"Srdeční záležitost"

marcha napsal(a):
Ahoj, jak tak pořád přemýšlím o tom, jakého plemene bude náš další pes a jak taky pročítám diskuzi o tom, kdo měl nebo má jaké psy, napadlo mě:
Člověk nemůže většinou vystřídat za život moc plemen, protože pokud se nevěnuje psům profesionálně a neprojde jich jeho životem sposta, většinou "stačí" za život omezené množství. Kór když se u něj pejsci mají dobře a má štěstí a tak se dožívají vysokého věku. Často ale člověk "najde" to svoje vyvolené plemeno až na několikátý pokus - jak dlouho to trvalo vám? Kdo se "trefil" napoprvé? Myslím tím to, že člověk sice má psy, které miluje, věnuje se jim, jsou vychovaní, vycvičení, ale až u jednoho konkrétního plemene ucítí, že "tohle je prostě ono", že s povahou tohodle plemene si nejlíp sedne, že už jiné nikdy... (i když samosebou záleží na jakého jedince natrefíte, každý pes je jiný, ale často se to vyskytovalo právě v té diskuzi - lidé vyjmenovali spoustu psů co měli, i s hezkými vzpomínkami a pak to končilo "teď mám to a to a už nikdy jiného!")
Ničí mě představa, že po světě běhá plemeno, které by pro mne bylo jako stvořené - a mě třeba ani nenapadne zahrnout ho do užšího výběru!
Tak pište, pište, jak jste vybírali? Nakolikáté jste se trefili? Kdo má "osudové plemeno" a kdo ne? Kdo ho ani nehledá a chce "vyzkoušet" výchovu nejrůznějších psů? Nakolik myslíte, že pomůže předběžná úvaha typu "nabízím/požaduji" aby se tip povedl? Kdo si vysnil plemeno - a pak zjistil, že to není "ono". A konečně: kdo si vybral plemeno, které rozumovou úvahou není úplně to nejvhodnější, ale prostě "nemohl jinak", protože by mu to leželo v hlavě, dokud by toho psa neměl?
PS: Ilustrační foto - první jarní den

Já začínala jak jinak, s NO. Ale už šest let jsou u nás briardi,a to je to pravé plemeno. Jsou srandovní, blázniví, šikovní, učenliví, ale i lenošní...atd. Tak bych mohla pokračovat dlouho... máme doma dva psy a jednu fenu, a jsou to fakt úžasná stvoření. Jsem ráda, že je máme, a už přemýšlím, jaké bude další štěndo . Takže u mě jsou miláčci briardíci

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

uzivatel napsal(a):
Já jsem si pořídila prvního psa tohoto plemene vlastně náhodou a věřím, že u už u něj zůstanu. Nevím, jestli by mi spíš vyhovovalo jiný, ale na tohle jsem zvyklá, znám jeho povahu, speciální zkoušky, mám jakýs takýs přehled o chovatelích, jejich CHS a nakonec už mám zamluvené štěně. Doufám, že se na mě dostane, ne jako loni.
To je možná taky faktor, kerý hovoří pro, nevyšlo na mě štěně loni, a člověk chce vždycky to, co nemůže mít, takže já asi už navždy skončím u tohoto plemene, i když na něj budu čekat klidně i 10 let.

Mno, tak já sem vždycky vykřikovala: hlavně nechci ovčáka, dalmatina a dobrmana! Tito psi se mi samo líbí, ale povaha není nic pro mě. No a samo mám fenku NO, už je jí 11,5 roků, ale nevyměnila bych ji za nic!
Obě jsme zjistily, že klasický výcvik na cvičáku nám nesedne a tudíž jsme se "vychovaly" dle našich měřítek, spokojenost je 100% Moje vysněné plemeno je kavkazan - mám ráda psy, kteří jsou hrdí a samostatnější, proto mi padli do oka pastevci a po zjištění jejich povah a vzhledu prostě vyšel vítězně kavkazan Na svého kavkazana čekám už 10 let, kvůli Britě, a čekat asi ještě nějakou dobu budu, ale pak už bude kavkazan vždy!
Měla sem také jagdteriéra a je mi jasný, že jednou zase bude. Povaha tohoto psa je velmi náročná na výchovu, ale jde to zvládnout a stojí to za to. Pravej teriér je v mém srdci usazen stejně pevně, jako kavkazan!
A stejné pocity, jako s teriérem, mám u vlkodava, ovšem tam mě odrazuje krátkověkost a hodně dědičných vážných onemocnění, tož zatím vyčkávám. Vlkodav ale jednou bude můj společník
Shrnutí: 1.místo: Kavkazan
2.místo: jagdteriér
3.místo: vlkodav

uzivatel napsal(a):
Já jsem si pořídila prvního psa tohoto plemene vlastně náhodou a věřím, že u už u něj zůstanu. Nevím, jestli by mi spíš vyhovovalo jiný, ale na tohle jsem zvyklá, znám jeho povahu, speciální zkoušky, mám jakýs takýs přehled o chovatelích, jejich CHS a nakonec už mám zamluvené štěně. Doufám, že se na mě dostane, ne jako loni.
To je možná taky faktor, kerý hovoří pro, nevyšlo na mě štěně loni, a člověk chce vždycky to, co nemůže mít, takže já asi už navždy skončím u tohoto plemene, i když na něj budu čekat klidně i 10 let.

Když jsem se seznámila s manželem měl nádherného křížence boxera s českým fouskem. Byl prostě něco úžasného- chytrý, poslušný, kamarádský. Když odešel do psího nebe, pořídili si s otcem rtw. Chtěli zůstat u něčeho většího. Bezva plemeno, učenlivý, skvělý kamarád. Říkala jsem, že až budeme mít baráček se zahradou, že chci vlastního rotvíka. No a pak se to nějak zvrtlo. Jednou jsem viděla psa- no prostě láska na první pohled!! Vážně! Viděla jsem ho sedět před jedním obchodem a koukala jsem na něj jako prdlá. V té chvíli jsem si řekla, že jestli někdy nějakého psa, tak jedině tohodle. Doma jsem prohlídla atlas, nikde nebyl. Pátrala jsem, co to může být i po jiných atlasech a pořád nikde nebyl. Zjistila jsem to za hodně dlouhou dobu. Než jsme si ho pořídili, vzala jsem ještě manžela na klubovou výstavu, aby si ho mohl prohlédnout pořádně. V první chvíli se začal hrozně smát, že tohle hrozný zrzavý zvíře se stočeným ocasem snad nebudeme mít!Teď máme už šarpeje dva a myslím, že jim už navždy zůstaneme věrni.
Jen manžel potřebuje do dílny psa a protože už rotvíčkovi je 12 let, pomalu se začíná ohlížet po jiném. Je to ale asi měsíc, kdy viděl cane corso a od té doby o ničem jiném nemluví. Takže možná někdy místo rotvíka bude cane corso.

danan napsal(a):
Já začínala jak jinak, s NO. Ale už šest let jsou u nás briardi,a to je to pravé plemeno. Jsou srandovní, blázniví, šikovní, učenliví, ale i lenošní...atd. Tak bych mohla pokračovat dlouho... máme doma dva psy a jednu fenu, a jsou to fakt úžasná stvoření. Jsem ráda, že je máme, a už přemýšlím, jaké bude další štěndo . Takže u mě jsou miláčci briardíci

tak se taky přidám začínala jsem s křížencem-a toto"plemeno"bylo úžasný-byla to fenka a vím,že takovej už jinej nebude:-))ale pak jsem chtěla vždy psa hlídače.Vyzkoušela jsem více plemen -ale vždy to nebylo to pravé ořechové-až jsme se před třemi lety rozhodli pro Kavkazáka-a TO JE ON !!!!!!!!!!!
Dnes mám už 2 a kdyby to šlo tak bych jich měla asi víc,i když mám dvě ruce tak mi dva stačej:-)))))))
takže u mně vede KAVKAZAN a jinak to už nebude

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

nada napsal(a):
tak se taky přidám začínala jsem s křížencem-a toto"plemeno"bylo úžasný-byla to fenka a vím,že takovej už jinej nebude:-))ale pak jsem chtěla vždy psa hlídače.Vyzkoušela jsem více plemen -ale vždy to nebylo to pravé ořechové-až jsme se před třemi lety rozhodli pro Kavkazáka-a TO JE ON !!!!!!!!!!!
Dnes mám už 2 a kdyby to šlo tak bych jich měla asi víc,i když mám dvě ruce tak mi dva stačej:-)))))))
takže u mně vede KAVKAZAN a jinak to už nebude

Též se přidám. Dokud jsem nebyla plnoletá, byl většinou výběr psa na rodičích. Už v té době jsem snila o pitovi, ale jaxi jsem neměla šanci.

Až v době, kdy jsem si začala vydělávat a prohlásila jsem, že si koupím psa, kterej bude MŮJ, přišel první pit, pak krátce druhej a teď třetí.

Asi bych u tohoto plemen zůstala, kdyby se nestalo to, že si u nás na sídlišti pořídili staffordšírského bull teriéra.

Takže:
1. pit
2. stabull
3. možná někdy Jack Russel Teriér

marcha napsal(a):
Ahoj, jak tak pořád přemýšlím o tom, jakého plemene bude náš další pes a jak taky pročítám diskuzi o tom, kdo měl nebo má jaké psy, napadlo mě:
Člověk nemůže většinou vystřídat za život moc plemen, protože pokud se nevěnuje psům profesionálně a neprojde jich jeho životem sposta, většinou "stačí" za život omezené množství. Kór když se u něj pejsci mají dobře a má štěstí a tak se dožívají vysokého věku. Často ale člověk "najde" to svoje vyvolené plemeno až na několikátý pokus - jak dlouho to trvalo vám? Kdo se "trefil" napoprvé? Myslím tím to, že člověk sice má psy, které miluje, věnuje se jim, jsou vychovaní, vycvičení, ale až u jednoho konkrétního plemene ucítí, že "tohle je prostě ono", že s povahou tohodle plemene si nejlíp sedne, že už jiné nikdy... (i když samosebou záleží na jakého jedince natrefíte, každý pes je jiný, ale často se to vyskytovalo právě v té diskuzi - lidé vyjmenovali spoustu psů co měli, i s hezkými vzpomínkami a pak to končilo "teď mám to a to a už nikdy jiného!")
Ničí mě představa, že po světě běhá plemeno, které by pro mne bylo jako stvořené - a mě třeba ani nenapadne zahrnout ho do užšího výběru!
Tak pište, pište, jak jste vybírali? Nakolikáté jste se trefili? Kdo má "osudové plemeno" a kdo ne? Kdo ho ani nehledá a chce "vyzkoušet" výchovu nejrůznějších psů? Nakolik myslíte, že pomůže předběžná úvaha typu "nabízím/požaduji" aby se tip povedl? Kdo si vysnil plemeno - a pak zjistil, že to není "ono". A konečně: kdo si vybral plemeno, které rozumovou úvahou není úplně to nejvhodnější, ale prostě "nemohl jinak", protože by mu to leželo v hlavě, dokud by toho psa neměl?
PS: Ilustrační foto - první jarní den

Tak moje srdeční záležitost je pyrenejský horský pes. Našli jsme se až na 4.pokus,ale dneska už vím,že je to navždy. První byli 2 shih-tzu,další barzoj a pak pyrenejský horský pes Monty. toto plemeno mě zcela dostalo.Ačkoliv je to pastevec,nemá tu zerputilost a dominanci kavkazana čí šarplanince.Je to sice výborný hlídač,ale jinak je to zlatíčko.K lidem( i cizím )i ke psům je přátelský,je snadno vychovatelný,veselý,mazlivý.Je to takový přátelský medvídek.Když ale o něco jde,dal by za mně život.Takže můžu říct,že pyrenejský horský už navždy.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

sona1 napsal(a):
Tak moje srdeční záležitost je pyrenejský horský pes. Našli jsme se až na 4.pokus,ale dneska už vím,že je to navždy. První byli 2 shih-tzu,další barzoj a pak pyrenejský horský pes Monty. toto plemeno mě zcela dostalo.Ačkoliv je to pastevec,nemá tu zerputilost a dominanci kavkazana čí šarplanince.Je to sice výborný hlídač,ale jinak je to zlatíčko.K lidem( i cizím )i ke psům je přátelský,je snadno vychovatelný,veselý,mazlivý.Je to takový přátelský medvídek.Když ale o něco jde,dal by za mně život.Takže můžu říct,že pyrenejský horský už navždy.

Náš první pes – vlastně hlavně můj byla fenka westíka – od té doby jsem každýmu povídala, že jiného psa už nechci, spolehlivý parťák do nepohody, sice tvrdohlavej až hrůza, ale s trpělivostí se to dá zvládnout, žádnej gaučák, už od mala s náma chodila na pořádný tůry, v packách má několik set kilometrů, a i teď ke stáru je ještě pořád jako štěně, bylo to nejhezčí období mého života, pak jsem se chvíli starala o sousedovic dobrmana, co se o něj vůbec nezajímali – Nero se jmenoval a v tý době jsem začala uvažovat o tom, že by v budoucnu mohl být i nějaký větší pes, automaticky padla moje potenciální volba na Dobrmana. Pak jsem se přestěhovala k příteli, co si vzal jezevčíka z útulku, neuvěřitelný šašek, takovej smíšek, ale tulák. Sousedi nám ho zastřelili malorážkou, tak jsme přemýšleli co za dalšího kámoše s náma bude sdílet život……chtěli jsme většího psa, aby už se neopakovala předchozí událost, …přemýšleli jsme dlouho až nakonec padla volba na rotvíka. Nejdřív jsme jen uvažovali o pořízení, ještě jsme se do toho nehrnuli, až se jednou naskytla možnost koupě štěnda, a tak jsem ho koupila příteli narozeninám (rozumějte, koupila jsem si ho sama sobě, ale když už tu byly ty narozky…..), věděla jsem o tom již delší dobu, tak jsem řádně studovala, knihy, internet, známí…….nejprve se mi vzhledem moc nelíbil, milovníci rotníků teď prominou (kdyby mi to někdo řekl teď tak se taky urazim), ale ten jejich výraz mi připadal takovej přiblblej, ale ta povaha……. Takže s jistotou můžu říct už nikdy nic jiného – ROTVÍK vyhrál na celé čáře (to ještě přítel neví, že v budoucnu bych ráda, aby přibyl ještě westík………..)

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

marcha napsal(a):
Ahoj, jak tak pořád přemýšlím o tom, jakého plemene bude náš další pes a jak taky pročítám diskuzi o tom, kdo měl nebo má jaké psy, napadlo mě:
Člověk nemůže většinou vystřídat za život moc plemen, protože pokud se nevěnuje psům profesionálně a neprojde jich jeho životem sposta, většinou "stačí" za život omezené množství. Kór když se u něj pejsci mají dobře a má štěstí a tak se dožívají vysokého věku. Často ale člověk "najde" to svoje vyvolené plemeno až na několikátý pokus - jak dlouho to trvalo vám? Kdo se "trefil" napoprvé? Myslím tím to, že člověk sice má psy, které miluje, věnuje se jim, jsou vychovaní, vycvičení, ale až u jednoho konkrétního plemene ucítí, že "tohle je prostě ono", že s povahou tohodle plemene si nejlíp sedne, že už jiné nikdy... (i když samosebou záleží na jakého jedince natrefíte, každý pes je jiný, ale často se to vyskytovalo právě v té diskuzi - lidé vyjmenovali spoustu psů co měli, i s hezkými vzpomínkami a pak to končilo "teď mám to a to a už nikdy jiného!")
Ničí mě představa, že po světě běhá plemeno, které by pro mne bylo jako stvořené - a mě třeba ani nenapadne zahrnout ho do užšího výběru!
Tak pište, pište, jak jste vybírali? Nakolikáté jste se trefili? Kdo má "osudové plemeno" a kdo ne? Kdo ho ani nehledá a chce "vyzkoušet" výchovu nejrůznějších psů? Nakolik myslíte, že pomůže předběžná úvaha typu "nabízím/požaduji" aby se tip povedl? Kdo si vysnil plemeno - a pak zjistil, že to není "ono". A konečně: kdo si vybral plemeno, které rozumovou úvahou není úplně to nejvhodnější, ale prostě "nemohl jinak", protože by mu to leželo v hlavě, dokud by toho psa neměl?
PS: Ilustrační foto - první jarní den

Ja vlastniho bafa jeste nemela . Vyrostla jsem s fundlikem, jezevcikem a dvema NO, nyni posledni z nich doziva. Ale od detskych let se mi silene libi nemecke dogy. Kdyz ji vidim na ulici, tak mam husi kuzi, to jde NEKDO! Obzvlast mam slabost pro harlekyny. Dogy se mi moc libi i povahou, ale asi ji nikdy mit nebudu.
Chci pejska k rodinemu domku, ktery muze byt vetsinu casu venku - to by doze v zime nedelalo ani trochu dobre, navic je to zavislak . A hodne mi vadi jejich "kratkovekost" a zdravotni problemy, proste ta velikost a slechteni byla na ukor neceho. Ale vzdycky, kdyz dogu potkam, tak se mi rozbusi srdce a zacnu slintat.
Slabost mam pro vsechny "atlety" - mohutne psy s kratsi srsti, kterym jen hrajou svaly a slachy, ale to je obvykle stejny problem (s ubytovanim venku). Vzhledem k tomu, ze jsem realista, tak pro zacatek volim leonbergera (nez se pritel otrka a pusti psa do domu ), casem se uvidi. Ted se tesim na leoska, ktereho se chystam poridit na podzim.

S dovolenim (bez dovoleni) jsem si pujcila jednu fotecku ND harlekynka - neni k sezrani ?

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

marcha napsal(a):
Ahoj, jak tak pořád přemýšlím o tom, jakého plemene bude náš další pes a jak taky pročítám diskuzi o tom, kdo měl nebo má jaké psy, napadlo mě:
Člověk nemůže většinou vystřídat za život moc plemen, protože pokud se nevěnuje psům profesionálně a neprojde jich jeho životem sposta, většinou "stačí" za život omezené množství. Kór když se u něj pejsci mají dobře a má štěstí a tak se dožívají vysokého věku. Často ale člověk "najde" to svoje vyvolené plemeno až na několikátý pokus - jak dlouho to trvalo vám? Kdo se "trefil" napoprvé? Myslím tím to, že člověk sice má psy, které miluje, věnuje se jim, jsou vychovaní, vycvičení, ale až u jednoho konkrétního plemene ucítí, že "tohle je prostě ono", že s povahou tohodle plemene si nejlíp sedne, že už jiné nikdy... (i když samosebou záleží na jakého jedince natrefíte, každý pes je jiný, ale často se to vyskytovalo právě v té diskuzi - lidé vyjmenovali spoustu psů co měli, i s hezkými vzpomínkami a pak to končilo "teď mám to a to a už nikdy jiného!")
Ničí mě představa, že po světě běhá plemeno, které by pro mne bylo jako stvořené - a mě třeba ani nenapadne zahrnout ho do užšího výběru!
Tak pište, pište, jak jste vybírali? Nakolikáté jste se trefili? Kdo má "osudové plemeno" a kdo ne? Kdo ho ani nehledá a chce "vyzkoušet" výchovu nejrůznějších psů? Nakolik myslíte, že pomůže předběžná úvaha typu "nabízím/požaduji" aby se tip povedl? Kdo si vysnil plemeno - a pak zjistil, že to není "ono". A konečně: kdo si vybral plemeno, které rozumovou úvahou není úplně to nejvhodnější, ale prostě "nemohl jinak", protože by mu to leželo v hlavě, dokud by toho psa neměl?
PS: Ilustrační foto - první jarní den

Já taky neměla jasno, doma za mého dětství byli velcí i malí psi, voříšci i čistokrevní. Vždy jsem toužila po velkém plemenu,měli jsme jich víc,ale když se mi naskytl dobrman,neváhala jsem. Byla jsem spokojená, nadšená. Lítala jsem po cvičáku, byla hrdá na úspěchy. Myslela jsem si, že neexistuje jiné plemeno, mimo vlkodava, které by se mi líbilo víc. Jenže časem, jako by se mi to začalo zajídat. Už jsem nebyla nadšena ani tolik spokojená. Postupem let odešli všichni do psího nebe a já stála před další volbou. Tou dobou jsem měla a vlastně stále mám pekinéze, ale to nebyla cílená koupě pro toho daného plemene, byla to náhoda, které však nelituji. Na jednu stranu jsem byla ráda, že cvičák je pro mne passe, na stranu druhou jsem opět toužila se psem pracovat, mít co dělat, běhat s ním a cvičit. O velkém plemeni jsem už nepřemýšlela a hledala jsem to moje nej mezi malými. A tak jsem před mnoha lety natrefila na grifonka. Zamilovala jsem se. Jak správně to tu napovídá, byla to srdeční záležitost. Ostatní plemena pro mne přestala existovat, ale na něj jsem neměla. Nebyl čas a ani peníze a tak jsem léta čekala a snila. Teď po více než 4 letech ho konečně mám. Nastal ten správný čas a já si tu svou holku koupila a jsem nadšená. Jsem naprosto uchvácena jeho povahou, chováním , schopností se učit. Totiž všechny psy, ktré jsem kdy cvičila, měla a mám, (mimo hovice, ale ta není úplně má-tudíž se o ni nestarám)byli dost paličatí a ač se výcvik zdařil, byl krapítek jiný. Teď nestačím zírat. Grifon je pro mne kombinací všeho toho, co jsem v životě chtěla v psovi mít a pokud bych měla kupovat dalšího, tak jen tohoto. Ačkoli jeden favorit psí je, ale to jen pes, který mne fascinuje, ale doma bych ho nechtěla(tak u sousedů na pokoukání a tím je kavkazan. Samozřejmě se mi líbí oni vlkodavové, knírači, ruský teriér, barzoj, ale líbí se mi u druchých, sama bych si je už nepořídila. Jsem nějak zlenivěla. Ale jinak ano, ani mne se srdeční záležitost nevyhla.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

marcha napsal(a):
Ahoj, jak tak pořád přemýšlím o tom, jakého plemene bude náš další pes a jak taky pročítám diskuzi o tom, kdo měl nebo má jaké psy, napadlo mě:
Člověk nemůže většinou vystřídat za život moc plemen, protože pokud se nevěnuje psům profesionálně a neprojde jich jeho životem sposta, většinou "stačí" za život omezené množství. Kór když se u něj pejsci mají dobře a má štěstí a tak se dožívají vysokého věku. Často ale člověk "najde" to svoje vyvolené plemeno až na několikátý pokus - jak dlouho to trvalo vám? Kdo se "trefil" napoprvé? Myslím tím to, že člověk sice má psy, které miluje, věnuje se jim, jsou vychovaní, vycvičení, ale až u jednoho konkrétního plemene ucítí, že "tohle je prostě ono", že s povahou tohodle plemene si nejlíp sedne, že už jiné nikdy... (i když samosebou záleží na jakého jedince natrefíte, každý pes je jiný, ale často se to vyskytovalo právě v té diskuzi - lidé vyjmenovali spoustu psů co měli, i s hezkými vzpomínkami a pak to končilo "teď mám to a to a už nikdy jiného!")
Ničí mě představa, že po světě běhá plemeno, které by pro mne bylo jako stvořené - a mě třeba ani nenapadne zahrnout ho do užšího výběru!
Tak pište, pište, jak jste vybírali? Nakolikáté jste se trefili? Kdo má "osudové plemeno" a kdo ne? Kdo ho ani nehledá a chce "vyzkoušet" výchovu nejrůznějších psů? Nakolik myslíte, že pomůže předběžná úvaha typu "nabízím/požaduji" aby se tip povedl? Kdo si vysnil plemeno - a pak zjistil, že to není "ono". A konečně: kdo si vybral plemeno, které rozumovou úvahou není úplně to nejvhodnější, ale prostě "nemohl jinak", protože by mu to leželo v hlavě, dokud by toho psa neměl?
PS: Ilustrační foto - první jarní den

Doma jsme vždycky měli psa a i v širší rodině jsou pejskaři, měla jsem tedy možnost pár plemen poznat.
Ale konečně jako dospělá jsem si mohla vybrat podle svého.
Tehdy ještě s přítelem (teď už je manžel ), jsme si vybrali, pro nás naprosto neznámého Českého strakatého psa.
A teď už vím, že jsme měli opravdu šťastnou ruku, vybrali jsme si dobře nejen plemeno, ale i tu "naši"
Bela se nám a hlavně ke mně naprosto neuvěřitelně hodí, umí být mazel a lenoch, stejně tak s námi chodí na túry a jezdí na vodu ...
Nejdřív jsem prohlašovala, že my tedy na výstavy nee a chov ani náhodou. A dneska pilně trénujeme na výstavy, aby ta štěnda měla pěkný rodokmen
Prostě jsem strakáčům propadla a nejspíš už jim zůstanu věrná

www.kocovi.com/bela

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

marcha napsal(a):
Ahoj, jak tak pořád přemýšlím o tom, jakého plemene bude náš další pes a jak taky pročítám diskuzi o tom, kdo měl nebo má jaké psy, napadlo mě:
Člověk nemůže většinou vystřídat za život moc plemen, protože pokud se nevěnuje psům profesionálně a neprojde jich jeho životem sposta, většinou "stačí" za život omezené množství. Kór když se u něj pejsci mají dobře a má štěstí a tak se dožívají vysokého věku. Často ale člověk "najde" to svoje vyvolené plemeno až na několikátý pokus - jak dlouho to trvalo vám? Kdo se "trefil" napoprvé? Myslím tím to, že člověk sice má psy, které miluje, věnuje se jim, jsou vychovaní, vycvičení, ale až u jednoho konkrétního plemene ucítí, že "tohle je prostě ono", že s povahou tohodle plemene si nejlíp sedne, že už jiné nikdy... (i když samosebou záleží na jakého jedince natrefíte, každý pes je jiný, ale často se to vyskytovalo právě v té diskuzi - lidé vyjmenovali spoustu psů co měli, i s hezkými vzpomínkami a pak to končilo "teď mám to a to a už nikdy jiného!")
Ničí mě představa, že po světě běhá plemeno, které by pro mne bylo jako stvořené - a mě třeba ani nenapadne zahrnout ho do užšího výběru!
Tak pište, pište, jak jste vybírali? Nakolikáté jste se trefili? Kdo má "osudové plemeno" a kdo ne? Kdo ho ani nehledá a chce "vyzkoušet" výchovu nejrůznějších psů? Nakolik myslíte, že pomůže předběžná úvaha typu "nabízím/požaduji" aby se tip povedl? Kdo si vysnil plemeno - a pak zjistil, že to není "ono". A konečně: kdo si vybral plemeno, které rozumovou úvahou není úplně to nejvhodnější, ale prostě "nemohl jinak", protože by mu to leželo v hlavě, dokud by toho psa neměl?
PS: Ilustrační foto - první jarní den

vždycky se mi moc líbili NO ( a líbí se mi pořád ) , doma jsme měli prima psa oříška, jako svatební dar jsem dostala fenu irského setra - krásná , pak jsme o ni přišli , přišel rozvod a protože synek akorát měl nastupovat do 1. třídy ZŠ ,nechtěla jsem psa ( až časem, tak za rok ) , no hodný tatínek ( díky mu za to) přinesl synkovi štěně anglického špringršpaněla , dovolila jsem klukovi ho nechat doma přes víkend a pak že musí ke tchyni ( ten pesan), nešel nikam a z víkendu bylo krásných téměř 17 let a já věděla, že špringr je plemeno pro mě .Takže když nám umřel, za týden jsem jela pro špringří štěně - teď je mu 6,5 a já vím, že on je "pes mého života" ( jedna indiánská báj říká , že na každého člověka čeká někde jeho pes, a když má ten člověk štěstí , tak se setkají ), teď mám k němu ještě jeho synka a u špringrů zůstanu, dokud budu moci

mac1 napsal(a):
vždycky se mi moc líbili NO ( a líbí se mi pořád ) , doma jsme měli prima psa oříška, jako svatební dar jsem dostala fenu irského setra - krásná , pak jsme o ni přišli , přišel rozvod a protože synek akorát měl nastupovat do 1. třídy ZŠ ,nechtěla jsem psa ( až časem, tak za rok ) , no hodný tatínek ( díky mu za to) přinesl synkovi štěně anglického špringršpaněla , dovolila jsem klukovi ho nechat doma přes víkend a pak že musí ke tchyni ( ten pesan), nešel nikam a z víkendu bylo krásných téměř 17 let a já věděla, že špringr je plemeno pro mě .Takže když nám umřel, za týden jsem jela pro špringří štěně - teď je mu 6,5 a já vím, že on je "pes mého života" ( jedna indiánská báj říká , že na každého člověka čeká někde jeho pes, a když má ten člověk štěstí , tak se setkají ), teď mám k němu ještě jeho synka a u špringrů zůstanu, dokud budu moci

Měli sme doma několik kříženců,NO a pak 2 boxerky a když i ta 2.odešla navždy ani vteřinu jsem nepomyslela na jiný plemeno.Ta už je jen má,je jí 6 let a příští rok plánujem další štendo a určitě boxíka.Mají sqělou povahu,přátelští klidem,dětem i ostatním zvířatům.Lehce vychovatelní,Viky dokáže spát celej den v posteli,když prší a taky hodiny lítat se mnou.Ani malý ani velký,prostě mě pro mě to nej a vím že už nebudu měnit.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

amlu napsal(a):
Měli sme doma několik kříženců,NO a pak 2 boxerky a když i ta 2.odešla navždy ani vteřinu jsem nepomyslela na jiný plemeno.Ta už je jen má,je jí 6 let a příští rok plánujem další štendo a určitě boxíka.Mají sqělou povahu,přátelští klidem,dětem i ostatním zvířatům.Lehce vychovatelní,Viky dokáže spát celej den v posteli,když prší a taky hodiny lítat se mnou.Ani malý ani velký,prostě mě pro mě to nej a vím že už nebudu měnit.

..a ještě Viky a její siesta

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

amlu napsal(a):
..a ještě Viky a její siesta

No tohle je bombastická fotka!
Viky musí mít smysl pro humor...

marcha napsal(a):
Ahoj, jak tak pořád přemýšlím o tom, jakého plemene bude náš další pes a jak taky pročítám diskuzi o tom, kdo měl nebo má jaké psy, napadlo mě:
Člověk nemůže většinou vystřídat za život moc plemen, protože pokud se nevěnuje psům profesionálně a neprojde jich jeho životem sposta, většinou "stačí" za život omezené množství. Kór když se u něj pejsci mají dobře a má štěstí a tak se dožívají vysokého věku. Často ale člověk "najde" to svoje vyvolené plemeno až na několikátý pokus - jak dlouho to trvalo vám? Kdo se "trefil" napoprvé? Myslím tím to, že člověk sice má psy, které miluje, věnuje se jim, jsou vychovaní, vycvičení, ale až u jednoho konkrétního plemene ucítí, že "tohle je prostě ono", že s povahou tohodle plemene si nejlíp sedne, že už jiné nikdy... (i když samosebou záleží na jakého jedince natrefíte, každý pes je jiný, ale často se to vyskytovalo právě v té diskuzi - lidé vyjmenovali spoustu psů co měli, i s hezkými vzpomínkami a pak to končilo "teď mám to a to a už nikdy jiného!")
Ničí mě představa, že po světě běhá plemeno, které by pro mne bylo jako stvořené - a mě třeba ani nenapadne zahrnout ho do užšího výběru!
Tak pište, pište, jak jste vybírali? Nakolikáté jste se trefili? Kdo má "osudové plemeno" a kdo ne? Kdo ho ani nehledá a chce "vyzkoušet" výchovu nejrůznějších psů? Nakolik myslíte, že pomůže předběžná úvaha typu "nabízím/požaduji" aby se tip povedl? Kdo si vysnil plemeno - a pak zjistil, že to není "ono". A konečně: kdo si vybral plemeno, které rozumovou úvahou není úplně to nejvhodnější, ale prostě "nemohl jinak", protože by mu to leželo v hlavě, dokud by toho psa neměl?
PS: Ilustrační foto - první jarní den

Také si myslím, že na každého čeká to pravé plemeno. Otázkou je, jestli se kždý za svůj krátký život s omezenými možnostmi dočká (a tedy trefí).
Já měla od počátku asi 25 (to si nedělám legraci) favoritů, kteří se mi velmi líbili. Pak bylo jen otázkou, jakého psa si momentálně můžu dovolit (malého nebo velkého). Zjistila jsem, že pro mě je ideální kombinace velkého a malého psa. Že nemůžu mít jen malé nebo jen velké psy.
Já, co se malých psů, jsem se myslím nakonec trefila. Pro mě je z malých psů pes číslo jedna šeltie v těsným závěsu za ní kavalír a to už nehodlám měnit.
Z velkých psů, jestli jsem se trefila nyní s černým teriérem, to ukáže čas. Budu doufat, že ano, že velkým psem bude pro mě srdeční záležitost plemeno černý teriér.
Sice mám ještě nějaký tajný sen "středního plemene", ale to hned tak brzy nebude, to vidím až "na stará kolena", až nebudu chtít se psem cvičit.
...Přesto rozhodně budu mít vždy šeltii, snad i vždy kavalírka a budu doufat, že i vždy černého teriéra.

marcha napsal(a):
Ahoj, jak tak pořád přemýšlím o tom, jakého plemene bude náš další pes a jak taky pročítám diskuzi o tom, kdo měl nebo má jaké psy, napadlo mě:
Člověk nemůže většinou vystřídat za život moc plemen, protože pokud se nevěnuje psům profesionálně a neprojde jich jeho životem sposta, většinou "stačí" za život omezené množství. Kór když se u něj pejsci mají dobře a má štěstí a tak se dožívají vysokého věku. Často ale člověk "najde" to svoje vyvolené plemeno až na několikátý pokus - jak dlouho to trvalo vám? Kdo se "trefil" napoprvé? Myslím tím to, že člověk sice má psy, které miluje, věnuje se jim, jsou vychovaní, vycvičení, ale až u jednoho konkrétního plemene ucítí, že "tohle je prostě ono", že s povahou tohodle plemene si nejlíp sedne, že už jiné nikdy... (i když samosebou záleží na jakého jedince natrefíte, každý pes je jiný, ale často se to vyskytovalo právě v té diskuzi - lidé vyjmenovali spoustu psů co měli, i s hezkými vzpomínkami a pak to končilo "teď mám to a to a už nikdy jiného!")
Ničí mě představa, že po světě běhá plemeno, které by pro mne bylo jako stvořené - a mě třeba ani nenapadne zahrnout ho do užšího výběru!
Tak pište, pište, jak jste vybírali? Nakolikáté jste se trefili? Kdo má "osudové plemeno" a kdo ne? Kdo ho ani nehledá a chce "vyzkoušet" výchovu nejrůznějších psů? Nakolik myslíte, že pomůže předběžná úvaha typu "nabízím/požaduji" aby se tip povedl? Kdo si vysnil plemeno - a pak zjistil, že to není "ono". A konečně: kdo si vybral plemeno, které rozumovou úvahou není úplně to nejvhodnější, ale prostě "nemohl jinak", protože by mu to leželo v hlavě, dokud by toho psa neměl?
PS: Ilustrační foto - první jarní den

Prvního psa přinesl domů můj tatínek, když mi bylo 5 let. Z kapsy vyndal štěně - pravého křížence. Dožil se 12 let, pak si mamka pořídila pudlíka. Můj první vlastní pes byl NO - nádherný, obrovský (na psa s PP až moc), tvrdý obranář, ale doma mazel. Bylo mi 18 a věnovala jsme mu všechen volný čas. Přes pejsky jsem se seznámila s paní ze sousedství, která měla 2 fenky franc. buldočka - a byla to láska na první pohled. Ten bylo FB málo, nikdo je neznal, ale mě okouzlil. Život šel dál, můj NO musel z rodinných důvodů k příbuzným k domku. Bez psa jsem nevydržela a pořídila jsem si černou fenku FB. Byla báječná povahou i exteriérem, moc jsme si rozuměly. Vychovávala syna, který byl o rok mladší než ona, odchovala 1 vrh - nádherných 6 štěňátek. Když jsem s ní byla v Brně, tenktát na světové výstavě, uviděla jsem tam naprosto neznámého pejska, chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že je to brabantík, samozřejmě ze zahraničí. A to byla ta moje srdeční záležitost. Už nikdy mi prostě nevymizel z paměti. Časem mi manžel koupil druhou fenenečku FB - strakošku, obě fenky se dobře sžily a my poznali, že už nikdy nechceme doma jen jednoho psa. Černá fenka se dožila 12 let. Když odešla do psího ráje, bylo doma moc smutno - stýskalo se lidem i zbylé fence. Synovi bylo 11 a nakonec nás přesvědčil, že dalším psem bude fenka boxera. Tak se u nás ocitla boxerka. Ale čas je neúprosný a opustila nás i FB strakoška. Tehdy jsem se rozhodla, že další bude brabantík - a je. Konečně mám svoji vysněnou fenečku, moje představy a očekávání naplnila vrchovatě. Čekala jsem na ní 14 let, ale nezklamala mě. Brabantíka budu mít už vždy, i když nikdy nebude jediným psem v domácnosti, ale u mě bude vždy první.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

conie napsal(a):
Prvního psa přinesl domů můj tatínek, když mi bylo 5 let. Z kapsy vyndal štěně - pravého křížence. Dožil se 12 let, pak si mamka pořídila pudlíka. Můj první vlastní pes byl NO - nádherný, obrovský (na psa s PP až moc), tvrdý obranář, ale doma mazel. Bylo mi 18 a věnovala jsme mu všechen volný čas. Přes pejsky jsem se seznámila s paní ze sousedství, která měla 2 fenky franc. buldočka - a byla to láska na první pohled. Ten bylo FB málo, nikdo je neznal, ale mě okouzlil. Život šel dál, můj NO musel z rodinných důvodů k příbuzným k domku. Bez psa jsem nevydržela a pořídila jsem si černou fenku FB. Byla báječná povahou i exteriérem, moc jsme si rozuměly. Vychovávala syna, který byl o rok mladší než ona, odchovala 1 vrh - nádherných 6 štěňátek. Když jsem s ní byla v Brně, tenktát na světové výstavě, uviděla jsem tam naprosto neznámého pejska, chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že je to brabantík, samozřejmě ze zahraničí. A to byla ta moje srdeční záležitost. Už nikdy mi prostě nevymizel z paměti. Časem mi manžel koupil druhou fenenečku FB - strakošku, obě fenky se dobře sžily a my poznali, že už nikdy nechceme doma jen jednoho psa. Černá fenka se dožila 12 let. Když odešla do psího ráje, bylo doma moc smutno - stýskalo se lidem i zbylé fence. Synovi bylo 11 a nakonec nás přesvědčil, že dalším psem bude fenka boxera. Tak se u nás ocitla boxerka. Ale čas je neúprosný a opustila nás i FB strakoška. Tehdy jsem se rozhodla, že další bude brabantík - a je. Konečně mám svoji vysněnou fenečku, moje představy a očekávání naplnila vrchovatě. Čekala jsem na ní 14 let, ale nezklamala mě. Brabantíka budu mít už vždy, i když nikdy nebude jediným psem v domácnosti, ale u mě bude vždy první.

Já jsem měla kokříka Arnyho který od června už není .Je to pro mne pořád nej kamarád.Odchoval nám kocoura,kavkazáka a dva asiaty.Je a byl nej .

marcha napsal(a):
Ahoj, jak tak pořád přemýšlím o tom, jakého plemene bude náš další pes a jak taky pročítám diskuzi o tom, kdo měl nebo má jaké psy, napadlo mě:
Člověk nemůže většinou vystřídat za život moc plemen, protože pokud se nevěnuje psům profesionálně a neprojde jich jeho životem sposta, většinou "stačí" za život omezené množství. Kór když se u něj pejsci mají dobře a má štěstí a tak se dožívají vysokého věku. Často ale člověk "najde" to svoje vyvolené plemeno až na několikátý pokus - jak dlouho to trvalo vám? Kdo se "trefil" napoprvé? Myslím tím to, že člověk sice má psy, které miluje, věnuje se jim, jsou vychovaní, vycvičení, ale až u jednoho konkrétního plemene ucítí, že "tohle je prostě ono", že s povahou tohodle plemene si nejlíp sedne, že už jiné nikdy... (i když samosebou záleží na jakého jedince natrefíte, každý pes je jiný, ale často se to vyskytovalo právě v té diskuzi - lidé vyjmenovali spoustu psů co měli, i s hezkými vzpomínkami a pak to končilo "teď mám to a to a už nikdy jiného!")
Ničí mě představa, že po světě běhá plemeno, které by pro mne bylo jako stvořené - a mě třeba ani nenapadne zahrnout ho do užšího výběru!
Tak pište, pište, jak jste vybírali? Nakolikáté jste se trefili? Kdo má "osudové plemeno" a kdo ne? Kdo ho ani nehledá a chce "vyzkoušet" výchovu nejrůznějších psů? Nakolik myslíte, že pomůže předběžná úvaha typu "nabízím/požaduji" aby se tip povedl? Kdo si vysnil plemeno - a pak zjistil, že to není "ono". A konečně: kdo si vybral plemeno, které rozumovou úvahou není úplně to nejvhodnější, ale prostě "nemohl jinak", protože by mu to leželo v hlavě, dokud by toho psa neměl?
PS: Ilustrační foto - první jarní den

Z vašich odpovědí se zdá, že toho boxera stejně jednou budu mít...
Pište dál!

marcha napsal(a):
Z vašich odpovědí se zdá, že toho boxera stejně jednou budu mít...
Pište dál!

Mojí srdeční záležitostí se stal Americký stafordšírský teriér.
Možná je to i tím, že jsme měli neuvěřitelné štěstí a máme fenku, která je povahou naprosto bezkonkurenční. Nemá problémy s lidmi ani se psy.
Není agresivní, nerve se, dovede si pohrát s každým jakékoliv velikosti a rasy.
Ten kdo nezná AST při hře-tak možná trne hrůzou, že se žerou-při přetahování "nadělají pěknej kravál" , vrčí, pouští hrůzu...ale takoví prostě amstafíci jsou.

No a už plánujeme, až bude mít naše fenka štěňata, tak jedno zůstane doma...jak jinak že ano?

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

marcha napsal(a):
Ahoj, jak tak pořád přemýšlím o tom, jakého plemene bude náš další pes a jak taky pročítám diskuzi o tom, kdo měl nebo má jaké psy, napadlo mě:
Člověk nemůže většinou vystřídat za život moc plemen, protože pokud se nevěnuje psům profesionálně a neprojde jich jeho životem sposta, většinou "stačí" za život omezené množství. Kór když se u něj pejsci mají dobře a má štěstí a tak se dožívají vysokého věku. Často ale člověk "najde" to svoje vyvolené plemeno až na několikátý pokus - jak dlouho to trvalo vám? Kdo se "trefil" napoprvé? Myslím tím to, že člověk sice má psy, které miluje, věnuje se jim, jsou vychovaní, vycvičení, ale až u jednoho konkrétního plemene ucítí, že "tohle je prostě ono", že s povahou tohodle plemene si nejlíp sedne, že už jiné nikdy... (i když samosebou záleží na jakého jedince natrefíte, každý pes je jiný, ale často se to vyskytovalo právě v té diskuzi - lidé vyjmenovali spoustu psů co měli, i s hezkými vzpomínkami a pak to končilo "teď mám to a to a už nikdy jiného!")
Ničí mě představa, že po světě běhá plemeno, které by pro mne bylo jako stvořené - a mě třeba ani nenapadne zahrnout ho do užšího výběru!
Tak pište, pište, jak jste vybírali? Nakolikáté jste se trefili? Kdo má "osudové plemeno" a kdo ne? Kdo ho ani nehledá a chce "vyzkoušet" výchovu nejrůznějších psů? Nakolik myslíte, že pomůže předběžná úvaha typu "nabízím/požaduji" aby se tip povedl? Kdo si vysnil plemeno - a pak zjistil, že to není "ono". A konečně: kdo si vybral plemeno, které rozumovou úvahou není úplně to nejvhodnější, ale prostě "nemohl jinak", protože by mu to leželo v hlavě, dokud by toho psa neměl?
PS: Ilustrační foto - první jarní den

řekla bych, že tohle je docela fajn téma.. na svého prvního psa jsem čekala asi 5 let.. měla jsem připraven pelíšek pro šťěňátko, které jsem při každé příležitosti loudila po svých rodičích. Nakonec rodiče ustoupili a koupili pejska.. byl to kokršpaněl.. fenka .. byla jsem přešťastná, že konečně mám to čtyřnohé svoření i já doma.. jejím miláčkem byl brácha.. a já chtěla prostě někoho, kdo bude bezbožně milovat i mne.. po 3-4 letech tatínek koupil dobrama, který se do mne zamiloval od prvního dne.. a já do něj.. byl to prostě pan pes s velkým P, dodnes na něj vzpomínám, tak se mi hrnou slzy do očí, a dobrman je má srdeční záležitost.. pro svůj temperament, svou tvrdost, věrnost a taky tu tvrdohlavost..

marcha napsal(a):
Ahoj, jak tak pořád přemýšlím o tom, jakého plemene bude náš další pes a jak taky pročítám diskuzi o tom, kdo měl nebo má jaké psy, napadlo mě:
Člověk nemůže většinou vystřídat za život moc plemen, protože pokud se nevěnuje psům profesionálně a neprojde jich jeho životem sposta, většinou "stačí" za život omezené množství. Kór když se u něj pejsci mají dobře a má štěstí a tak se dožívají vysokého věku. Často ale člověk "najde" to svoje vyvolené plemeno až na několikátý pokus - jak dlouho to trvalo vám? Kdo se "trefil" napoprvé? Myslím tím to, že člověk sice má psy, které miluje, věnuje se jim, jsou vychovaní, vycvičení, ale až u jednoho konkrétního plemene ucítí, že "tohle je prostě ono", že s povahou tohodle plemene si nejlíp sedne, že už jiné nikdy... (i když samosebou záleží na jakého jedince natrefíte, každý pes je jiný, ale často se to vyskytovalo právě v té diskuzi - lidé vyjmenovali spoustu psů co měli, i s hezkými vzpomínkami a pak to končilo "teď mám to a to a už nikdy jiného!")
Ničí mě představa, že po světě běhá plemeno, které by pro mne bylo jako stvořené - a mě třeba ani nenapadne zahrnout ho do užšího výběru!
Tak pište, pište, jak jste vybírali? Nakolikáté jste se trefili? Kdo má "osudové plemeno" a kdo ne? Kdo ho ani nehledá a chce "vyzkoušet" výchovu nejrůznějších psů? Nakolik myslíte, že pomůže předběžná úvaha typu "nabízím/požaduji" aby se tip povedl? Kdo si vysnil plemeno - a pak zjistil, že to není "ono". A konečně: kdo si vybral plemeno, které rozumovou úvahou není úplně to nejvhodnější, ale prostě "nemohl jinak", protože by mu to leželo v hlavě, dokud by toho psa neměl?
PS: Ilustrační foto - první jarní den

taky se připojím

moje srdeční záležitost je jednoznačně CANE CORSO :o) a zvláště můj drobeček Big Boy(připojila jsem jeho fotečku) :o)
celkem mám doma čtyři psi, 2 labradory, anglického kokra a caníka.. Všichni jsou skvělí, ale caníci jsou caníci :o)

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

marcha napsal(a):
Ahoj, jak tak pořád přemýšlím o tom, jakého plemene bude náš další pes a jak taky pročítám diskuzi o tom, kdo měl nebo má jaké psy, napadlo mě:
Člověk nemůže většinou vystřídat za život moc plemen, protože pokud se nevěnuje psům profesionálně a neprojde jich jeho životem sposta, většinou "stačí" za život omezené množství. Kór když se u něj pejsci mají dobře a má štěstí a tak se dožívají vysokého věku. Často ale člověk "najde" to svoje vyvolené plemeno až na několikátý pokus - jak dlouho to trvalo vám? Kdo se "trefil" napoprvé? Myslím tím to, že člověk sice má psy, které miluje, věnuje se jim, jsou vychovaní, vycvičení, ale až u jednoho konkrétního plemene ucítí, že "tohle je prostě ono", že s povahou tohodle plemene si nejlíp sedne, že už jiné nikdy... (i když samosebou záleží na jakého jedince natrefíte, každý pes je jiný, ale často se to vyskytovalo právě v té diskuzi - lidé vyjmenovali spoustu psů co měli, i s hezkými vzpomínkami a pak to končilo "teď mám to a to a už nikdy jiného!")
Ničí mě představa, že po světě běhá plemeno, které by pro mne bylo jako stvořené - a mě třeba ani nenapadne zahrnout ho do užšího výběru!
Tak pište, pište, jak jste vybírali? Nakolikáté jste se trefili? Kdo má "osudové plemeno" a kdo ne? Kdo ho ani nehledá a chce "vyzkoušet" výchovu nejrůznějších psů? Nakolik myslíte, že pomůže předběžná úvaha typu "nabízím/požaduji" aby se tip povedl? Kdo si vysnil plemeno - a pak zjistil, že to není "ono". A konečně: kdo si vybral plemeno, které rozumovou úvahou není úplně to nejvhodnější, ale prostě "nemohl jinak", protože by mu to leželo v hlavě, dokud by toho psa neměl?
PS: Ilustrační foto - první jarní den

Dlouho jsem nad tou otázkou přemýšlela a myslím, že nemám plemeno, které bych považovala za "srdeční záležitost". Mám pár oblíbených plemen, které se mi líbí jak povahou tak vzhledem - třeba ČSV, kolie dlouho i krátkosrstá, velký knírač. Ale za srdeční záležitost nepovažuji plemeno ale jedince. Miluju "osobnosti" - takové ty, co vyzařují charisma, fluidum. Takov byl můj v. knírač, ale druhého takového už jsem nepotkala...Ale kamarádka má takového bígla. Prostě osobnost.

magikoira napsal(a):
Dlouho jsem nad tou otázkou přemýšlela a myslím, že nemám plemeno, které bych považovala za "srdeční záležitost". Mám pár oblíbených plemen, které se mi líbí jak povahou tak vzhledem - třeba ČSV, kolie dlouho i krátkosrstá, velký knírač. Ale za srdeční záležitost nepovažuji plemeno ale jedince. Miluju "osobnosti" - takové ty, co vyzařují charisma, fluidum. Takov byl můj v. knírač, ale druhého takového už jsem nepotkala...Ale kamarádka má takového bígla. Prostě osobnost.

Tohle je opravdu dobré téma. Moc přemýšlet jsem tedy nemusela, tak vám taky napíšu, jak to všechno bylo. Od malička jsem měla slabost pro vlky. Věděla jsem, že existuje ČSV, ale naši nechtěli velkého psa. S přítelem jsme si pořídili NO, protože jsme se na něm prostě shodli. Jenže já jsem to nevzdala a nakonec jsem ho ukecala a asi úplně udolala článkama, fotkama... a štěně ČSV jsem prostě zamluvila. Sice ho máme teprve dva roky, ale oba jsme se do tohohle plemene zamilovali. Jiné plemeno už nehledáme. NO je taky skvělý pes, ale vlkouš je prostě jednička. Doufám, že letos bude mít naše smečka třetího člena, fenečku ČSV.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

masoterianka napsal(a):
taky se připojím

moje srdeční záležitost je jednoznačně CANE CORSO :o) a zvláště můj drobeček Big Boy(připojila jsem jeho fotečku) :o)
celkem mám doma čtyři psi, 2 labradory, anglického kokra a caníka.. Všichni jsou skvělí, ale caníci jsou caníci :o)

Nedivím se manželovi, že se zamiloval do cc. Bigboš je tedy móóc hezkej.

marcha napsal(a):
Ahoj, jak tak pořád přemýšlím o tom, jakého plemene bude náš další pes a jak taky pročítám diskuzi o tom, kdo měl nebo má jaké psy, napadlo mě:
Člověk nemůže většinou vystřídat za život moc plemen, protože pokud se nevěnuje psům profesionálně a neprojde jich jeho životem sposta, většinou "stačí" za život omezené množství. Kór když se u něj pejsci mají dobře a má štěstí a tak se dožívají vysokého věku. Často ale člověk "najde" to svoje vyvolené plemeno až na několikátý pokus - jak dlouho to trvalo vám? Kdo se "trefil" napoprvé? Myslím tím to, že člověk sice má psy, které miluje, věnuje se jim, jsou vychovaní, vycvičení, ale až u jednoho konkrétního plemene ucítí, že "tohle je prostě ono", že s povahou tohodle plemene si nejlíp sedne, že už jiné nikdy... (i když samosebou záleží na jakého jedince natrefíte, každý pes je jiný, ale často se to vyskytovalo právě v té diskuzi - lidé vyjmenovali spoustu psů co měli, i s hezkými vzpomínkami a pak to končilo "teď mám to a to a už nikdy jiného!")
Ničí mě představa, že po světě běhá plemeno, které by pro mne bylo jako stvořené - a mě třeba ani nenapadne zahrnout ho do užšího výběru!
Tak pište, pište, jak jste vybírali? Nakolikáté jste se trefili? Kdo má "osudové plemeno" a kdo ne? Kdo ho ani nehledá a chce "vyzkoušet" výchovu nejrůznějších psů? Nakolik myslíte, že pomůže předběžná úvaha typu "nabízím/požaduji" aby se tip povedl? Kdo si vysnil plemeno - a pak zjistil, že to není "ono". A konečně: kdo si vybral plemeno, které rozumovou úvahou není úplně to nejvhodnější, ale prostě "nemohl jinak", protože by mu to leželo v hlavě, dokud by toho psa neměl?
PS: Ilustrační foto - první jarní den

můj první pes byl americký kokr,musím říct,že jsme ho sice milovali,ale nebylo to nějak ono,náš druhý pes byl irský setr,a musím říct,že to byla trefa do černého,setři mají nejlepší povahu u psů,jakou jsem kdy zažila,samozřejmě pokud mají dobrou výchova a pán se jim DOSTATEČNĚ věnuje.ted už je jí sice skoro 12let,a všichni doufáme,že tady s náma bude ještě mooc dlouho.
ale náš další pes bude dozajista budto zase setr nebo přemýšlíme o plavém hovawartovi,protože víme,že mají obdobnou povahu,jako setři,to se uvidí časem,jak se rozhodneme.
(naše sindy je ta vlevo, napravo je její štěndo)

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

marcha napsal(a):
Ahoj, jak tak pořád přemýšlím o tom, jakého plemene bude náš další pes a jak taky pročítám diskuzi o tom, kdo měl nebo má jaké psy, napadlo mě:
Člověk nemůže většinou vystřídat za život moc plemen, protože pokud se nevěnuje psům profesionálně a neprojde jich jeho životem sposta, většinou "stačí" za život omezené množství. Kór když se u něj pejsci mají dobře a má štěstí a tak se dožívají vysokého věku. Často ale člověk "najde" to svoje vyvolené plemeno až na několikátý pokus - jak dlouho to trvalo vám? Kdo se "trefil" napoprvé? Myslím tím to, že člověk sice má psy, které miluje, věnuje se jim, jsou vychovaní, vycvičení, ale až u jednoho konkrétního plemene ucítí, že "tohle je prostě ono", že s povahou tohodle plemene si nejlíp sedne, že už jiné nikdy... (i když samosebou záleží na jakého jedince natrefíte, každý pes je jiný, ale často se to vyskytovalo právě v té diskuzi - lidé vyjmenovali spoustu psů co měli, i s hezkými vzpomínkami a pak to končilo "teď mám to a to a už nikdy jiného!")
Ničí mě představa, že po světě běhá plemeno, které by pro mne bylo jako stvořené - a mě třeba ani nenapadne zahrnout ho do užšího výběru!
Tak pište, pište, jak jste vybírali? Nakolikáté jste se trefili? Kdo má "osudové plemeno" a kdo ne? Kdo ho ani nehledá a chce "vyzkoušet" výchovu nejrůznějších psů? Nakolik myslíte, že pomůže předběžná úvaha typu "nabízím/požaduji" aby se tip povedl? Kdo si vysnil plemeno - a pak zjistil, že to není "ono". A konečně: kdo si vybral plemeno, které rozumovou úvahou není úplně to nejvhodnější, ale prostě "nemohl jinak", protože by mu to leželo v hlavě, dokud by toho psa neměl?
PS: Ilustrační foto - první jarní den

To já jsem asi jiná. Jsem na rozpacích, měla -li bych vyjmenovat , jaké plemeno preferuji, nebo které mě chytlo za srdce..Milovala jsme všechny své pejsky nejvíc .. zdravím do psího nebíčka. Milovala jsem a "sloužila " jsem i psům svých sousedu , a přátel.Těžko si vzpomenu na příjení své spolužačky ze základky, ale měla boxera Evora . Dělali jsme stopy na Petříně.... Asta -sousedovic aerdelterierka - hlídala jsem po návratu ze školy, aby si nedrbala ekzem... Míša - bouďák ze vsi z prázdnin- denně jsem ho odvazovala od přetěžkého řetězu od boudy a prolítali jsme celé prázdniny připotaní k sobě prádelní šňůrou - uměl krásně prosit předními packami, chudák... jiná Asta-tlustá ovčanda, kterou jsem zkoušela zhubnout pomocí běhu po Kampě... Není pes, který by mě nechytl za srdíčko. Na každém bylo tolik, co šlo obdivovat a tolik, na co je vzpomínat.. Já jsem naprosto závislá na psovi jako takovém.. Na mě se podívá jakýkoliv pes, otočí na mě tázavé oči - čisté a průzračné, přátelské nebo i lhostejné a i výhružné ... a já vím, že právě s tímto psem bych mohla být ... Že bych se kvůli tomu pohledu a kvúli láskyplnému , nesobeckému psímu štěstí naučila všechno a přizpůsobila se čemukoliv. Dát mi do náruče štěně - naučím se norovat, aportovat kachny, zvládnu pravidla agility a šílené tempo při závodech, zkušební řády IPO i canisterapii , když bude můj pes vyvolenej a šťastnej při vyhledávání pod sněhem, budeme lyžovat a hrabat se ve sněhu . Já bych se přetrhla, aby můj pes byl se mnou spokojený. Moje srdeční záležitost je, že mohu žít jen se spokojeným psem..Helena

hehe napsal(a):
To já jsem asi jiná. Jsem na rozpacích, měla -li bych vyjmenovat , jaké plemeno preferuji, nebo které mě chytlo za srdce..Milovala jsme všechny své pejsky nejvíc .. zdravím do psího nebíčka. Milovala jsem a "sloužila " jsem i psům svých sousedu , a přátel.Těžko si vzpomenu na příjení své spolužačky ze základky, ale měla boxera Evora . Dělali jsme stopy na Petříně.... Asta -sousedovic aerdelterierka - hlídala jsem po návratu ze školy, aby si nedrbala ekzem... Míša - bouďák ze vsi z prázdnin- denně jsem ho odvazovala od přetěžkého řetězu od boudy a prolítali jsme celé prázdniny připotaní k sobě prádelní šňůrou - uměl krásně prosit předními packami, chudák... jiná Asta-tlustá ovčanda, kterou jsem zkoušela zhubnout pomocí běhu po Kampě... Není pes, který by mě nechytl za srdíčko. Na každém bylo tolik, co šlo obdivovat a tolik, na co je vzpomínat.. Já jsem naprosto závislá na psovi jako takovém.. Na mě se podívá jakýkoliv pes, otočí na mě tázavé oči - čisté a průzračné, přátelské nebo i lhostejné a i výhružné ... a já vím, že právě s tímto psem bych mohla být ... Že bych se kvůli tomu pohledu a kvúli láskyplnému , nesobeckému psímu štěstí naučila všechno a přizpůsobila se čemukoliv. Dát mi do náruče štěně - naučím se norovat, aportovat kachny, zvládnu pravidla agility a šílené tempo při závodech, zkušební řády IPO i canisterapii , když bude můj pes vyvolenej a šťastnej při vyhledávání pod sněhem, budeme lyžovat a hrabat se ve sněhu . Já bych se přetrhla, aby můj pes byl se mnou spokojený. Moje srdeční záležitost je, že mohu žít jen se spokojeným psem..Helena

Heleno nádherně napsaný.