zamezit tím, že jim po vylíhnutí naplníte malou stříkačkou volátko teplou vodou. Holoubátko zvedne hlavu a riziko přišlápnutí se sníží na úplné minimum.

Jaké holuby používáš dnes jako chůvy?

K pomoci při odchovu používám racky chorrery a poštovní holuby. Je až neuvěřitelné, jak drobný racek dokáže při svých unikátních rodičovských schopnostech bezvadně vykrmit dva velké voláče najednou. Mým přáním ale je během nadcházejících tří čtyř let dát všechny chůvy pryč a chci odchovávat jen pod vlastními rodiči. 

Holubník pro chůvy chci také kompletně přestavět na chov velkých voláčů. Letos jsem z tuctu párů modrých odchoval 61 holoubat a ze tří párů červených jedenáct mladých. Protože příští rok se v bavorském Strasskirchenu uskuteční obrovská výstava voláčů, rozhodl jsem se chovný kmen červených rozšířit na šest párů, abych získal i tam možnost se účastnit se staršími a mladými holuby v obou pohlavích. 

Červených mám přibližně poloviční zástav než modrých, neboť u nich nejsou takřka žádné problémy v kresbě u odchovů. U modrých se nezřídka vyskytují kresebné vady, zejména celý zobák světlý, případně špatně probarvená horní čelist, také se objevuje delší náprsenka, těžká kapka sahající pod linii zobák-oči a další nedostatky.

Jakým rázům se věnuješ u staroněmeckých voláčů?

Zpočátku jsem si oblíbil straky a tygry v tmavých barvách a později se začal soustředit na černé tygry, ke kterým musíte držet do vyrovnávacího křížení plnobarevné černé. Můj chov pochází převážně od chovatele Karla Mayera z Německa. Až časem jsem zjistil, že v bílém rázu je jich poskrovnu a potřebují pomoci, a tak jsem začal s jejich chovem. Tam je problém s rozdílnou volatostí u obou pohlaví. Holubi jsou výborní, ale holubice jsou jen málo volaté a v postavách i zadních partiích příliš krátké. Délka staroněmeckého voláče musí činit nejméně 50 cm, ale cennější jsou ještě delší jedinci. To znamená, že v „drůbežářské“ šedesáticentimetrové prostorné kleci, jež je využívána na výstavách, se dá jejich délka velmi dobře odhadnout. Za účelem zlepšení bílých jsem do jejich kmenu vkřížil velkou holubici straku. V letošním roce jsou po ní již čtyři bílí s tmavýma očima, což je chovatelským cílem, ale práce u nich zdaleka neskončila. 

Pro mne je důležitá nejen délka, ale také správné držení těla, tvar zad, tvar letek a jejich nesení. Jen velmi málo linií splňuje požadavky vzorníku ve všech těchto oblastech a chovatelé to rádi omlouvají. Já si ale myslím, že vzorník je napsaný správně a měl by se dodržovat. Pro tyto holuby je charakteristické třeba prohnutí zádové linie, kdežto barva obočnic není podstatná, i přesto preferuji jejich barvu kopírující zbarvení okolního opeření. Též letky musí být neseny v jedné linii, současně s ocasem, nikoliv pod ním. 

Staroněmeckých voláčů držím deset párů, od kterých získávám asi 40 holoubat. Jsou to velmi temperamentní holubi vyžadující velký prostor a u odchovu hlavně klid. Já jsem to vyřešil tak, že nad garáží mám odchovné individuální boxy původně určené pro odchov nejlepších výletků poštovních holubů. Boxy jsou 220 cm dlouhé, takže tam mají i takto velcí holubi dostatek místa k plnohodnotnému životu během hnízdní sezony. Klid se zásadně odráží na úspěšnosti odpojímání holubic i při vedení odchovu, který výhradně zajišťují sami rodiče. 

Jaké jsou tvé plány v blízké budoucnosti?

Sedlaté rousné i staroněmecké voláče plánuji předvést v co nejlepším světle na mezinárodní výstavě voláčů ve Strasskirchenu (D) a pak i na evropské výstavě v Tullnu (A) v roce 2021. Chci se dále účastnit akcí mezinárodního německého klubu velkých voláčů, jež začínají přehlídkou výletků v Abensbergu. Tam se předvádí výletci všech rázů, kdy již asi osmkrát jsem tam získal ocenění na nejlepšího výletka voláče sedlatého rousného v modré barvě. 

V Rakousku letos neděláme speciálku plemene, je málo chovatelů, celkem asi jen devět v celé zemi. Lepší je to u staroněmeckých voláčů, kdy nás je tady dvanáct chovatelů. S kamarády se soustředíme na Strasskirchen, kde by mělo být sedlatých rousných voláčů dobrých 300 a velké množství bude i staroněmeckých. 

Jak probíhá příprava na chovnou sezonu a čím své voláče krmíš?

Dostávají z třetiny profesionální směs zrnin, z třetiny granule pro krůty (K2) a z třetiny směs, kterou si míchám sám, obsahující pšenici, slunečnici, hrášek, ječmen a další komodity. Po ukončení sezony polovinu směsi tvoří po dobu jednoho týdne ječmen, po kterém holubi automaticky začnou přepeřovat a holubník je zakrátko plný peří. Před sezonou zastřihuji rousy i supí pera, a pokud jsou první vejce čistá, stříhám i opeření kolem kloaky, zejména u modrých, kde máme velmi silné opeření spodku, daleko hustější než třeba u červených. 

U modrých jsou holubice v prvním roce méně volaté, jejich vývoj trvá přibližně rok a půl. Je to možná předchozím přikřížením velkého anglického voláče, ale je to tak i u jiných chovatelů. Sám jsem velkým odpůrcem křížení s velkým anglickým voláčem, neboť to přináší zásadní negativa v oblasti kvality postoje, čistoty barvy opeření, jakož i u kvality rousů a supích per. U holubů to občas ještě funguje, ale u holubic se negativa projevují mnohem více, navíc doplněná úporně dědičnými bílými zády. 

V rámci chovatelské praxe jsem si osvědčil, že pokud je holubice s bílými zády v typu cenná, lze ji dále použít do chovu, ale ideálně k ní připařuji samce mírně přesedlaného, který vykazuje na konci sedla jedno či dvě pera s tmavým vyústěným (počátek pruhů). To pak vytváří kvalitní odchovy. Kapky u modrých jsou někdy těžké, ale pořád je lepší mít těžší kapky a mít dobře zbarvený zobák než naopak. U modrých je podvázání volete asi o dva centimetry níže než u červených. Žlutí a červení jsou relativně vysocí, s velmi vzpřímeným držením těl. Modří mají zase jedinečné parametry. 

Chov voláčů je fascinující a přitom vyžadující jen přiměřené množství času, které i velmi zaměstnaný člověk dokáže pro svůj koníček obětovat – a to je také nezanedbatelné.