Velký a silný a velmi dopředný kůň..

To je právě ten problém :/ nikde jinde jsem nic nenašla.. a když už tam za cenu kterou bychom si dovolili tak s 3 pracema :D táta má koně v pronájmu za 3,5 tis a tréninky má zdarma (normalne jsou za 300/h) a mají tam i jiné kone k pronajmutí ale cena je téměř stejná a jeste dálka k tomu... Tak mi asi nezbývá nic jiného než čekat..

Any221 napsal(a):
Ahoj, uvažuji o pronajmutí takového vysokeho a tím pádem i silného 13ti leteho valáška.. ale když se jde z výběhu využívá sve síly a je dopředný... Nenosí ohlávku ale má v puse takové něco jako kolečko od kterého dá vršek do pusy a spodek je na vodítko a je pripasovano na tenkém řemínku které jde přes uši.. (velmi špatně se mi to nasazuje i když mi valach pomáhal). Nevíte jak bych ho mohla naučit nosit ohlávku? A je i strašpytel.. boji se i větru.. bez ostatních koni nedá ani ránu.. kdyby jste někdo věděl co s tím pište :) měla jsem pod sebou už spoustu koní, jak vysokých tak malých ale s takových jsem se ještě nesetkala

Nechci se dotknout ani urazit, ale dle stylu psaní a vyjadřování bych tipla na malou slečnu. Do takového koně bych v žádném případě nešla! Když není téměř uvoditelný na štajgru, tak i na ohlávce člověka, kterého viditelně nerespektuje - odvleče. To že se mu dává štajgr a né ohlávka není z důvodu, že by ohlávku "neuměl" ale právě z důvodu nerespektování člověka a nebo - a to je horší, že z něj má majitel strach ( nebo ten kdo s ním manipuluje ). To že nedá ránu bez ostatních koní to, že by byl strašpytel, ale je silně fixovaný na stádo a je "nevychovaný". A svým způsobem je to i důvod strachu ze všeho okolo - není a nebylo s ním pracováno.

majkulka napsal(a):
Nechci se dotknout ani urazit, ale dle stylu psaní a vyjadřování bych tipla na malou slečnu. Do takového koně bych v žádném případě nešla! Když není téměř uvoditelný na štajgru, tak i na ohlávce člověka, kterého viditelně nerespektuje - odvleče. To že se mu dává štajgr a né ohlávka není z důvodu, že by ohlávku "neuměl" ale právě z důvodu nerespektování člověka a nebo - a to je horší, že z něj má majitel strach ( nebo ten kdo s ním manipuluje ). To že nedá ránu bez ostatních koní to, že by byl strašpytel, ale je silně fixovaný na stádo a je "nevychovaný". A svým způsobem je to i důvod strachu ze všeho okolo - není a nebylo s ním pracováno.

Ano je mi 13 :) ja jsem právě sama nebyla jistá a raději se obrátila tady.. a dekuju za odpověď, možná se poštěstí a tata me pustí na jeho kone nebo najdu jiného.

Any221 napsal(a):
Ahoj, uvažuji o pronajmutí takového vysokeho a tím pádem i silného 13ti leteho valáška.. ale když se jde z výběhu využívá sve síly a je dopředný... Nenosí ohlávku ale má v puse takové něco jako kolečko od kterého dá vršek do pusy a spodek je na vodítko a je pripasovano na tenkém řemínku které jde přes uši.. (velmi špatně se mi to nasazuje i když mi valach pomáhal). Nevíte jak bych ho mohla naučit nosit ohlávku? A je i strašpytel.. boji se i větru.. bez ostatních koni nedá ani ránu.. kdyby jste někdo věděl co s tím pište :) měla jsem pod sebou už spoustu koní, jak vysokých tak malých ale s takových jsem se ještě nesetkala

Měla jsi pod sebou samý spací koně a uvažuješ o pronájmu koně, kterej se bojí všeho, má v hubě štajgr-jedna z nejostřejších věcí, které existují-je dopředný a nenosí ohlávku.Nejdřív si udělej pořádnou pojistku úrazovou, pak si ho vezmi do pronájmu, nebo se probuď ze sna dělat ze sebe machra a zapomeň na takový nápad.Někdy se fakt divím, že někteří jsou nejrychlejší spermie

gitule vrtule napsal(a):
Měla jsi pod sebou samý spací koně a uvažuješ o pronájmu koně, kterej se bojí všeho, má v hubě štajgr-jedna z nejostřejších věcí, které existují-je dopředný a nenosí ohlávku.Nejdřív si udělej pořádnou pojistku úrazovou, pak si ho vezmi do pronájmu, nebo se probuď ze sna dělat ze sebe machra a zapomeň na takový nápad.Někdy se fakt divím, že někteří jsou nejrychlejší spermie

Nevim jestli mě při ježdění sledujes nebo jsi v kontaktu s trenéry u kterých jsem byla ale podle mého to moc spací kone nebyly nikde. Ale děkuji za názor.

Tedy... já mít třináctiletého koně, co jde vodit jen na štajgru, asi bych neměla žaludek nabízet ho do pronájmu komukoliv, natožpak třináctiletý holce, fuj! Když už něco, tak leda spíš někomu zaplatit za to, že ho vychová, když už to sama neumím...
Jinými slovy: velmi bych si rozmyslela najímat si koně ve stáji, kde mi s klidem takovéhoto koně nabídnou. Tohle chování přece spraví běžná, klidná a každodenní manipulace, plus nějaká ta výchova a trocha pravidelné práce...
Any, KAŽDÝ běžný kůň je silnější, než normálně rostlý dospělý člověk. V tom problém většinou netkví - pokud koně někdo nenaučí, že se bojuje. Jinými slovy: dokud ho nezkazí.
Za mě tedy: z takové stáje pryč; tam se nenaučíš nic; když neumějí ani vychovat koně k základním návykům a ještě ho nabízejí dítěti...

Co na to říká tvůj táta vlastně?

helas napsal(a):
Tedy... já mít třináctiletého koně, co jde vodit jen na štajgru, asi bych neměla žaludek nabízet ho do pronájmu komukoliv, natožpak třináctiletý holce, fuj! Když už něco, tak leda spíš někomu zaplatit za to, že ho vychová, když už to sama neumím...
Jinými slovy: velmi bych si rozmyslela najímat si koně ve stáji, kde mi s klidem takovéhoto koně nabídnou. Tohle chování přece spraví běžná, klidná a každodenní manipulace, plus nějaká ta výchova a trocha pravidelné práce...
Any, KAŽDÝ běžný kůň je silnější, než normálně rostlý dospělý člověk. V tom problém většinou netkví - pokud koně někdo nenaučí, že se bojuje. Jinými slovy: dokud ho nezkazí.
Za mě tedy: z takové stáje pryč; tam se nenaučíš nic; když neumějí ani vychovat koně k základním návykům a ještě ho nabízejí dítěti...

Co na to říká tvůj táta vlastně?

Táta se o to nezajímá má svého a mu záleží jen na samých 1. Předtím jsem jezdila na jeho kobyle a mela závodit ale hodně mě naštval i zklamal a přerušil se kontakt a ted me jen chválí za dobré známky a víc neřeší...

No já nevím, Any... nevím, jak to doma máte, ale jdeš do let, kdy si pomalu můžeš s tátou sednout a vyříkat si s ním, co je důležité pro koho z vás...
Ono je to těžké, já vím, jen chci říct, že ve tvým věku je normální tahle přísnost k rodičům.
Ono je ale fakt možný, že jen k sobě hledáte obtížně cestu - a že táta to prostě neumí říct, jak mu na tobě záleží.
Zkus se s ním poradit. Poprosit ho o radu, ukázat u tu stáj, toho koně. Ale! Jsi ženská (nebo budeš), nauč se to: chce to trochu diplomacie, a ne se hned hádat... Věř mi, každej chlap je rád, když ho někdo poprosí o radu, fakt!
Dospělí nejsou dokonalí... ani rodiče ne. Ale snaží se co mohou a někdy to holt vyznívá jinak, než to je...
Někdy je prostě tou podanou rukou i takováhle prosba o radu - on možná i tvůj táta potřebuje vědět, že je pro tebe důležitej a že ti může pomoct. Že ho potřebuješ.
Tak je to.

Helas: To je hezký...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Helas: To je hezký...

Děkuju, pohladilo...

Musim souhlasit <3 tata to někdy přeháněl tak že sem u něho byla do 11 večer (měl me dovézt v 6) a ani psycholožku neposlouchal a bral jako lež když jsem mu neřekla o známce.. v autě když pro me projel tak první.. co škola? A s takovou otázkou dokázal volat každý den i po telefonu me zkoušel.. celý rok jsem se připravovala na licenci a Hádejte.. měsíc pred ní me v učení úplně potopil a ja uz nemohla dál už jen z jeho vyhrožování vymýšlení těžkých úloh.

Všichni děláme chyby.
Jednou nebudeš jiná...

Any221 napsal(a):
Musim souhlasit <3 tata to někdy přeháněl tak že sem u něho byla do 11 večer (měl me dovézt v 6) a ani psycholožku neposlouchal a bral jako lež když jsem mu neřekla o známce.. v autě když pro me projel tak první.. co škola? A s takovou otázkou dokázal volat každý den i po telefonu me zkoušel.. celý rok jsem se připravovala na licenci a Hádejte.. měsíc pred ní me v učení úplně potopil a ja uz nemohla dál už jen z jeho vyhrožování vymýšlení těžkých úloh.

Táta pro tebe možná chce co nejlepší vzdělání, proto se ptá na známky a tak. Já, když jsem byla školou povinná (a pak i nepovinná ), tak na prvním místě u mých rodičů byla škola a dobré výsledky. Co se týkalo mých zájmů, šly většinou bokem, takže třeba koně, to byl nedostižný sen. Ježdění na koni si plním až teď, po 30. Jednou budeš třeba tátovi vděčná, že ti umožnil vystudovat školu a že máš skvěle placené zaměstnání (a tím pádem klidně i vlastního koně atd.).

To je těžký. Já třeba měla celou ZŠ vyznamenání, patřila jsem k nejlepším ve třídě, chodila na olympiády... Na střední jsem maturovala s vyznamenáním, mám 2 tituly. A stejně si pamatuji ten neuvěřitelný strach před tátou, když jsem domů nesla špatnou známku... Pamatuju si, jak mě nutil psát diktáty. Ale nepamatuji se, jak by mě chválil, aspoň ne na základce, jak by mi řekl, že jsem šikovná... Ve mně to vypěstovalo pocit, že úspěch je jediný správný a předpokládaný, neúspěch je katastrofa. Od střední jsem se s tátou o škole a vlastně skoro o ničem nebavila, i když jsem ho měla ráda a on mě taky. A vlastně jsme měli spolu hezký vztah. Jen to jeho věčné dotazování ve mě vyvolalo blok a já už nebyla schopná mu odpovídat skoro na žádné otázky... Takže zadavatelku chápu.
Ale koně, co umí chodit jen na štajgru bych nechtěla, ani kdyby to znamenalo, že se ke koním nedostanu. Jestli si šikovná, tak se v okolí určitě objeví nějaká výhodnější nabídka. Teď bude podzim a zima, třeba nějaký majitel zjistí, že ho nebaví se brodit v blátě a nabídne svého koně na ježdění

kapička napsal(a):
To je těžký. Já třeba měla celou ZŠ vyznamenání, patřila jsem k nejlepším ve třídě, chodila na olympiády... Na střední jsem maturovala s vyznamenáním, mám 2 tituly. A stejně si pamatuji ten neuvěřitelný strach před tátou, když jsem domů nesla špatnou známku... Pamatuju si, jak mě nutil psát diktáty. Ale nepamatuji se, jak by mě chválil, aspoň ne na základce, jak by mi řekl, že jsem šikovná... Ve mně to vypěstovalo pocit, že úspěch je jediný správný a předpokládaný, neúspěch je katastrofa. Od střední jsem se s tátou o škole a vlastně skoro o ničem nebavila, i když jsem ho měla ráda a on mě taky. A vlastně jsme měli spolu hezký vztah. Jen to jeho věčné dotazování ve mě vyvolalo blok a já už nebyla schopná mu odpovídat skoro na žádné otázky... Takže zadavatelku chápu.
Ale koně, co umí chodit jen na štajgru bych nechtěla, ani kdyby to znamenalo, že se ke koním nedostanu. Jestli si šikovná, tak se v okolí určitě objeví nějaká výhodnější nabídka. Teď bude podzim a zima, třeba nějaký majitel zjistí, že ho nebaví se brodit v blátě a nabídne svého koně na ježdění

On právě jede jen fyziku a matiku a kdysi prvouku a angličtinu... Mela jsem z fyziky vždy 1 a stejne me drtil.. prý ze se musí ujistit že to chápu ale tak nemůžu nové učivo co znám pár hodin mu odříkat večer u stolu... A o koni jsem už přestala myslet asi bude nejlepší s tím neotravovat, mamka zase rikala ze jak mi táta da s konma utrum tak mi najde ježdění a najednou skutek utek.

peggi16 napsal(a):
Táta pro tebe možná chce co nejlepší vzdělání, proto se ptá na známky a tak. Já, když jsem byla školou povinná (a pak i nepovinná ), tak na prvním místě u mých rodičů byla škola a dobré výsledky. Co se týkalo mých zájmů, šly většinou bokem, takže třeba koně, to byl nedostižný sen. Ježdění na koni si plním až teď, po 30. Jednou budeš třeba tátovi vděčná, že ti umožnil vystudovat školu a že máš skvěle placené zaměstnání (a tím pádem klidně i vlastního koně atd.).

Ale to je to... Ja se nepotrebuju učit ja si pamatuju vše z výkladu... Jen prostě pod tím tlakem a strachem a většinou při breku jsem toho že sebe nedostala... Zvlášť 2h vkuse bez přestávek.. a v 20 večer co s eprijede z koni... Ja mam že všeho dobré známky jen kde ne učí on to mi nejde...

Any, nezoufej...
Asi trošku vím, o čem píšeš. Můj táta byl taky strašně přísný (víc, než tvůj, vážně!) a ten strach si pamatuju dodneška. Teda - měla jsem strach, obrovskej, ale někdy v době, co mi bylo jako tobě teď, začal mizet.
Možná jsem začala tátu chápat, nevím. Spíš jsem si to ale přestala tak brát.
Došlo mi, že vlastně... není proč se bát. Že není čeho. To je jen takovej vzduch, takový klima prostě. A na to musej bejt dva - jeden co straší a druhej, co to bere jako strašení.
No a když jsem se bát přestala,. tár=ta přestal strašit... asi mu došlo, že už nejsem malá (což rodičům obecně dochází velmi obtížně

Pak šly roky, spousta let. Sama jsem měla děti a tak, ale táta byl pořád obrovská autorita, taková jako odtažitá.

A pak mi došlo, že jsem po něm Teda - děti nestraším, ale v něčem po něm jsem, prostě, asi způsobem uvažování hlavně.

Ke konci jeho života jsem si s ním tak rozuměla, jako nikdy s nikým jiným. Umřel, a strašně mi chybí... Dneska už vím, že mi strašně moc dal, moc mě naučil, i když se mi to fakt často moc nelíbilo.

Taky se dobře pamatuju, že tenhle věk - těch 13 plus mínus - je strašně těžkej. Člověk neví, co je, jakej je, každej den se mění, není si jistej sám sebou, neví, co chce, ale chce to strašně moc... prostě zmatek. Blbej věk. Když se k tomu přidá autoritativní rodič (a chlapi prostě některé věci nechápou), je to ještě težší.

Víš, ono zas ti to pomůže po čase najít si své místo na světě. Opravdu!

Mimochodem - mně tehdy párkrát pomohlo tátovi na rovinu říct - tati, tohle NE! Jo, taky mě dusil po večerech a tak - ale když jsem našlaodvahu říct NECHCI, protože... protože jsem ospalá, protože to umím, ale je večer a ráno musím být fit, protože mi to vadí a protože to není fér - tak - šok - on to vzal!

Jojo... naučí tě to říkat věci narovinu. Říkáš, že tě táta nikdy nepochválí, že más samé jedničky a nic... no tak mu zkus říct - tati, vidíš to? Vidíš to vůbec? Protože já nevím, jestli to vůbec víš, že sis toho všimnul, když jsi mi to neřekl!

Víš... kdyby tátovi na tobě nezáleželo, nedělal by to. Možná to dělá někdy špatně, ale myslí to dobře. Na tobě je, abys mu to vysvětlil, stručně a jasně. nečekej odezvu hned - dospělí někdy potřebujou nějakej čas, aby jim sem tam něco došlo

A ještě jednu věc dodám: tehdy jsem zezačátku čekala, že se mě zastane máma a měla jsem jí děsně za zlé, že to neudělala. Pozdějc mi došlo, že nemohla. Prostě - máma nějak věděla dřív než táta, že už jsem velká a musím si poradit sama - a kdyby se mě zastávala, akorát by se naši pohádali a nic z toho. A měla úplnou pravdu.

helas napsal(a):
Any, nezoufej...
Asi trošku vím, o čem píšeš. Můj táta byl taky strašně přísný (víc, než tvůj, vážně!) a ten strach si pamatuju dodneška. Teda - měla jsem strach, obrovskej, ale někdy v době, co mi bylo jako tobě teď, začal mizet.
Možná jsem začala tátu chápat, nevím. Spíš jsem si to ale přestala tak brát.
Došlo mi, že vlastně... není proč se bát. Že není čeho. To je jen takovej vzduch, takový klima prostě. A na to musej bejt dva - jeden co straší a druhej, co to bere jako strašení.
No a když jsem se bát přestala,. tár=ta přestal strašit... asi mu došlo, že už nejsem malá (což rodičům obecně dochází velmi obtížně

Pak šly roky, spousta let. Sama jsem měla děti a tak, ale táta byl pořád obrovská autorita, taková jako odtažitá.

A pak mi došlo, že jsem po něm Teda - děti nestraším, ale v něčem po něm jsem, prostě, asi způsobem uvažování hlavně.

Ke konci jeho života jsem si s ním tak rozuměla, jako nikdy s nikým jiným. Umřel, a strašně mi chybí... Dneska už vím, že mi strašně moc dal, moc mě naučil, i když se mi to fakt často moc nelíbilo.

Taky se dobře pamatuju, že tenhle věk - těch 13 plus mínus - je strašně těžkej. Člověk neví, co je, jakej je, každej den se mění, není si jistej sám sebou, neví, co chce, ale chce to strašně moc... prostě zmatek. Blbej věk. Když se k tomu přidá autoritativní rodič (a chlapi prostě některé věci nechápou), je to ještě težší.

Víš, ono zas ti to pomůže po čase najít si své místo na světě. Opravdu!

Mimochodem - mně tehdy párkrát pomohlo tátovi na rovinu říct - tati, tohle NE! Jo, taky mě dusil po večerech a tak - ale když jsem našlaodvahu říct NECHCI, protože... protože jsem ospalá, protože to umím, ale je večer a ráno musím být fit, protože mi to vadí a protože to není fér - tak - šok - on to vzal!

Jojo... naučí tě to říkat věci narovinu. Říkáš, že tě táta nikdy nepochválí, že más samé jedničky a nic... no tak mu zkus říct - tati, vidíš to? Vidíš to vůbec? Protože já nevím, jestli to vůbec víš, že sis toho všimnul, když jsi mi to neřekl!

Víš... kdyby tátovi na tobě nezáleželo, nedělal by to. Možná to dělá někdy špatně, ale myslí to dobře. Na tobě je, abys mu to vysvětlil, stručně a jasně. nečekej odezvu hned - dospělí někdy potřebujou nějakej čas, aby jim sem tam něco došlo

A ještě jednu věc dodám: tehdy jsem zezačátku čekala, že se mě zastane máma a měla jsem jí děsně za zlé, že to neudělala. Pozdějc mi došlo, že nemohla. Prostě - máma nějak věděla dřív než táta, že už jsem velká a musím si poradit sama - a kdyby se mě zastávala, akorát by se naši pohádali a nic z toho. A měla úplnou pravdu.

Ono je to s ním těžko...to same udělal minulý rok den před mýma narozeninama... Prehnal to.. a ja ho pak proste začala ignorovat protože jsem byla hodně naštvaná.. a pak mi řekl že stejně na nový školní rok učení zase začne tak proč dělám takové blbosti a nejedu závod... On mi ho ani nenabídl a ja vbtu chvíli na nějaký zavod nemyslela a ted byla ta licence a prý ji jel jen aby jsem v tom nebyla sama :D JO AHA TAK PROC JSEM TAM NEBYLA?! jeho pritelkyne byla jediná která mě koule na to si se mnou psát a ty její kecy bych nemohla poslouchat na živo... Ja mu dala šanci hodně a on mě žádnou... Takze ja uz si s ním nemam co říct...jenom mě u něho všichni deptaji a dělají ze mě sluhu a menecennou.

Jak bylo popsáno výše - tatínka prostě zajímá výkon a donutí tě k němu jakkoliv. Také jsem to měla doma a vztahu to rozhodně nepomohlo - spíš naopak. Zajímal je jen výkon, jejich prestiž, ale já, moje sny, touhy, přání ne. Nalinkovali mi život vč. vysoké školy. Bohužel ty jsi ve věku, kdy si nemůžeš moc dovolit a mnoho změnit. Nezbývá než vydržet do doby, kdy budeš mít možnost sama rozhodnout o své cestě. Lidé, vč. rodičů, jsou často nedokonalí, se svými vlastními démony, vadami, to změnit nemůžeš. Ale na druhou stranu nejsi povinna se vším souhlasit, můžeš slušně vyjádřit svůj nesouhlasný názor, otázkou je, jestli bude druhou stranou akceptován. Tátovu přítelkyni, pokud se snaží ti nějak pomoci, bych nezatracovala.

Co se koníka týká, nešla bych do něj.
Zkus se domluvit s mamkou, jestli byste nesehnali třeba jen poloviční pronájem hodného a bezproblémového koně, ten výše popsaný mi nepřijde moc bezpečný a tudíž vhodný.

Přeji ti šťastnou ruku při výběru koňského kamaráda a držím pěsti, aby se to doma srovnalo do přijatelnějších mezí.

Holky... Dekuju za vaše názory a rady ohledně taty ale.zrovna předevčírem se vzal se svoji o 12 let mladší manželkou a tím u me skončil... Nic jsem nevěděla ani já a ani jeho a jeji rodina... Jen svědci a oni... A ostatní se to dozvěděli až po... A pak mi jeho, novomanželka" napise ze chtěli ať tam jsem ale pry jsem s nima nekomunikovala... Atd ale to bychom musela tady poslat chat..

Any... fakt skončil, jen kvůli tomu, že se oženil? Hele, můj manžel je taky starší o 12 let a jsme spolu už let dvacet pět...když jsme se brali, měl děti on i já. Ono se všechno lety uklepe, věř tomu.
Nezavírej vrátka rodiči tak úplně. Vážně, chce to čas. Já vím, že je to těžký.
Ale nějak jsem si celej život myslela a myslím si pořád, že má každej právo si zvolit svou životní cestu i partnera podle své vůle.
Stejně tak je každého volba a právo, jakou svatbu si zvolí, jestli tichou a v soukromí, nebo jinou.
Nelíbí se ti to, já tomu rozumím - ale tvoje svatba to nebyla ;-)

Ta tátova novomanželka k tobě očividně hledá cestu, moc se jí to nedaří... ale věř tomu, že kdyby na tobě tvýmu tátovi nezáleželo, nejsůíš by to nedělala. Nezatracuj lidi jen proto, že něco dlěají nešikovně, nebo v nepravý čas, víš.
Tu tátovu svatbu můžeš jen respektovat, nic víc s tím udělat nemůžeš...a je to tak správně.

Kdyby se chtěla vdát znovu tvoje maminka, taky by ses zlobila? protože... ty jednou odejdeš pryč, budeš si žít svůj vlastní život; vlastně už za paár krátkých let. A ona zůstane sama. To bys přece nechtěla.. ne? A je to totéž.
Nech své rodiče žít jejich život, a ty se chystej na ten svůj. Našlápnuto máš dobře, skvěle se učíš; přeju ti, ať se ti všechno zdaří.
Bude to zas dobrý, uvidíš.

Vsak ja to neveri ze skončil kvůli svatbě... Mamka ji plánuje taky ale me nastavalo to že mě na ni nepozval.. a ona měla na hledání cesty 7 let a stejne ji vždy vadilo že tata věnoval čas jen mě a koním se mnou a s ní byl jen spis večer... Neměla me.nikdy rada pořád si jen stěžovala a dělala že mě služku... A ani nevis jak mi vyhovuje že se s nima nestykam... Poslednich pár let i on věděl že jsem tam jezdila a vydržela jen kvuli koni... Jinak bych s učením a hlídáním známek ukončila dávno.. nic mi u mamka nechybí teda až na ty kone.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Úplně živě to vidím :-D
Fakt. Přesně mý dítka v tomhle věku. Taky to neměly lehký... popravdě, my taky ne.
Když jsem udělala A, oni že B, pokud teda vůbec něco řekli (celkově byli toho názoru, že mám minimálně věštírnu).
Když jsem udělala B, tak prej to mělo bejt buď A, nebo C; prostě i kdybych se přerazila nebo dvakrát přeskočila, bylo to vždycky úplně, absolutně a totálně špatně.

Výsledkem ovšem bylo, že jsem se přestala v tomhle směru tak snažit. Nastalo prostě - "milí potomci, nějak si to přeberte, život prostě není fér a já nejsem dokonalost sama, ale jinou mámu holt nemáte."
Přestala jsem s nimi probírat svá rozhodnutí, která se týkala jen mě a mého soukromí, zato jsem s nimi probírala velmi vážně to, co se jich týkalo. Ale! Když došlo ke společnému rozhodnutí, chtěla jsem taky, aby děti nesly zodpovědnost za to, jak se rozhodlo. Zdá se, že je to naučilo respektovat druhé...

A hlavně, nastal klid. Víceméně... ale jo.

Psalas, že ti tátova partnerka leze na nervy. Ona to bezpochyby ví a trápí ji to - zejména kvůli tvýmu tátovi. Je fakt tak zlá?
A... šáhni si do svědomí; sem to psát nemusíš: opravdu komunikuješ?
A když chtěli svatbu v naprostém soukromí, dokonce i bez jejích rodičů - nedá se to pochopit, že třeba byli tak trochu rádi, že tam nejsi? Nebo - že nebyli rádi, protože jednou jsi důležitej člověk v jejich životě a byli ochotní porušit ten svůj plán se svatbou kvůli tobě - ale zas moc nenaléhali? Kdo by chtěl na své svatbě děvče, které se tváří namíchnutě, ať se dělá co se dělá?
Any, nezlob se na mě moc... já jen chci říct, že žádný člověk nemá právo na to vlastnit jiného člověka. Jinými slovy: nejsi už malá holka a to, co děláš a JAK to děláš, může mít prostě nějaký vliv na chování lidí kolem tebe. Lidi s tebou prostě budou rádi, když jim s tebou bude fajn; a budou se ti radši vyhýbat, když je budeš nervovat.
Tak to prostě je, no...

Zkus si představit, jak by ses cítila, kdybys byla ta tátova partnerka. Koneckonců, to je známka blížící se dospělosti, že tohle člověk dokáže: vžít se do toho, jak je tomu druhému; i tomu, kdo nám nejde pod fousy.
Kdybys prostě tolik let měla muže, kterého máš moc ráda, berete se... jemu ale záleží na jednom děvčeti, kterému je tátou, no a protože ho máš ráda, záleží ti na tom děvčeti taky, a trápí tě, že je tak odcizené. Nevíš ale, co s tím udělat, jak, za kterej konec to vzít. Mámu mu dělat nebudeš, protože mámu přece má... tak co jsi vlastně pro to děvče? Nějaký cizinec, jakýsi nepřítel? A proč vlastně? Nevíš... jsi bezmocná.
Zkus se do toho vžít... Ty jsi přece fajn holka, šikovná a chytrá. Uznej: jakou to má cenu vědět, že dokážu, aby měli lidi kolem mě bolest? Dokážu to, to jo... každej to dokáže; je to docela snadné. Pokud ovšem chce... ;-).

helas napsal(a):
Úplně živě to vidím :-D
Fakt. Přesně mý dítka v tomhle věku. Taky to neměly lehký... popravdě, my taky ne.
Když jsem udělala A, oni že B, pokud teda vůbec něco řekli (celkově byli toho názoru, že mám minimálně věštírnu).
Když jsem udělala B, tak prej to mělo bejt buď A, nebo C; prostě i kdybych se přerazila nebo dvakrát přeskočila, bylo to vždycky úplně, absolutně a totálně špatně.

Výsledkem ovšem bylo, že jsem se přestala v tomhle směru tak snažit. Nastalo prostě - "milí potomci, nějak si to přeberte, život prostě není fér a já nejsem dokonalost sama, ale jinou mámu holt nemáte."
Přestala jsem s nimi probírat svá rozhodnutí, která se týkala jen mě a mého soukromí, zato jsem s nimi probírala velmi vážně to, co se jich týkalo. Ale! Když došlo ke společnému rozhodnutí, chtěla jsem taky, aby děti nesly zodpovědnost za to, jak se rozhodlo. Zdá se, že je to naučilo respektovat druhé...

A hlavně, nastal klid. Víceméně... ale jo.

Psalas, že ti tátova partnerka leze na nervy. Ona to bezpochyby ví a trápí ji to - zejména kvůli tvýmu tátovi. Je fakt tak zlá?
A... šáhni si do svědomí; sem to psát nemusíš: opravdu komunikuješ?
A když chtěli svatbu v naprostém soukromí, dokonce i bez jejích rodičů - nedá se to pochopit, že třeba byli tak trochu rádi, že tam nejsi? Nebo - že nebyli rádi, protože jednou jsi důležitej člověk v jejich životě a byli ochotní porušit ten svůj plán se svatbou kvůli tobě - ale zas moc nenaléhali? Kdo by chtěl na své svatbě děvče, které se tváří namíchnutě, ať se dělá co se dělá?
Any, nezlob se na mě moc... já jen chci říct, že žádný člověk nemá právo na to vlastnit jiného člověka. Jinými slovy: nejsi už malá holka a to, co děláš a JAK to děláš, může mít prostě nějaký vliv na chování lidí kolem tebe. Lidi s tebou prostě budou rádi, když jim s tebou bude fajn; a budou se ti radši vyhýbat, když je budeš nervovat.
Tak to prostě je, no...

Zkus si představit, jak by ses cítila, kdybys byla ta tátova partnerka. Koneckonců, to je známka blížící se dospělosti, že tohle člověk dokáže: vžít se do toho, jak je tomu druhému; i tomu, kdo nám nejde pod fousy.
Kdybys prostě tolik let měla muže, kterého máš moc ráda, berete se... jemu ale záleží na jednom děvčeti, kterému je tátou, no a protože ho máš ráda, záleží ti na tom děvčeti taky, a trápí tě, že je tak odcizené. Nevíš ale, co s tím udělat, jak, za kterej konec to vzít. Mámu mu dělat nebudeš, protože mámu přece má... tak co jsi vlastně pro to děvče? Nějaký cizinec, jakýsi nepřítel? A proč vlastně? Nevíš... jsi bezmocná.
Zkus se do toho vžít... Ty jsi přece fajn holka, šikovná a chytrá. Uznej: jakou to má cenu vědět, že dokážu, aby měli lidi kolem mě bolest? Dokážu to, to jo... každej to dokáže; je to docela snadné. Pokud ovšem chce... ;-).

Ano, nekomunikovala protoze jjak ona psala proč bych jim psala jak se mají a co dělají když mě to je vlastně fuk :D napisu mu jak bude na koních a akorát mi bude říkat že jsem mohla být s ním atd.. a ohledně, ní" myslím si a nebojím se říci že ji to ani netrápí protože to co mi psala je hodně... Ona se i se mnou, hadala" místo něho proste slabší kryti ke kterému si dovolím o 110% více.. nejhorší je že se ji ani nedá věřit... Něco ji řeknu a stejne to tata vi ještě ten den... A pak celim blbym otazkam... A k svatbě... Co třeba družičky? Mam 2 bratry a ti byli určitě něco jako družičky.. ale tak určitě chtěli setrit na hostinách jako měli jejich sourozenci (každý z nich má 2) a skoro každý je pozval na hostinu a pořádnou svatbu.. jenom asi má málo peněz kdxz mi vybral 200 tis ze stavebního spoření... To mi ještě zapomnel říct... Nebýt známe co se divala tak to ani nevíme... Nevin kdy ani na co... Ale kupoval ji auto za 220tis a nový kotel ještě s přídavkem státu..

Jezusku, Any... no nemáš to lehký.
To stavebko ti naspořil původně kdo?
V tom textu se trochu ztrácím...

Hele - tohle je fórum o koních a asi to sem teda nepatří. Možná bychom se měly přesunout do mailu, co říkáš? Jestli chceš. Stačí poslat z profilu zprávu ;-).

Jojo :).