https://www.veterinarniportal.cz/lagotto-stradajici-nemoc/

??? Já o tomhle plemeni uvažuji jako o dalším parťákovi do budoucna ( pokud tedy překonám to, že spíš se mi libí psi kteří jak to jen říct, no vypadají jako pes no). Říkam si, že jeho pozitivní vlastnosti by pro život v přírodě mohly být super, že bychom ho mohli naučit na hledání hub, že by to byla sranda a skvělá společná zábava a tam by - pokud je to opravdu tak, to nelovení zvěře bylo idealní...vodní plochy taky nejsou problém. Mně spíš přijde, že vám nefunguje kanál majitel - pes. Že se musíte zamyslet nad sebou a pracovat na sobě. Já si třeba myslela spoustu blbostí, třeba, že se psem se musí pořád něco dělat, a že mám extrasuperhyperaktivního psa a tuplem musím přidat činnosti, abych ho utahala...utahaná ( a frustrovaná )jsem byla já. "Problémy" se kupily a cca dva roky jsme něco řešili a pracovali na tom. Překopat jsem jako první musela sebe. Hodit se do klidu ( prostě, neměla jsem doma jadernou elektrárnu před výbuchem )a vymyslet, jak to dělat, aby nám to fungovalo a byli jsme spokojení.

Tinkulinku,
z příspěvků o vaší fenečce jsem cítila velkou lásku. Nemůžu napsat, že vím, jak se cítíte, jaká je vaše bolest...nevím to ( mám teď nemocného pejska, občas mě budí noční můry...vím, že ač dělám často "hrdinu", až jednou nebude...část mě pukne). To, co jste udělala pro Tinkulínka, bylo něco velkého, dala jste jí to nejvíc, co jste mohla...nechala jste ji jít, to je podle mě důkaz nesobecké lásky. Ač to je asi na jednu stranu týráním sama sebe, pochybám se v případě odchodu milované bytosti nemůžeme vždy vyhnout. Každý jsme jiný. Každý si to musíme odžít, odtruchlit po svém...zanadávat si, jak je živoz nefér ( dělejte to, jestli to tak cítíte)...věřím ale, že časem se vaše bolest stane snesitelnější, a že ty milé vzpomínky na vaši bytůstku budou v přesile. Ona Vás učila, formovala, tohle s vámi zůstane, tohle vám dala...vlastně tohle jste si daly navzájem.