Ani moc ne, je to cítit trošičku rybinou, ale jen když se v tom nimrám a strkám do toho půlku nosu...

Foto 3.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Foto 2.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Foto 1.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Dobrý den,
mohu se zeptat na druh těchto zelených řas?
Děkuji.

Tak situace se trochu změnila - manžel, který mi až doteď tvrdil, že se psem nechce mít nic společného, mi sám navrhl, že by vozil psíka (kdyby byl malý) sebou do práce.
Nechci vysvětlovat, kde pracuje, ale je to taková "pojizdná" práce, takže by ho bral s sebou někdy od rána, jindy by ho vyzvedl třeba ve tři, společně by jeli na místo a zatímco bude muž pracovat, pes by si mohl pobíhat okolo.
Doma bývá manžel většinou okolo páté, ještě potom dodělává práci doma a psisko by mohlo být u nás na zahradě a hlídat si páníčka v pracovně (je do ní volný přístup ze zahrady).
Že je to o dost větší zlepšení, nemyslíte? Sice to není přímo pohyb, ale zdá se vám to příhodné?
A ještě jsem to prokonzultovala s dětmi a domluvila jsem jim u sousedky venčení jejího vlčáka, aby si to vyzkoušely na vlastní kůži.
Tak co myslíte? Byl by pejsek teď spokojený?
Jen dodám - stále to zvažuji! Vím, že nemáme pro psa příhodné podmínky, netrvám na tom! Nechám si domluvit!

koňadra napsal(a):
"...Můj kamarád to vyřešil šalamounsky. Když jeho 13letý syn kňoural, že chce psa, koupil mu na Vánoce obojek s vodítkem a řekl mu, že jestli vydrží měsíc chodit ráno a večer s tím obojkem a vodítkem pravidelně na procházky, psa mu k tomu koupí. Po týdnu buzení hodinu a půl před školou...ho touha po psu přešla..."
Tak to je dost dobrý, divoženko! Takhle by to měli udělat všichni rodiče, jejichž děti žadoní o psa. Vstávat každý den - ať je pondělí, nebo neděle, ať je venku mráz, nebo lije, pes prostě musí ven. Když to vydrží s obojkem a vodítkem, potom je asi opravdu šance, že to vydrží i se psem. Jenže ještě jsou tady ta studia - kolik dětí studuje v místě bydliště? Pokud tedy nebydlí v Praze nebo Brně, kde ty možnosti mají.

A za tenhle nápad děkuji, to určitě vyzkouším :D snad mi potom dají pokoj :DDD.

Děkuji za odpovědi :)
Ano, myslím si, že máte pravdu. Skutečně to nebyl dobrý nápad a jsem ráda, že jste mi to potvrdili - jen ještě dodávám, že zahradu MÁME, ovšem menší.
Přeji všem hezký den.

Hezký den,
netuším, jestli je zde běžné se ptát na podobné věci, ale alespoň to zkusím.

Moje dětí se mne již delší čas snaž přesvědčit ke koupi pejska, ale já zatím odolávám, protože nemám pocit, že by u nás byl šťastný - chodím domů nejdříve v osm a jsem mrtvá, děti jsou doma dříve, ale mají učení alespoň do devíti.

Nicméně, časem jsme potkali naše přátele, co mají 5 let starou fenku boxera - naprosté zlatíčko. Vůbec jí nevadí, když se celý den válí na posteli, ale klidně si zaběhá i dlouhé túry. Děti to samozřejmě vzali jako argument a kamarádi se postavili na jejich stranu. Říkali, že se prý většina psů se asi tak v pěti letech zklidní a čas, který jsou doma sami, většinou prospí.
To by pro mne bylo ideální, ale stejně si myslím, že je to hrozné, pořídit si psa, který bude do sedmi večer sám...
No, vlastně ne do sedmi, děti chodí domů v pondělí v 17:00, úterý 19:00, středa 18 nebo 19 hodin, čtvrtek to je lepší, to ve tři, a pátek v 17:00.
Takže bych tímto chtěla poradit - je naše situace taková, abychom si mohli pořídit MALÉHO PEJSKA (tak do velikosti jezevčíka, max. amerického kokra), nejlépe klidného křížence z útulku, tak okolo 5 let? Byl by spokojený? Máte to taky tak? Kdyby byli malí, možná bych brala i dva, zabavili by se tím?
Ráda bych dětem vyhověla, ale nechci toho pejska trápit.
Děkuji předem za všechny odpovědi.

Tak mnohokrát děkuji za rady Určitě se pokusím to nějak vymyslet!
S přáním pěkného dne
Lucie.

Hezký den všem kočkomilům!
Tak je to tu zas - blíží se jaro, teplo, sluníčko...a taky moje každoroční "kočičí" horečka. To v praxi znamená, že se snažím opomenout zoufalou situaci v naší rodině a vymyslet nějakou možnost, jak mít kočku - nebo přesněji, jak si vzít kočku z útulku.
Nejspíš za to může moje dětství strávené u tety na venkově, kde mne ráno vítalo veselé mňoukání, na zahradě se mi pod nohama pletla koťata a večer jsem sedávala u krbu s teplým kožíškem v klíně . Bylo to krásné chvíle, ale jsou pryč a už se nevrátí. Poslední tetina kočička umřela loňský podzim a já zůstala navždy odříznutá od kočičího světa, který mi býval tak blízký a známý. Těch pár rozmazlených sousedovic kocourů, co se chodí vyprazdňovat na můj záhonek a berou přede mnou nohy na ramena, sotva mne spatří, mi nemůže vynahradit všechny moje zážitky s kočkami, a tak se už dlouho a bezúspěšně snažím vymyslet nějaké řešení. A jaký mám vlastně problém? V čem je ta potíž? Alergie.
Rozhodně nehodlám nutit přítele, aby bral léky - a stejně tak kočku. Používat na ni nějaké přípravky mi připadá dost velké riziko ohledně onemocnění kůže. Ale co mám pak dělat? Samozřejmě, mohla bych mít kočičku jen venku, o tom už jsem přemýšlela často. Jenomže...pořád si vzpomínám na jednoho venkovního kocoura, kterého jsem znala. Běhal, kde se mu zachtělo, byl svobodný a nejspíše i rád. Hrůza nastala ve chvíli, kdy se vrátil po bitce - natržené uši plné hnisu, kulhání, opuchlé oči...a nikdy jsme ho nemohli vzít k veterináři, protože do auta by za nic na světe nevlezl, natož do přepravky. Proč? Protože byl divoký. Mám strach, že se to stane se všemi venkovními kočkami - že zdivočí, nebudou mazlivé, ani přítulné, nebudu jim rozumět a nebudu je moct vzít k veterináři. Ten chudák kocour na to nakonec zemřel.
A dál mám hrůzu z další věci - že mi kočička odejde. Že si řekne: "No jo, tak tady já nesmím do tepla a do postele, ale támhle u sousedů, tam ano? Tak to já půjdu k nim..."
A tak bych chtěla všechny alergiky i nealergiky, aby mi psali svoje rady a nápady, jak moji horečku uspokojit a konečně ji odehnat. Jak zařídit, abych konečně mohla usínat s mou vlastní kočičkou v náručí...
S pozdravem
Lucka