sardullah:
Není na jídlo vůbec, ani na pamlsky skoro. Jak říkám, posledních x dní žere špatně, asi i kvůli těm hormonálním změnám, pamlsky nechce vůbec. Pro ni je největší odměna provaz na tahání/hraní si, na všechno ostatní kašle.

A tohle nemůže být jen o pohybech mého těla. Teď je pro ni možná divné, že se jí vůbec nedotýkám, ale rozhodně musí cítit i moje rozpoložení, nějak. A jako takhle divně na mě civěla jen v té kuchyni a v ten moment, kdy jsem se cítila pod psa. Byl to stejnej druh chování a civění, jako když na mě tehdá vycenila zuby kvůli té krabičce od paštiky.

A je celkem na houby cítit se jako vetřelec ve vlastním baráku jen proto, že nejsem dokonalá a mám emoce, které se psovi nelíbí. Nevím, přijde mi to jako ironie, já jsem nejistá z ní a ona zjevně ze mě. Párkrát jsme si ale dnes hrály, pak mi dělala společnost i jinde a už se nechovala tak divně. Nicméně stále mám v hlavě to, co jste psala Vy - jsem jen zpestření času, když lidi, které má ráda nejsou nablízku.

A i když má hormony na pochodu, proč ze všeho evidentně viní mě? Jak kdybych za to já mohla. Jak už tu někdo psal, pejsek se ztratil a pak týden nemluvil s majitelem, jako by za to mohl on. Nechce se mi ale věřit, že by psi přemýšleli tak komplexně, aby někomu dávali něco naschvál sežrat.

Trickyvoo napsal(a):
Alizo mám vestaje, tedy matka byla kříženec labradora a NO a otec neznámý.

Trickyvoo:
Je krásná a zvláštní, má originální vzhled Akorát jsem si na první pohled myslela, že je v tom i ždibec knírače, nebo něčeho podobného.

No jinak k tomu zbytku:

Ťapinka:
Jo, já vím že jsem glosařka, však kdo to číst nechce, ten se na to vykvákne. A co do obsahu - no tak se tady občas projevím jako ubulenec, zase nevidím důvod se za to stydět nebo to skrývat. Stejně jako za fakt, že když jde o něco pro mě hodně podstatného, opravdu cíťa jsem. A přitom mě prakticky každý, kdo mě zná považuje za pragmatika a racionálního člověka, který je vždy nad věcí... A přitom vždy opravdu ne.


fikovnice:
Jinak to, že je pes individuál vím celou dobu - ten člověk na tom anglickém fóru mi napsal to rozřešení díky tomu, že jsem tam popsala její chování a přístup ke mně. Díky tomu to vystihl perfektně a mně došlo, že ty věci opravdu budou důvodem, proč svému psovi lezu na nervy jen já a nikdo jiný. Psal, že slyšel o spoustě případů, kdy se NO takhle odcizil majiteli, jelikož dotyčný svému psovi nerozuměl a nečetl správně jeho signály. Já jsem holt tohle všechno začala zjišťovat až teď, když fena dospívá a ztrácí už trpělivost a toleranci toho, co jí ode mě vadilo vždycky.

Ohledně vztahu ke kočkám, na tom není co řešit, pokud je člověk zvířomil - kočky jsou nádherně čitelné. Vždy jsem s nimi měla dokonalý soulad.

kometa:
Já vím přesně, jak jste to myslela a díky. Máte pravdu a já samozřejmě tohle vím už léta letoucí. Dřív jsem řešila neustále, co si o mě kde kdo myslí, atd. Bylo to ještě mnohem horší. Ale tohle není věc, která se vyřeší přes noc a jen tím, že si člověk uvědomí, že by se v tom měl změnit. Je to postupné, akorát je potřeba to mít stále na vědomí.

sardullah:
Nemyslím si, že bych za ní lezla neustále, ale i tak to bylo evidentně vždycky moc, mimo její komfortní zónu. Vzpomněla jsem si, že se skutečně někdy tvářila jinak, když jsem ji mazlila - přimhouřené oči, lehce stažené uši, uvolněné tělo... A jindy pohledy bokem, olizování čenichu a prostě takovej ten útrpnej postoj stylu "nemám náladu, ale posluž si, když musíš". Vždycky šlo třeba cca o jen 20 sekund, nikdy jsem ji nemuchlovala nějak násilím delší dobu.

Buggyra:
Procházky má ráda, nejvíc miluje známé kamarádské psy u plotů, u těch ji vždycky nechám si poběhat, poňuchat se. z těch je u vytržení, hvízdá a je nadšená. Máme spoustu tras, kudy chodíme, snažím se to obměňovat. Ale rozesmálo mě to zachraňování od dětí nebo cizích psů, jelikož ona miluje každého kolemjdoucího, se všemi se hned kamarádí.

Venku i na zahradě je naprosto ok, to její odmítavé a divné chování vůči mně se projevuje výlučně doma.

eena:
Moc děkuju za povzbuzující textík. Jinak teď se snažím nedotýkat se jí vůbec, nemá to smysl. Počkám si, až když a jestli bude chtít jednou sama. A další pejsky... nevím, spíš to vidím tak, že toto bylo ponaučení, že pejsek možná není to pravé pro mě. Ale to si fakt povíme za pár let.

odberryho:
No vidíte... Tak Váš retrívr se ke mně chová prakticky stejně, jako můj NO. Též jsem jen jedinej, kdo si s ním přes den hraje, tzn. na ukrácení nudy a ten, kdo vyvenčí a dá nažrat. Nicméně teď si ode mě ani to jídlo moc brát nechce. :) Já mít taky víc možností na výběr, tak se na psa vykváknu, a ať si trojčí z ostatních, a my dvě se tady holt budeme jen tolerovat. Ale já jiné zvíře nemám, děti taky ne, proto je to pro mě možná těžší.

Jana:
Jo, to je pravděpodobné, že se pes ve mně nevyzná kvůli mé povaze. To o tom miminku tady už zmiňovali jiní, ale stále nevím pořádně, co je tím přesně myšleno. Jaký je rozdíl v tom mít psa rád jako psa a mít psa rád jako mimino? Nemohu porovnat, děti nemám a ani nechci.

sardullah:
Věřím, že to musí být fajn... A Vy máte kliku, že Vás pejsek miluje. Zvířata zkrátka nejsou povrchní a když milují, tak nezištně.

A teď k tomu čistšímu vzduchu doma... A k aktualitám.

Uvědomit si to a začít na tom makat je určitě dobrej začátek, ale ono to tak rychle nepůjde. Asi to pár dní až týdnů potrvá, než se v tom všem nějak zajedu. Zatím přiznávám, že se u sebe doma necítím v některých chvílích dobře, jsem napjatá a nejistá. Mám obavy z každého úkonu a kroku, který nějak zahrnuje psa, abych zase něco nepodělala, protože když jsem dřív byla sama sebou, tak jsem si ten vztah s ní postupně kazila.

Když se snažím si jí nevšímat, stejně ji mám neustále za zadkem a třeba dnes v kuchyni, když mi bylo zrovna hůř, na mě celou dobu divně civěla, vyloženě sledovala každej můj krok, i když jsem si hleděla svého, tak kdykoliv jsem se při něčem otočila směrem k ní, snížila hlavu... Tak jsem si říkala "do háje já už vím, že jsem ti nedělala dobře a už se to opakovat nebude, ale nechtěj po mně, ať to v sobě mám hned vyřešené a dej mi sakra pokoj". A věřte mi, že poznám, že to nebyl pohled stylu "jsem jen zvědavá, co děláš a chci být s tebou".

Hůř, že ona to fakt pozná, to mé aktuální napětí a pak mě její reakce ještě víc znervózňují. Teď si zas spousta z vás řekne, že jsem kráva a že hrotím. Nicméně psi často takhle sledují, plíží se a chovají se divně, když tomu dotyčnému nevěří a jsou z něj nejistí, zkrátka jsou na pozoru.

Je to fakt nepříjemné, zvlášť když pak vidím to nadšení a štěstí, když dneska viděla babičku, dcerku nebo přítele a dokonce i tetu. Všechny nadšeně přivítala, všechny opusinkovala. Když dnes viděla mě, nehla absolutně ničím. Skoro to působí, že mě prostě nevidí ráda a nechce mě tu, ale ví, že mě musí respektovat. Když za námi dnes přišel do kuchyně přítel, šla se s ním přivítat a když ji mazlil, ostražitě se ohlídla stranou na mě, jako by zas kontrolovala, zda ji nějak neohrožuju, nebo co já vím.

Zdravím ženské, mám takový zčistajasna dotaz, než se vyjádřím ke zbytku... Může na psa mít v tomto ohledu vliv změna makeupu? Já jen že chodím většinou stále silně nalíčená (černé linky, řasenka) a posledních pár dní bývám doma nenalíčená.

//když si představím, že mám PMS a do toho takovej hic a já se někde uvelebím a chci mít klid a manžel by kolem mě začal šmrdlat s mopem, tak na něj budu taky vrčet a dle intenzity otravování by možná i na nějaké kousnutí došlo.// sardullah Děkuju!

Je to fakt, i pes má mít nárok na to mít hodně blbou náladu a být protivný. Jako u sebe sleduju takovou obavu z toho, že když je něco v jeden moment špatně a já to nezvládnu ukočírovat, tak že je to už rozbité. Nemám ráda ten pocit bezmoci, když nevím co dělat a v takových případech pak hodně hrotím. Hodně těžko se mi nechává něco otevřené s tím, že ráno moudřejší večera. Jen s lidmi je to jednodušší, bo zpravidla umí alespoň přibližně říct, co mají za problém. Pejsek je fakt pro mě stále neprobádaná půda a já nenesu dobře nic z toho, co ohledně něj zjevně není ok.

fikovnice:
Však já jsem si náhodou opravdu po přečtení příspěvku od komety sypala popel na hlavu, jelikož byl trefný a skutečně poukazuje na můj primární problém. Člověk si v ten moment maximálně řekne, že se zkusí trošku otužit a obrnit a zkusit třeba ty emoce líp zvládat a nepodléhat jim? Emoce nelze ovládnout v tu chvíli, kdy je cítíme, ale i to uvědomění, kdy jsme emotivní a nechceme být k něčemu pomáhá. Ono je to co k čemu, ale na to musí ta druhá strana nejprve vychladnout a vyklidnit se. Holt není to, co jeden ocení v momentě, když přes slzy nevidí.

A taky někdy je lepší dostat trochu profackováno, než slyšet samé ťuťu, ňuňu. Já jsem dneska především ráda, že tady se mnou o tom všichni diskutovali, jelikož mi nejvíc ze všeho pomáhá se z těch věcí zkrátka vypovídat. A pak se cítím hned o deset kilo starostí lehčí. :)

Ťapinka:
No jo, aspoň tu nemáte díky mně čas od času nudu. Tak jsem nepochopila, že to byl řečnický dotaz, ale nevadí - i tak jsme se jakž takž pochopily.

//le to, co je spravne, si kazdy z nas urcuje sam. Nevim, jestli to dobre vysvetluji - pokud chcete mit svuj zivot ve svych rukach, musite to byt Vy, kdo na zaklade dostupnych informaci urc, co je spravne. // Chcete mi říct, že nemám zpochybňovat svá rozhodnutí, věřit sobě a svému úsudku a neponižovat se, když přijdou nějaké komplikace... To bych si asi měla zarámovat.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
A tak já proti zadavatelce nic nemám. Ale někdy méně je více.

Trochu mi to připomíná vztah mezi mužem a ženou, kdy ona chce být ta nejlepší a nejdokonalejší, čte mu přání z očí, aby je mohla splnit dřív, než je vysloví. A chlap se začne dusit a stane se protivným a otráveným.

Máte nevybíravé způsoby, jak mi sdělit to, co chcete sdělit, což ale zároveň neznamená, že to nemá pointu a není na tom něco pravdy. Já rozumím tomu, co mi radíte.

Ano, mám v sobě žel tyhle vlohy a věřte, že s tím spokojená nejsem a ráda bych uměla být tak rezervovaná, jako Vy, kometo. Ale je taky fajn si uvědomit, že radou "uberte na emocích" člověku v ten moment nepomůžete. Pokud je někdo od přírody emotivní, není takový proto, že by si to vybral. Někdy je to prokletí a on s tím musí žít, zatímco vidí, že kvůli tomu zvládá určité věci obtížněji, než jiní.

fikovnice:
Já si kolikrát přijdu jak z jiné planety a nemyslete si, že mě nese*e to, jak jsem někdy přecitlivělá, když jde o věci, na kterých mi záleží. Možná i proto si radši od sebe držím lidi dál. Nikdy by mě ale nenapadlo, že mě může tak deprimovat téma nějakého mého zvířete. Vždycky jsem si myslela, že si mohu perfektně rozumět s každým zvířetem, a pak mě překvapí to, jakej pařez jsem ohledně vlastního psa.

A kočky... Na těch za mě není co řešit, s těmi mám odjakživa přirozený konsenzus.

A díky, zapracovat na sobě, vím - ono to zní ode mě teď tady všechno hodně dramaticky, ale vždycky se taky rychle oklepu. Zkrátka se zaměřím na něco jiného, zítra už to zase bude cajk. Pes bude rád, že ho konečně neprudím, já budu ráda, že mám zase něco vysvětlené a vyřešené, podle mě se celkově pročistí vzduch tady.

fikovnice:
Děkuji... Já si nemyslím, že je to nevratné a trvalé, ale teď je to celé prostě v mnoha ohledech špatně. Nejvíc mě na tom mrzí to, že jsem byla natolik hloupá, že jsem to nepodchytila včas a nedošlo mi, že mám prostě ubrat a některé věci nedělat vůbec.

To s tím mluvením jsem napsala špatně. Já vím, že ona ráda poslouchá můj hlas a to, jak komentuju každou blbost, když jdu něco udělat a ona jde se mnou, vždycky se na mě zvědavě dívá a natáčí hlavu. Myslela jsem ty signály, kdy nechápe, co se po ní chce, nebo kde, co a jak, což jsem taky někde nějak pohnojila. Nejvíc ale asi to mazlení, hlazení, objímání. Ona tohle ode mě prostě teď zjevně nechce a vytáčí ji to, ale opět páníček může vše, od toho je to super.

Bolí a bolet to bude, ale život jde dál, nějak se holt přizpůsobím.

fikovnice:

Vždyť o nic nejde, neřešte. Díky za povzbuzení, níže jen drobná aktualita.

Byla jsem teď u přítele v pokoji, Cressi šla za mnou, hned se s ním šla pomazlit, zavalila ho na posteli. On byl spíš nasranej a chtěl, ať odejde, ona byla nadšená a lízala mu obličej, mazlíčkovala se. Já si sedla k nim na tu postel. Cressida se na mě podívala tím bočním pohledem.

Po chvilce, co ji hladil, jsem taky měla chuť ji pohladit, ale i když se dívala jinam, přesně poznala, že to není jeho ruka, takže se znovu podívala lehce bokem a olízla si čumák. Když jsem pak šla k sobě, ona šla za mnou a přinesla hračku na přetahování, v očekávání, že si budeme hrát...

No, necháme to radši na zítra, nejsem na to ve správném rozpoložení, bo jsem právě zjistila, že jsem si nechtěna zkur*ila vztah se svým psem, který dělá to, co schází mně s člověkem, který o to ani nestojí.

Vsuvka naprosto mimo téma v diskuzích:

Dostala jsem (ne)hezkou reakci od člověka z anglického fóra, kam jsem napsal o tomtéž problému. Je mi z toho mizerně především proto, že jsem celou dobu dělala věci, které bohužel NO rád nemá a pouze je toleruje, což se s přibývajícím věkem mění, takže pes se stává čím dál tím méně tolerantním.

Mám na mysli právě to náhodné hlazení, sem tam objímání, přehnaná pozornost vůči psovi, mluvení na něj souvislými větami o něčem, co není schopen pochopit (jen pro snahu komunikovat).

Vysvětluje to naprosto všechno. To, proč se pes chová ke mně divně už delší dobu a to, že se to kumulovalo natolik, že na mě až začala vrčet a pak chňapla. To, že preferuje přítele, který jí dá svatý pokoj a vidí ho jednou za uherský rok. A ty hormony to celé nejspíš jen umocnily. Zjevně mě můj pes musí mít opravdu hodně rád, když to v sobě celou dobu držela, ačkoliv ji vytáčela pomalu každá interakce se mnou, kterou musela podstupovat.

Jen se teď řečnicky ptám, proč o tomhle tématu není někde více informací a varování. V různých videích, popisů plemene, aj. Ne, všude prostě jen "NO je zlatý přátelský milující pes, vhodný do rodiny, k dětem, má rád kontakt"...

Co víc říct, než jen "ach jo". Pak se mám divit, že mě můj pes nemusí.

sardullah:
Snad to neberete jako poučování, ono je zkrátka záludné usuzovat něco z pár vět a slov, když ta druhá strana nezná celý příběh a situaci...

Četla jsem teď článek o tom, jak si někteří psi vybírají páníčka, ale zároveň i oblíbenou osobu. Ono to bude asi celé složitější, nevím. Mně přijde, že ta naše nejvíc respektuje mně, nejvíc vnímá můj hlas, já s ní umím nejlépe pracovat a to mám potvrzeno i ze cvičáku. Ale mě má ona prostě aktuálně po krk.

Její oblíbená osoba, pokud vezmu v potaz poselství toho článku, je můj přítel. A napadlo mě, že to může být to samé u Vás, ale nevím. Můžete být oblíbená osoba, ale ne panička. Souboj vůlí - pes potřebuje někoho, kdo je konzistentní a když si pes řekne "just ne", tak je třeba ho přimět, aby cokoliv, co se řeklo udělal, i na sílu. To mi tady spousta lidí radila hned ze startu. Pokud jeden zaujme postoj "tak si škubni" a poleví, pes uvidí, že to prošlo.

Ta paličatost musí být hrozná, ještě že s tím se potýkat nemusím. Nedá se uplatit vůbec ničím, když po ní něco chcete? A co se té normálnosti týče, jak přesně to myslíte? Je to rasou či povahou fenky, nebo režimem a tak? My taky po té naší nechceme hory doly a nejsme žádní pejskaři, co by se chtěli předhánět s ostatními.

Jinak u nás to funguje tak, že kdokoliv z nás dvou jde ven z baráku, tak Cressida jde s tím, kdo odejde ven z domu. To jen k tomu srovnání, kdo co dělá a s kým bude pes raději. A když si přítel nechá otevřeno k sobě a ona zjistí, že rovněž jako u Vás on sedí jen u PC a pracuje, tak se otočí a jde sledovat situaci, ve které se toho děje víc... nu.

sardullah:
Aha, tak to jsme se nepochopily... Nicméně stále si stojím za svým, Vaše fenka Vás má ráda, ale dává to jen najevo rezervovaným způsobem a má svou hlavu. Chce s Vámi trávit čas, chce s Vámi spát. To není jen o ukrácení nudy, zrovna takový závěr bych viděla spíš na konstrukt lidského mozku.

Zmiňujete "klasický vztah panička a pes" - co to tedy má být? Možná, že z filmů a vyprávění a videí na internetu vypadají některá soužití lépe, než jaká jsou. A i kdyby ne, tak zjevně nějakou přehnanou snahou člověk stejně nedocílí toho, aby se z něj pes stavěl na hlavu, když mu holt ten dotyčný vnitřně nesedne.

Je ale pravda, že jsem i naživo viděla na cvičáku tehdá postarší paní s krásným křížencem (4 měsíce tehdá), a pejsek (samec, samozřejmě...), na ní mohl oči nechat, krásně se soustředil, snažil se, vnímal ji - tam bylo perfektně vidět to propojení. Zatímco ta naše akorát šílela ze psů okolo, nás s přítelem měla prakticky v paži a mohla se uškrtit, jak se snažila dostat k jiným psům (ale nebyla v tom jediná, naštěstí).

Trickyvoo:
To už se nedá nic dělat, maximálně třeba časem k psici pořídit zase ještě nějakou kočku. A Malina je teda co za plemeno? Pokud jste to zmiňovala, tak mi to uniklo.

Jinak je hezké vědět, že i pes nějak vnitřně vycítí, že pro něj jeho člověk vyvinul velké úsilí, aby mu pomohl. Ošklivá náhoda, pejsek potom k jednomu víc přilne, ale stejně už to není o tom jeho prvotním intuitivním a vnitřním rozhodnutí, té volbě "jeho" člověka, je to takové jiné.

Když nad tím tak přemýšlím, psi jsou v tomhle ohledu nevědomky celkem sadističtí - zkrátka si toho svého primárního páníčka vyberou, jako v regále se zbožím a určí, kdo je LEPŠÍ.

Ťapinka:
Tady jde o to, že tyhle moje zvyky mohly způsobit to, že je pes odtažitý, nebo mě preferuje méně (a taky nemusely). Ta naše mi nikdy dřív nedala najevo, že by jí tohle vadilo, spíš vždy vypadala, že je jí to jedno a bere to tak, že to panička zkrátka dělá. A v aktuálním stavu by jí to mohlo vadit, tak se tváří a chová divně, aby to mně došlo, že ji mám nechat být.

Nicméně tohle jsou věci a myšlenky, ke kterým jsem si došla až včera/dneska, nevím tedy, jaké vnucování máte na mysli. Jasně že nebudu to samé, co psovi možná aktuálně vadí dělat i nadále a nejsem si ani vědoma, že bych někde zmínila, že to dělat hodlám. Tak jako tak jsou to celé dohady a možná je to jen v mé hlavě. Vaše zmínka o nějakém urážení se značí to, že jste to pochopila nějak po svém, ale nevadí. Zkusím to jinak:

To, že jsem měla smůlu na rezervovanějšího pejska, kterému povahově a svou přirozeností (potřeba doteků, mazlení, aj) moc nevyhovuju, je prostě možný fakt, který mě pouze mrzí. Avšak to, že mě to mrzí neznamená, že na všechno rezignuju, důležitě našpulím pusu a budu uražená drama královna. Znamená to, že z toho budu holt chvilku smutná a pak to vezmu tak, že se nedá nic dělat a musím si zkrátka ke zvířeti najít cestu jinak, aby ten vztah fungoval. Takhle už je to jasnější?

K těm aktivitám: Já jsem si nikdy nedělala obrázek o nějakém ideálním poutu, než jsem si pořídila psa, ergo nesrovnávám aktuální situaci s ničím, co bych si vysnila. Je pravdou to, že od začátku, co jsme štěně dovezli domů, jsem se snažila dělat vše dobře, správně, perfektně atd (což samozřejmě nešlo), s cílem, aby byl pejsek s námi šťastný, měl nás rád a chtěl s námi trávit čas, navázal se na nás. Chtěla jsem být původně ta "hlavní panička", které bude pes neustále za zadkem, bude nadšený z toho, že je s ní a bude jí dávat najevo svou lásku. Chtěla jsem zkrátka oddaného zvířecího parťáka, ke kterému se budu moct tulit, sdílet s ním život a který mi jako kočka jednoho dne neodejde z domu jako obvykle, aniž by se vícekrát vrátil.

Ono to nedopadlo natolik rozdílně až na to, co psala sardullah - připadá mi, že si s Cressidou leckdy úplně nerozumíme, nejsme prostě ten dokonale kompatibilní pár, který se hledal, až se našel - už jen proto, že si za toho oblíbenějšího páníčka nevybrala mě. Ona se mi třeba kolikrát snaží něco dávat najevo, třeba co chce dělat, a tak. A já prostě nevím, co se mi snaží sdělit. A mimo to mi chybí mazlení, protože ona zkrátka na doteky moc není, jen tu a tam vyvalí bříško a chce drbat.

Prostě člověk, který nikdy předtím svého vlastního psa neměl, si jeho pořízení, výchovu a život s ním předem představuje snazší a přímočařejší, než jaká je a nakonec i bude realita. Jsou tu ta nevyřčená očekávání, i když člověk nedumá nad žádnými specifiky, tak v něco doufá, něco si přeje podvědomě. Taky nutno dodat, že má očekávání asi silně ovlivnil fakt, že jsem celý dospělý život měla kočku, někdy i více koček naráz a to mazlení a interakce s nimi mi dávaly přesně to, co jsem potřebovala. S těmi jsem si vždy rozuměla perfektně a byly to zlatá zvířata.

Shledala jsem později, že s pejskem je to mnohem složitější a jak vidno, doteď jsem v tomhle ohledu neskutečně neohrabaná.

sardullah:
Ta Vaše zní jako oddaná bobinka, podle popisu Vás má ráda a jste opravdu její panička Vy. :) Je to opravdu o tom vykašlat se na očekávání, bo stejně víme, že toho psa milovat budeme, ať bude jakýkoliv. A každý má svou unikátní osobnost.

A ano, je to podobné, jako u nás... Já se v domácnosti pohybuju nejvíc, chodím sem a tam... Některé činnosti ji zajímají, jiné ne. Když jdu mimo barák, taky musí jít se mnou a když ji nevezmu, tak kňauká. Jen to společné spaní nepřichází v úvahu, tohle jsme si naštěstí ujasnily už v jejím raném věku.

Co se té afektovanosti k ostatním týče...on jako že naprosto kdokoliv je zajímavější než já, ale největší psychózy Créssa chytá z babičky (86 let), u té vždycky zneužívá toho, že chodí o holích a když si babička sedne, tak ji může dusit pusinkama do obličeje dle libosti. Ani z přítele není tak nadšená. Psi asi holt mívají zkrátka jiný druh citu ke každému člověku v rodině. Jednou přijela na návštěvu příbuzná se třemi malými holčičkami a Créssa se mohla zbláznit nadšením, chtěla je poskákat a pomuckat, div se neuškrtila, opět totální šílenství (děti má obecně od pohledu ráda).

Každopádně ten Váš pohled na schopnost manipulovat chlapama zní skvěle.

marcelaamax:
Rozumím, co máte na mysli s těmi volnočasovými aktivitami.

Ono vzhledem k tomu, že ta naše z toho huskyho evidentně moc nepobrala, tak je skutečně méně aktivní a preferuje třeba dvě hrací seance denně (přetahování nebo hra na honěnou s hračkami), dvě hodinové procházky, dopoledne max. hodinku se mnou na zahradě a jinak je spoko, když odpočívá, hryže si kost či klacek a to je celé. Přítel se dřív snažil tahat ji na večerních procházkách třeba na hoďku a půl, zkusil i navýšit kilometry, ale ji to zkrátka nebaví a ztrácí pak už z toho nadšení a tím spíš teď v létě. Čekala jsem nástup puberty a nějaké hrůzné změny v chování, ale s přibývajícím věkem se spíše víc vyklidňuje a urozumňuje. Krom těchhle aktuálních obtíží s tou faleškou je opravdu zlatá, žádné problémy s ní nejsou.

Máte pravdu, já si to od ní akorát nejvíc vyžírám právě proto, že se koolem ní pohybuju nejvíc, nic víc v tom nebude. Před chvílí jsem si chystala prádlo na vyprání a světe div se, ona přišla za mnou s vrtichvostem a vyzývavým pohledem. Tak jsem ji vzala s sebou na věšení prádla, pak jsme přišly domů, ona si zase zalezla a pohoda. Však to nějak zvládneme. Každopádně díky moc za Vaše vhledy a sdílení. :)

Jinak ta venkovní pohoda taky sedí. Ztrusená je zkrátka jen doma. Venku je asi moc zajímavých vjemů na to, aby se i sebeztrápenější pes poddával svým náladám.

marcelaamax:
Nejdřív k tomu mému "celkově špatnému přístupu" - to bylo do éteru, v návaznosti na to, že v každém svém vláknu mi někteří zkušení pejskaři dávají najevo, že je blbě celý můj přístup a proto se těžko potýkám s problémy, které v rámci psa přijdou. A ne ve zlém, zkrátka prostě vidí to, co já ne. Vůbec se to netýkalo přímo toho problému s faleškou.

Míněno to bylo tak, že si opravdu myslím, že ačkoliv můj přístup by v lecčem potřeboval přenastavit, tak jsem k tomu všemu ještě opravdu mohla mít "kliku" na povahově náročného psa, kterému mohlo být předurčeno nemít mě ani nijak extra v lásce, a že se toto mohlo stát i těm, jejichž pejsci je bezmezně milují nehledě na to, jak moc jim podlejzají nebo nepodlejzají a jak moc se snaží či nesnaží je potěšit.

Já mám třeba v povaze, když jdu kolem milovaného zvířete, ho pohladit, nebo mucknout na hlavu, když je se mnou v místnosti a já něco dělám, tak "s ním mluvit", sdílet... Taková prostě jsem, to nedělám proto, že bych se chtěla psovi vtírat do přízně. A pokud mě můj pes takovou nebere a moje povaha a přirozenost mu vadí, měla jsem prostě smůlu... A že totéž se mohlo stát komukoliv. Snad mi rozumíte, co tím básník chtěl říct.

A k tomu zbytku: Tak vidíte, zjevně jsem v tomhle ohledu jako malé ublížené dítě, no. Jelikož jste popsala přesně mé pocity, jenže hůř jsem dospělá ženská.

Naučit se se psem "jen být", to je právě to, v čem stále ještě plavu. Všude se radí a doporučuje dělat se psem aktivity, věnovat se mu, vytvářet mezi vámi pouto, trénovat, blá blá... A já, ačkoliv ve spoustě případů bych ocenila právě to "jen být" a "každý si dělejme svoje, nebo nedělejme nic", asi žiju v nějakých obavách, že když ty věci dělat nebudu, to pouto se psem si nevytvořím a nebude to takové, jaké to mohlo být, kdybych se snažila víc. Chápete mě? Nevím, kde je v tom všem optimum.

To, že tíhne víc k příteli, však já už jsem byla ve fázi, kdy jsem si říkala, že jsem ráda, že ho má ráda, vždyť jsou oba moji. Jenže ty události posledních dní to zase rozhašily. A ano, změnilo se její nadšení vůči všemu a všem, ona od toho sklepa nevyleze ani když vstává dítě, ani když vstává přítel. Přes den tu a tam přijde a vrtí ocasem, když se třeba sejdeme v kuchyni, atd. Včera jsme si k večeru dokonce párkrát hrály (já Cressida, a nevlastní dcera), Cressi pak usnula v mém pokoji pod židlí. Vypadá to, že nějakou energii a chuť do aktivit získá až v druhé polovině dne, tu první je zalezlá a bez nálady. Přes noc mi přišlo, že se něco změnilo nejvíc rapidně, prostě ty dny předtím byla živější, nadšenější, jen třeba více unavená. Ale ne vyloženě zpruzelá... I dnes, když jsem po noci vylezla ze svého pokoje a šla na wc, ona seděla na chodbě na křesle a její výraz značil ignor. Sice naváže oční kontakt, ale jde znát, že nestojí o žádnou interakci - lépe to asi nepopíšu.

To vrčení, to se stalo jen jednou, ten první den, co byla zalezlá u sklepa a já jsem začala zametat na chodbě. Zkusila jsem tam později poslat jeho a na něj sice nevrčela, ale když sešel k ní dolů, aby tam sebral smetáček a lopatku, pro které jsem se já neodvažovala si tam dojít, tak na něj vyštěkla vysokým hlasem. Totéž i na mě předtím, ale ještě mi k tomu dala takové varovné chňapnutí do ruky (nebolelo to vůbec).

Co se návštěv týče, to jako byste opět popsala přesně totéž, jak je to u nás. To samé s tím, že přítel psa nechtěl, já jsem si ho vymrčela, ale modla je pro něj prostě páníček. Je ale faktem, že na ničí hlas Cressida nereaguje tak silně, jako na můj - vždy věnuje pozornost mým slovům, natáčí hlavu do stran, aj. Ostatní mohou používat stejná slova, ale u nich jako by jim nerozuměla stejně, je to zvláštní.

Rozhodně máte všichni pravdu v tom, že asi vnitřně očekávám pozitivní zpětnou vazbu a jakékoliv náznaky toho, že se mi daří činit ji šťastným psem. Když ale dostávám pomalu opačné signály, zatímco se vše snažím dělat "správně", je to matoucí a stresující. Jak už tu též padlo, lépe se to nehrocení radí než praktikuje a zvláště ze strany těch, kteří se svými psy tyhle problémy nezažili a domnívají se, že je to tím, že oni nic nehrotí a nejsou jako já. Někteří lidé zkrátka mohli mít štěstí na psa, který si oblíbil skutečně konkrétně je, nebo mají jinou povahu, atd.

Zase bych to neházela celé na svůj i přes veškerou snahu celkově blbý přístup asi ke všemu ohledně psa, o kterém je tu podle všeho více lidí přesvědčeno.

A ano, tu a tam mi stále připadá nefér, že přítel nemusí téměř hnout brvou a je z něj pos*aná, kdykoliv vyleze ze svého pokoje. Nenazývala bych to, co bych ráda od svého psa dostávala vděkem a rozhodně to takhle neberu rozumově, vždyť nejde o obchodní transakci, ale o vztah. Je to zkrátka něco, v čem si zatím nemůžu pomoct natolik, abych to přestala v sobě hrotit zcela.

Pokroky tu ale jsou, však jsem psala, že jsem nějakou dobu už brala jako běžnou věc, že ze mě není tolik odvařená, ale když to zdánlivě postoupilo na další level a ona se mi navíc začala vyhýbat a vrčet na mě, jakmile jsem se přiblížila ke sklepu, opět se ta "rána" otevřela, dotklo se mě to a snad pochopitelně mi z toho bylo smutno. A v sobě pocity stylu: ,,Ok, tak proč jsem zase ta špatná tentokrát?"

Vy zkušenější, co už máte za sebou více psů, si třeba ihned umíte v podobných situacích a obdobích říct, ať si tedy pes trhne nohou a neřešíte to, dokud se zkrátka sám zase nehodí do pohody. Pro mě je to ale stále v lecčem neprobádaná půda, nevím jak to chodí a že to tak má chodit, či to tak chodí normálně a musí to odeznít. Respektive je pak na pováženou, zda to má odeznít, já mám povolit, přestat hrotit a nechat psa "na pokoji", nebo kdy to už je o něčem, co je třeba řešit aktivně.

Ani ode mě nic ve zlém, ale jistě budete souhlasit, že je lepší se intuitivně nadmíru starat, jakmile se něco děje, než nad tím mávnout rukou a něco pak podcenit. :) Jen bych potřebovala nebýt z každé takové změny hned vynervovaná, to je fakt.

Mockrát děkuji všem za odezvy.

Zkusila jsem si najít něco o falešné březosti a je to skutečně přesně ono. Jelikož jsem se o tohle téma nikdy dřív nezajímala a nenapadlo mě, že by naše štěně mohlo toto zažít, žila jsem v domnění, že jde o něco neobvyklého u fenek. Pamatuju si jen, jak se chovala naše fenečka z mého dětství - ta mi kradla mončičáky a hromadila si je v pelíšku.

Co ale nechápu je fakt, že když si člověk vyhledává symptomy, tak v žádných článcích není zmíněná tato varianta problému. Hodně majitelů fenek musí být deprimovaných s tím, že neví, co se děje a z těch textů nedostanou prakticky žádnou odpověď, která by jim doopravdy pomohla.

Opravdu ještě jednou díky!

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
a co falešná březost?? To bývají čubiny náladové a protivné... a přichází zhruba dva měsíce po hárání

Tak plyšáčky si k tomu sklepu nenosí, prakticky nic tam nedělá, jen leží a podřimuje. Ale náladová skutečně je. A veterinářka nic takového nenavrhovala. Asi spíš počkám trochu delší dobu, než z toho začnu vyvozovat nějaké závěry.

Spíš mi šlo o to, zda se ji mám pokoušet povzbudit k nějakým aktivitám, nebo jí naopak dát prostor, aby mě začala vyhledávat sama od sebe.

No jo... Asi bude nejlepší nechat to vyšumět, psovi se nelísat do přízně a respektovat to, že holt nemá zájem. Na tom, že ji mám ráda to nic nezmění, spíš ten čas navíc využiju pro něco užitečnějšího, než babrání se v tom proč, co a jak.

Rovněž jsem si vzpomněla na předešlé rady lidí odtud, když jsem měla depky z toho, že se asi psovi nevěnuju dost, abych zvolnila a nehrotila to tolik. Když jsem se tedy z ní přestala posazovat na zadek, zase se objevilo něco nového a zjevně to taky ok není.

Přitom přítel je její oblíbenec, ten může být zavřený u sebe v pokoji od rána do večera a večer ji pouze vzít na jednu večerní procházku. Nekrmí ji, to je má práce, hraje si s ní tak 2x do týdne na pět minut, netráví s ní čas v bytě jako já, nepovídá si s ní jako já... A u něj jí nevadí, že se jí téměř nevěnuje, naopak je z něho na větvi, kdykoliv ho vidí, jelikož je jí vzácný.

Ale když já něco nedělám dle jejích představ, začne se vůči mně chovat takhle. To je potom těžké, když je složité odhadnout a pochopit, v čem přesně jí tak závažně křivdím.