Dneska už dobře. Mám tříměsíční možná čtyřměsíční štěně křížence a skoro si říkám, jestli ne nějakého severského psa, protože mu studené počasí, zdá se, vůbec nevadí. Na štědrý den byla u nás břečka, já v obouch botech totální mokro a ona si vykračovala, jakože je hezky nebo co. Z vánočních peněz od ježíška určitě zainvestuju do goretexových bot, protože tohle je asi pes, že nebude špatné počásí, jen já špatně připravená. První pes, co jsem měla, co vypadal jako kříženec německého ovčáka a jezevčíka (tady tu rasu někdo nazval "japonský ovčák ), toho bych do nějakého marastu teda nevytáhla. Když venku přšelo, tak ani čůrat nechtěl .

Tímík byl náš druhý pes, první zemřel týden před vánoci. Ten první, Stypík se dožil 14 let a měl taky selhání ledvin a nakonec jater. Zemřel mi v náručí a tam jsme zas věřili, že se z toho ještě dostane, protože to s ním kolikrát vypadalo bledě a on se z toho zas dostal. Přežil otravu jedem na krysy, sražení autem a několikrát se ho pokusil jiný pes zakousnout. Kdyby byl krátkosrťák, asi by se to i povedlo, ale nosil vždy kovový obojek a měl hustou srst na krku a to mu asi zachránilo nejmíň 2x život. Takže když onemocněl ve 14-ti naivně jsme si mysleli, že to ještě není konečná a zas se z toho nějak dostane a asi jsme ho nechali trápit déle, než se trápit měl. V tom roce zemřeli psi mým kamarádkám, Stypík z nich byl nejstarší, co teprve 15 let. To je krásný. Dělala jste, co jste mohla a víc už asi fakt udělat nešlo. Přeji vám, ať čas tu bolest, co nejdříve otupí. My máme doma štěně, nespěchala bych na to, ale docela jsem měla strach o mého tátu. My jsme tu bolest řešili novým štěnětem, klín klínem. Až s novým pejsekem, zas můžu v noci spát. Po Timíkově smrti jsem spala třeba dvě hodiny, víc mi to nešlo. Prostě to bylo moc rychlé, vy jste aspoň viděla, že jmu není dobře, že se děje něco špatného, my to zjistili, až když zemřel.

Tinkulinku udělala jste maximum a rozumím tomu, čím si nyní procházíte. Mně umřel před měsícem pes pravděpodobně na srdeční selhání. Bylo mu 9 let, netrpěl obezitou a až na citlivé zažívání a zubní kámen do té doby neměl žádné zdravotní potíže. To citlivé zažívání mě zmátlo a dodnes si vyčítám, že jsem mohla pro něj udělat víc. V deset večer veselý zdravý pes, v noci mi přijde říct manžel, že pes zvrací a vypadá nějak špatně. Tak jsem se na něj šla podívat a on ležel u dveří a byl celý studený, pod sebou na čůráno a průjem. Volala jsem na veterinu a tam mi řekli, že psa v jeho věku to mohlo takhle sebrat a at ho za hodinu zkontroluji a kdyby se nelepšil či zhoršil, at přijedem. My ho přestěhovali do jeho pelíšku a tam najednou zvedl hlavu a celkem se zájmem na nás koukal, takže z toho jsem usoudila, že se mu opravdu jen z něčeho udělalo špatně a bude zas dobrej. Šla jsem pryč, u sebe ho měl můj táta, šla jsem za 20 minut kouknout a vypadalo, že spí, ale přišel mi takový chladný, tak jsem ho šla zachvíli zkontrolovat zas a to ho měl můj táta v náručí a z pusy mu visel jazyk. Hned jsem zas volala na veterinu a tam mi řekli, ať mu sáhnu na víčka, jestli se pohnou, no nehnuly se a pes byl mrtvý. Veterinář mi řekl, že to vypadá na infarkt a kdybych ho hned bafla a jela k němu, tak by mu nepomohl. Já měla podezření na otravu a to mi zas řekl, že ten průběh na to nevypadal a i kdyby, že by to bylo stejné, jako s tími infarktem, nedokázal by mu pomoct, ale já stejně přemýšlím, že kdyby mě to napadlo, že se jedná o zástavu, mohla jsem zkoušet masírovat srdce. Mého tátu to tak zdrtilo a prosil mě, ať seženu nového psa, tedy ne že by mohl Timíka nahradit, ale trochhu tu bolest ztlumit snad ano. Timík byl útulkáč, měli jsme ho do jeho asi tří měsíců a byl od mala extrémně bojácný, bál se snad všeho, že přijde bouřka jsme věděli hodinu dopředu, od vánoc do silvestra proklepal každý den, protože se vždycky našli nějací cvoci, kteří odpalovali někde dělbuchy, šťastný byl jenom v lese. Až letos mi přišlo, že konečně si trochu užívá procházku venku i ve městě a výlety a začíná být konečně trochu v pohodě.