Předpoklad za mě samozřejmě mít na psa čas a zájem a záměr se mu věnovat, je jedno kde. Zahrada je ale super bonus. Mám k dispozici u svého bytu poslední čtyři roky (byt v RD, ve vlastnictví mé drahé maminky), dědkopes v průběhu toho roku a půl jeho života, kdy jsem měla zaměstnání neumožnující psa v práci, v létě jednoznačně před interiérem preferoval povalování na zahradě a případné zahradničení s mámou.
Jinak momentálně s pubošem se tuze hodí, když pracuju zrovna od sebe. Dělám když, tak dvanáctky, takže během práce na venčení hoďka místo polední pauzy. Jdeme vyvenčit kolem komína a zbytek času lítame, cvičíme a hrajem si na zahradě, což je ve městě pro mýho turbopsa mnohem lepší vybití než procházka v parku na provaze, když máme takhle omezený čas. Sám tam ale být nechce a není důvod, kdyby musel, asi půjde časem zahradničit samostatně a nebo možná přeleze ten 2,5 plot jako prd a půjde vstříc lepším zítřkům. Na hraní jako hraní (nemyslím čuchání nebo hlavolamy) ale teda obecně za nás interiér tak leda tovární hala. :-)

Můj pes by zahradu ocenil. Já taky, že by se tam ráno šel vyčůrat a já bych se před procházku mohla v klidu nasnídat.
Ad toto, stopro, hlavně když není teplo. Letošní zimu jsme díky současné situaci strávili téměř celou na chalupě v Jizerkách, a první ranní venčení bylo fakt jen obalit se dekou a vypustit, zlatá zahrada. Mimochodem se tam pes skvěle naučil na povel vyčurat - za podpory mínus patnácti a metru sněhu, pak snídaně, obalení vrstvami, běžkami či snowboardy, a celý den venku. No a pak před spaním úplně stejně.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Kafe je zdravé. Teď nevím, v jakém množství, akorát že holky zvládnou kafe víc než kluci a fakt má být k něčemu dobré. Někde jsem slyšela, že pro žaludek je to nějaké agresivní nebo co, že s mlékem je to lepší, jenže detaily jsem cestou poztrácela, jakož i fakt, že si vůbec nepamatuji, jestli to byla vědecká pravda nebo výžblebt nějakého bulváru.

Kafe je zdravé, protože je nejlepší! :-) Jako nevím, jestli existuje něco, bez čeho bych se tak strašně nechtěla muset obejít. Asi sýr. Taky mám ruční mlýnek. A přímý zdroj kafíčka z Etiopie (přítel tam několikrát do roka pracovně jezdí). A je až komický, jak moc jsem bez toho kafe nepoužitelná, nejen ráno. Nejspíš proto, že prostě nechci. :-)

Já neoblibuju fanatismus, v žádném směru. Ani tedy jídelní či krmivářský. V okolí to mám podobně, asi vrána k vráně, jíme víceméně zdravě, kvalitní potraviny, možná to souvisí i s tím, že jsme dost mlsní. A hodně se hejbem. Co žere moje zvěř řeším, ale nijak hystericky, gramy neodvažuju, povědomí o potřebách mám, zajímám se, ale hlavně se řídím kondicí a možnostmi. Pes je na mase, protože je furt se mnou, kočky mají trvale k dispozici kvalitní granule, protože jsou někdy samy, maso k tomu. Kůň většinou třísložkovou dávku ze statkových krmiv, ale žral i granule nebo müsli, když to vzhledem k možnostem ustájení bylo vhodnější. Nekrmím hnusy, nejím hnusy, ale hříchům se nebráním. Zvířata dostávají pamlsky, já si klidně dám cestou z hospody kebab nebo strávím tři dny na fesťáku o pivu a burgrech. :-) Můj trvalý "hřích" je kafe, toho vypiju mnoho, ale sladký pitínka taky nejedu, voda, nebo max bezová štáva a pomeranšovej džusíček (bože JAK se mi stejská po Korfu, kde ten fresh měli všude a za pusu) či kokosová voda - obzvláště v případě trošku kocoviny.

Nikoho, kdo by krmil sebe mekáčem a psovi kupoval bio a vážil podle tabulek (případně naopak), neznám. Naštěstí.

Ale jsem se chtěla zeptat, fotografuje někdo tak, že nic neupravuje? Já nic nefotím, jen koukám.. a mě vždy chytne myšlenka v té fotografii, ne její dokonalost.


Megi, třeba já jo. :-) Jenže já asi spíš tak jako vyrábím momentky. Mám i docela slušnej foťák, ale je ho pro mě škoda, nosila jsem ho s sebou akorát tak když jsem předloni v létě byla půl roku pracovně v Řecku a neměla každý výlet plné ruce psů, koní, míčků, kafe, pamlsků pro všechny živočichy etc. Mně se třeba moc líbí, jak fotí moje ségra, fotí na analog, její fotky mají skvělou jiskru. Upravování a aranžovaný fotky mě úplně neberou. Ale tak já neumim fotit vůbec, žejo, tak radši maluju.

Momentálně 25 minut autem, když jedu od sebe, 40 když od přítele. Co mám auto, bylo to tak v rozmezí 20 - 50 minut do všech stájí, ve kterých jsme byli. Dokud jsem auto neměla, většinou hodinu až dvě, i dvě a půl, hrůza, zlatý vozítko. Když jsem jezdila do práce do jedné stáje a za svým koněm do jiné, trávila jsem v MHD a PID (plus pěškobus) průměrně tak 6 hodin denně, nicméně využito beze zbytku, buď jsem spala, nebo louskala skripta. :-)

Přidám nějaké fotky sněhobahna a psa, který se moc rád fotí, v kombinaci s nešikovným fotografem. Obzvláště si prosím povšimněte mizející šmouhy na zasněžené louce, to jsem se o focení zmínila nahlas - taky bych prosila online kurz od Nefret! :-)
Mi to poslední dny většinou vychází tak, že vyjdu z baráku a ok, nebo dokonce sluníčko, a dojedu na stáj v totální vánici, mlze, nevidím na krok a ze všeho nejvíc se mi chce otočit auto a frčet zpátky na pohovku. Pak se to skoro až vybere, samozřejmě ohavně falešnicky tak na první půl hodiny, no čepici jsem naštěstí nesundala ani jednou. :-) Když jdu venčit v Praze, tak to vždycky nějak vychytám, ale to radši zapadám sněhem, než se snažit vlkodlaka vylítat v městských lesoparcích, se současnou koncentrací lidu nemožné i ve všední den dopoledne.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

marcelaamax napsal(a):
Tak to jsem ráda :-)

U nás to bude na dýl, pes ráno chodil po třech... Takže si dneska dáme klidový den na zahradě, což se mi celkem i hodí, protože potřebuji dělat nějaké kytky.

Edit.: Jinak ráno jsem byla s fenou na veterině a blbost některých lidí fakt nepobírám . Bylo hezky, tak jsme čekaly venku, my a před námi ještě paní s maltézákem v tašce. Ze dveří ordinace vyšla paní s westíkem na flexině, flexinu "nestopnutou". Pes vyrazil rovnou k nám a paní se ještě smála, že se jde pozdravit. Fena sice psy nežere, ale na vodítku se kamarádit prostě nechce, a už vůbec ne před veterinou, kde hrají trošku roli nervíky. Takže začala řvát, to už byl pes na dosah u ní, takže jsem ji za obojek stáhla za sebe, stoupla si před psa a koukala na paní, co teda jako ona. No tak se hrozně zarazila, že se teda asi zdravit nechce a na tom joju si psa pomalu po kouskách rolovala zpátky k sobě. Chtěla jsem něco říct, ale zhluboka jsem se nadechla a byla zticha . Jako já nevím, jsem divná a nepřijde to normální jenom mě? . I když jsem měla naprosto nekonfliktního a přátelského psa ke psům, tak by mě ani nenapadlo vyjít z veteriny se psem na flexině a nechat ho jít támhle někde 5 metrů zdravit psa.

Když jsem dělala na veterině, celkem často lidi odcházeli z čekárny se psy navolno...ordinace na rohu, na křižovatce, uprostřed města. A když je člověk upozornil, že ti psi často dost vylítnou, protože radost, že to mají za sebou, a že se nám tam takhle už dostkrát i rovnou vrátili, protože vlítli pod auto, tak byl ještě za škarohlída a otravného de.ila. Nebo lidi, co kočku v čekárně pouští z přepravky... Pokračovat už radši nebudu. :D
Vyrážíme ven, včera vlkodlak poprvé vlezl celý do vody, plavat ještě ale nezkoušel, uvidíme, jestli nezkusí dneska.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Já jsem včera konečne ulovila nějaké jakžtakž fotky za použití finty "čekej" a "kuk" s už namířeným mobilem. Procházka super, jen sluníčko bylo předtím a potom, ty tři hodiny na prochajdě just ne. A dneska jen párkrát okolo komína, protože práce. :-/ No, vynahradíme si to zítra, to má být taky parádně. Vlkodlak ale funí jako parní lokotka, snad si zvykne..
A k tomu výše zmiňovanému šedivění, pubošovi by podle informací z útulku a od MVDr. měly být necelé dva roky, ale šedivej je slušně. Asi taky šílenstvím.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Tohle je takový pěkný téma a já už se několik týdnů snažím vyfotit nějakou použitelnou fotku, kterou bych sem mohla dát, ale prostě se to nedaří. Když už je tam celej pes, tak je šmouha. Když ho odložím a chci vyfotit, vypadá jako ztělesněné zoufalství. Fakt nerad se fotí. Máme toho až moc společnýho.
Jinak dneska paráda, patnáct stupňů, jasno, louky pohnojený močůvkou, přešťastný pes, který samozřejmě zvládl vyčíhat okamžik, kdy jsem ho nemonitorovala...a taky první velké auvej, když mu dnes prvně kůň přišlápl packu. Jsem moc ráda, že se to stalo až po půl roce, ze začátku se jich celkem bál, teď už bylo jen velké bréče jak se leknul, pak mi ji přišel ukázat, abych pofoukala, a dobrý. :-)

NE, pro začátečníky fakt ne. A do rodiny začátečníků za mě teda už vůbec ne. Přítel je začátečník, a přestože má cit pro zvířata, zajímá se a nechá si poradit, tak občas jsou situace, které musím hasit na obou stranách, představa, že tohle bude páchat třeba pětičlenná rodina a nikdo nebude jaksi "psoznalec", no potěš koště...a to je náš puboš vlastně celkem tolerantní ťutín.

Mám svoji druhou malinu, je to můj druhý vlastní pes, nicméně předtím byli psi rodinní, stájoví, sousedů...se kterými jsem se všemi intenzivně vyrůstala, žila a pracovala. Malina je ale úplně jiná liga. Moje maminka pořád mrčí, kdy že už jí půjčím pubescenta na běhání, a mračí se, když jí vysvětluju, že si ještě pár let počká. :-) Zamlada měla boxera, NO, ale aktivně pracovala se psy naposledy tak před třiceti lety..s mým předchozím maliňákem vycházela fajn, jenže to mu bylo tak sedm, osm, když jsem jí ho začala půjčovat, a pes byl 99% spolehlivý a socializovaný snad na všechno na světě..

Jo a aktivní, pod tím si musíte představit ale hodiny denně. A ne dvě či tři, s rodinou batolící se okolo. To nestačí. Spoustu času je třeba věnovat pouze a jenom psovi. Mít například třeba jen normální práci (myšleno s normálním úvazkem a klasickou pracovní dobou), do maliny v životě nejdu, a to mám vlastně obzvlášť v současné době volný čas fakt volný jen pro zvířata.

Inspektor Pišišvor napsal(a):
Já si dala do báglu průkaz koně - jsem tam jako majitel, a v očkování je i to, kde kůň stojí

Taky jsem chtěla vozit v tašce průkaz, ale můj mnohem praktičtější a s mou schopností zapomenout i vlastní hlavu obeznámený přítel mě osvítil a mám tedy v telefonu nafocenou smlouvu o ustájení. :-)

Nicméně u spolujezdce asi leda to čestné prohlášení, no, nebo ho/ji nechat zapsat do té smlouvy.

Mám teď svého v pořadí druhého maliňákoida, mlaďase, oba pořízení z útulku takže PP není, povaha i vzhled odpovídá. Nejsem žádný expert, ale málo času a žádné cvičení / práce hlavou mi přijde jako recept na problém, minimálně u nás je to znát už po jednom dni, když pracuju a jdeme jen na krátký procházky (dělám dvanáctky, home office, takže ráno čůrací, odpo hodinka místo polední pauzy, večer plusmínus taky tak), když mám zrovna volnější chvilku tak něco pocvičíme, zahrajem si hlavolam apod, ale pes mi druhého dne stejně leze po hlavě a potřebuje pořádně vyřádit.

Mám tedy dva dotazy: 1. Jak docílit toho, aby věnoval pozornost mě v přítomnosti jeho hlavního pána?

To si taky myslím že půjde těžko, našeho psa jsme si pořídili s přítelem oba, ale víc s ním od začátku pracuju já - já jsem ten hlavní páník, mě poslouchá víc, mě sleduje jako stín, stejně jako u marcelaamax s přítelem nechce jít ven když já jsem doma. Když jsou spolu sami, funguje fajn. Občas mají nějaký komunikační problém, pro přítele je to první pes, nicméně když má přítel chuť a pár dní s ním víc cvičí a blbne, je to hned mnohem lepší, když na to dlabe, pes na něj dlabe taky.

2. Jak si získat jeho respekt tak, abych byla schopna jej zvládnout v jakékoli situaci při venčení?

Zkuste se mu prostě hodně věnovat. Hodně společných aktivit, her. Když nemůžete na cvičák, jsou knížky, videa, webináře. Vezměte stopovačku a jděte se psem do lesa, na výlet. Zabavte ho, utahejte, hrajte si, cvičte po chvilkách během procházky. Nepouštějte ho ze šňůry, pokud utíká za zvěří, i na stopce se dá pes vylítat a zabavit, navíc si můžete pohlídat splnění povelů. Když půjdete do přírody, nepotkáte zas tolik psů a motorek, jestli musíte do lesa projít nějakou frekventovanou trasou, dejte psovi koš, když si do něj ze strany cvaknete druhé vodítko, dá se mu případně otočit hlava od psa / motorky, a nikam vás neodtáhne. Nebo pořiďte halti ohlávku, může ji mít prostě na hlavě a přepnete když uvidíte problém. Pokud mu nabídnete hodně aktivit a nadšení, pochvalu, úspěch, možná ve výsledku páníka za vás i rád vymění. :)

Beru obcas z Vetamixu, kvalita i zavoz byl vzdy ok, ale neberu pravidelne, mam maly mrazak a dost pendlujeme, takze kupuju maso v 90% od reznika nebo v krame. A info pro CharlieBrown, pes ma temer tech zminovanych 30 kilo a vychazi to jen nepatne draz nez kvalitni granule.

Dlouhodobe tanec a zimni sporty - snowboard (driv lyze), bezky. Vsechno delam od mala, lyze vlastne co jsem zacla chodit, tanec od peti let, kone vlastne "nejkratsi" dobu. :-) Ma to teda tu nevyhodu, ze bez moznosti pohybu jsem nesnesitelna, hyperaktivni, a psychicky ve vyrazne nepohode. Narazove spoustu dalsiho, namatkou treba joga, plavani, windsurfing...a hodne toho nachodim, se psem, ale nejen kvuli nemu. Ten tanec ted posledni rok teda moc nic, hodne mi to chybi.
Nicmene nejlepsi kombinace byla kdyz se mi nejakou dobu darilo stihat k intenzivnim tanecnim treningum a jezdeni jeste intenzivne i tu jogu, rytmus, balanc a uvolneni na uplne jine urovni. :-)

Pokud mate klasickou praci po-pa s cestou nejakych 10 hodin denne, a jste na to sama a psa nelze vzit s sebou, je to podle me blbe a nedelala bych to. Prvniho psa jsem si brala do skoly i do prace, po zmene prace jsem mela zkraceny uvazek a pes v lete zahradu, navic byl uz starsi pan, v zime tech sest hodin v byte no problem. Ted mam mladase, porizeneho do rezimu home office, az se vratime do normalu, stejne budu home office z 50ti procent a ve zbytku je bud zrovna doma pritel, nebo vyvenci pres den bracha, pracuje kousek, ale to je situace, ktera muze nastat tak jednou, velmi vyjimecne dvakrat do mesice.

Inspektor Pišišvor napsal(a):
No, já neměla chuť cestovat, ani jiné koníčky, ale paradoxně vlastní kůň mi znemožnil asi hodně dobrou karieru v dostihovém sportu, protože po stáží u trenéra Olehly (tenkrát ještě ve Světlé Hoře) měl o mě jako jezdce velký zajem, ale podmínka byla BEZ KONĚ.

... tak jsem šla k jinému trenérovi, kde to sice nevadilo, ale jezdila jsem jen samé "křápy", a za rok jejich sponzor zkrachoval..., a s vlastním koněm mě nikde vzít nechtěli, anebo bych tam dělala jen na jeho ustájení.

Jo, ja mam sice ted cas uz i na ty jine konicky, i to cestovani jsem v poslednich letech trochu dohnala, ale sportovne jezdeckou karieru (ne tedy dostihovou), o kterou jsem dost stala, mi vlastni kun taky znemoznil, z podobnych duvodu jako vam. :-) Byla jsem dost sikovna, nabidky nejake slusne, jazykova vybava...no, bez kone. A na sport jakysi s vlastnim uz proste nebyly kacky, a ted mu bude 18. No, co uz, zejo.

Inspektor Pišišvor napsal(a):
No, ono bude asi i trochu haló, až rodiče zjistí, že ty skutečné náklady nejsou zdaleka jen ty avizované 3500, nebo až ustajovatel bude mít slečnu s koněm v hrsti, a zvýší nároky (ať už ve formě práce, nebo třeba nějakých nepublikovatelných "bonusů" ve chvíli kdy jí padne 15. rok🤫).
To se pak blbě odchází, když není kam...

Naprostý souhlas. Já si koně pořídila ve dvaceti, na VŠ, s tím že půlku ustájení odpracuju, a zbylé výdaje půjdou za mamkou, no po jednom semestru jsem přecházela na dálkové studium a nastupovala do práce.. Narozdíl od zadavatelky jsem nepomáhla na stáji půl roku, ale chodila tam cca 10 let průměrně tak pětkrát týdně, spíš víc, a dělaly jsme okolo koní úplně všechno, statek se čtyřiceti zvířaty, ani tak jsem neměla úplně přesnou představu, co obnáší skutečně vlastní kůň.

Koně mám 14 let. Většinu života byl na pastevku, poslední cca 3 roky na noc box, výdaje ale plusmínus stejné, průměrně tak 10 tisíc měsíčně. Aktuálně třeba za prosinec zatím 16500 - sešel se nákup nějakého doplňkového vybavení, fyzio a kovář v jednom měsíci. Podotýkám, že valach je vcelku bezproblémový, nemá žádné chronické onemocnění, není trhač dek, a jsme aktivně rekreační, tréninky nejsou pravidelný výdaj.

Zadavatelko, bohužel nepředpokládám, že jste schopná to ještě zvážit a přehodnotit. A nemyslím, že domýšlíte do důsledků, že je to fakt "něco" za téměř vše ostatní. Pokud tedy můžete postrádat minimálně těch 10 tisíc měsíčně, máte řešení na nutné větší výdaje (já si třeba na akutní operaci koně těch 100.000 půjčovala, vám ještě pár let nikdo kromě rodičů nepůjčí), nemáte žádné jiné koníčky, chuť cestovat a třeba i studovat nebo pracovat v zahraničí atd atd, tak držím koni palce, asi nic jiného nezbývá, no..

@marcelaamax: máme to stejný. Pes při jídle vdechne celý obsah misky v podstatě okamžitě, krmený je třikrát denně, na mase, do toho spousta pamlsků (převážně sušený maso) a co dalšího ze mně upadne, prostě víceméně žere taky furt, a nepomáhá to. Jsem na tom jako vy, kuřecí křídla, krky, doufala jsem, že půjdou kachní, že by třeba aspoň překousnul, jak je to takový velký a dlouhý, ale on to vcucne celý. Stehna, hřbety, čtvrtky je taky schopný vsát vcelku. Takže dávám ty krky a křídla, a roztloukám to paličkou.. No a mletiny. Nevím, jestli se někdy naučí kousat, nemyslím, ale ještě doufám. :-)

Psa bych si rozhodně nijak nutit nebo lámat nenechala. Pokud nemá o bližší kontakt zájem, rozhodně mi uvedené jednání přijde kontraproduktivní.

V Praze mám osobní a důvěryhodně zprostředkovanou dobrou zkušenost s Pesoparkem v Uhříněvsi a Haf Bez Obav, to jsou tuším Stodůlky a Řeporyje. Zkuste kouknout na stránky, třeba vás některý zaujme. My chodíme zatím na základní poslušnost, sportovku a další tréninky mají ale v rozvrhu taky. :-)

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
.... u nás do toho naopak pes dorostl, myslím, že poslední "hřebíček" byl, když jsme přibrali do smečky manžela, to už přitom psovi bylo 7-8 let... až pak jsem musela začít reálně řešit vítání náhodných kolemjdoucích :)

U nás se to taky u předchozího psa s věkem nelepšilo, většina lidí mu teda byla díky každodennímu pohybu po Praze putna (pokud na něj nepromluvili), ale byl schopný okamžitě vyrazit kamkoli za člověkem nesoucím hudební nástroj, nebo mě zkoušet odvléct přes park k nějakému muzicírujícímu posezení, protože "nazdááár, už jsme se tááák dlouho neviděli"...většina kamarádů včetně přítele jsou muzikanti. :-)

Současný smeták miluje psy a vrhal by se za všemi, hračky ani pamlsky v ten moment nezájem, takže ze začátku jsem prostě míjela či měnila směr velmi svižně, a pečlivě jásavě chválila jakýkoli pokus o normální pohyb mnou zvoleným směrem, samozřejmě na krátkém vodítku (nadšeného pitomce v saltech dva metry nad hlavou), on je ale bytost toužící se zavděčit, takže po dvou měsících zvládáme psa na protějším chodníku jen monitorovat a obrovsky vrtět ocasem, ale pokračovat naším směrem na volné stopovačce, při nutnosti míjení musím přivolat a vzít na krátko, ale už jde po zemi. :-) Čili pro zadavatelku, psa na vodítko, tedy mechanicky zabránit obtěžování okolí, a učit chování, jaké si při míjení lidí představujete. Zvolte motivaci, na kterou váš pes slyší (hračky, jídlo, pochvala,...) a nepočítejte, že to bude zítra.