Tyto žabky se nám zazimovaly ve sklepě. Chtěla bych jim tam donést nějakou potravu, ale zatím jsem se na této stránce našla jen takové příspěvky, kde si tazatel žabku chytil a byl moralizován s tím, že ji má pustit. Čím je krmit se nedozvěděl.
Tyto žabky nám do sklepa přišly samy. Takže tam chtějí prozatím být. Kdybych věděla, že už má být hezky, tak bych je asi odnesla k nějaké tůňce. Jenže mrznout ještě bohužel má. Klidně je ve sklepě nechám, než mrazy pominou. Chtěla bych jen vědět, jak jim tam pobyt zpříjemnit a co jim tak můžu přinést k snědku. Poradíte?

tereza.128 napsal(a):
Souhlasím. Zadavatelka evidentně nemá děti, tam jsou odřená kolena, zatržené nehty a podobné "úrazy" na denním pořádku.
Dítěti zatržený nehet prostě ustřihne a hotovo, taky nebude volat záchranku a požadovat narkozu, tak proč takové scény se psem. Není to nic, co by hafan nemohl vydržet, jen chvilka nepohodlí a štípnutí, nic víc.
Hysterie majitelky není na místě.

Poznámky, jako ty, že jsem hysterická nána či nána, co courá po krámu, zatímco venku její pes prožívá drama, na ty opravdu nemám potřebu jmenovitě reagovat. Na tuto vaši ale ano, takže extra jen pro vás...

Ano, zadavatelka skutečně děti nemá, ale zadavatelka také většinu těchto lidských "úrazů", co bývají na denním pořádku a také jejich následné ošetření, již absolvovala na vlastní kůži... a ať už by děti měla či neměla, či by se jakkoli zranil třeba malý sousedčin synek, či úplně jiné cizí děcko nebo i klidně dospělý člověk - a to nejen v případech každodenních drobných úrazů, ale i ve vážných případech skutečné první pomoci, kterým musela zadavatelka již několikrát čelit - pak by nejenže věděla, jak úraz ošetřit, jak postupovat a co použít, ale zároveň by i většinu potřebných nástrojů a léčiv našla doma v šuplíku, madam!

Nechápu, jak to můžete dávat dohromady... nemám doma antibiotika, ani kauter a dokonce ani pájku :) a i kdybych to doma vše měla, nejsem veterinář, neznala jsem postup ani náležitosti ošetření, proto jsem chtěla Charlie svěřit do rukou někoho, kdo ano - to je dle vás hysterické jednání?

Ale i kdyby přece jen zadavatelka hysterická nána skutečně byla - je schopna svou hysterii odložit na dobu, kdy je na ni vhodná chvíle, např. se zhroutit až v čekárně, když už je zraněný v rukou lékaře a nikoli ve chvíli, kdy je mezi nehodě přítomnými jediná schopná, kdo dokáže situaci řešit...
ale věřte tomu, že to musí skutečně jít o těžké krvácení z trupu, aby to potom zadavatelku v čekárně složilo... ne o rozlomený drápek.

Inu, vidím, že se tu rozjela slušná debata :)

U některých příspěvků jsem se vyloženě bavila, jiné byly poučné a některým opravdu moc děkuji.

Předně mám pocit, že z mých pečlivě volených slov zřejmě dostatečně nevyplynula některá důležitá fakta...

1) těm, co psali, že "neumím/nezvládnu udržet svého psa, když vyvádí" - psala jsem snad, že byla potřeba Charlie zafixovat, aby jí vetka drápek vypálila po druhé, ne? Fixovala jsem ji já, když veterinářka dráp vypalovala - v tom problém opravdu není a nikdy nebyl.

2) pochybuji, že při druhé návštěvě ze mne vycítila nějakou nervozitu - psala jsem snad celkem jasně, že začala vyvádět až při vstupu do ordinace... tím jsem chtěla naznačit, že ještě v čekárně byla v klídku

3) natož tak při návštěvě první... ano, ve chvíli, když jsem před obchodem uviděla Charliin zraněný drápek, se mi rozbušilo srdce - litováním, svědomím a vinou... jinak mé veškeré jednání poté bylo zcela vyrovnané a pevné (snad jsem psala, že po cestě z obchodu k vetce si Charlie cupitala, jako by se nic nedělo - to o ničem jako nesvědčí?) Věřte mi, že jediný okamžik, kdy jsem u veterináře začala pocitovat nějakou nervozitu, byl, když mi vetka sdělila cenu zákroku a já si uvědomila, že mi po nákupu nezůstalo dost peněz na zaplacení.

4) Hysterka by -jen tak mezi námi- zůstala hysterčit u budovy obchodu a k veterináři by snad ani nedošla. Mám však dojem, že tento názor byl většinou píšících už jen kopírován po tom, kdo ho poznamenal jako první. K tomu bych jen dodala, že lidé, co nejsou schopni utvářet si názory vlastní, by udělali asi lépe, kdyby se nevyjadřovali vůbec ;) nic ve zlém...

Mnohokrát děkuji přispěvatelům skaia, kachna, hmn_ a tapina

Charlie je dost dominantní na to, že je fena, ale i tak mi stačí pouze má mimika na to, abych ji zklidnila, když je třeba - stačí mi se na zle podívat - sedne, stáhne ušiska dozadu a vykuleně provinile kouká všude možně jen ne na mě... někdy dokonce lehne na zem a dává mi ťapku :) Nastalo již mnoho okamžiků, kdy se Charlie něčeho bála, ale já jsem vždy byla schopná jí "vysvětlit" či ukázat, že bát se není třeba - první koupání, zakracování drápků, čištění uší, očkování, desinfikování, vytahování trnu z tlamičky, kontrola chrupu, první cesta výtahem... Pokud to jde, dám jí předmět očichat (špejlku do ucha, nůžky na drápky) a ukážu jí přiložením na kožíšek i na svou ruku, že se není čeho bát. Pokud to jde, snažím se být v situaci s ní (první koupání jsem s ní byla vevnitř ve vaně :) ), po celou dobu se na ní snažím, co nejvíc mluvit - většinou ji chválím, jak je statečná a šikovná holka, když vše proběhne bez problému, lusknu prsty (používám místo klikru) a dostane pamlsek.

Přesto přese všechno budu asi muset dát částečně za pravdu těm, co tu psali, že je Charlie hysterka. Říkám jen částečně proto, že když jsem jí před pár dny chtěla rozprašovačem (malinkým, asi od nějakých léků či desinfekce, dostala jsem od vetky kdysi dávno na ošetřování kožíšku džungaráčka, ale nakonec jsem ho k tomuto účelu ani nevyužila), ve kterém byl /samozřejmě již vychladlý/ vývar z heřmánku, zklidnit hojící se kůžičku na puchýři na tlapičce...

A nezabralo prostě nic :-D stříkala jsem heřmánek na své dlaně, do úst, dávala jsem ho Charlie ochutnat, očichat... problém nebyl v bolestivosti působení heřmánku - když jsem jí zkusila stříknout heřmánek na kožíšek na holeň, reagovala stejně - ťapičku si i nechala polít i oťupat v heřmánku navlhčeným hadříkem bez problému...ale vždy, když jsem pokusila použít rozprašovač, brala Charlie nohy na ramena :) a nepomohlo ani "bude moc statečná holka, že?" a ani "zlobivá holka, zůstaň, ty neumíš poslouchat?" :)

Jediné, co mě na tom všem udivuje, a zároveň je to i důvod, proč si nemyslím, že by Charlie byla sto%ní hysterka, je to, že ve většině situací, kdy bych od ní spíše očekávala strach, je Charlie v pohodě (očkování, vytahování trnu, cesta autem) a pak je tu naštěstí poskrovnu těch situací, kdy mě Charlie překvapí fóbií z rozprašovače či z vánočního stromku u popelnice :D.

Zdravíčko,

Asi před třemi měsíci jsme šly jednou k večeru s Charlie (amstaff, fena,9,5 měsíce) na procházku. Cestou jsem se chtěla stavit ještě v obchodě něco koupit.
Naneštěstí se během procházky spustil déšť, a tudíž jsme ji musely poněkud zkrátit, nakoupit jsem však potřebovala v každém případě.
Nechtěla jsem ji uvazovat na místě, kam ji obvykle před obchodem uvazuji - není totiž zastřešené a nechtěla jsem, aby na ni jen tak pršelo. Rozhodla jsem se ji tedy uvázat ke stojanu na kola, který byl pod stříškou. Bohužel, vůbec jsem si nevšimla, že stojan není připevněný k zemi.

Během mé (nikterak dlouhé) nepřítomnosti, kdy se nejspíš Charlie stýskalo a chtěla jít za mnou, zjistila, že tentokrát to není nemožné a odvláčela s sebou stojan až téměř ke vchodu do obchodu. Když jsem se vrátila, v první chvíli jsem si myslela, že ji někdo převázal k jinému stojanu (před obchodem jich je více), v druhé mi už mi vše došlo a všimla jsem si, že na jedné přední tlapce měla zlomené drápky - jeden z nich rozlomený až do krve.

Zavolala jsem veterinářce, jestli by Charlie mohla ještě prohlédnout (bylo těsně po ordinační době). Měla jsem pocit, že by nebylo dobré návštěvu odkládat - nejen, že jsem nechtěla Charlie nechat běhat s otevřenou ránou po deštěm rozblácené zemi, ale zároveň měla mít veterinářka v příštích dnech ordinaci zavřenou z důvodu rekonstrukce budovy.

Od obchodu k ordinaci to naštěstí bylo jen pár ulic a byly jsme s Charlie na místě do pár minut. Připadalo mi, že ji to snad ani nebolí, cestou si cupitala jako obvykle, nekulhala, nekníkala, nic. V ordinaci byla -do chvíle provedení zákroku- opravdu moc hodná a statečná holka jako vždycky.

Vetka ji nejdříve zvážila, aby dle váhy mohla injekčně aplikovat odpovídající dávku antibiotik - za to jsem byla moc ráda, protože ta špína venku by jí dle mě způsobila infekci na 100%. Charlie si injekci nechala dát, nevyváděla - prostě to nemá v povaze... za normálních okolností... Poté se ovšem přešlo k ošetření drápku - nejdříve jí byla rozlomená část drápku zastřižena - v tu chvíli Charlie vykvíkla bolestí. Začala být nedůvěřivá a neklidná, ale i tak mne poslechla, a nechala si drápek dále ošetřovat. Veterinářka potom vzala něco jako pájku a -opět zaživa, bez uspání či lokálky- jí drápek "vypálila". Charlie vřeštěla bolestí a definitivně na sebe již nechtěla nechat sáhnout ani vetku ani mne. Drápek bohužel stále krvácel a bylo třeba ji zafixovat, aby jí ho veterinářka ještě jednou "vypálila". Potom jí na to stříkla ještě nějakou fialovou tekutinu a šlo se domů.

Při nedávné návštěvě též veterinářky (musela jsem opět tam, protože jinde není sonograf) se potvrdily mé obavy - Charlie si to vše zapamatovala a při příchodu do ordinace začala vyvádět jako blázen. Veterinářka ji musela přispat jen kvůli sonografii břicha - věc při které by Charlie byla jindy a jinde naprosto v klidu. Totálně mne dorazila její otázka, jestli s ní chodím na cvičák...! Jako by si nepamatovala, že před tím incidentem se zlomeným drápkem byla vždy moc hodná a poslušná a nedocházelo jí, že to, že k ní má můj pes averzi je snad jen její vizitka (když jí doma sama občas musím zakrátit nějaký drápek, tak je to -i po tom zážitku- bezproblémová záležitost - vždycky poslušně drží a je moc statečná).

Veterinářku budeme muset změnit v každém případě - Charlie tam za žádnou cenu nebude v klidu a přispávat ji kvůli obyčejným prohlídkám je přece blbost.
Nemějte mi za zlé, že jsem někoho nechala, aby tak trápil mého pejska - já nejsem veterinář, v tu chvíli jsem nevěděla, jak drápek ošetřit, proto jsem ji k veterinářce vzala a předpokládala jsem, že její ošetření bude náležité a správné.

Jak to tedy je? Byl veterinářčin postup standardní a já akorát (jen u ní v ordinaci) nezvládám svého (vždy jindy poslušného) psa? Nebo to standardní postup nebyl a Charliino panické chování je jen přirozenou reakcí na hrozný zážitek?

Omlouvám se za délku a děkuji za případné odpovědi a názory.

noemi napsal(a):
Chtěla jsem položit tutéž otázku...

Nicméně - náš pes zvrací opravdu výjimečně - klasika trávu v létě...nicméně pokud se to výjimečně stalo a nebyl to hnus, stihl to sežrat dřív než jsem k němu dorazila...a jak pospíchal, když viděl, že se blížím :-D...a zatím žije.

Charlie se nejdřív tvářila, jakoby provedla něco hrozného... (udělala jsem takové to polekané "huumm!" -a to většinou dělám, když u ní v pelíšku najdu nějakou "kořist" ;) jako např. Mou papuč a pod. Takže to má spojené s tím, že udělala něco, co neměla :) )...
ale když jsem jí to nasypala znova do misky, tak to spokojeně zbaštila a ani se jí nenavalilo...za to mně ano :D.

papuchalk napsal(a):
Já bych položila jinou otázku:
3) proč krmíte štěně kapsičkou (která obsahuje minimum masa) a ještě k tomu těstovinami? Obilí a k tomu jako příloha obilí opravdu není vhodná strava pro štěně v růstu.

Ach jo - díky, vím, že to myslíte dobře, ale na to jsem se opravdu neptala - OFF TOPICovat běžte, prosím, jinam...

Pro klid vaší duše - kapsička (budto s rýží či těstovinami) netvoří ani pravidelnou ani podstatnou část jejího jídelníčku.



Dobrá, dejme tedy tomu, že by to bylo stoprocentní maso od kosti s... čímkoli...

Když pes takhle hned po jídle vyvrhne, co sežral... Může to zase sníst?

...a to v naprosto nezměněné formě (nerozkousané...ani jediné sousto!) - maso z kapsičky i uvařené (zchladlé) těstoviny v původním stavu
1) je špatné, když mu (resp.jí) to dovolím znovu sežrat?

Nemyslím si, že by to byly nějaké zažívací potíže - nikdy dřív se takhle nepoblila (dala jsem jí do porce tedy o deset gramů těstovin více než obvykle, ale tím to asi taky nejspíš nebude).

Neříkám ale, že se nepozvracela poprvé - už to bude tak měsíc, co vyzvracela jakousi šišku (na první pohled jsem myslela, že to byla mrtvá myš...ale nikoli - bylo to jako chuchvalec vlasů, né chlupů ale vlasů) a trochu žaludečních tekutin. Něco takového bych jí samozřejmě NIKDY znovu pozřít nedovolila! Ani nic podobného beztvarého či napůl natráveného...

2) proč jídlo do sebe tak klopí a nekouše ho?

Fenka, amstaff, 5měsíců.