„Hipocentrum Koryčany leží mimo město, ale kousíček od náměstí. Je obklopeno lukami – pastvinami, nedaleko je zámecký park a pak hned okolní lesy Přírodního parku Chřiby. Mírné kopečky lákají k cykloturistice, turistice i houbaření, ale hlavně k vyjížďkám na koních. Pojďte jezdit s námi, poznejte Chřiby ze sedel našich koní …“
Na lonži.
Voltiž, gymnastika.
Tak nějak začínal leták Hipocentra Koryčany, který se mi před více než pěti lety dostal do rukou. Nabízel prázdninové pobyty pro děti – Kovbojské prázdniny, Superkovbojské prázdniny a jezdecké kurzy – Vše o koních.
Na pastvě.
Na koupališti.
Na jízdárně.
Příprava na vyjížďku.
Doma jsme vše prostudovali a já jsem si vybrala svůj první jezdecký tábor. O prázdninách roku 2002 jsem absolvovala první „Kovbojské prázdniny“ v Hipocentru Koryčany. Jaké byly? Krásné. Důkazem je i to, že od té doby jezdím do Koryčan každý rok. Nejdříve jsem prošla „Kovbojskými prázdninami“. Tam jsme se učili základy sedu, ježdění na jízdárně, ovládání koně v kroku i v klusu. Samozřejmě nám pomáhali instruktoři i zkušenější jezdci z jezdeckého kurzu. Začínali jsme všichni na lonži. To bylo pro nás, ani ne osmileté táborníky, dost důležité. Cvičitel vedl koně a my jsme se mohli plně soustředit na rovnováhu a sed. A taky jsme se naučili rychle vysedat v lehkém klusu. Zkusili jsme i voltiž, gymnastiku na koni s madly. Byly to pěkné začátky. Na konci prvního pobytu jsme zvládli objet jízdárnu v kroku i v klusu sami. A že není zrovna malá – 40×60 m! Ve zbývajícím čase jsme se dozvěděli něco o koních, základy teorie. Naučili jsme se základní barvy koní, abychom si nepletli ryzáky a hnědáky, kterých je v Koryčanech nejvíc, naučili jsme se rozeznávat koně podle plemen. To vše také proto, aby nám nedělalo problém poznat koně na pastvě. Po prvním táboře jsme věděli, kde je na uzdečce podbradník, nánosník, lícnice, nátylník i podhrdelník. Věděli jsme, kde má kůň kohoutek a sedlo přední rozsochu. Bylo toho hodně, co jsem se na prvních kovbojských prázdninách v Koryčanech naučila, ale zdálo se mi, že ježdění jednou za dva dny je málo. Je pravda, že v ostatním čase jsme chodili na koupaliště nebo hrát hry do lesa, ale pořád jsem pokukovala po děckách ze „Superkovbojů“, kteří mohli být u koní každý den celé dopoledne. Pak se připojili k nám a odpolední program byl už společný. A co teprve ti opravdoví „koňáci“, účastníci Jezdeckých kurzů! To byli pro nás, „maloše“, polobozi. Jezdili každý den dvě hodiny, na jízdárně hráli jezdecké hry, učili se jezdit nejen okolo jízdárny, ale i napříč a na kroužku. A navíc, pravidelně vyjížděli na vyjížďky do terénu. To bylo něco, co jsem taky chtěla. Být u koní celý den, pomáhat sedlat, čistit, krmit, vodit koně na pastvu. A tak jsem, i když mi nebylo ještě deset, jela další rok na Superkovboje a hned ten další na Jezdecký kurz. Na ten jezdím do Hipocentra Koryčany dodnes. A ne na jeden týdenní, ale spojuji si hned dva za sebou. Takže za 12 dní odjezdím dvacet hodin. Teď už jezdím hodně do terénu. To mám ráda, protože Chřiby jsou překrásné. Ale mám se ještě co učit i na jízdárně. A to do Koryčan jezdím spolu s mamkou a sestrou taky o víkendech a o každých vedlejších prázdninách a prodloužených víkendech. Freďák doplňuje další a další podrobnosti v teorii a kdo má o koně opravdu zájem, vždycky se něco dozví. Na jízdárně se za těch pět let také mnohé změnilo. Holky, členky jezdeckého oddílu TJ Remonta, který pracuje při Hipocentru Koryčany už víc jak 15 let, získaly cvičitelské a jezdecké parkurové licence, přibyli další členové oddílu, kteří pomáhají při jezdeckém výcviku. Instruktoři jezdeckého výcviku, kterých je na každém turnuse alespoň pět, přijdou vždycky s něčím novým. Jedna jezdí western, druhá drezůru, třetí skáče parkury a snaží se nám, pokročilejším, předat něco z toho svého. Všechno má svůj řád a systém. Od jednoduššího ke složitějšímu. Hodně se klade důraz na správný sed a rovnováhu. Možná by se mohlo zdát, že výcvik jde pomalu, ale tady se hodně sází na dobré základy a bezpečnost.
Nejmenší účastníci jezdecké školičky.
Ježdění s madly – příprava do sedla.
Výcvik nejmenších.
Aby se oddělil výcvik devíti a desítiletých od těch nejmenších, kteří chtějí taky na koníky, přibyla ke Kovbojským prázdninám před několika lety „Jezdecká školička“ pro úplně nejmenší děti – od 5 do 7 (8) let. Ta má svůj vlastní systém – ráno ježdění na koni nebo voltiž, odpoledne hry nebo koupaliště. Večer pohádky, karneval, táborák, ale všechno s ohledem na ty nejmenší. V osm večer jsou v postýlkách a nabírají síly na další den, hlavně na koníky. A když jsem u těch změn, jsou i další. Na Hipu, jak my domorodci, ke kterým se už počítám, říkáme, se pořád něco děje. Nejen, že každý rok přibude kousek upraveného okolí, chodník, trávník, hřiště, parkoviště, terasa, nejen, že se každý rok vylepší něco v ubytovně, vybaví se nově pokoje nebo se koupí nové židle do kantýny, ale hlavně se každý rok myslí na koně. Mají svoje solárko, nové boxy, každý rok se mění poškozená sedla za nová, jen aby je někde něco netlačilo, dokupují se deky, uzdečky, ohlávky, lonže i vodítka a co já vím co ještě všechno. Nenajdete tady nic rozbitého nebo provizorního. Každý kůň má své sedlo, podbřišník, deku pod sedlo i svou uzdečku. Někteří koníci mají sedlo westernové i anglické.
Hry na novém hřišti.
Hry na spodní terase.
Karneval ve společenské místnosti.
A navíc každý rok se v nabídce objevují nové programy. Minulý rok cizí jazyk. Výuku vedou kvalifikovaní vedoucí, kteří mají mezinárodní zkoušku z angličtiny. Řeknete si: „Komu se chce , proboha, ještě o prázdninách učit?“, ale divili by jste se, kolik je zájemců. Nebiflují se tu slovíčka, ani neučí gramatika. Výuka probíhá formou hry. Nacvičují se scénky, poslouchají se písničky, hrají hry v parku, poznávají stromy, mluví se o tom, co bude k obědu. Děti jsou rozdělené do skupin podle vstupního testu. Někdy pracují začátečníci samostatně na lehčích úkolech, jindy se spojí s pokročilejšími a plní úkoly těžší. Měla jsem možnost to pozorovat v minulém roce, přestože jazyk je zařazený jen v jednom turnuse, náhodou probíhal současně s mým jezdeckým kurzem.
Táborák.
Opékání buřtíků.
Vyjížďka krásnou přírodou.
A výuku cizího jazyka si mohou děti spojit s koňmi nebo s keramikou – výtvarnou dílnou. To by mě taky bavilo, kdybych nebyla tak posedlá koňmi. Modelují z hlíny, tvoří z papíru, používají ubrouskovou metodu. Každý rok něco jiného, podle toho, co si vedoucí připraví. Tady si užijí malí i velcí. Každý tvoří, na co stačí. Nevěřili by jste, kolik pěkných plaket, hrníčků, květináčů a nevím čeho ještě si stihnou vyrobit. A v letošním roce se k tomu všemu přidá aerobik. Tak to tu bude asi veselo.
Letos jedu do Koryčan už pošesté. Je mi čtrnáct a míním se sem ještě hodně dlouho vracet. Když ne jako táborník – na jezdecké kurzy, tak jako instruktor jezdeckého výcviku. Ale i to má svá pravidla. První rok pomocník, to tak asi v šestnácti, druhý rok pomocný instruktor. Pak už bych měla mít dost zkušeností na opravdovou práci instruktora, který pracuje pod vedením a dozorem vedoucího jezdeckého výcviku. Ale k tomu, abych se mohla instruktorkou stát, potřebuji nejen jezdit a vědět hodně o koních, ale taky umět komunikovat s dětmi a umět je motivovat. Proto je cesta k instruktorskému místu na táborech v Hipocentru Koryčany tak dlouhá a k místu vedoucího ještě delší. Sepsáno přímo na jednom z pobytů
