Dobrá, poslední ujasnění pro slovíčkaře:

Pes si ve skutečnosti na cvičáku nevedl vůbec dobře. Byl pouze jedním z těch nejšikovnějších mezi nevychovanými a nezpůsobilými psy, proto si ho a mě vybírali na předvádění. Pardon za mystifikaci.

Odetto, tak ještě speciálně pro Vás a ostatní, co mě obviňují z přeskakování a sporností, když nečtou celé diskuze a jen se v nich vyjádří jednou za čas, aniž by četli cokoliv, co bylo aktualizováno či vysvětleno:

Cvičák jsme opustili, protože: Nedávala jsem to FYZICKY na sílu a přítel tam chtěl skončit, bo ho to štvalo kvůli jiným psům a tomu, že se náš pes nesoustředil. Bez něho bych tam asi vypustila duši. Pes byl v sedmi měsících už moc těžké a silné hovádko, které mělo tendence neustále táhnout za jinými psy, vodítko stále napjaté.

Psovi se na něm ale ""dařilo"", protože: I přesto se mi dařilo provádět s ní správně cviky, když jsme se odtrhli od zbytku a okolo ní nebyli další psi, takže se mi podařilo takhle upoutat vždy její pozornost a přimět jí poslouchat a dělat to, co se po ní chce.

To, že si vede dobře, jsem myslela tak, že uměla udělat, co se po ní chce. A to se nerovná to, že netahala celou dobu jak blázen a že byla zvladatelná. Nebyla zvladatelná a to byl důvod, proč jsme odešli.

Poslední příspěvek Odetty mě přiměl taky trošku přitvrdit.

Ženské, vy mi připadáte trošku jako nemocné s tou svou paranoiou, že jsou lidé trollové a fejkaři a kdoví co, jen proto, že se s těmi lidmi někde nepochopíte. Viz chudák ten chlápek, co se mu udusil pes. Vlákno jsem četla a kolikrát jsem si ťukala na čelo.

Čtěte pořádně co píšu. Čtětě i diskuze a vše v nich, pokud se chcete vměšovat a analyzovat validitu mých výroků, nebo mi předhazovat nějakou jejich domnělou spornost.

Co vám není jasné, na to se doptejte, ale vy*erte se s prominutím na tyhle závěry, nebo na mě zkrátka nereagujte. Nejsem fejk, nejsem troll. Nejsem ale ani univerzálně dokonale komunikující člověk, kterej vycítí na hony daleko, jaká slova v čem u koho použít a jak cokoliv všem podat co nejsrozumitelněji, aby na tom nenašli nějakou kravinu, která podle všeho nesedí.

Nebo se taky zamyslete nad tím, že je asi lehce normální, že člověk ve stresu, který se domnívá, že jeho aktuální problém je hodně špatný, bude o dané situaci psát jinak, než tentýž člověk, co se na to vyspal, zlepšila se mu nálada i vyhlídky a navíc zjistil, že se situace v pár věcech zlepšila sama.

//nezeptáte se třeba na tipy na nějaký psí zaměstnání// Ronjo, ptala jsem se hned v jednom ze svých úvodních příspěvků. Dostala jsem od jedněch zpraženo, ať psovi nevymýšlím blbosti, že není de*il a nechce šaškovánía nějaké speciality. Jiní mi poradili puzzle hry a hračky, někdo zase starou mikinu na přetahování, další honění se s hračkou, víc procházek... Ale rozhodně jsem toto zjišťovala už když byla maličká.

marcelaamax napsal(a):
“Znovu říkám, že ne, že by to nedávala. Naopak si vedla na tamější poměry té dané skupiny, ve které jsme byli dobře.”

Tak já pak tedy asi vůbec nechápu to založené vlákno o cvicaku, a to, proč jste to nedochodili, když to bylo vlastně fajn a vedla si dobre. Zas tady vidím to “skákání” z černého na růžové…Predtim jste to popisovala jako totální katastrofu, a dneska to popisujete jako pohodu…Nebo to tak působí alespoň na mě.

To proto, že vytrhávate z kontextu jednotlivé věci, které píšu, nebo popřípadě nečtete celé diskuze či příspěvky. Pokoušela jsem se vysvětlit jasně důvod, proč jsme skončili. Nedávala jsem to FYZICKY na sílu a přítel tam chtěl skončit, bo ho to štvalo kvůli jiným psům a tomu, že se náš pes nesoustředil. Bez něho bych tam asi vypustila duši. Pes byl v sedmi měsících už moc těžké a silné hovádko, které mělo tendence neustále táhnout za jinými psy, vodítko stále napjaté.

I přesto se mi dařilo provádět s ní správně cviky, když jsme se odtrhli od zbytku a okolo ní nebyli další psi, takže se mi podařilo takhle upoutat vždy její pozornost a přimět jí poslouchat a dělat to, co se po ní chce. To, že si vede dobře, jsem myslela tak, že umělá udělat, co se po ní chce. A to se nerovná to, že netahala celou dobu jak blázen a že byla zvladatelná.

Znovu říkám, že ne, že by to nedávala. Naopak si vedla na tamější poměry té dané skupiny, ve které jsme byli dobře.

Nedával to tam vyloženě jeden pes - problémovej kříženec němečáka (myslím že to byl němečák + belgičák), co vysokým hlasem neustále štěkal, vyhazoval, vyskakoval... Prostě totálně nezvladatelnej. Byl tam s ním pán, chlap jako hora a jeho přítelkyně. Pes nebyl vůbec agresivní, jen prostě hodně afektovanej a oproti ostatním tam svými projevy hodně vyčníval. První dvě lekce po celou dobu ňafání, štěkání. Pak mu jeden z těch lídrů doporučil soukro lekce, protože ti ostatní psi z něho byli nervní o to víc.

Jinak každý z těch psů se třeba ve dvou třetinách každé lekce trochu vyklidnil a už se líp soustředili, taky především proto, že byli vyhládlí a šli po pamlscích, nebo se zkrátka adaptovali.

marcelaamax:
Tak škrtila se proto, že byla zprvu na postroji, což nám tam zakázali a řekli, ať psa přepneme na obojek. A ona na to nebyla zvyklá, plus pud jít se bratříčkovat byl silnější. Nejhorší to bylo první a druhou lekci s tím drilmástrem, ty zbylé už byly fajn. Jak tu už bylo psáno, asi se lehce oťukala a už to pro ni nebyla taková novinka.

A ano, jistit mě přítel musel, střídali jsme se. Když už jsme ale dělali cvik, tu pozornost se celkem dařilo získat, mně holt lépe. Když ale třeba trenér něco vysvětloval, psi byli neklidní a rozhlíželi se, tak jsem Cressidu aspoň povelovala na sed, leh, a tak.

Ale při každé příležitosti se škrtila, ale zkrátka jen mezi ostatními, v těsnější blízkosti, snad mě chápete. Nebo třeba když jsme chodili jeden naproti druhému se psem tak, aby se míjeli, to bylo hrozné. Povely se mnou zkrátka zvládala dobře, jakmile jsem ji už odtáhla od ostatních a oddělily jsme se, bo umím upoutat pozornost a říct jí, co po ní chci, aspoň v těch jednoduchých věcech. I překážky a kladinu zvládala skvěle, aj., proto pán často demonstroval s námi nebo s tou paní s Eliáškem.

Vám se to tu asi těžko věří, ale na světě jsou i větší jelita jakožto páníčci, než jsem já, tam jsem zjevně byla jako jednooký král mezi slepými.

A k tomu slalomu - ano, mně to taky přišlo jako totální hovadina, ten první člověk dělal věci jak podle manuálu, 9 z 10 psů tam trojčilo a nemělo vůbec žádnou kázeň a soustředění, ale stejně se dělali asi ty cviky a procedury, které byly předepsané. Až po těch dvou lekcích si nás rozdělili do dvou skupin, bo asi někomu došlo, že s touhle partou psů to takhle nepůjde... A ten další starší pán byl naprosto super.

Učil nás tam třeba i to, jak psa nechat vyšetřit u veterináře, aby si nechal sáhnout do tlamy, rozevřít čelisti, prohlédnout uši, prohmatat břicho, obnažit drápky, aj (ergo věci, na které je ta naše normálně zvyklá odmala), ale skutečně tam byli i psi, kteří svým pánům nevěřili natolik, aby si to od nich nechali líbit.

Já z toho nejvíc ocenila tu informaci, že když se pes během výcviku zaměří na to, na co nemá, je potřeba ho odvést, změnit směr, prostě zrušit ihned to soustředění na tu špatnou věc, aby se znovu zaměřil na úkol, který má vykonat.

A celkově si nemyslím, že to byly vyhozené peníze, byla to v lecčem přínosná zkušenost. Jen je škoda, že jsme fenku adopotovali přesně ve dnech, kdy končil podzimní trénink, takže jsme museli čekat tak dlouho, než vyrostla natolik, že to s ní už bylo zkrátka moc náročné. Být Cressida menší, mileráda bych tam s ní chodila sama, takhle jsme na to byli dva a generovalo to příšerné dusno, nu. Podle toho, co ale píšešte, to stejně nebyl moc kvalitní cvičák...

My jsme holt nevěděli, řídili jsme se pokyny autority. A ti psi nebyli nijak deprimovaní, spíš jim šlo o to se kámošit, poznat, sopcializovat. Ale ten první drilmástr tohle zarazil při první známce, že se toto děje a přikázal psy rozdělit s tím, že tady se teď trénuje nesocializuje. To už jsem taky psala dřív.

Jinak čekala bych, že v tomhle počasí bude při procházce zdechlá, ale má energie za dvacet. Dneska má vyloženě výbornou náladu, tak ještě blbneme na zahradě.

ir.ma:
Díky moc, zkusím tu možnost dát si oraz zvážit. :) Není to vůbec špatný nápad. A to by určitě šlo, s tím cvičákem - lidi tam běžně chodí na soukro lekce. Ale spíš bych to viděla na někoho úplně odjinud, klidně za větší peníze. Začátkem dalšího měsíce

marcelaamax:
A já jsem snad myslím psala, že na cvičáku si nás trenér stejně bral často jako příklad, abychom ostatním ukázali, jak na to. Dokonce řekl, že přítel je s ní s prominutím neohrabaný a že já zjevně vím, jak na to - upoutat pozornost psa, přimět ho mě sledovat. Nebylo to stoprocentní, jako třeba ten Eli, toho jiní psi nevzrušovali. Ale ty skupinky a oddělené cvičení jsme dělali - že jsme si popošli, a nebyli jsme jediní. Ale nebylo to o tom, že by mě pes někde vláčel. Zkrátka ale vodítko bylo téměř vždy napjaté, svaly musí pracovat a držet a do toho hodinu vkuse snaha udržet psovu pozornost tam, kde chcete. Nejhorší slalom chození kolem jiným majitelů a jejich psů, ale to tam nedával skoro žádný pes v pohodě.

Nejsem si tedy jistá, jestli jsem to tady psala, ale píšu to teď. Odetto, díky moc za link, přečtu si to, až bude čas. Teď jdeme na špacír.

Však to jsem psala už dávno předtím. Ono je něco pár dní blbě, a já se hned bojím, že už to tak zůstane. A pak se něco samo od sebe vyřeší, vše je v pohodě. Ale jako ne, není vyřešené vše. Na těch věcech, které jsme tu dnes probírali, stejně zamakat musím. Protože ty kořeny toho chování ona v sobě opravdu má, stejně jako já tu nejistotu a to se musí změnit.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
@marcelaamax Aliza se k trenérovi vyjadřovala v jiných vláknech - v jednom bylo něco v tom smyslu, že jí přítel dal na výběr mezi individuálkami a novým zahradním nábytkem, a že chce ten nábytek. Ve druhém vlákně bylo něco v tom smyslu, že přítel individuálky zavrhl, protože by to stálo moc peněz, takže budou chodit na klasický cvičák (kde nechali polovinu zaplacených lekcí propadnout). 🤷‍♀️

A v Ostravě jsme určitě doporučovaly Koiru.

To je pravda. Přítel na to prostě pohlíží moc pragmaticky a jelikož se do ničeho skoro nezapojuje, nepřikládal moc důležitost tomu, co jste mi tu poradili vy všichni, ohledně toho trenéra. Na vlastní kůži pochopil až pak, když viděl, v čem jsou hromadné lekce horší... Že se pes nesoustředil a trojčil, a tak dále.

Pokud na to ale dupnu a řeknu, že to prostě potřeba je, tak se to zařídí a trenér bude. Minimálně od dalšího měsíce to realizovatelné určitě bude, ačkoliv věčně poslouchám nadávání na inflaci, a jak vše zdražuje, aj... No, v tomhle případě se nebude dát nic dělat, potřeba to je.

Jinak Odetto, přítel mě bohužel nepodpořil v tom, abychom v těch lekcích pokračovali, dělalo to mezi námi jen zle. Já bych ji hodinu vkuse zkrátka při neustálém tahání z hlediska fyzické síly nezvládala, on ano, ale prostě ho to štvalo a viděl v tom méně užitku než přínosu.

Jana:
I přes veškerá ponoukání to neudělám. Vím, že je to myšleno dobře, stejně jako vnitřně vím, že to změnit můžu, když přestanu fňukat a začnu na tom opravdu pracovat.

Dá se na to nahlížet jako na prohru a vzdát to, jak tady někdo navrhoval, nebo jako na příležitost se profackovat, vylézt z ulity zapracovat na sobě. A můj pes mi k tomu může pomoct právě proto, že je takový, jaký je. A mně to může pomoct naučit se najít ten styl komunikace a konsenzu se zvířetem.

K čemu by mi bylo se psa teď vzdát, pak se konejšit a nakonec si pořídit psa jiného, který už bude méně náročný? Nenaučím se o komunikaci se psem nic, jelikož ten méně náročný bude zkrátka méně náročný. A já se ani nenaučím postavit se tomu strachu a nejistotě v podobných situacích. Nehledě na to, že jiného psa nechci, já chci ji, mám ji ráda. A dokud neuvidím, že nezafungovalo nic z toho, co se zkusí a že ona není šťastnější, hledat jí nový domov nebudu.

To, koho bude či nebude mít radši je mi aktuálně jedno. Já chci jen, aby nám to klapalo v pohodě, od přehnaných ambic už jsem upustila jelikož vím, že tohle si zkrátka vydupat nelze, jak v závěru psala Zrzavci... A nevadí mi to. Dneska je pesa jak vyměněná, komunikuje se mnou skvěle, blbneme, hrajeme si ona visí na mém hlasu, nadšeně za mnou lítá jako dřív. Naprosto něco jiného než včera. Tohle ještě asi párkrát zahapruje, ale když už vím, jak na to, věřím, že to půjde.

Atheira:
Já jsem asi vnitřně věděla, co je tím myšleno... Spíš jsem si zas trošku fňukla, že ač člověk chce sebevíc, tak leckdy bezpodmínečně milovat nestačí. Někdo pro ten cit má lepší vlohy, někoho to naučí až zkušenost. Pravda je ale prostě taková, že já mám se svým psem co dohánět.

kometa:
U koníčků to asi bude složitější, předpokládám... Asi ne úplně jiné, ale jezdit na koni, který cítí nervozitu jeho člověka by mohl být opravdu hazard se zdravím obou z nich. Ale chápu. Prostě když bychom se měly společně navzájem jen deprimovat a málo užitku z toho, je lepší dát všem stranám novou šanci na lepší shodu s někým jiným.

balu:
Tak ona ta labilita a tendence se hroutit v rámci věcí, které jsou pro člověka důležité, tam pořád někde bude, ale lze se naučit s tím pracovat. A přitom stejně cokoliv, co děláme, včetně terapií, je jen potlačování toho, co v sobě máme. Ono to nikam zmizet nemůže, může se to jen přeskládat a upozadit tak, aby to už člověka neotravovalo. A naučit se to zkrátka zvládat. To s tím sebevědomím je fakt, tohle lze zlepšit.

A že bych byla ve střehu a stresu pořád, o tom taky řeč být nemůže. Doposud to tak nebylo, pak to takhle týden bylo a dnes už jsme zase úplně jinde. Otázka teď zní, jestli se to bude vracet, jak často se to bude vracet, zda to zvládnu ukočírovat a zapracovat na tom, aby se to vůbec nedělo. Flintu do žita ještě nehážu.

A dovolím si nesouhlasit s tím, že zbavit se stresoru, který mě může motivovat v tom se konečně pohnout a něco s tím dělat, řeší nějakou příčinu. Řeší to jen symptom. Tím, že zmizí to, co mě nervuje, nezmizí můj problém. Ten tam bude furt, jen se nebude projevovat a i proto je tohle blbost. Nehledě na to, že pes fungoval jako stresor pouze předešlých pár dní, zatímco celých x měsíců předtím jsme měli super soužití.

Repta a repta:
Upřímně, zrovna otázka toho, koho bude pes mít radši, je teď pro mě naprosto nepodstatná. V době, kdy mi bylo zle a ona zdravila a vítala všechny, zatímco ke mně byla pasivně nepřátelská, jsem to nesla těžce. Ale takhle je to zase něco jiného. Mně stačí to, že mě bere, že je zas v pohodě a máme to tak, jako dřív (alespoň dneska až doteď). Prevenci toho, co se dělo včera ale držet budu tak jako tak. Cítím se lépe a pes evidentně taky.

No... vlídná k ní jsem odjakživa až až, ta čitelnost je horší. Zatím. A taky vím, že se musím nějak přenastavit sama v sobě.

fikovnice:
Díky a nápodobně! Každopádně chápu...Něco podobného mám já s tou tetou mého přítele. Když člověk vychází dobře naprosto s každým, ale v některých případech se prostě může na hlavu stavět, a s odmítavým přístupem nepohne.

Nevím o co jde, to je jen příměr, ale kometa to minule napsala hezky. Pořád si vtloukat do hlavy, že zavděčit se každému nelze a najdou se entity (lidi i zvířata), co Vás zkrátka nebudou muset a je naprosto jedno proč. Každopádně se držte! A zkuste se v tom nenimrat tak, jako to dělám já. Ne každému tov pomáhá, někdy je lepší se spíš zaměřit na něco jiného a nechat to odplout.

A věřím, zvířata jsou na tohle hodně citlivá. Můj kocour jednou v noci zalezl za peřiňák, kam nikdy dřív nechodil a mňoukl několikrát. Asi půl minuty potom dostal můj ex přítel epileptický záchvat. Zvířata zkrátka vnímají některé věci mnohem líp, než my.

Ale to ne, že bych nechtěla číst o svých emocích. Myslela jsem to tak, aby lidé tady věnovali pozornost i těm ostatním detailům, a neposílali mě neustále k psychologovi. Několikrát totiž pomůže si díky názorům druhým dát dohromady 2+2, přičemž pak jde to dávání se dohromady mnohem lépe.

Zrzavci:
Ale to byl jen slovní obrat, tady jsem to rozhodně nemyslela tak, že se mi mstí, nebo něco takového. Prostě mi jako to zrcadlo NEÚMYSLNĚ vrací to, co ode mě vnímá, nějak to zrcadlí. Pro Vás jsem asi ztracenej případ často jen kvůli nějakému slovnímu nedorozumění. Slova jsou omezená, člověk pro spoustu z nich často má trochu jinou definici a mohou být zavádějící.

Pointa byla, že pes to ze mě cítí, tak tu nepříjemnou energii automaticky přirozeně ventiluje opět směrem na mě, protože ho to stresuje a ten jeho stresor jsem já.

Domnívám se, že lidi často přisuzují psů lidské emoce, když se snaží komunikovat a vysvětlit druhým lidem, jaký mají z toho psa pocit, nebo aspoň já to tak dělám. Jak bych Vám jinak popsala, jak mi pes přijde, než když bych to přirovnala k něčemu, co lidé znají.

Každý není veterinář, kynolog či zkušený chovatel, aby už nemusel taková přirovnání a závěry používat. Pokud tomu člověku porozumět chcete, porozumíte mu, pokud se budete chtít chytat slov (i třeba neúmyslně), ta debata nepovede k ničemu, maximálně k nějakým ne úplně trefným závěrům.

Já nejsem idi*t avím, že psi jsou mnohem méně emočně komplikovaní, než lidé. Pokud ale rozumíte zvířatům, zkuste to i s lidmi, a to myslím dobře - když člověk něco napíše v afektu, nemusí to znamenat, že je o tom přesvědčenej a bere to tak. Když něco k něčemu přirovná, nemusí to znamenat, že si myslí, že to tak je... Já už jinak nevím, jak bych to vysvětlila.

A ano, berete to zdravě - pes je šťastný, co na tom záleží proč a s kým? A i když to nejsem já? Je to jedno. Chtít po psovi, aby miloval nás a být na houby z toho, že je mu lépe s někým jiným je sobecké a pošetilé. A já to vím, vím to už delší dobu. Byla jsem naprosto ok celých x měsíců, než se zkrátka před týdnem odtažitost mého psa ke mně zhoršila. A to je to, co tu řeším celou dobu.

A jinak děkuji, jse hodná, ale nemusí Vám to být líto. Kdybych já ty věci tu číst nechtěla, nepíšu sem. Psala jsem, že mi to pomáhá a každý člověk tady mi za poslední dny dal něco důležitého k dobru. Je jedno, jakou formou je to podáno, ale píšu sem proto, abych dostala pomoc a odezvu. Jak vstřebám a využiju ty informace, už je jen na mně.

Buggyra:
Vidíte, dneska jak jsem psala, je zas úplnej miláček i na mě. Ale beru to rezervovaně, že to ještě bude chvíli haprovat, dokud se důvěra nevybuduje a hormony neuklidní.

Jinak berete to sice selským rozumem, ale stále rozumně a věcně. Souhlasím s tím, já zapojím nějaké další aktivity, ale nebudu ji přetahovat, to nemá smysl. Spíš se budu soustředit na nastolení opravdu fungujícího režimu, ať pes ví, co čekat a nečekat a budu předcházet situacím, ve kterých by mohlo docházet k tomu resourcingu.

marcelaamax:
Ten trenér je něco jiného, to samozřejmě s přítelem proberu. Já v tom problém nevidím, jediný problém jsou skutečně finance. To ne, že bych se za trenéra styděla.

S tím načasováním je to opravdu ošidné, toho jsem si už všimla, když trénujeme... člověk něco udělá moc rychle, nebo je tam prodleva a pes už ztratí momentum. Vím, co máte na mysli. :)

To čuchání tady už navrhovalo více lidí... Musím si o tomhle zjistit více, zní to jako něco, co by ji fakt mohlo bavit. Když byla menší, schovávala jsem jí pamlsky do různých krabic nebo krabiček a ona se k tomu musela dostat. Postupem času už ji to omrzelo, chtělo by to vymyslet nové zajímavější varianty a asi i použít lákavější pamlsky.

Pro info, žijeme v Havířově. Myslím, že uživatelka Fatia? nebo někdo jiný mi tu navrhoval Ostravu. Cvičák nebyl v Havru nic moc, ale měli jsme tu čest se dvěma trenéry. Jeden byl takovej drilmástr, co ty psy honil jak nadmuté kozy, i když neměli vůbec žádnou kázeň... A druhý, starší člověk, naprosto paráda - jelo se pozvolna, v klídku, formou zábavy, trpělivě. S takovým člověkem bych si ty soukromé lekce klidně vyzkoušela.

kalypes:
Taháme se doma neustále, ale chce to vymyslet něco víc. Nedovedu si zas ale představit být s ní veškerý její bdělý čas někde venku. Ale asi i kdyby jen na zahradě a se správným zaměstnáním její hlavy, mohlo by to fungovat.

balu:
Vždycky jsem zvířata milovala, snad všechny tolik k "citu" ke zvířatům. To, že nemám přirozenou schopnost číst konkrétně psí chování správně, je věc druhá. S tou autoritou souhlasím, bohužel i když nechci, nesu si s sebou stále následky psychické šikany a nepřijetí ze strany vrstevníků, které mě pronásledovaly prakticky celé dětství a dospívání. Člověk si v sobě třeba leccos vyřeší postupem času, ale v dospělosti leccos může jen zkrátka potlačit a nakonec se to projeví jinde. Když bych se naučila na psovi tak nelpět, vše by bylo hned lepší. Jsem vůči němu tak zranitelná proto, že je to pro mě důležité. Je to celé blbě.

Je škoda, že se nechce víc zapojovat přítel. Jak jsem psala, změnu domova zvažuju, jen to nechci tak lehko vzdát kvůli tomu, že mám teď špatné období. Co když si to prostě urovnám, vše se zlepší a já zas budu o něco moudřejší? Myslíte, že něco takového se stát nemůže? Já bych naopak řekla, že spousta z vás vyvozuje z jednoho mého zhroucení to, že už se nikdy neseberu a na bázi toho mi radíte psa dál netrápit svým vlastnictvím. Pokroky za dobu, co jsme si ji přivezli nevidíte a ani vidět nemůžete, jelikož mě znáte jen z depresivních a elaborovaných textů, které píšu tady.

Ano, uznávám, že některé věci se mi vrací a potřebuju na nich zapracovat. Ale je to skutečně důvod to celé vzdát?

Zrzavci:
Tak ten patos a drámo plyne ode mě, a ona mi holt oplácí stejnou mincí, protože se jí to nelíbí a je z toho nesvá, já to nepopírám.

Stejně tak i Vám - to, že mám zrovna blbé období znamená, že neexistuje možnost, že si to v sobě vyřeším? A proč začít od nuly? Že by nešlo se postupně dávat do kupy a v rámci toho najíždět na nový a efektivnější režim v rámci fungování se psem? Dneska jsem došla přeci k tomu, jak zamezit situacím, které zapříčiňují mou nervozitu ze psa. Tzn já z ní nebudu nervózní, ona nebude mít důvod být nervózní ze mě. A odtud dál můžeme začít s tím zbytkem, ne?

//Ano, asi se k psovi upínám až nezdravě, čímž je asi neustále myšleno to, že ho mám za mimino.// To jste mě špatně pochopila. Tady OSTATNÍ stále narážejí na to, že mám toho psa jaké své mimino a že ho tak beru, zatímco já stále nechápu, co je tím myšleno.

Mé chování je pro psa trestem... No, to je paráda. Uvidím, co se s tím bude dát dělat a pokud nic, přenechám to někomu kompetentějšímu. Snad i bez pocitů viny, že jsem svého psa i přes snahu jen týrala a měl se se mnou zle.

marcelaamax:
Díky, zkusím si najít něco o tom, jak pracovně zaměstnat ovčáka, aniž by člověk kvůli tomu musel valit peníze do nějakých agilit, a podobně. Vlastní zahrádka na to snad bude dost, popřípadě nějaké aktivity na těch procházkách, aj.

Mohla byste mi jen poradit, jak trénovat s tím uzlem na provazu? Jako že se například taháme, já dám povel "pusť" a přidám třeba sedni/lehni a za odměnu se zase budeme třeba minutu tahat? Nejsem si jistá, jak si to mám představit.

Repta a repta:
Je to pravda, asi svému psu často přisuzuju lidské myšlení, motivy, aj. Neřekla bych, že o psech nevím vůbec nic, ale nevím o nich to podstatné, s čím mám aktuálně problémy.

Že jsem si to tedy představovala moc pohádkově, je zcela zjevné. Pokud mít psa neznamená, že on má rád vás a vy jeho, tak o čem to vlastně je? Když tam nic takového dle nejen vašich slov není a vidí to takhle jen děcka? Já chápu, že to nejde bez úsilí, snahy a nějaké práce... Ale ano, nečekala jsem, že to bude mět být spíš nějaký "kolegiální" vztah, kdy se jeden psovi věnovat musí v také míře a takovými způsoby, jak preferuje on, a když je něco trochu jinak, tak se vše podělá a pak bude těžší vedle zvířete i jen existovat. A pokud tyhle podmínky nesplním a nebudu schopna udělat vše, co by pejsek rád, když mu to z očí nejsem schopná vyčíst, tak na to doplatím.

Ale děkuju, přivzdělat se určitě nebude od věci. Jinak laskavá jsem k ní furt, nikdy jsem na ni nebyla zlá ani náznakem, ale pocitům jsem včera poručit nedokázala. Nezlobila jsem se na ni, byla jsem z toho všeho jen nešťastná, a tady podle slov to může působit všelijak.

Díky všem za reakce.

A nejvíc ze všeho Buggyře, protože mi připadá, že ta jediná mě a můj problém chápe na 100%. Viz i toto //Já myslím, že panička se dostala do toho labilu hlavně proto, že nerozumí svému psovi.// ANO! Už několikrát jsem zmiňovala, že nejsem běžně žádnej podělanej uzel nervů, jsem taková v téhle situaci, která je pro mě extrémně složitá a bolestivá. Zatímco jiní si mě malují jako věčně ubuleného labila, jelikož mě znají jen z těchhle vláken, která zakládám vždy v momentě, kdy se něco s psiskem nedaří. A ano, pro mě je ten pes důležitej, záleží mi na tom a na něm, proto to tak těžce nesu a vám tady se otvírám naprosto komplet.

//Třeba by k téhle situaci ani nedošlo. Tam ten zásek si myslím vzniknul ve chvíli, kdy fena přestala být kontaktní, a panička si vybájila, že ji fena nemá ráda nebo že se jí za něco asi jako odplácí.// Další amen. Nemám zato, že jsem až takové poleno, aby mě nemohl mít rád žádný pes.

Jinak aktuality z dnešního dopoledne: Vylezu a ona najednou vrtí ocasem, má radost, žene se za mnou a prakticky mě porazí, aby se pomazlila - prostě přesně to chování, jaké mívala dřív běžně. Takže ne, nevyznám se v ní.

rapotacka11:
Nerozumím jí a vím to. Vy a jiní jste od přírody psí lidé, umíte se na ně navázat a asi se k nim ani citově neupínáte. Vaše poselství chápu a souhlasím, zas ale nepřehánějte s "ubohým" psem, tady z toho drama děláte Vy, jak kdyby se se mnou pes měl nejhůř, jak je to možné.

Jinak dodatek k tomu, že pes potřebuje víc aktivit: Já to tady asi kolikrát špatně pochopím, když jsem třeba ze startu psala, jak se jí snažím vymýšlet zábavu a tak dále, tak jste mě zpražili, ať kolem psa nešaškuju, že pes není de*il a nestojí o nějaké variace, atd. A pak tady zase čtu, že ji musím stimulovat, vymýšlet, bla bla. V tomhle se to tady asi dost rozchází.

Taky dodávám, že ten poslední týden u ní poklesla energie a chuť na aktivity, pomalu jsme ji ani nemohli vytáhnout se projít, nechtělo se jí a nejraději spala u sklepa. Jak chcete víc motivovat a vybít psa, se kterým zrovna mlátí hormony a nemá na nic chuť a energii? Než přišlo tohle období, vypadala šťastná a využitá adekvátně, dyť jsem to psala. Proto jsem si tady ani neměla na co stěžovat, všechno vypadalo ok a to i pocitově.

Xerxová:
Souhlasím s každým písmenkem a vysvětlovalo by to mnohé, viz i ty změny nálad a přístupu ke mně. Kombinace frustrace z nedostatku nějakých aktivit a iritace z mé nálady a slabosti. Budu za to muset vzít, vodítko a stopovačka doma asi zase začne být pravidlem.

Dennc:
Popřemýšlím, kde pelech nechat, ale není na něj jinde moc místo. Prozatím začnu tím, že ji holt nebudu nechávat tam, kde zrovna něco dělám, tečka.

Odetta:
Volba slov je způsobená tím, že jsem v ten moment, kdy to píšu smutná, naštvaná a bezradná. A opravda: Ona vlastně ani nevrčela, prostě jen zírala, jak už jsem psala dřív. Když jsem se pak přiblížila k pelechu a sbírala nějaké smetí okolo pelechu, prostě jen JEDNOU vyštěkla vysokým hlasem a lehce se u toho nadzvedla, prostě mě chtěla v ten moment odehnat, opět si bránila zdroj (pelech). A to přišlo po většině dne, kdy mě monitorovala. Chápu, že mi to možná nevěříte a myslíte si, že jsem jen paranoidní, ale tak jako ona pozná rozdíly v mém chování, tak to funguje i naopak.

To, že ode mě neví, co čekat, je trefa a věřím tomu taky. Jenže nejdivnější na tom je, že nechápu, co si asi myslí, že jí chci utrhnout hlavu jen proto, že jsem smutná? Chápu, že se známe teprve nějakých osm měsíců a asi se pořád poznáváme a nějak si to mezi sebou ujasňujeme. Ale zkrátka takovéhle chování bych čekala od psa, který se bojí majitele, který ho třeba fyzicky týrá nebo trestá bitím.

Buggyra:
Viz to, co jsem psala výše - na jednu stranu nemám psa přehlcovat stimuly a variacemi, na druhou to zase potřebuje. V tomhle případě chce asi víc úkolovací práce. To je něco, co by jí skutečně tady mohlo scházet. Ačkoliv s ní se pracuje hůř, protože zkrátka není pamlsková, ale pokud to pomůže, s pomocí trenéra bych mohla zkusit víc čistého trénování povelů.

Procházky s jinými psy - nikoho neznám, známí psy nemají. Já bych tohle někdy moc ráda, ale sousedi tady v okolí nejsou vstřícní. Jen asi dvakrát se stalo, že jsme narazili na někoho na procházce a šli jsme pak společně. Zkusila jsem si v minulosti i dát inzerát, ale nikdo se na něj neozval. Mrzí mě to kolikrát kvůli ní, že nemá psí kámoše a kamarádit se musí s některými jen přes plot.

Máte pravdu, musím to teď podchytit, aby to nezašlo ještě dál. Volat ke každému incidentu přítele to taky nevyřeší. //Jen nesmíte emocím dovolit, aby ovlivňovaly vaše činy. // Tomu právě nerozumím. Včera v té kuchyni jsem dělala všechno tak, jako kdykoliv jindy. Možná jsem měla jiný výraz v obličeji, nic jiného mě nenapadá...

kometa:
Když si chránila to místo u sklepa, vyjela pak i po příteli úplně stejně, jako po mně. Akorátže on si z toho asi nic moc nedělal, prostě sebral ten smetáček a lopatku, které jsem tam já z obav nechala ležet. Nevím, jak udělat, abych se jí nebála, když už se to nepodaří podchytit a ona po mně vyjede. Mě z toho vždycky leknutím bodne u srdce, kéž bych uměla to, co tady psali jiní, když by na ně jejich pes vrčel, nebo si dovoloval - prostě je s klidem v duši poslat do háje a dát najevo, že na ty jeho blbosti nejsem zvědavá. Nevím, jestli se to mohu naučit.

Jana:
Ty mantinely jsem se domnívala fungovaly dobře, ona fakt to své chování otočila dost za poslední cca týden. A dneska ráno zase byla jak vyměněná. To nevybití je něco, na co vsázím, musím to začít dělat jinak. A socializaci myslíte s jinými psy či lidmi?

Já jsem chtěla velkého psa, bohužel... Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že když se budu snažit a mít psa ráda a budu na něj laskavá, že se budu muset potýkat s něčím takovým. Těchle rizik jsem si nebyla vědomá.

Jinak jak se ukázalo, psi jsou asi jediná zvířata, kterým přirozeně nerozumím. Jinak jsem naopak odjakživa zvířomil. S kočkami si rozumím nejlépe, ale to bude asi tím, že jsem jich už měla několik a prakticky už odmala.

Tu vlídnou dominanci zjevně nemám přirozeně v krvi, ale doufám, že je možné se aspoň naučit, jak být psovi autoritou. S tou mou komplikovaností jste to vystihla a ano, je to neskutečně na ho*no.

Spousta lidí mi říkala, že tohle plemeno (navíc ze čtvrtiny prsknuté huskym) není pro začátečníky a že s tím bude ještě časem p*del... No, já si neuměla ani představit, jak moc na jejich slova dojde a vážně jsem pevně věřila tomu, že to zvládnu. To, že mě můj pes bude zastrašovat a dělat si nároky na mé místo v rodině, by mě nenapadlo fakt ani v nejhorším snu.

Já vůči ní nic obracet nechci, vím že za to nemůže. Je to srdečné a hodné zvíře a vím, že si nemůže pomoct s tím, co dělá a jak se ke mně chová. Že je na mně, abych jí v tom zabránila a byla pro ni tou autoritou, ze které nebude cítit smutek a frustraci.

Vyjela po mně doposud jen 3x a nevyjela JEN po mně. Snad je ještě cesty zpět. Udělám proto vše, co budu moct.

balu:
No už jen to, jak se o tom bavíme, ve mně dmýchá potřebu se příště otočit a říct "co si na mě dovoluješ...?" Já už teď vidím, že jsem ji po tom vystartování a štěknutí měla okamžitě vyhnat a utnout ten její patos, ale mě prostě tak vylekala, že jsem se jen zasekla, odstoupila a šla za přítelem...

Jinak konečně mi někdo tady potvrdil, že to není jen o otom, že bych byla já nějakej citečkovej lempl, ale že mi to neulehčuje ani fakt, že ve mně tu konkurenci vidí a je zamilovaná do mého přítele, takže se mi o to hůř bude nějak kočírovat a zvládat, a budovat si u ní respekt, když s ní mlátí ty hormony.

//jednejte s ní jako se psem a ne s člověkem// Opět toto. Můžete uvést příklad chování obou případů? Já stále nevím, co si pod tím představit. S tím hraním, ano, to jsem se rozhodla už včera, že se nebudu podřizovat jejím náladám na hraní. Do té doby jsem to ale brala tak, že musím využívat každé situace, kdy si s ní mohu upevnit vztah a když s tou hračkou přijde sama, být ráda, že mě úplně nezavrhla a zkrátka si s ní hrát. No, to bylo zřejmě špatně.

A ano, rozhodně v sobě nemám přirozenej cit pro psí duši. Anebo konkrétně pro toto plemeno a konkrétně pro tuto osobnost, kterou mám doma. Jak už bylo zmíněno dále, rozhodně by se našli psi, kteří by mě takovou, jaká jsem a s tímhle přístupem a mírou aktivit a tak dále, zkrátka milovali a bylo by jim fajn. Že jim bych "stačila", když to řeknu hodně nesebevědomě a blbě.

Caty:
V rámci aktuálních zkušeností jsem si prakticky jistá, že pejska už riskovat znovu nebudu. Čekala jsem, že to půjde hladce, ale prostě nejsem psí osoba. Nicméně viz to, co jsem psala zezačátku - nedramatizujte. Pes se s námi špatně nemá, ačkoliv uznávám, že by se měl lépe s lidmi, kteří už mají nějaké zkušenosti se psy a mají pro ně více pochopení.

K Vašemu druhému postu: Já nechápu, proč ona, když ze mě má blbej pocit, se drží poblíž mě a monitoruje mě, namísto aby se teda někam zdejchla... TOHLE bych pochopila. Tak mě ještě napadlo nedávat psovi možnost muset mě v mých náladách snášet. Prostě se mnou v jedné místnosti nebude, když bych to pak na ni mohla přenášet.

eena:
Díky, ano, pokusím se na těchhle věcech máknout. Každopádně mně ta důslednost a přímost fungovala prakticky celou dobu, už jsem nad tím ani nepřemýšlela - myslím když jsem chtěla, ať pes uhne, odejde, jde na místo, atd. Znejistěla jsem ale s tou její změnou chování, tzn podařilo se jí mě zastrašit, když to zkusila a dařilo se jí mě pasivně agresivně zastrašovat celý včerejšek. Ona to zkouší a já jí ukazuju, že to zabírá... Tohle musí přestat.

S tím pamlskováním to zkusím, ale jak jsem už psala, ona bohužel na to skutečně moc není.

marcelaamax:
Venku s ní denně strávíme 2 - 3 hodiny, z toho cca hodinka na zahradě, kde už bývá delší dobu na volno, jen jí nechávám stopovačku, kdyby se rozhodla běžet k sousedovic bráně, skrz kterou může zdrhnout (ano, stále tam není plot a kdo ví kdy bude) Venku se většinou prostě procházíme, vezmu ji za oblíbenými psy, aby si poběhala s nimi u plotu, často se stavíme na nákup.

Na zahradě si pes čmuchá a dělá si své, někdy si vezme ven hračku, tak si hážeme. Jinak si ale hrajeme především doma, ji nejvíc ze všeho baví přetahování nebo hra na honěnou (na což bych venku opravdu neměla fyzické kapacity ani kondici). Donedávna mi přišla spokojená, nebylo na co si stěžovat.

Poslední ten týden ale nic moc dělat nechce, nebo spíš nárazovitě ano, chce si hrát jak šílenec, pak se sebere a jde spát, spíš třeba dvě hodiny v kuse a i víc. Prostě je teď roztěkaná. Jen toho tréninku povelů je málo, musím toho zřejmě znovu zapojit víc a vymyslet, jaké pamlsky na ni budou zabírat. Asi jí teď vážně chybí víc směrování a jasně řečených signálů, co má dělat. Aby tedy z nudy nedělala to, co nemá...

Jak to vypadalo, když po mně vyjela, jsem už popsala výše. Předcházelo tomu dopolední a večerní zírání a sledování mě při práci v kuchyni - to bylo to varování. Pak jsem se evidentně až moc přiblížela k jejímu pelechu, kde byly zbytky od klacku a nějakej karton, + její hračky. Ano, to jsem předtím nezmínila - nejprve jsem uklidila dvě její hračky, co se válely okolo... Pak jsem se vrátila a sehnula se pro to smetí a v ten moment prostě hlasité ŇAF!!! a přitom lehce škubla tělem, jak se při tom napůl posadila - nevím, nesledovala jsem ji, fakt jsem si jí nevšímala a o to víc mě tím vyděsila.

Jinak ozvat se snažím, ale vy to tu všichni spamujete rychlostí blesku a já se snažím reagovat na vše. A ke koštěti - ano, v obou případech to asi minimálně podpořilo to koště. Ale to už to bylo vyeskalované.

hmn_:
To vyjadřování připište psychické nepohodě a stresu v afektu, kdy je člověk smutnej, nasranej a bezradnej. :) Všude jinde se vyjadřuju normálně a snad každý vidí, že s citem ke svému psovi. Ale Vy si musíte vypíchnout ten jeden moment, kdy použiju nevhodná a citově negativně zabarvená slova, navíc v momentě, kdy si brečím do klávesnice. Pokud to není jen trollení, tak se kapku zamyslete.

Ano, slohovky píšu. Všechno moc řeším, nad vším moc přehnaně dumám, všechno analyzuju a jak se ukázalo, u psa je to všechno jen kontraproduktivní. No, být šéfem jsem se snažila od startu a snad i zdárně, nebo to vypadalo, že zdárně, ale možná jsem neodhadla tu hranici mezi buzerací a korigováním, nebo mi pes prostě moje lídrování nikdy pořádně nevěřil a nejsem pro něj dostatečná autorita, ať už bych dělala sebevíc.

sardullah:
Ne, že by mě to už nenapadlo. Ale jen proto, že já si aktuálně pořádně nevím rady, bych ji měla tak moc ranit a odtrhnout od lidí, se kterými žije celý svůj zatím krátký život? To jí nemůžu udělat. Přece to musí nějak jít, já ten způsob chci najít.

A i kdyby, je sice krásná, ale není ani čistokrevná. Nemyslím to zle, ale kdo by ji chtěl... Ještě si to nechám hodně projít hlavou. Ať je to jak chce, mám ji ráda, oba máme.

Jinak přítel s ní moc pracovat neumí, ten jí nerozumí vůbec, ale ona ho zbožňuje pro jeho klid a stabilitu. Jí toto stačí. Já vím, že začátek je nebrat si všechno tak k srdci a přestat být úzkostlivá. Tím musím začít.

Zrzavci:
// a panička si vybájila, že ji fena nemá ráda nebo že se jí za něco asi jako odplácí. // Proč byste to neměšla chtít zmiňovat? Mně naopak pomáhá, když mi vy tady napíšete, jak to je. Když mi pomáháte si uvědomit, kde to vězí a vtloukáte mi to do hlavy. Už několikrát mi totéž odtud pomohlo a spousta věcí se zlepšila, ale bohužel nové situace přichází a ještě jich pár bude. Proto vás tady žádám o pomoc, vaše názory a směrování mi pomáhá v tom, abych se sebrala. Jinak bych tady slovy neplýtvala.

Jinak pes mě "bral" do doby zhruba před týdnem, no...

A ještě ke cvičáku, před začátkem šesté lekce stejně začala hárat, tudíž by to byl šlus tak jako tak. Nicméně důvod k ukončení to nebyl. Myslím si ale, že víc ji utahat a zaměstnat, i když se zdá, že se jí do toho nechce, by mohlo pomoct. Ona nebude mít čas se doma válet a zkoumat mé rozpoložení...

A znovu dodávám. Ona nechňapla jen po mně, udělala to i příteli, též několikrát, i když málokrát za celou dobu, co ji máme. V tomto ohledu není vysazená jen na mě, ale já to holt schytala tentokrát, jelikož se kolem ní pohybuju nejvíc a taky je tady u ní ten boj o převahu, plus úbytek respektu.

// proto nemám ráda, když někdo doporučuje NO jako univerzálního rodinného psa// Jo no... těchhle mouder je všude šest půlek... Měli by k tomu dodávat, že všichni v té rodině musí být komplet sebevědomí, klidní, jednoduší, autoritativní, systematičtí jedinci, včetně kojenců asi.

marushka:
Já ji ráda mám. Moc. A proto mě to tak trápí. Spousta lidí zde vyvozuje hodně hloupě dle mých negativně použitých slov v afektu pitomosti.

Trickyvoo:
Ty mlsky jsem jí dát zkusila, lehce nedůvěřivě si pro ně přišla a zas se vrátila a v zírání pokračovala. To s tím míčkem trochu fungovalo v to dopoledne. Já nevím, jako by na mě možná byla naštvaná, že s ní nic nedělám v době, kdy je vzhůru a já zrovna mám na starosti úklid celé kuchyně a vaření. To by mohlo souviset i s tím nedostatečným využitím.

Jsem ráda, že jste ten odstup pochopila správně - tím nemyslím začít na psa kašlat a přestat ho mít ráda, jen se od něho odpoutat a nestavět na jeho validaci mé osoby své štěstí a pohodu. Ono teď není divu, že jsem z toho v háji, když tomu přikládám takovou důležitost a sama se v tom zacykluju.

Určitě popřemýšlím o všech variantách, včetně nového domova. Každopádně lidi, k tomu mamvpi*ismu a dalším výrazům - šmankote, byla jsem vystreslá, ubulená a v háji, když jsem to psala. Ano, asi se k psovi upínám až nezdravě, čímž je asi neustále myšleno to, že ho mám za mimino.

Kuchyň je zajímavá tím, že jsem tam neustále já. Je to takovej průchoďák, řekněme... Pelíšek jsem jí tam dala, ale ona na něm nespí ráda, radši zaleze pod gauč, nebo spí na chodbě. Poslední dny, co mě tak bedlivě monitoruje, je tam ale se mnou neustále, když tam něco dělám. A dneska celou tu dobu, co mě tak pozorovala, ležela na tom pelechu. Když už šla pod gauč spát, nechala aspoň hlavu směrem ven, aby mě měla na očích.

Nedat najevo strach psovi, který má 25 kg a vzhledem k jeho podivnému chování jeden ani neví, co od něj může a nemůže čekat... No, asi chápete. Rituál s jídlem není. Odmala to funguje tak, že jí dám papání a jí se do něj nikdy moc nechce. Většinou na mě zkoumavě kouká. Já musím několikrát říct, ať jde papat, než to fakt udělá.

Chci nechci, o tom to fakt není. Jednou je to náš pes, já ji kvůli něčemu takovému určitě nedám pryč, pořád ji mám samozřejmě ráda, svým způsobem. Ale už cítím, že se od ní radši oddaluju, jelikož mi její manýry a mamvpiči*mus + agresivita ohledně mé osoby ubližuje. Nemůžu se poutat zaláskovaně ke komukoliv, kdo se mnou zametá a nebere mě vůbec jako někoho přínosného, nebo milovaného. Potřebuju si asi nějakou dobu držet odstup, abych s tím a se sebou mohla vůbec nějak pracovat.

Zklamaná ale jsem. Místo zvířátka, kterého můžu milovat a on mě, jsem dostala... No, toto, tuto situaci. Kdybych tušila, že před psem budu muset hrát někoho jiného, aby mě neohrožoval ve vlastním baráku, zatímco si bude přivlastňovat člověka, jehož miluju, dala bych si nejen facku, ale ránu pěstí. Nebo hned několik.

Ta situace s mazlením se stala jednou, ona se po mně neohnala, jen otočila hlavu a olízla si čenich, prostě varovný signál. Dál to nepokračovalo nijak, já jsem odešla dělat svoje a pes šel za mnou. Přítel se snaží mi s tím teď pomáhat, ale nadšenej z toho není.

Ironie zkrátka je, že on toho psa nechtěl. Ten pes si stejně vybral jeho. Já s tím psem aktuálně pracovat pořádně nemohu, nebo zatím nevím jak. A přítele to pochopitelně štve.

A jinak já mám být doopravdy v pohodě, když hned první den po tom, co se o to s vypětím sil snažím, se do mě pes stejně pustí a nenechá mě, aby se mi ulevilo a aby se to zlepšilo? Znovu opakuju, mám se kvůli tomu přestěhovat na zahradu a vrátit se, až budu v naprostém zenu?

Jako nevím, co je za zmínku, že asi nejsem "doopravdy" v pohodě... Já vím Trickyvoo, že to nemyslíte zle, ale zkuste se nad tím prosím zamyslet. Snažím se být v pohodě tak, jak mi to okolnosti dovolují a ze dne na den to nejde, to snad musí pochopit každý.

Jak jinak to nazvat, než záludně... Prostě podezíravě, divně, nejistě, výhružně.

A ano, pochopila bych to u lidí, kteří jsou na návštěvě, že se po nich pes sveze... Ale já jsem její panička. Nebo jsem si to aspoň myslela, pro ni jsem nevím co. Konkurence, no. :) A ta snaha mi dominovat je zcela zřejmá.

//Zaujala mě tato věta. Nezní mi to, že jste byla v pohodě, když jste měla pocit, že na vás záludně čumí. Takhle o svém psu nikdy nepřemýšlím. //

Protože to dělá. Prosím, aspoň Vy mi věřte. Tohle není paranoia, já si to nevymýšlím. Ona to nedělá celý den. Dělala to celou dobu, co jsem byla dnes v KUCHYNI. Já nejsem slepá, vidím to, poznám to, vycítím to. Když jsem byla kdekoliv jinde, třeba se mnou chodila, ale chovala se normálně.

Záludně čumí = bělmo, skloněná pozice těla, sevřené rty, neustálé očekávání nějaké interakce z mé strany, sklánění hlavy, když se otočím jejím směrem. Není to jen slovní obrat, není to má paranoia a nevymýšlím si to.

A ne, neposlouchá mě teď vůbec. (tak týden, dva). Jen na procházkách se řídí drobnými povely. Když jí dám příkaz jindy, jen nastraženě zírá, uši špičaté, jazyk vyplazený.

Bojím se, že pro psa jsem teď jen něco jako konkurence (v rámci páníčka a postavení v rodině) a snaží se nade mnou dominovat, jelikož vidí, že se bojím a jsem nejistá. To i zvířata mohou být takoví šikanátoři jen tak pro zábavu?

A jak mám vůbec postupovat dál? To poslední, co bych v rámci stupňování toho, jak mě ten pes stresuje chtěla dělat, je hrát si s ní, když se rozhodne, že se nudí a přinese mi hračku. Když mě ku*va nenechá ani cítit se v bezpečí ve vlastním domově a pronásleduje mě jako nějakého vetřelce. To, že na mě večer vyjela, bylo prostě nakumulované za ten den. Jasně jsem tady psala, že mě monitoruje jak ochranka. A já jsem zkrátka neodešla a pořád chodím tam, kde to ona rovněž považuje za své a pohybuju se tam, tak přitvrdila.

Takhle to vidím já, ale ocením jakékoliv další nápady, názory, rady, pomoc. Jediné, co mě napadá, je zkrátka nenechávat ji s sebou v žádné místnosti, ale něco mi na tom nesedí, jako by to ve skutečnosti vůbec nic neřešilo.

Raději jsem založila nové téma, aby ty aktuality nezapadly. Prosím všechny, aby furt všechno nesváděli na mou slabost a emoční nestabilitu, jelikož i když jsem se dnes večer cítila v pohodě a na žádné blbosti jsem nemyslela, pes na mě byl znovu agresivní.

Zcela upřímně, já už fakt nemůžu. Snažím se adaptovat na nové podmínky, snažím se fungovat, ale ten pes mě prostě nenechá. Když už se konečně cítím v klidu, opět po mně vystartuje jen proto, že uklízím kolem jeho kuchyňského pelechu, ve kterém leží a jako většinu dne, na mě záludně čumí.

Připadá mi, že se mě snaží odtud vyštípat, jinak už ničemu nerozumím. Prostě mě nemá ráda, nechce mě tu a zastrašuje mě vrčením a štěkáním. Předtím to bylo o místu u sklepa, teď už je to i u místa v kuchyni? Co přijde dál? Nemám se rovnou odstěhovat na zahradu?

Přítel se k tomu celému postavil super podporujícím způsobem. Prakticky mi vyčetl, že ho s tím opruzuju a když teda furt hledám informace, kde, co a jak ohledně psa, proč si to nevyřeším sama a volám jeho. Nechápe, že z toho zvířete začínám mít opravdu strach, a že ho nemůžu fyzicky konfrontovat a odvést ho z toho místa v tu chvíli, kdy mi dává varovné signály a je agresivní. Pohádali jsme se a já si teď připadám jako jediný problémíčkář, zatímco všichni jsou super v pohodě.

Prosím o pomoc.

sardullah:
Díky moc za povzbuzení. :)

Ono to zkrátka chce čas. Akorát si nemyslím, že by ta naše byla připravená zlikvidovat něco, čeho se bojím já, jako spíš bránit sebe s obavami, že já jsem hrozba pro ni, nebo její jakékoliv zdroje. Jak říkám, stejný scénář, jako s tou paštikou... Nedůvěra a špatné asociace.

Jinak ono to dnes šlo celkem dobře, dokud jsem nezačala zase cítit nepohodu, že se musím chovat uměle, než si zvyknu na to, že je teď všechno jinak. Ty pocity, že jsem nevítaná tam, kde se mám cítit dobře a ještě mě zevrubně pozoruje pes, kolem kterého musím našlapovat po špičkách (vím, že nemusím, ale zatím je to prostě divné). Potřebuju zjistit, jak udělat, aby všechny strany byly ok, a aby to nebylo jen o ustrašeném podřizování se nerudné chlupaté milostpaní.