mgtka napsal(a):
Joo děkuji za starost, už lítá jako za mlada:)
Jizvu má pěknou.

No sláva, to víte pro mne jsou kavalíři jedničky. Tak hlavně zdravíčko.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Je to vždycky těžké...já se snažím nějak psychicky na odchod mých psů připravit, ale až to přijde a je jedno jestli za rok, za dva, za šest, tak to bude stejně masakr...navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě sice milují, ale vztah s mými psy nechápou, mají to jinak, takže ani nemám komu tu svojí velkou bolest sdělit, nikdo to nepochopí...snad jen děti a maminka mi rozumí, ale těm zase nechci způsobovat bolest já svým žalem...

...nemám komu tu svojí velkou bolest sdělit, nikdo to nepochopí...

a právě proto i tato diskuze může pomoci, vždycky se najde někdo, kdo neodsoudí a pochopí.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
A holky nechte toho...teď jste rozplakaly i takovýho tvrďáka jako jsem já a kvůli vám mi fena hned olízla půlku ksichtu ...protože mě přeci nenechá utrápenou

Víte, mám už něco za sebou, když mi bylo 20 let zemřel mi tatínek, když mi bylo 30 let zemřel mi brácha, když mi bylo 45 let zemřel mi druhý brácha a když mi bylo 48 zemřela mi maminka.Nikdo mi je nenahradí. Mám svou rodinu, ale najednou jsem zůstala tak nějak sama. Tak jsem si konečně pořídila vysněného kavalírka, čekala jsem na to možná 20 let. Nedivte se, pomohl mi to všechno přežít.Teď odešel, měl ještě čas, proto je to pro mne strašně těžké.

Tak jak se má Vaše feňulka, už je v pořádku?

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
No určitě bych se kvůli smrti psa nešla sebevraždit, ale to ani kvůli smrti blízkého člověka, ale na druhou stranu mě smrt mého psa zasáhne podstatně víc než smrt blízkého člověka. "moje" lidi samozřejmě miluju, dýchala bych za ně, ale díky mojí povaze jsem schopná přijmout jejich odchod velmi racionálně, ale pes je pro mě něco jiného, je to moje takový soukromý štěstí, pes mi dává to, co já u žádného člověka nenajdu...jsem velký sobec, vím, že pro psa jsem jeho celý svět, že mě nikdy nezradí, že jsem pro něj středobod vesmíru...samozřejmě se nezhroutím z toho, že mi umře pes, ale bolest, kterou cítím po jeho odchodu, je opravdu veliká a i když jsem obklopena svou rodinou a přáteli, tak najednou mám pocit, že jsem zůstala na celém světě sama...prostě já a pes jsme jedno a když odejde, tak mě zbude půl...pro mě je pes jistota...manžel si může najít jinou ženskou, děti budou mít svůj život, ale pro psa budu já pořád číslo jedna a není pro mě lepší pocit, než být milována velkým psem...
Možná jsem divná...asi jo...pes pro mě není JEN PES, ani mi nenahrazuje člověka, rodinu, partnera, děti, přátele...pes mě drží v pocitu permanentního štěstí, pes mě drží v klidu, zvyšuje mi sebevědomí až na půdu a tím nemyslím, jen když ho mám po boku, stačí to vědomí, že ho mám...takže asi tak, prostě každý to máme jinak...

Lépe to nelze vystihnout, dík za nás všechny co to takto máme.

blbounek napsal(a):
Jsou to tři roky a nepomohlo mi nic. Mám nového psa, je úžasný, miluju ho nadevše a kdyby mi umřel, asi bych to nepřežila... A stejně mám pořád slzy v očích, když si vzpomenu na toho minulého. Máte to stejně?:(.

No a to je přesně vyjádřeno, určitě nový pejsek bude zase náš miláček, ale ten pocit, že Čárlík tu mohl být ještě nějaký ten rok je bolestivý. Nechci z toho dělat tragedii, je to život, jen máme každý jinou povahu a každý to jinak snáší. A za svoje slzy a smutek se nestydím, on si to zaslouží.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
To je mi fakt líto, doufala jsem, že to bude něco jiného, co se dá ustát

To je mi líto. Náš pejsek měl podobné problémy, hodnoty v krvi měl naopak velmi nízké, ale při podezření na leukémii mu dělali odběr kostní dřeně a to se posílalo na rozbor do Prahy a do Brna a nic se nepotvrdilo. Diagnozu zánět slinivky myslím stanovili, jen proto, aby se neřeklo, že nemůžou zjistit co mu vlastně je. No a nakonec to byla rychlá rakoviny sleziny a jater a na všechno už bylo pozdě. Držte se a pokud je to opravdu tak vážné, užijte si ten zbývající čas co vám zbývá. Není to lehlé. Myslím na vás.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Nepřebolí, bolest jen časem otupí, alespoň u mě
...mě pomáhá okamžitě pořídit psa nového, při výchově štěněte, při tom, jak musíte novému štěňátku dát veškerou lásku co můžete, po té co každé dvě hodiny lítáte se štěňátkem ven, aby se vyvenčilo a naučilo venčit venku, co mu skládáte jídelníček, který mu bude nejvíc vyhovovat, když se mu co nejvíc snažíte usnadnit odchod od maminky a sourozenců, aby malýmu štucovi nebylo smutno, aby neplakal, aby byl šťastnej, vám nezbude tolik času na to se ve svém smutku tolik utápět...

To já vím, už mám štěndo zamluvené, k obdběru bude začátkem listopadu, tak snad to pomůže. Jen z toho mám takovej divnej pocit, že ho budu mít jako náplast, já vím blbej názor.Každý z nás má neúžasnějšího psa a pro mne byl ten můj opravdu nej, nej. Mě se strašně stýská, fakt přežívám.

Dneska je to půl roku co mi odešel pejsek mého života v necelých 8 letech, od rána nestojím za nic, kdy tohle alespoň tochu přebolí.

Tak co ta vaše holčina, už je dobře?

Určitě neváhat a jinam. Já svoje přátele neposlechla, věřila jsem a vet. klinika se pěkně sekla. Bohužel byl konec, ikdyž se to týkalo úplně něčeho jiného. Opravdu bych to konzultovala ještě někde jinde.