Se skokovým bičíkem se líp vražděj hovada :-)

Tygr. V tlamě... ale fakt, unese.

petrucha napsal(a):
A v jakém sedle byste doporučovali jezdit? Mám vybraná obě kolena a lekavého koně.

Mně to vyřešilo sedlo westernové. I stařecké kyčle jsou radši :-) Až tak, že někdy sednu do anglického bez následků :-)
Ono je to stejně jen o zvyku a jezdit se v tom dá v podstatě stejně. Tedy, když je kvalitní a správně napasované.
A navíc krásně podrží při úskoku z úleku - to už jsem taky párkrát velmi ocenlla. Jen podotýkám: nejezdím skoro vůbec western - jen v tom sedle a mám jiné otěže. Protože je to prostě praktické. Plus pár dalších věcí, které s west. sedlem jdou, ale s anglickým ne. A kdybych toužila skákat, vezmu anglii - kobylka v tom hokej nemá.

Karotkaa napsal(a):
Ahoj, je mi to hloupé ale můžu při menstruaci vysedavat a cvalat?

Hele, v pohodě. Jak se cítíš. Někdo nejezdí vůbec, protože au, jiná zas se bojí kvůli putující vložce, jiná nesnáší tampony... někdo zas jezdí jakoby nic. Prostě je to kus od kusu. Takže - můžeš, pokud ti v tom něco nebrání (což můžou věci výše uvedené např.). Zdravotně ti to neublíží.
Já se teda v těch dnech vyhýbala hřebcům - jen pro sichr, ne každej byl agresivní, když to cítil; ale prostě radši...

Obecně vzato největší horor jsou děvenky, které to skoro necítí, problém nemají a chodí s nosem nahoru ostatním vykládat, že "to přece nic není a ty jseš měkká/srab/líná" a podobně. Na ty nedej, řiď se výhradně podle sebe. V těchhle věcech (ne jen u menses, ale i později při těhotenství atd. atd.) se to opravdu vyplácí dělat celej život takhle, ne poslouchat hraběcí rádkyně, co si myslí, že když ony to cejtí nějak, ostatní jsou vadní nebo co. Blbost. Každá ženská je prostě jiná a hlavně mezi 14 - 20 lety, kdy se tyhle věci teprv usazujou a tělo dozrává, se i menses může chovat pěkně protivně.
Takže - podle sebe - ano?

Je to tak.
Mně se to doto těžko vžívá. Moje šlonzačka to sice dělá taky, ale je moje - takže to mohu řešit po svém. Páchám to různě - od důsledného trvání na dokončení cviku na jízdárně (třeba i lehčího, než byl původně záměr, ale prostě proto, abychom skončily pochvalou), po variantu "domů není vždycky domů".
V tomhle případě... kůň zadavatelce nepatří, platí si lekce. Hmmm. Pak by tedy kůň měl být připraven pro svu práci; pokud není, je to problém trenérny, nikoliv zadavatelky!
Pokud trenérka neporadí - nebo si holky nevyjasní, co jo a co ne - bylo by vhodné najít jiné místo na ježdění.
Tohle je přece služba jako každá jiná - paltím si, abych něco konkrétního dostala. Pokud dostanu koně, který se vzpouzí, Není to zrovna to, co jsem chtěla, že.

Trenérka je ta, která měla koně průběžně cvičit, aby tyhle věci nedělal, pokud ho chce "prodávat" jako výukového koně. Jasně, že ne naučenou bezmocí - ale prostě koně udržovat v kondici, vhodné pro jiné, sebou si ne tak jisté jezdce (většinou stačí navázat koně na hlas a povely trenérky... která jediná by měla těmhle jízdárnám velet - viděla jsem to x-krát a funguje to.

Nebo se také ůže domluvit s jezdkyní, že jí koně "napraví" - za cenu osobní investice času. Pak by to ovšem placené být asi nemělo... přinejmenším, když se to jezdkyni povede. To je spíš na placení za práci jí...

Tak abych se pokusila najít nejaký pozitivní řešení: je tu možnost si toho koně pronajmout - tedy pokud je ti sympatický a vyhovujete si? Mám na mysli pronajmout naplno - čili aniž bys ho koupila, musíš se o něj starat ve všem od kování a vakcinace po úrazy - a výchovu. Pokud si na to troufáš, zkus to. Hlavně jde ale o to, aby v době pronájmu na koně nesedal fakt nikdo jiný.

A co víš... třeba ho pak koupíš. Ono najít ke koupi koně, kterého člověk do mrtě zná, není přestárlý, je zdravý (jen otrávený)... to je výhra, totiž :-D
Jojo, majitelství koně má i své výhody. A plný pronájem koně se jim téměř blíží.
Hodně štěstí! (A třeba se pro změnu tady dozvíme, jak to celé dopadlo ;-) )

No já bych radši na tohle cvičení viděla jezdce v hlubokém sedu, nad křížkem v honebním.
To jde ale u koně na otěži, který už nechodí po předku a hlavu má tak, aby viděl, kam jde ;-)
Ale jinak jo, oko mi to neuráží, vypadají jako sehraná dvojka a koně to dost možná baví.

A ano - ruce mají být jako bys držela půllitr - palce nahoru - jedině tak můžeš zlehka cvičit zápěstím a jít jemně s hlavou koně. No nevím: zkus dát ty ruce o maličko vejš a mít jakoby pocit, že jsou úplně samostané, bez toho, aby na ně mělo vliv tvé hýbání tělem.
A ten cval - no, trochu mlátíš do koníka zadelí s každým skokem, proč? Sed musí být jistý a jestli se nepletu, tohle kavaletkový cvičení je právě proto, aby se člověk naučil mezi křížky sedět v pracovním sedu a nad křížkem v honebním. Tohle je něco mezi a rozhazuje ti to sed :-)
Ale můžu se plést, snadno!

Rozum říká, že tyto chránice jsou vhodné, když kůň začíná. Je ale kontraproduktivní dávat mu je furt. Jakmile se dostaví trocha sebvědomí, kůň se dostane "na nohy", je vhodnější, myslím, že spíš nedávat.
Chce to cit pro situaci a pro toho koně; v každém případě je dobře, když se naučí si ty nohy chránit sám, pěkně pomalu a postupně.
Pokud je ovšem jezdec přesvědčen, že musí ještě letos s koněm čerstvě obsedlým jezdit na podzim ZL, není pomoci...ovšem to nezachrání ani štrejchačky, protože mu to bezpečně a trvale odrovná nohy.

Takže za mě: ano: na začátky lonžování; ano, na první skoky ve volnosti, ano, na první lekce skoků s jezdcem.

Ovšem: víckrát než jednou dvakrát nebudou potřeba, pokud se zároveň chodí do terénu (bez štrejchaček), Kůň se tam - napřed na ruce, později pod citlivým jezdcem) učí překonávat všemožné přírodní záludnosti včetně potoků, svahů a jiných terénních nerovností...
Takový kůň se velice rychle s novými záludnostmi tvaru pallmanky či čeho vyrovná.
Protože: co je u koně rychle, stojí za houby.

Stalo se mi - jezdím nejvíc na westernovém sedle - že z nové 2,5 dečky čouhala nit. Vzadu, ve šlisu. No... a než jsem na to přišla (úplně první vyjížďka- byla kobylka odřená do krve. Dodneška (2,5 roku) tam má hrčku.
Tož - pořádně bych prohlédla podsedlovku zespoda. Může tam být třeba nějaká nit, ale třeba po línání chlupy, nečistota, cokoliv... a neštěstí je hotovo ;-)

VeselaKopa napsal(a):
Zdravím a prosím o podporu /názory /zkušenosti se situací. Stalo se, čeho jsem se bála :spadla jsem z koně a mám kovovou dlahu v rameni. A co teď? Je to velmi čerstvé, ale bojím se, že budu mít strach zase jezdit. Taky už nejsem žádná jarní květinka (50+), mám o sebe strach. Zase, ten pocit na vyjížďce, než přišel pád, byl extatický... A nějak se mi po kobylce stýská... Nechám tomu čas, co mi tělo / intuice řekne, ale napadlo mě, že bych třeba mohla udělat kompromis a dělat s kobylkou práci ze země... To je snad bezpečnější... Máte zkušenosti /doporučení...? Děkuji za příspěvky...

To, čeho se bojíš, nejspíš není strach z pádu, ale strach ze ztráty kontroly.

Prostě že to něco začne ujíždět pod nohama... a ty potřebuješ pevnou zem.
Takovej pocit blbej je to. Hodně blbej.

Hele - já mám koně, svýho, už dobře 21 let. a pořád se mi to vrací, když nějakou dobu nejezdím, nebo se něco nemilého stane. Je mi 62.

A taky stačí, abych týden dva nejezdila, a je to tu zas.

Jedno vím jistě: práce ze země nepomůže. Chce to do sedla.
Ale... klidně deset minut jen tak kolem, nebo kousek dál, slézt a popást... a další den zas třeba už na čtvrthodinu.
Řeším to tak, že jsem si naučila kobylku na povel "pas se" a zůstávám v sedle. Tím si splňuju dávnou zkušenost, že to chce nohaře sedět aspoň hodinu. Že další den už to bude v pohodě. Nebo pozítří :-)
Honí tě něco? Nelam to.
Je úplně normální,. že člověk v letech má o sebe strach. Pády víc bolí, úrazy se déle hojí...

Co se té práce ze země týká... jo, má to výjimku. Když jsem zkoušela poritivku (R+), lépe se mi kobylka četla, a ona se mnou více souzněla - prostě více jsme se vnímaly a bylo to snazší.

No, chci říct: nejsi v tom sama, je to normální, dělej, co můžeš a zmůzeš a nelam to, jo? :-)

fjordik napsal(a):
Obecně se vždycky raději poradím s více lidmi, abych měla víc variant a mohla mezi nimi vybírat. S investicí problém nemám, jde jen o to, že mě zajímalo jaká udidla mají ostatní na skákání. Nic víc, nic míň.

Udidlo vážně není ten golemův šém :-) Jsou koně , kteří dovedou obejít i páku - když mají důvod.

Déčko ani roubík nejsou nic hrozného; jen zabraňují protahování udidla hubou koně (podobně jako gumové kroužky), což nemusí být od věci.

Najdi si ale trenéra, který nezačne skákáním, ale naučí tě koně si přijezdit tak najemno, jak je možno,(a tak natvrdo, jak je nezbytno). Prostě ... pokud skáčeš na koni, který není dobře základně přiježděn, nikam to nepovede. Je to jak lézt na žebřík odprostředka.

vasicovat@seznam.cz napsal(a):
Prave to, ze si pak clovek rekne, ze to mohl udelat i driv. Jenomze predvidat je az nemozne. Je to tezke, ale je pravda, ze oni nam to reknou, jen musime naslouchat a nebyt sebci. Ja jsem myslela hlavne na to, ze chce, abych pri ni byla. Nekteri pejsci si naopak odejdou do samoty.

Aho, je to tak. Náš pejsek... už je to let, ale pořád na něj vzpomínáme. Měli jsme ho z útulku, to mu byly dva roky, žil s námi krásných 16 let.
Ke stáru se mu ta traumata z dávna vracela. Separační úzkost, kterou celé roky neměl (po počátečním boji, jasně). Jenže už skoro neviděla ztratil smuch. Kupodivu pomáhalo tlesknout, bral to po ztrátě sluchu jako přivolání. Jak je to možné, nevím.

Poslední dobu ořád jen naříkal. Zavřela jsem se mu na záchod - naříkal. V noci ze spánku naříkal, protože spal a tak nás necítil, asi. Sprcha, cokoliv... nářek. Takový ten tichý, zoufalý... měl nás kolem sebe, ale jakoby o nás nevěděl.

Jednu sobotu jsem se rozhodla a zavolala vetovi. Už se na to nedalo koukat, no... Vet přijel k nám, pejska na dvoře v mé náruči příspal a pak řekl, že ještě jednu injeci dá a že k němu nemáme půl hodiny chodit.
To byla hodně dobrá rada, věděl co říká, jojo. Ty záškuby... manžel je viděl, já ne, já řvala ve své noře.

Pak jsme ho společně pohřbili pod trnkami ve svahu v hájku. Tam ho nic nevyhrabalo - vím to jistě.

Pro nás jaksi neumřel, je tu někde, pořád. Ke sklonku života si nás přichýlilo kotě a pejsek ho miloval a vlastně dovedl k dospělosti. A to koně, dnes kocout, pořád dělá to, co dělával pejsek - když přijedu z práce, mihne se za dveřmi a číhá na mě, aby mě přivítal. Kdysi, maličkej, spával v dlouhých chlupech pejska - a dodnes vyhledává na spánek podobné úkryty.
Takže... tak, no...
Můžete mít v životě x psů, ale jeden z nich se vám do toho života zapíše nesmazatelně. Vzpomínáme, jaký byl diagnostik - my a třiděti - a on vždycky věděl přesně, komu je nejhůř, když byla sezóna nachlazení. K tomu si pak lehal podél postele. Řídila jsem se jeho odhadem; nikdy se nezmýlil.

A největší záhada ze všech: Všechny děti dojížděly z naší dědiny do brna do školy. Vracely se různě. Autobus nám sice jezdí kolem domu, ale zastávka je až dole v dědině.

Ale ten pes VŽDYCKY VĚDĚL, že je v něm někdo z rodiny. Když autobus projel, přesunul se za dveře a čekal. A dočkal se, vždycky. Tohle je prostě záhada všech záhad.

No... prostě Karel.
Od té doby už jiného psa nechci. Máme toho kocourka, ale je to jiné. Ne horší nebo tak něco, jen jiné. Karel byl jedinej a jedinečnej. Přišel, když měly děti 8- 14 let, s ním dospěly,

Omluva za tasemnicovitý příspěvek. Téma mi probudilo vzpomínky...

Zdravím všechny a děkuji za milé odpovědi. Jojo, JM, pod Brnem.
Zkouším dál. Dcera narazila: "vždyť se má dobře! Víš, kolik psů se má hůř?"
Tenhle argument mě u zvířat opakovaně ničí. Provozní slepota jak vyšitá.

Já si ho vzít nemůžu. Žiju sice na dědině, ale městským životem; věčně v práci. A nemládnu, už mám důchodovej věk. Manžel je marod, trvale, na běhání to není a tenhle pes by asi nejradši kolo, nebo šup běhat.

Ono je strašně těžký mluvit někomu do života. Ale říkám si - setrvalý tlak napřený správným směrem musí přinést výsledky.

Dobrý útulek mě taky napad (a že takový znám), ale ono je něco jiného dát psa fajn lidem, nebo se ho takhle zbavit. Vím, že to má značné nuance, ale stejně...

Zdravím vespolek!

Problém: Moje dcerka před šesti lety přichýlila pejska. V dobrém úmyslu. Bydlí s rodiči a prarodičem svého partnera, má maličké dítě, nestíhá.
Už ví, že udělala chybu. Chodí do práce, dítě, dům... nestíhá. Prosím, tuto chybu nekomentujte, toho si už užila ode mne ažaž.

Pejsek jménem Marly je kříženec středního rámce, černý s pálením a nesmírně hodný k lidem (i dětem). Je mu sedm let.

Já tam dnes zas po čase byla a rvalo mě to. Bydlí na zahradě a tam taky kaká, protože ho nikdo nevenčí. Takže nemá své teritorium a občas uteče. Bodejť.
Je patologicky tlustý, protože v rodině je to prostě tak... prarodič ho krmí co se do něj vejde, a říct si nedá.

Dnes jsem koukala - partner mé dcerky mu házel míček a pejsek se mohl zbláznit radostí! Aportoval krásně a bylo hodně znát, jak moc by chtěl víc.

Myslím si, že takhle zlaté zvíře s dobrým vedením a výcvikem (zkoušela jsem: je chytrý a tak ochotný, že jsem za svou kariéru pejskaře něco takového neviděla!) by mohlo žít líp. V akční rodině, která s ním bude chodit ven, třeba i na kole, při běhání... V rodině, která ví, coí dělá, nebude ho překrmovat, ale dopřeje mu pohyb a hlavně spoustu lásky.
No... My tam dnes seděli na dvoře u jedné místní rodinné oslavy a Marly se utáhnul bokem, seděl a jakoby věděl, že o něj nikdo nestojí.
Víte, je to hrozný pohled, takhle smutný a osamělý pes... s takovouhle povahou. Zavolala jsem na něj (moc mě nezná) - sedl si mi mezi nohy a občas mi nesměle strčil čenich do ruky - "prosím, drbej mě ještě!"

Jakmile se přiblížil někdo ze starších místních, odešel zas na své trucovací místo.

Nemám zkušenost s tak smutnými psy.. Zato trošku rozumím koním a u těch bych tohle chování nazvala "naučená bezmoc".
Takže: prosím vás tady: pokud máte prostor pro psa, nebo chcete pejska vhodného k dětem a ke kdejakému tvorstvu - napište mi SZ. Pak vám pošlu fotku a domluvím setkání. Jasně, není to úplně jednoduché... dcerka bydlí s těmi rodiči partnera, kteří nevidí problém (ona ano): Takže je nutné, aby připravila půdu.

Ten pes si to fakt zaslouží, žít někde, kde ho budou mít rádi a hlavně vyhoví psí potřebě běhání a lásky. No, ano, může bydlet venku; má hustou srst. Ale nebráním se ničemu; jen už nedokážu přihlížet, jak strašně je smutný a - sám.
Díky za pochopení. Možná nejlíp... napište mi mail na adresu lanceta /zavináč/ volny.cz.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Pokud nemá na té noze udělanou neurotomii, ale jen spekulace.

Nemá. Vím to jistě :-)

lenacia napsal(a):
krásnej, škoda že hřebec, i když se dá kastrovat

On právě že je hřebec, tak má krásný výraz při drezuře.

V týhle zimě čekají někde nad rybníky a podobně, kde přecejenom nějaký hmyz létá. Jakmile se oteplí, jsou tu :-) U nás to mají už propátrané; pár jich tu bylo a hned zas odletěly; mouchy lítaly snad jen půl dne zatím. Ech... no, spíš komáři.

To se liší kůň od koně. Záleží, co chceš.
Pokud pamlskovat chceš (ona funguje i metoda jesie), mělo by stačit si uvědomit, že koni se jednoduše osvědčilo jeho chování a pokud nedostane potřebnou odpověď, bude svou snahu stupňovat až ke kousání či jiné agresi.
Mělo by stačit vymezit mu mantinely (ve smyslu "když to přeženeš, nechci to a stejně nedostaneš nic"). Například: když překročí tebou stanovenou mez, tiše syknout a klepnout ho po nose. A znova. mělo by stačit dvakrát třikrát.
A pak důsledně - jakmile to přežene, postačí jen to syknutí. Ovšem on to samozřejmě zkusí znovu.
A takhle vždycky, jakmile se bude chystat (!!) šacovat, příliš se přiblíží nosem k tobě, dá uši přitom dozadu... odměna žádná.
Časem se mu syknutí spojí s jakýmkoliv nežádoucím chováním - sice neví a nechápe, proč něco nechceš, ale bude to respektovat.

Jistě, můžeš to zesílit tím, že mu dáš pamlsek, jakmile dá hlavu tam, kde ty chceš, aby ji měl (i když žebrá). Je to dost o citu... A kůň si snadno najde nějaké náhradní žebrací chování; například cvakání pysky, hrabání... na to pozor.
A ještě jedna věc: jeho chování k jiným pamlskovačům se nezmění vůbec. Na tohle je pak jediná rada: všem ostatním to totálně zakázat. Hrozí úraz.

V ČR jsou majitelé uvedeni v téhle databázi: http://eagri.cz/public/web/mze/farmar/IZR/centralni-pristupove-misto-pro-evidenci.html

To jsou koně 24/7 v zimním výběhu?

Hanca1202 napsal(a):
Ahojte, potřebovala bych poradit. Jezdím za jednou kobylkou která má cca 6 let a má 3 leté hříbě. Dlouho se na ní nejezdilo a majitelka mě požádala abych s ní začala pracovat, tak jsem to vzala přece jen každá zkušenost dobrá. Ale teď nastává ten problém, jak na ní nikdo dlouho nejezdil a nepracoval s ní tak začala být agresivní... staví se na zadní, kope, kouše a takhle bych mohla pokračovat do halelujah. Nejde o to že bych se jí bála nebo tak, to vůbec jen bych potřebovala poradit jak s ní pracovat. Když na ní sedím tak skoro nereaguje na udidlo ani na sed (nechce zatáčet a chodit tam kam já potřebuju) a ani na pobídky moc nereaguje do kroku ji dostanu do klusu ještě taky jakž takž se to dá i když naklusání zabere většinou 100m a více než konečně nastaví větší rychlost a nakluše no ale do cvalu vůbec, na lonži taky neumí nebo spíše chápe co se po ní chce ale nechce to udělat místo toho se zastavuje vykopává staví se na zadní no prostě protestuje.
Za každou radu budu neskutečně vděčná :-)
Hezký zbytek dne všem! :-)

Hančo, řekla bych to takto: obsedání a základní výcvik je cosi jako samostatná disciplína. Kůň se přitom učí plno věcí, které jsou vlastně proti jeho přirozenosti. Například syrový kůň jde PROTI TLAKU, kdežto kůň vychovaný a správně cvičený TLAKU UHÝBÁ (většinou holeni při pobídkách). Tohle uhýbání se pak využije při pobídkách ze sedla.
A stejně tak ta práce ze země předtím! . Ne jen tak nějaká, ale zas - ustupování tlaku, ohýbání, následování... plno věcí, a to všechno s někým, kdo to už dělal, rozumí řeči koňského těla a koně nezakyselí, ale naopak zaujme.
Tempo pokroku v této fázi určuje ten kůň sám. Jde o to, aby byl a zůstal ochotný a důvěřoval lidem - a jedině tak se může učit tyhle nové věci. Jakmile se jakkoli brání, je to špatně a v tomhle stavu se kůň nenaučí vůbec nic (event. leda to, že mu to prošlo...)
Jinými slovy: majitelka koně ti nemůže svěřit "koně na ježdění", aniž by měl on sám základy jezdecké práce. Napřed musí udělat - nebo zajistit jinde - jeho základní výcvik a výchovu, aby byl vůbec jezdeckým koněm, který zná alespoň základní pobídky; rozumí jim a akceptuje je.
Takhle to JE. Není z toho úniku, nijak. Každý neosednutý kůň musí projít touto výchovou. KAŽDÝ. A dělat to samodomo bez zkušeností - z toho by byl akorát malér, pro tebe i pro toho koně. Opravdu.
Jasně, najdou se místa a lidi, co si obsedli koníška sami a bez zkušenolstí a ten koník jim nějak chodí. Nu proč ne? Třeba je to totální salámista, nebo je zlomený, nebo... No, to je fuk, ale obecné základní návyky mu budou chybět tak dlouho, dokud se k otmu někdo z jeho budoucích majitelů nevrátí. Protože tihle samodomo vychovaní koníci často končívají tak, že jdou z ruky do ruky a jejich pověst nezvladatelné potvory jen sílí ... protože ti koně prostě neznají obecně používané pomůcky (neboli: nejsouo řádně příježděni) a nový majitel zas nezná ty záhadné povely, díky kterým se dařilo ho jakž takž jezdit u původního majitele. Neboli, slovy Karola Hollého: koně můžete naučit nacválat zataháním za ucho - ale co se bude dít, když bude prodán? 8-)