Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Které plemeno kočky si vybrat? 5. část
Sdílet:

Které plemeno kočky si vybrat? 5. část

Kočky
Druhy a plemena
V této části vám představuji plemena koček neva masquerade, turecká angora, sokoke, skotská klapouchá kočka, japonský bobtail a kurilský bobtail.

Neva masquerade

(něvská maškaráda)

Něvská maškaráda je přírodní plemeno, sesterské plemeno sibiřské kočky, o které jsme již psali. Její původ tedy sahá do studeného Ruska. Koťata s odznaky se sibiřským kočkám rodila odjakživa, a to tehdy, byli-li oba rodiče nositeli pointového genu. Jedná se o jedinou kočku s odznaky mezi přírodními plemeny. Mnozí chovatelé pointová koťata odmítají a z chovu sibiřských koček je vyřazují jako nechtěný produkt. Také zjistili, že něvská maškaráda disponuje jinými povahovými vlastnostmi než Sibiřská kočka. Něvská maškaráda je více dominantní i vůči jiným zvířatům než sibiřka. Vznikly i domněnky, že v samém prapůvodu těchto koček se objevuje i siamská kočka, ale jsou to pouhé domněnky a jediné, co mají tyto kočky společné, je jejich pointové zabarvení.

Standard něvské maškarády a sibiřské kočky je totožný, co se týče stavby těla a rozložení jednotlivých částí těla a jejich poměrů. Rozdíl je pouze v barvě srsti, vždy s odznaky. Jsou to tedy kočky polodlouhosrsté, s klínovitou hlavou, mírně klenutým čelem, mají velké oválné oči tmavě modré barvy, uši středně velké, široké u základny, mírně zaoblené, chlupaté. Mají mohutné končetiny střední délky, tlapky velké, chundelaté. Tělo celkově osvalené a mohutné, ocas dlouhý, sahající až k lopatkám, ke konci zúžený a bohatě osrstěný. Srst má celkově působit jako bohatá, jemná, středně dlouhá. Zbarvení (odznaků) je čokoládové, modré, červené, krémové, želvovinové, modro–krémové, jsou i chovatelé, kteří se věnují stříbrným či zlatým varietám (méně obvyklé). Něvské maškarády dosahují váhy od 3,5 kg až do 5,5 kg. Typické jsou svým vyšším apetitem a je potřeba dbát na pravidelné krmení a přiměřené dávky. Péče o srst je minimální, česání se doporučuje jednou týdně.

Povahově jsou něvské maškarády ve své podstatě hodné, milé, přítulné a společenské. Mají rády společnost jak lidí, tak malých dětí a zvířat. Jsou aktivní, mají rády hry. Jedná se o energické kočky, které vždy ocení nové podněty. Rozhodnete-li se pro něvskou maškarádu, vhodně zvolte její další kočičí kamarády, má sklony k dominanci i žárlivosti. Ideální je tedy kočka stejného plemene nebo přímo sourozenec.

Turecká angora

Původ tureckých angor sahá do dávné historie, patří mezi nejstarší přírodní dlouhosrstá plemena. Některé dlouhosrsté kočky pocházejí z Turecka (oblast Ankary), jiné z Persie, dnešního Íránu. Původ tureckých angor není úplně jasný, předpokládá se, že mohly žít na Kavkazu a v 10. století byly kupci dovezeny do Turecka. V 17. století se začaly objevovat ve šlechtických sídlech. Oblibu si získaly na francouzských zámcích i anglických hradech, a to díky impozantnímu vzhledu, tedy dlouhé uhlazené srsti a huňatému ocasu. Obzvláště oblíbené byly bílé kočky. Obdivovateli angorských koček byli i Ludvík XV., Ludvík XVI. i Marie Antoinetta nebo známý kardinál Richelieu. V Turecku mají dodnes bílé angorské kočky výlučné postavení. Jejich název je odvozen od Ankary (ve středověku Angora). Angory se do Evropy dostaly v 16. století, později byly kříženy s jinými dlouhosrstými plemeny (do 19. století byly všechny dlouhosrsté kočky nazývány angorskými kočkami), na počátku 20. století hrozilo i jejich vyhynutí. Na záchraně plemene se podíleli turečtí chovatelé, tyto kočky dokonce chovali v zoo. Posléze bylo několik jedinců vyvezeno do USA. V Turecku jsou dodnes chráněné.

Turecká angora patří ke středně velkým plemenům. Hlava je mírně klínovitá, s rovným nosem a velkýma ušima posazenýma vysoko na lebce. V uších má angora chomáčky chlupů, oči velké, mandlovité, mírně zešikmené. Mohou být i dvojbarevné (tzv. odd eyed), což se vyskytuje u bílých koček. Srst má být dlouhá, hedvábná bez podsady a přiléhající k tělu, na břiše mírně zvlněná. Je povolena želvovinová, kouřová, žíhaná a stínovaná kresba. V Evropě je populární nejčastěji bílá varieta, v USA spíše přírodní barvy. Tělo angory působí štíhle a elegantně, zároveň svalnatě, nikdy mohutně. Zadní končetiny jsou malinko delší než přední. Tlapky jsou malé, oválné, ocas je pokrytý dlouhou srstí.

Turecké angory mají výjimečnou povahu, jsou miloučké, láskyplné, přátelské a učenlivé, zároveň temperamentní a aktivní. Jejich fyziognomie (delší zadní nohy) jim umožňuje opravdu vysoké výskoky. Mají rády hry ve výškách, prolézačky i vysoká škrabadla. Tato kočka miluje pozornost a hry i mazlení s dospělými i dětmi. Je-li nespokojená, hlasitě mňouká, miluje pozornost člověka, nesnáší být na druhém místě. Ráda se předvádí jako pravá dáma, aristokratka. Zcela výjimečná je svou měnící se srstí, jež je v zimě chundelatá, vždy bez podsady, v létě naopak chloupky pouští, zmenšuje se, až vymizí límec a i ocas značně prořídne. Díky tomu, že nemá podsadu, se srst necuchá a je téměř bezúdržbová.

Sokoke

Tato kočka zaujme především svou mramorovou srstí. Původně se nazývala khadzonzos, což v řeči domorodého obyvatelstva znamená „jako kůra stromů“. Pochází z keňských lesů na pobřeží s názvem Arabuko – Sokoke. Nápadně připomíná geparda, má krátkou a hustou srst hnědého odstínu s výraznou kresbou černé barvy a dobře osvalené pružné tělo. Působí divokým dojmem, často se však plete i s evropskou kočkou. Má poměrně malou hlavu v poměru ke zbytku těla, středně dlouhý, rovný nos. Uši jsou středně velké, široké v základně, ke špičce mírně zakulacené, stojící vysoko na hlavě, čímž kočka působí jakoby neustále ve střehu, čekající na kořist. Oči má mandlové, posazené daleko od sebe, což vypadá exoticky a divoce, jantarové až zelené barvy, orámované černou oční linkou. Má středně dlouhé svalnaté tělo, vyvinutý hrudník vyvolává dojem síly a dominance i elegance. Má dlouhé svalnaté nohy, zadní delší než přední, což jí umožňuje vysoké výskoky. Tlapy jsou oválné, polštářky černé nebo černohnědé. Má krátkou hustou srst s minimální nebo žádnou podsadou. Je lesklá s výraznou černou, tmavě hnědou, mramorovanou nebo tečkovanou kresbou na zlatém až zlatohnědém podkladě. Vysoce žádoucí je souměrná a výrazná kresba, na hlavě je žádoucí typické „M“. Má středně dlouhý a široký ocas.

Tato kočka je vhodná pro lidi, kteří hledají kočku divoce vyhlížející, ale zároveň přátelskou i energickou. Není vhodná pro začátečníky, jedná se o kočku vzácnou. Sokoke je společenská, miluje hru a aktivní podněty, potřebuje dostatek prostoru na hru a dovádění. Domácímu prostředí se velice dobře přizpůsobila, přesto miluje například hru s vodou a umí i dobře plavat. Je vysoce inteligentní, dominantní a aktivní. Miluje komunikaci, upozorňuje na sebe, má ráda pozornost. Je příjemná společnice, velmi učenlivá, miluje logické hry, je také empatická a dokáže vycítit náladu, nedotírá.

Zvláštností je, že sokoke miluje teplo a její srst nevyžaduje téměř žádnou péči. Stačí ji občas vykartáčovat a je potřeba zastřihávat drápky. Někdy se rodí koťata se sněžnou barvou a modrýma očima, ale toto zbarvení nebylo uznáno.

Skotská klapouchá

Kočka, která vyvolává množství otázek i podivený výraz. Kde má ta kočka uši? Máte-li rádi něco extra, tato kočička bude ta pravá. Je jiná a zároveň má výbornou povahu. Historie tohoto plemene je poměrně mladá, až v roce 1961 si pastýř ve Skotsku všiml bílého kotěte, které mělo uši sklopené dopředu, přitom tato mutace přehnutých ušních boltců je známá již mnoho let, hlavně z Číny. Ujal se ho a po dvou letech se narodil první vrh této kočky. Byla v něm i dvě koťata se stejným vzhledem, dokonce měla uši sklopená ještě víc. Jiný pastýř William Ross si se svou ženou jedno z koťat vzali a položili společně základ plemeni skotská klapouchá kočka. Zjistili také, že za podivné uši nese zodpovědnost gen Fd, jenž je dominantní a mohou jej přenášet pouze skotské klapouché kočky. Kámen úrazu nastal ve chvíli, kdy se zjistilo, že křížením dvou klapouchých koček se rodí koťata se zesíleným ocasem a nohama, a to kvůli poruše na kostře. Toto plemeno následně málem zaniklo. Dalším krokem k záchraně bylo křížení s jiným plemenem, zvolena byla britská kočka a bylo zjištěno, že v tomto spojení se rodí koťata zdravá a z padesáti procent klapouchá. Později byla použita i exotická krátkosrstá, z toho vrhu se narodilo jedno kotě klapouché. Toto plemeno se začalo rozvíjet v USA po roce 1974, dostává se postupně i do Evropy a získává na popularitě. Objevují se dokonce i skotské klapouché v dlouhosrsté varietě. Zajímavostí je, že koťata mají až do věku tří až čtyř měsíců uši zcela normální, teprve v tomto věku se začínají klopit.

Jedná se o kočku s kulatou hlavou a krátkým širokým nosíkem, uši má přehnuté a jejich špičky jsou kulaté, ideálně těsně přilehlé k hlavě, čímž tvoří čepičku. Oči jsou kulaté, posazené daleko od sebe, barva očí odpovídá barvě srsti. Tělo má skotská klapouchá středně velké, zavalité s pružným hřbetem a končetiny jsou středně dlouhé, silné. Ocas je silný, středně dlouhý, srst hustá, silná, měkká, má odstávat od těla, může být krátká nebo dlouhá. Zbarvení je možné jakékoliv kromě odznaků lila a čokoládová. Skotská klapouchá může vážit do 6 kg. Ve vrzích se mohou objevit kočky bez sklopených uší, těm se říká scottish straight.

Skotská klapouchá je kočka se skvělou povahou – je něžná, mírná, zároveň aktivní. Je přátelská, vhodná k dětem, ráda se mazlí a je ráda člověku nablízku. Doprovází jej při všech domácích činnostech, někdy je i majetnická a upozorňuje na sebe, není však příliš dotěrná nebo nepříjemná, vše dělá s mírou tak, aby dala najevo, po čem touží. Vychází dobře i s dalšími zvířaty, je nekonfliktní, učenlivá a hravá. Tato kočka je velmi odolná vůči nemocem, ze svého divokého původu si odnesla i schopnost lovce a predátora, proto se nedoporučuje ji pouštět volně ven. Zvláštností je jemňounký hlásek, který skotská klapouchá moc nevyužívá. Taktéž je natolik mírumilovná, že téměř vůbec nepoužívá drápky, a zvláštní je, že často spí na zádech.

Srst této kočičky je nenáročná, přesto je zapotřebí alespoň jednou týdně vyčesat odumřelé chloupky.

Japonský bobtail

Japonský bobtail je další kočka, která je tak trochu jiná. Její zvláštností je krátký chlupatý ocas. Toto plemeno vzniklo v Japonsku, ale kočky s krátkým ocasem se podobně jako kočky s mutací uší (skotská klapouchá) vyskytovaly již v Číně před 1 000 lety. V Japonsku tato kočka získala na oblibě, je symbolem štěstí a přátelství. Z Japonska se japonští bobtailové dostali do USA, kde se jejich chovu začala věnovat chovatelka paní Elizabeth Freretová.

Japonský bobtail je kočka s klínovitou hlavou a vysokými lícními kostmi. Má velké oválné oči, barva očí musí ladit se srstí. Žádoucí je rozdílná barva očí. Uši mají být posazeny na kraji hlavy. Tělo má působit dlouze, nepříliš svalnatě, má být štíhlé. Taktéž končetiny, zadní delší než přední. Tlapky mají být oválné. Ocas má být krátký, do 8 cm, může být rovný, zahnutý anebo i zlomený. Srst má přiléhat k tělu, má být hladká a hedvábná, nemá mít podsadu. Je to polodlouhosrsté plemeno dosahující váhy do 4 kg. Barvy jsou povoleny všechny kromě siamské a habešské. Nejvzácnější je želvovinová s bílou. Japonský bobtail téměř nelíná, údržba srsti je tedy snadná, postačí klasické občasné pročesání.

Jedná se o veselou aktivní kočku, společenskou, zvídavou a přátelskou. Velmi dobře snáší společnost dalších zvířat i dětí. Je milou společnicí a pozorovatelkou. Ráda si hraje, má ráda legraci, nic jí neunikne. Má ráda rodinné prostředí se vším všudy, ráda rodinu doprovází i na výlety (nevadí jí hotely a penziony) či dovolené (dobře snáší cestování), je adaptabilní.

Kurilský bobtail

Kurilský bobtail má také krátký ocas a patří mezi přírodní plemena. Pochází z Kurilských ostrovů (východ Ruska). K cílenému chovu tohoto plemene došlo až v 80. letech 20. století v Rusku. Zpočátku se toto plemeno posuzovalo společně s japonskými bobtaily, přestože se výrazně lišili. Rozdílů je celá řada, od fyziognomie až po délku srsti i její zabarvení. Několik nadšenců podniklo cestu po stopách kurilského bobtaila přímo do Ruska na Kurilské ostrovy. Podle těchto poznatků byl stanoven samostatný standard plemene a také bylo dovezeno několik chovných zvířat, se kterými se založily nové chovatelské linie. Toto plemeno proniklo i do Česka.

Jedná se o středně velké plemeno se zakřiveným ocasem, jakoby bambulí na konci. Hlava je velká, široká, lichoběžníkového tvaru. Uši mají být středně velké, se zaoblenou špičkou. Končetiny středně dlouhé, silné, se zakulacenými tlapkami, zadní končetiny jsou mírně delší než přední. Srst může být krátká nebo dlouhá, podle toho je tato kočka krátkosrstá nebo dlouhosrstá. Dorůstá až do 4 kg. Kurilský bobtail je posuzován v kategorii krátkosrstých a somálských koček.

Jedná se kočku s velmi vyrovnanou, přátelskou povahou. Je to vysoce inteligentní kočka, neagresivní, mazlivá, přítulná a milující svou rodinu. Má ráda i další kočky a zvířata žijící v domě, vychází skvěle s dětmi, ráda jim dělá společnost a spokojeně je pozoruje i si s nimi hraje. Kurilského bobtaila lze naučit různým kouskům, je to kočka učenlivá a pozorná, přesto svéhlavá. Zbožňuje vodu a umí se potápět a lovit ryby, proto můžete mít doma o zábavu postaráno. Tuhle kočku perfektně zabaví vana plná vody.

Autor textu: Mgr. Tereza Turoňová
Autor fotografií zdroj: Pixabay
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru