Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
OT: k tomu videu, jsem si všimla, že ty zadní "křižové" zápinky mezi zadníma nemá vůbec křížem, ale jen kolem nohy, jak zapínáte vy?

Já zapínám křížem, naučili mě tak ve sportovce, kde jsem pracovala, a taky se prvně potkala s nějakým systematičtějším a běžným dekováním. V současném ustájení jsem se se zapínáním okolo nohy potkala poprvé, je ale pravda, že letos je první zima, kdy mi koně oblíkají na stáji podle počasí, dokud nebyl v noci na boxe, deky jsem řešila já.

alfi pav napsal(a):
Když to mém koni je a má to zapnuté aby mu to sedělo, tak vypadá zabalený jako v té bucasce, ne jako v té odpocce

Mám tak ale všechny deky, tak mi to nepřišlo nijak zvláštní.. Záleží přece i na tom, jak to zapnete - když volněji v plecích, tak vám sjede dozadu ke kohoutku i ta bucaska

No, právěže ne. :-) Bucasky nemají vepředu nastavitelné přezky. A ten střih mají prostě vyšší, když to porovnáte s "normální" dekou. Když jsem měla například HKMku střihu té odpocky na fotce, tak i když jsem ji zapla natěsno, tak prostě ležela na kohoutku tak jak ta odpocka.

Každopádně díky moc za info, asi to teda risknu.

alfi pav napsal(a):
Nemá polozvýšený střih (polokrk), je vepředu jako klasické rovné deky, ale na kohoutku podšitá neoprenem aby neodírala

Stájovka má navíc i vycpané panely kolem kohoutku, aby to koně nedráždilo při dlouhém nošení - ty jsem doteď na žádné jiné dece neviděla

Obě deky mají i dvě poutka v zádovém švu, za kohoutkem a na zádi, takže se to z koně líp stahuje dolů - super hlavně když je ta venkovní zaprasená a mokrá zároveň...

Nemyslela jsem polokrk, ale prostě střih jako Bucas deky, na užší koně, s tím, že deka nemá ten rantl přímo na kohoutku, ať už podložený či nikoli, první obrázek. Protože pokud má střih jako ta odpocka na té druhé fotce, je to pro nás bohužel nepoužitelný. :-(

Oni to tam i píšou, cituji ze stránek Decathlonu: "Prodloužená krční část zakrývá kohoutek a chrání jej před odřením." Podle fotky to tak docela i vypadá, jenže právě ne vždycky tyhle popisy odpovídají skutečnosti, no...

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

alfi pav napsal(a):
U mě deka byla nejvíc venku v průběhu normálního zimního dne (dekování od cca přelom říjen/listopad) a vydržela. Na čistě pastevním režimu jsem ji nezkoušela. Sice jsem ji původně před pěti lety pořizovala pro kobylu, která původně na 24/7 byla, ale shodou okolností se pak stěhovala do klasické stáje.

V zimě většinou nejezdím na krev, aby se kůň fest opotil, takže domů z práce chodí suchý resp. téměř suchý a když šel pak hned do výběhu, tak mu nic nebylo.

Deku jsem v Čechách nekupovala, ale měla jsem ji v ruce před vánocemi (Brno Modřice) a je stejná, jako ta z Francie, to samé i s tou stájovkou.

Decathlon nabízí možnost objednávky na prodejnu - můžete si ji prohlédnout a když se vám nebude zdát, tak nekoupit... Jak jsem ale psala, kvalita zpracování je v rámci té ceny nesrovnatelně lepší s dekami jiných výrobců stejné cenové kategorie - osobně bych ji srovnávala s dekami kolem 4-5tis, tam by to srovnání v rámci kvality už bylo asi odpovídající.
Osobně mám ale z Decathlonu hodně věcí na koně i jezdeckých na sebe a nikdy jsem s žádnou neměla problém co do kvality.

Super tip, díky moc, už dlouho jsem přemýšlela, jestli zkusit z Decathlonu i deku. Když ji máte, ještě jsem se chtěla zeptat na střih, chápu správně, že je podobná Bucasce, s takovým tím polozvýšeným střihem? Bucasky koni sedí suverénně nejlíp, třeba z HKM v klasickém střihu měl otlačený kohoutek..

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Lecky ale i lidé, co měli psy a stáda na starosti, na psy řvali, házeli po nich kamením, klacky, psi poslouchali velmi neochotně, kamarádovi se tedy nic nestalo, ale občas to bylo dost těsné.
manitschka, a jaké jsi měla představy? že co pastevec to šustakynolog?
nene.....
a o tom ti psi jsou, o samostatnosti, ne o spolupráci s člověkem, ne o poslušnosti, ale o pudech a instinktech

Nedávno jsem viděla video někde Rumunska, a tam smečka nějakých tamních pastevců docela na sprosto napadla chlapa na kole, co jel normálně po cestě okolo - to co tam ten člověk absolvoval byl boj o holý život!
pokud se jedná o totéž video, které jsem viděla já, tak tam žádný boj o holý život fakt nebyl.....

https://www.youtube.com/watch?time_continue=17&v=67ObjymUif8

Nene, já si právě představu snažím udělat. :-) Prostě jsem se jen zeptala. Když je zadavatelce dotazu vyčítána přemíra agrese, a podle toho, co jsem slyšela, je agresivní komunikace s pracujícími psy v jejich "přirozeném prostředí" běžná, tak mě jen zajímalo, jaké mají zkušenosti ti, co tam byli. Nic víc, nic míň. My jsme letos v bosenských horách žádná stáda nepotkali. Já bych takového pséka nechtěla ani výhledově na usedlost s polnostmi, nemyslím, že bychom si seděli, ale nic proti nim nemám, jen se zajímám. Nikoli ve zlém.

Edit: to měla být reakce na hmn_, ale nějak se mi tam ta citace nezobrazuje..

Nemám naštěstí zkušenost s volně pobíhajícím pastevcem, klidně přiznám, že se jich celkově spíš obávám, nnevyznám se v tom, jak se tváří. Předpokládám, že nějakou mimiku mají, ale oproti jiným plemenům minimálně pro mě mnohem hůř čitelnou. Ještě když jsem měla westíka, dvakrát jsem ho tahala jinému psu z tlamy, reakce naprosto automatická, vůbec jsem neuvažovala, jestli se mi může něco stát. Nikdy to nebyla vina mého psa, jednou blbá situace - procházel na statku na dvoře kolem dobrmana, ještě jako asi půlroční štěně, znali se, jenže když dobrouš zrovna ukořistil suchý rohlík, nesměl se jiný pes objevit v dosahu několika metrů. To jsem skončila s prokouslou rukou, vyměnila jsem ji za psa. Podruhé, už jako dospělého psa, si ho odnesl na zahradu NO, šli jsme okolo na výletě, normálně po turistické značce, vyběhl od chalupy. Vůbec jsem neuvažovala, vlítla za ním, zkopala jsem ho, můj pes prokouslé stehno, já kupodivu nic, NO pustil a utekl. Bylo mi asi 15. Psy moc neřešíme já ani můj současný čokl, ale když k nám nějaký běží, ať už samotný, nebo s pánem kdesi, taky ho vyhazuju, naštěstí zatím vždy stačilo hlasem, postojem. Můj je vcelku OK, o psy spíš nestojí, ale má spondylartrozu, když na něj někdo hamtne nebo do něj víc strčí, tak si servítky brát nebude, kromě toho by mu to mohlo pochopitelně i ublížit.

Nicméně nevím, jakou máte kdo zkušenost s pasteveckými psy opravdu u stád, já osobní nikoli, ale mám dost kamarádů, kteří v posledních letech hojně cestovali po Balkánu i dál na východ. Poslední vyprávění od kamaráda, který letos v létě a na podzim projel Řecko, Albánii, Makedonii, Bulharsko a Rumunsko, bylo tedy nic moc. Někteří psi ok, ke stádům se pochopitelně nikdy nepřibližoval, prý jsou tam i porůznu info, že máte volat na ovčáky, což se snažil. Lecky ale i lidé, co měli psy a stáda na starosti, na psy řvali, házeli po nich kamením, klacky, psi poslouchali velmi neochotně, kamarádovi se tedy nic nestalo, ale občas to bylo dost těsné. Poslušných psů prý potkal určitě menšinu. To mi tedy nepřijde jako chovat se podle jednoduchých pravidel a v pohodě. Kamarád je fakt flegmouš, já bych v situacích, kdy se na mě žene několikačlená smečka řvoucích příšer moc v klidu nebyla, a to jsem narozdíl od něj na psy zvyklá. Většinou od lidí, co cestují po těchhle zemích, poslouchám, že používali buď šutry, nebo turistické hole. Pastevci tam prý se psy často komunikují stejně. Nemám jediný důvod jim nevěřit, ale ráda si poslechnu jiné zkušenosti. Byl jste tam někdo, máte nějaké bohatší zkušenosti s tím, jak to vypadá?

Terven napsal(a):
Odpověděla jsem vám, že svého koně vzděláváme pomocí pozitivního posilování a korektního tlaku. Nové cviky pod jezdcem učíme metodou postupných malých kroků s použitím odměn, čisté R+ to není. Nové věci ze země učíme pozitivkou. Pokud chcete jednotlivé postupy, tak to lituju, na to bych potřebovala dovolenou.
Cílem je pro mě pohodové spolubytí s koněm tak, aby to neprudilo ani jednoho z nás. A pokud napíšu, že důležitější než cíl je cesta, která k němu vede, zní to jako klišé, ale líp to vyjádřit neumím. Sportovní ambice nemáme. Dcery cesta je pohodové rekre ježdění a gymnastikování koně podle principů centered riding plus práce pozitivkou.
K té fajfce – nevím, jak jste přišla na to, že odmítám použití fajfky, zřejmě to pasuje do vaší sluníčkářské konstrukce. Nemám problém s jednorázovým použitím násilí v krizové situaci, vadí mi, když ho někdo používá trvale jako metodu první volby.
Když se pozitivkářský kůň rozhodne, že pracovat nechce, tak nepracuje, jenomže vtip je v tom, že většina pokročilejších pozitivkářů má spíš úplně opačný problém – ti koně jim chtějí pracovat všichni a furt  …nicméně stát se to může, většina lidí, co jsou oslovení R+ filosofií nemá problém dát koni volno, den, dva, tejden nebo kdykoliv o to požádá, protože ve výsledku budou mít koně, který bude pracovat ochotněji a spokojeněji než kdyby byl nucen . A jak už jsem psala, je na tom to krásné, že člověk musí při práci s koněm používat hlavu a vymýšlet lekce tak, aby kůň neměl důvod odmítat. A pokud přecejen, tak má alespoň dobrou zpětnou vazbu, že něco není tak úplně OK…na rozdíl od koní dlouhodobě nucených tlakem bez možnosti volby- ti jsou dost často „němí“, protože zjistili, že jejich názor nikoho nezajímá.

Trochu se ztrácím v těch odborných termitech, pozitivku neznám, ale třeba pod "pozitivní posilování a korektní tlak" mi spadá i situace, která se mi v práci opakovala víckrát, u různých koní (tehdy oška/bereiter u sporťáků): vedu mladou herku do výběhu, ona se něčeho lekne, vystřelí, zdrhne, je to zábavné juchů. Druhý den to vyzkouší znovu, už bez leknutí, jen prostě juchů. Třetí den, a následujících kolik uznám podle stupně juchů už v maštali, beru štajgr, ramena mám jen jedny. A sportovní herka v sezóně poletující ve výběhu s vodítkem mezi nohama moc nic. Ve výběhu zastavím, koně si otočím, s odměnou sundám štajgr. Po pár dnech chodí herka opět bez problémů na ohlávce.
Rozhodně nejsem příznivcem násilí, ale někdy mi to přijde jasnější a rychlejší, jistě že se ke zvířeti musíte chovat spravedlivě, konstatně, čitelně, laskavě, ale jsou situace.. Když mi pes rozjařeně skákal koni po hlavě při přechodu do vyššího ruchu, tak jsem (samozřejmě po snaze naklusávat se psem u nohy apod., jenže když máte mladého hyperpsa a ještě se soustředíte na koně...) ho prostě jednoho krásného dne při tom přetáhla tušírkou, a tím tato kratochvíle skončila. Stejně tak jsem koni dala facku, když mě pár týdnů po koupi zkusmo štípnul, byly mu tři. Od té doby nic takového, teď mu bude 16. Nemyslím, že cokoli z toho narušilo naše vztahy. Taky mám za cíl pohodové spolubytí, ale nějak mi uniká, proč bych se občas nemohla vymezit razantněji. Zvířata mám myslím spokojená a vychovaná, akceptuju jejich nálady a rozpoložení, přes něco prostě vlak nejede, ale to snad nemusí znamenat, že neposlouchám, když se k něčemu vyjadřují?

lesnížínka napsal(a):
Však já už to právě neřeším, teď už určitě ne. Jen musím přiznat, že přesto, že jsem splachovací, tak tyhle poznámky o tom, že jsem ho nic nenaučila a nejsem ho schopná nic naučit, mne naštvou, protože si nedovedete představit, kolik času jsem mu věnovala a co všechno vyzkoušela. Jistě, jsou tu lidi, co mají psy se zkouškama apod, to my jsme nikdy tyhle ambice s žádným psem neměli, chtěla jsem mít jen poslušné a vychované psy a to si myslím, že se mi(až na ten lov) povedlo. Neznám nikoho v okolí, kdo by měl vychovanější psy. I lidi, co nás potkávají je vždycky chválí(tedy chválili, Berry už není) Momentálně jsem ráda, že mi pes vůbec chodí. Teď jsem naopak ráda, když ho vidím vyběhnout, vidím, že má ještě zájem a chuť do života. V létě už to bylo zlé, moc.
A když budu taktéž za chytrolínku, tak na koňačky: jak to, že je tolik úrazů na koni, jak to, že vás ten kůň shodí? To by si přece vychovaný a vycvičený kůň neměl dovolit, ne?

Tak já budu taky chytrolínkovat - už pár let, vlastně co mám koně už jen jako koníčka a ne jako práci, jsem neviděla (a jsem za to fakt ráda), že by se kůň snažil jezdce zbavit. Pády tedy jako důsledek leknutí koně a tím pádem vychýlení těžiště a ztráta balancu jezdce. A to není žádné výcvikové pochybení, "vycvičit" koně aby se nelekal nelze. :-) A když se s vámi půltuna nečekaně přemístí ve zlomku vteřiny o x metrů jinam, leckdy to neusedí ani opravdu dobrý jezdec.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Nedovedu si představit nemít flexi v ruce a podle potřeby zastavit. To je snad horší než mít psa volně. Ale vláčet šňůru po zemi by taky určitě nešlo :-)).

No, já ji nemám vlastně kvůli psovi, ale kvůli lidem.. :-) Když se začne moc vzdalovat, velím že pomalu, případně čekej nebo k noze, stejně jako navolno. Pes je na provaze, protože jsme prostě ve městě, ale s tou flexinou je ten provaz natahovací, no. A nebo když už, tak můžu chytit tu pásku do ruky přece, jako normální vodítko. :-)

Používám flexinu, když jdu na delší procházku po městě, kvůli lidem. Pes poslouchá, ale je taky roztěkanější, než když jdeme nějakou klidovější trasu, navíc se lidi větších čoklů často bojí, tak mi to přijde i slušné, mít ho na provaze. Často jsem s ním chodila do / z práce pěšky po nábřeží (v Praze) a to je celkem korzo. Flexi nosím v kapse, normální velikost kapsy u bundy či kabátu, flexi na 25kg psa. V létě v kabelce. Je "puštěná", pes má tedy natahovací vodítko, které necourá po zemi. A já mám volné obě ruce.

Já bych se přimlouvala za zařazení útulkáčů do výběru! Myslím, že vaše obecné charakteristiky by mohla splnit spousta z nich. Většinou vám i řeknou co a jak, jestli snáší ostatní zvěř, jestli je akční.. A je pravda, že pro mě je nesporná výhoda i možnost vzít si mladého psa, ale ne úplně štěněně, i tak jsem běhala v noci ven co tři hoďky, ale výrazně kratší dobu, představa, že mě něco (jiného než moje vlastní zvůle) delší dobu nenechá vyspat je pro mě děsivá. :-) Přestože vyjádření "no, trochu je takový bojavý" bylo dost nadnesené, dalo to nějakou práci, a pes celý život úplně nemusí neznámé chlapy, tak třeba vaše (a i moje) požadavky splňuje do puntíku stále, i když "už" mu je devět. Křižovatka BOM a asi nějaký pit (soudě dle stylu hry a čumění), 25 kg, extrémně milující, nic neloví, nikdy neublížil žádnému slabšímu zviřátku, perfektní ke koním, svoje kočky zbožňuje, ve psích smečkách byl vždycky pohodový, baví ho cokoli vymyslím a poslední dva roky už umí být i vynikající gaučák!

Flata jsem znala jen jednoho, pokud vím, tak majitelce za zvěří nikdy neprchl, byl hodně akční, přátelský, ale vcelku mladý umřel, tuším rakovina, úplně jistá si už nejsem. Já se vždycky dušuju, že už nechci žádného psa, případně že už chci jen malého psa, když se se zvěří koukáme na pohádku a během čtvrt hodiny mi z původních třech čtvrtin letiště zbývá tak 30 cm2 pro mé ctěné pozadí, nicméně můj tajný sen je beauceron.. :-) A střízlivou realitu vidím v dalším útulkovém ovčákoidovi, stačí kouknout jen na ty fotky z nabídky a vzala bych si jich půlku..

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jasně, je to možné. Jen je zásadní rozdíl v tom, když má někdo povolání stájníka ( zjednodušeně, ne hanlivě, také by se mi líbilo ) a když je někdo virtuos na harfu.

To rozhodně. Taky jsem si zjednodušeně řečeno teď vybrala práci podle požadavků na trávení volného času. Dokud jsem dělala ošku, trenérku, nebo pak veterinárního technika, nebyl pes v práci problém, navíc jsou to všechno celkem flexibilní práce, buď na směny, nebo plánovatelné a kombinovatelné. Při hledání současné práce byly moje požadavky peníze a zkrácený úvazek a moje nabídka dva cizí jazyky na úrovni téměř rodilého mluvčího, jinak mi to bylo fuk. Ale má to tu nevýhodu, že mně ta práce nebaví. Všechno má něco. Kamarádka, která je virtuos na violu, psa nemá. :-)

Inspektor Pišišvor napsal(a):
a měla jste psa v bytě, nebo na baráku?

Obojí. Respektive do loňska v bytě s dalším zvěřincem, s tím, že se mnou chodil do práce, a teď na baráku, a s tím souvisí i moje větší "volnost" třeba stran výběru krátkodobého hlídání. Ano, chodil se mnou do práce, někdy i do školy. Pořizovala jsem si ho v době, kdy jsem měla ideální hlavní práci pro psí pobyt (dvorní ošetřovatel v soukromé stáji se smečkou domácích psů). A všechno se primárně přizpůsobuje tomu, že už ty zvířata jednou mám, třeba když jsem jela pracovat do DE, byl holt menší výběr stájí, málokde chtěli trenérku s vlastním zvěřincem. Když jsem došla k názoru, že profesně u zvířat asi nakonec zůstat nechci, protože na to nemám nervy, našla jsem si jinou práci, kam pes nesmí, ale mám zkrácený úvazek. Zadavatelka působí celkem rozumně, tak jsem jen chtěla přidat zkušenost, že pro psa není nutně nutné se vzdávat dalších aktivit a koníčků. Mám práci, psa, koně, kočky. A tancuju, maluju, hraju a cestuju. A málo spim. :-)

Ze to vyslo vam neznamena, ze to zvladne kazdy. Zavidim napriklad kazdemu, co na nieco taketo moze odkrajovat zo svojho spanku, ja by som to skusila a o 2 tyzdne som na niekolko tyzdnov odpisana chorobou.

Jasně, já taky netvrdím, že to má udělat každý. Jen jsem prostě chtěla podotknout, že to není nemožné. A ano, před státnicema jsem se trošku zhroutila a musela jsem pustit jednu práci, po třech letech spánkového průměru cca 3-4 hodiny denně mi to prostě přestalo vstávat. :-) Ale bylo to asi nejzábavnější období mého života, i když teď si taky nestěžuju, s fyzicky nenáročnou prací je to větší pohoda.

L(phi) napsal(a):
To je ale blbost. Tahat plysoveho medveda po vonku by ma omrzelo hned prvy den, vencit psa mi nepride ako nieco navyse ani po 5 rokoch. Proste je to ziva bytost ktora to potrebuje, tak hlava ani nerozmysla nad tym ze by sa mi mohlo nechciet alebo ze by mohol nebyt cas.
Ale je pravda ze neni cas na nic ine - hudba, castejsie spolocenske akcie ci hospody, ostat dlhsie v praci, vzdelavanie. Pes ma prednost, on si ma nevybral

Dovolím si částečně nesouhlasit. :-) Ale co by si zadavatelka měla důrazně uvědomit, je že "Pes ma prednost, on si ma nevybral". Nicméně jsem i s hyperkřížencem BOM dodělala dálkově VŠ se třemi pracemi, nevzdala se žádných koníčků ani akcí, jen jsem prvních pár let holt oželela delší dovolenou v zahraničí. A chce to dost fantazie a organizačních schopností. A padání na držku. Ale rozhodně to jde. Důležité ale je, aby bylo nejdřív zvíře/zvířata, a až pak ty další srandy, a aby s tím byl člověk v pohodě.

Já bych v tom problém neviděla. První i druhý pes si zvykli sami a zcela samozřejmě, prvního jsme měli od štěněte, druhého cca od 8mi měsíců věku. Kočky taky obě v pohodě. Běžně přítomné nástroje strunné, dechové i bicí (klavír, kytary, banjo, basa, housle, příčka, saxofon, klarinet, cajon, melodica, tamburína, kazoo, akordeon, blablabla cokoli dalšího). Hraní často hromadné, zvířata vždy s možností odejít se namísto toho nasalátují doprostřed mezi všechny muzikanty a blaženě spí. Když doma zpívám, tak v momentě kdy si u toho sednu mám starší kočku na klíně opřenou hřbetem o bránici, vrní jako startující boeing. Jedna z mála situací, kdy mě pes někam zkouší odvléct, je když potkáme muzikanta, ať už jde po ulici, nebo někde sedí v parku / na ulici a hraje. Protože "podívej, ten má kytaru (či cokoli jiného ve futrálu), jdu ho pozdravit, toho URČITĚ známe!!" Neberu tedy psa na fesťáky ani na klubové koncerty, ale akustická hraní vyhledává sám. :-)

Andrýsek3 napsal(a):
Nechtěla jsem se vás nijak dotknout. Bohužel se s podobným názorem setkávám dost často, akorát na to děti doplácí, když se jim rodiče snaží nacpat do hlavy, že se to prostě naučí a ony se to prostě nemohou naučit, i kdyby se jim člověk věnoval stále. Nemyslím si, že je ta snaha větší, ale úroveň diagnostiky určitě ano..

Ano, souhlasím, a je samozřejmě dobře, že máme možnost lepší diagnostiky, pokročilejší medicínu, více znalostí.. Ale základní problém v takovém případě vnímám v tomto:

"...když se jim rodiče snaží nacpat do hlavy, že se to prostě naučí a ony se to prostě nemohou naučit..."

To totiž podle mě nesouvisí až tolik s nemocí dítěte, jako spíš rodičů. A je to často k vidění i u zdravých dětí, do kterých si rodiče projektují vlastní ambice, bez ohledu na jejich přání nebo ne/nadání.

Já jsem psala spíš o tom, že než se pokusit dítěti pomoct, když mu něco nejde, je mnohem snažší a často používané říct "...no on je dys- (doplňte volitelné)", než s tím strávit nějaký čas a zkusit to řešit, vysvětlit, trochu na tom zapracovat. Ne, posadíme se radši k internetům, najdeme si to, šmahem diagnostikujeme. Text si po sobě nepřečteme, protože to je přece fuk, chyby dělá každý. A když jdeme večer do divadla, nacpeme hyperaktivního psa sedalinem, místo abychom ho vzali ven a utahali.

Samozřejmě prezentuji pouze své povzdechy, založené na vlastní zkušenosti a zprostředkovaných zkušenostech mých přátel a rodiny. Netvrdím, že to tak je obecně, už vůbec ne, že vždy. Tvrdím pouze, že mám dojem, že se lenost a vymlouvání množí. Kromě zametání před vlastním prahem nemám bohužel žádný progresivní a perspektivní plán, jak to vyřešit. A určitě jsem taky někdy líná a vymlouvám se. :-)

Andrýsek3 napsal(a):
Prosím, moc vás prosím.. Přestaňte psát o ADHD nebo SPU, tak, že to je něčí výmysl. Neumíte si představit, jak je to pro děti, které tím trpí těžké.. Natož, když pak přijdou chytráci, kteří řeknou, že to j jen výmysl moderní doby a to dítě budou řezat, dokud se to nenaučí. A ono nejen, že se to nenaučí, bude nenávidět školu, rodiče, nebo toho učitele, který něčemu takovému nevěří.
A ano dys- poruchy byly i dříve, moje mamka narozená 1972 ji měla, jenže žádný individuální přístup tehdy nebyl, tak ji prostě za to řezali jak žito, stejně to neumí doteď. Poznamenaný vztah ke škole, k rodičům, k sobě samé...

Nikde jsem nenapsala, že je to něčí výmysl. Taky se často potkávám s názorem, že psychická onemocnění jsou výmysl, a vytáčí mě to do velmi vysokých obrátek. Ale běžně se potkávám také s tím, že to rodiče používají jako výmluvu pro to, že dítě je nevychované. Také nikde nepíšu a nikdy jsem netvrdila, že dys- poruchy jsou výmysl. Jen vnímám ten samý posun do opačného extrému. Tvrdím snad někde, že se něco má z někoho vytloukat? Lidé, čtěte...
Jistě, je to těžké, najít tu hranici. Ale prostě vidím v současné době mnohem větší snahu házet vinu na nějakou poruchu a řešit to medikací nebo úlevami, shovívavějím hodnocením, a podobně, než tomu prostě věnovat víc času a vlastní snahy. Howgh. A myslím, že co si umím a neumím představit moc nemůžete posoudit.

LájošM napsal(a):
Dnes je velmi časté, že se lidé vymlouvají na všelijaké dys- poruchy. Kde se vzaly? Před 30 lety lidé psali o hodně lépe, a to používali psaný projev méně než dnes, kdy se denně ťuká do klávesnice. Překlepy dělá každý, ale je důležité mít větu určitým způsobem uspořádanou, srozumitelnou, bez hrubých chyb. Hodně to vypovídá o pisateli, o jeho inteligenci, lenosti naučit se vlastní jazyk. Až na výjimky by každý, kdo absolvuje ZŠ, neměl dělat takové šílené chyby, jako tady denně vidíme.

Taky se mi nelíbí názor, že na netu, na diskuzích, je jedno, jak se píše. Z čeho se máme tedy učit? Jen škola nestačí, a když budou chyby i v knihách, novinách a na netu...

(Opravdové poruchy učení se poznají, a to valná většina pisatelů nemá. Nebo aspoň ne ty dys...)

Mám stejný názor. Je přece jedno, jestli píšu dopis, mail, smsku, článek, pracovní, soukromý. A na množství dys- poruch taky moc nevěřím. Protože buď jsme tedy z generace na generaci extrémně zblbli, nebo je to šikovná a moderní výmluva. Něco jako diagnóza ADHD u dětí, kterým se rodiče věnují pět minut denně. Nebo necvičitelný pes a nejezditelný kůň. To mi taky ve většině případů evokuje člověka, neochotného hledat problém ve vlastních chybách a lenosti. :-)

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
jednoduše - stačí víc jak 43% úspěšnost + ostatní zkoušky musí být ok
mně stačí ČJ základní školy, troufám si říct, na celý život
úroveň neupadá
jen směřujeme do.. na západ :-) můžete si zvolit cizomluvící školy, sportovní školy, ..jako všude na světě
a tam se prostě maturuje z "fotbalu", musí se něco rychle nadřít před "chceme tě do týmu".. a hurá na vysokou, kde bude hrát.. také existuje Harvard a Oxford, jako tu UK a třeba "veterina" je prý těžká
máme ten vzor - od školky se připravovat na určitou pozici

ti starší, tak to se furt říká - za našich mladých let (ale říká se to cca 300 let, kdo ví, jestli ne déle :-) ) .....dnes ta děcka nic neumí
ale ona umí jiné věci lépe než my (ignoraci pravidel našeho krásného jazyka neomlouvám), a občas je mi i jich líto, jak hned ve druhé třídě, aniž by uměla řádně česky, dostanou AJ a v další třídě hned NJ
a to je "obyčejná" ZŠ

Já vám nevím, nejsem už úplně dnešní děcko, jsem generace Y, ale AJ jsme měli od 3. třídy, NJ od páté (pravda, byla jsem na jazykové ZŠ), gymnázium jsem studovala celé v němčině, a u mě ani u mých spolužáků to žádnou paseku v gramatickém projevu tedy nenapáchalo. :-) Anglicky jsem uměla už od školky, dědova sestra žila v Americe a jezdila na návštěvy, tak jsem to tak nějak pochytila v běhu. Gramatiku a kulturu projevu (včetně věcí jako je nadměrné opakování stejných slov v textu a podobně) hrotili na školách vlastně u všech jazyků stejně, snížené známkování za gramatické i stylistické chyby rovněž. A je pravda, že podle psaného projevu si o lidech dělám obrázek dost.. Chápu sem tam čárky, vynechaná písmenka a takové drobnosti, to lze přehlédnout, ale shoda podmětu s přísudkem, či věci jako "by jsme", hold místo holt, gort místo kór... No, ó mluvo mateřská, zahal svou tvář šlojířem smutečním! :-D Nebo experti, co dělají mezeru před interpunkčními znaménky. Obzvlášť v pracovních mailech mi to přijde tristní.
Je pravda, že hodně čteme, já i celá moje sociální bublina bližních. Ve všech jazycích, které ovládáme. Dobrovolně, bez nucení, odmala, bez souvislosti s prací atd. A často používám hlášku, kterou mě a mé sourozence "týral" otec celé dětství - málo čteš, nebudeš nic vědět! Chápu, že to není jen o tom, ale zajímalo by mě, kam a proč se to kultivované vyjadřování vytratilo. Obzvlášť když cokoli včetně pravopisu lze dohledat na dvě kliknutí.

Inspektor Pišišvor napsal(a):
A ještě se koukl, jak se mladý maliňák chová doma, když ho chytí hravá

Ó ano! Mám "pouze" křížence maliny, tak do dvou let věku se celkem pravidelně zabýval úpravou interiéru podle svých představ, což pro mě většinou znamenalo několik hodin úklidu. Nebo novou matraci. Nebo nové všechny letní boty. Nebo... Co šlo uklidit a odstranit bylo samozřejmě uklizeno a odstraněno, stejně se vždycky něco našlo. Třeba postel si z bytu moc neodstraníte, že. Bydlel s námi další velký pes a kočka, úplně sám nebyl nikdy, do psových asi šesti let jsem pracovala v jezdeckých stájích, takže byl cca 12 hodin denně venku, na statku, chodil se mnou na vyjížďky i víckrát denně, skákala jsem s ním na jízdárně malovaný klacky, ve všech stájích byli další psí kámoši na hraní... Nicméně po příchodu domů, kdy já měla pomalu problém vylézt schody, si pes na dvacet minut zdřímnul a pak se jal rajtlikovat po bytě s dotazem "a co budeme dělat teď?" Nejsem extra zkušený kynolog, ale se zvířaty pracuju denně, a stejně, mít "normální" zaměstnání, vůbec bych o malině neuvažovala.