Zdravím, všechny.
Děkuji za reakce na můj příspěvek. Štěně jsme si nakonec nechali a máme se moc dobře. :)

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Já přesně tohle znám, ale s koňmi. Když jsem si pořídila prvního mlaďocha, prvních pár týdnů jsem propadala panice, že ho nezvládnu vychovat, že ho nenaučím ani základní věci, jako základní manipulaci a nechat se ošetřovat atd. Jezdila jsem za ním se staženým žaludkem. Po pár týdnech to přešlo a byl to ten nejlepší parťák, jakého jsem mohla mít a vše se nám skvěle dařilo, prostě to byl opravdu ten vysněný koník. Pak jsem o něj tragicky přišla. Pořídila jsem další mládě a ty pocity byly opět dost podobné. naštěstí už jsem věděla ze zkušenosti, že to přejde a taky jo, teď už si zase užívám mláďátko a výchovu a výcvik.
Dejte tomu šanci a nelamte to přes koleno, přijde to samo, věřte

Moc děkuji za reakci. Taky mám právě pocit, že to štěně nenaučím ani samotě nebo základní povely. 😅 Paradox je, že jiným lidem občas pomáhám s výcvikem. Je mi líto vaší ztráty. Přeji mnoho sil..

manitschka napsal(a):
Rozhodnout se musíte vy, jestli to chcete zvládnout, nebo nechcete zkoušet zvládnout. Samozřejmě i s ohledem na stávajícího psa, ten je se štěňátkem ok?
Jinak stav jako takový se zvládnout dá, já to měla se všemi zvířaty, s věkem a počtem se to zlepšuje. U prvního vymodleného pejska někdy ve dvanácti či třinácti (mých) jsem to moc nechápala. Ale nějak to odeznělo, už si to přesně nevybavím s podrobnostmi. Když jsem si v jednadvaceti pořídila koně, trvalo to pak pár měsíců, já tomu stavu obecně říkám morální kocovina, prostě úzkosti a neopodstatněné paniky a deprese z toho, že to nezvládnu a nebudu dost dobrý majitel, dokonce jsem kvůli tomu tehdy změnila VŠ z překladatelství na zootechniku. 😁 Koně mám aktuálně 15 let. Jinak v době předcházející pořízení jsem deset let trávila na statku pět a více dní v týdnu, dělali jsme kolem koní úplně všechno, jezdila jsem závodně, měla jednoho z oddílových koní téměř plně na zodpovědnost - to jen pro ilustraci, že ten pocit nebyl tak úplně opodstatněný. 😇 V průběhu těch 15 let proběhlo pořízení dalších dvou psů a dvou koček. Jako, trochu nervozity bylo i teď naposledy (před rokem a půl), ale už s tím dávno umím pracovat. Celkově to obnášelo hodně práce na vlastní psychice, protože to pochopitelně byla a je jen součást celku, tedy u mě, nevím jak u vás. To jen k tomu, že zvládnout to jde.

Ahoj, děkuji za reakci. Je pro mě důležité vědět, že jsou tyhle pocity vesměs normální, a že je mají i jiní lidé.

Trickyvoo napsal(a):
A co váš původní pejsek, jak ho přijal? Co zkusit to brát tak, že to není jen váš pes, ale kámoš i pro toho vašeho. Co znám třeba psy, ke kterým přibyl další pes, tak dost často ožili. Bylo vidět, že ten psí život je pro ně najednou veselejší.

Zdravím, zatím mi přijde, že ho starší toleruje. Občas se čuchají, někdy spí vedle sebe, jindy chce mít ten starší klid, tak je na něj nevrlý. Každopádně mám pocit, že to snáší lépe než já. 🤨 😅 Jinak ten starší je ještě taky mlaďoch, ale samozřejmě ho mám vychovaného tak, jak potřebuji. Vůbec si však spolu nehrajou, ale to asi není úplně důležité. Taky mě teď napadlo, jestli není radši sám. Přece jen pár let byl zvyklý být jenom sám. Ale taky je možný, že časem za něj bude rád... Díky za příspěvek.

Zdravím vás, potřebovala bych poradit a znát zkušenosti ostatních.

Mám už dospělého pejska, kterého hrozně miluju. Okolí si myslí, že jsem na něj až moc fixovaná. Děláme různé psí sporty, máme aktivní život.

Dva roky jsem mluvila o tom, že bych chtěla dalšího psa. Hledala jsem chs, spojení, těšila jsem se. Dokonce jsem měla schované štěněcí hračky po starším pejskovi, protože jsem byla přesvědčená, že ten druhý pejsek prostě bude.

A teď tu je. Pár dní. Je to zlatíčko, hodný, učenlivý. Prostě zdravé štěňátko. Ale já mám najednou v sobě nějaký blok. Přepadl mě hrozný strach, že nezvládnu dva psy. Mám problém s ním navázat vztah. Mám pocit, že se nedokážu rozdělit pro dva psy a zároveň chci pro oba jen to nejlepší. Nevím, kde se to ve mě vzalo, protože jsem vždy chtěla, aby byli doma dva a opravdu jsem se na to připravovala. Dokonce jsem i vyrůstala vždy se 2 nebo 3 psy. Jsem z toho tak zničená. Přemýšlím, jestli jsem neudělala chybu a štěně jsem si neměla brát. Chovatelka říká, že to jen možná chce čas, ale ja nevím.

Chci to řešit co nejrychleji, aby si štěně na mě moc nezvyklo kdyby došlo k tomu nejhoršímu. Našla jsem, že se tento stav nazývá "puppy blues", a že jde o něco jako depresi. Nevím teď co mám dělat a jak se rozhodnout. Jestli to přejde nebo ne.

Je pro mě důležité o tom mluvit, zajímalo by mě jestli s těmito pocity má někdo z vás zkušenost... O druhém pejskovi jsem opravdu mluvila přes dva roky, takže jsem to i dostatečně zvážila, všechna plus i mínus. Ale nikdy by mě nenapadlo, že budu mít pocit, že se nemohu rozdělit pro dva psy, a že v mém životě může být jen jeden.