Máme (2 měs.) 5tiletého valáška. Zdá se, že předchozí majitelé s ním moc nepracovali. Zatím se snažíme alespoň obden chodit na krátké procházky na provazové ohlávce. Záměrne píšu "snažíme", protože to chození se daří někdy líp, někdy hůř. Dnes například prvních 200 metrů šel nádherně, pak si zobnul trávy na polní cestě, zastavil a dál že nepůjde. Nepomohlo ani přemlouvání, ani lehké švihnutí proutkem do boku (dřív často pomohlo). Před 2 dny, když šla před ním manželka se psem, tak šel o hodně dál. Tak jsme se museli otočit a jít zpátky. Ale i tak byl dost nervózní, vytlačoval mě na okraj cesty, někdy se i pokoušel o kousnutí, jako by mu vadilo že ho vedu. Vůbec mě přijde, že ta procházka ho tak nějak netěší. Když se vžiju do jeho situace : proč bych já měl někam spořádaně chodit, když ve výběhu mám vše co potřebuju. Nechci nic pokazit, takže určitě jen po dobrém, ale jak ho motivovat, aby se mnou chodil když chci já a ne když chce jen on? Obávám se, že když skončíme s procházkou vždy když už se mu nechcedál, tak to bude čím dál horší a za chvíli nepůjde vůbec.
Vy jste vůdce, ne poník, takže prostě nemůžete nechat poníka jen tak uždibnout trávy, nebo se zastavit. Měl byste si pozvat někoho zkušeného aby Vás naučil koně vodit. Nechcete sice nic zkazit, ale už jste nejspíš zkazil... pro poníkas jste ten slabší, on je Váš vůdce a určuje jak daleko se půjde. On se prostě nemůže jen tak zastavit, nejde o to poníka mlátit, ale fakt mu musíte ukázat, že vy jste jeho nadřízený.
Když poníka berete z výběhu, tak ho vyvádíte ze známého a bezpečného prostředí a to nemá rád nikdo - dokonce ani lidé neradi opouštějí známá místa a vydávají se do neznámých a možná nebezpečných míst.
To, že nechce jít dál je normální a dělá to většina nezkušených koní. To, jestli s vámi půjde dál nebo ne si testuje už v okamžiku, kdy vás začne vytlačovat z cesty anebo naznačuje kousnutí - vytlačování a náznaky kousnutí-kopnutí jsou běžné způsoby jak koně ve stádě hýbou jeden s druhým. Na náznaky kousnutí reagovat jako na nežádoucí chování - mě se osvědčilo odstrčení konečky prstů, nebo ostřejší zdviženým loktem.Je potřeba poníkovi ukázat že vy jste tím, kdo určuje, kam se půjde. Nenechat se vytlačit z cesty a ze svého směru, a když už se to stane, tak si poníka vrátit zpět tam kde ho chcete mít. Nenechat se předbíhat, ale ani nenechat ho zastavovat a pást se, jak se mu zachce. Když máte pocit, že vás chce odtáhnout, zkuste si ho ohnout v krku, aby měl hlavu otočenou k vám - bude pro něj těžší se vytrnout z kontroly. Jestli s ním chodíte na parelce s lanem, a cvičíte ze země, funguje i koně okamžitě rozhýbat, jakmile samovolně zastaví - třeba vysláním na kruh.
Průběžně si kontrolujte jak je ochotný kopírovat vaše pohyby - jestli zastaví když zastavíte vy, rozejde se když se rozejdete vy a nakluše, když naklušete a trvejte na tom, že musí kopirovat váš směr a rytmus pohybu.
Když jdu s koňmi kteří mají podobný problém, tak si už před tím, než vyjdu přesně určím nějaký reálný cíl kam chci dojít (ne moc blízko-ne moc daleko, vždycky o kousek dál než včera) a to místo si držím v hlavě a nejdu domů dokud ho nedosáhnu. Kůň rychle pochopí, že je pro něj bezpečnější a snadnější dojít kam chci, než ztrácet čas a energii dohadováním.
U koně se kterým čekám problémy si raké raději plánuji cestu "dokola" protože někteří když mají jít domů stejnou cestou jakou přišli, začnou zase naopak pospíchat a táhnout k domovu.
Poník má dôvod byť nervózny, nie každý kôň ochotne odchádza od koní, musí si na to zvyknúť, aj na prostredie,2 mesiace je krátka doba, ak sú dvaja, tak každý vezme jedného poncla a je to, skúsenejší ukáže menej skúsenému, že vonku je to fajn, že sa nemusí báť a potom môžu trénovať odchádzanie a vracanie sa od koňa, nejaké bludy o vodcovstve to nevytrhnú.
Je fajn, že o tom rozmýšľate smerom, že by to malo byť príjemné všetkým zúčastneným.
Ak sa mi niekedy zaseklo huculiatko, vydržala som to, držala som vodítko tak, aby mu to nebolo príjemné a akonáhle naznačil pohyb, hoci len hlavou smerom vpred, okamžite pochvala a povolenie tlaku a znovu a znovu.
Teraz mám kone naučené tak, že nasledujú môj vystretý ukazovák a ak sa ho dotknú, tak dostanú mrkvičku a slovnú pochvalu, jeden hucul pracuje aj za poškrabkanie na kohútiku.
Počas vodenia nemajú snahu uždibovať, lebo ich občas zastavujem/cúvam a za zastavenie tiež dostávajú odmenu, takže ako sa vedú, tak ma stále sledujú, čo sa bude diať. Pokus o uždibnutie som vždy prerušila ostrým "Nie" a ak dali hlavu hore, tak pochvala, odmena a ideme ďalej.
Ve svém okolí nikoho nemám, kdo by mi to šel ukázat, tak se ptám alespoň tady a jsem vděčný za všechny rady. Že jsem ho nechal uždibovat trávu, to jsem si už uvědomil, že to je to špatně.
Čili asi vést hodně nakrátko, aby neměl možnost dělat cokoliv jiného? Ale co když 50 metrů jdeme v pohodě a on se najednou zastaví? Jak ho přesvědčím, že je potřeba jít dál?
Já mám na to zastavování takový svůj způsob, funguje mi perfektně. Koníka vedu na pravé straně (vyžaduju aby měl plec vedle mě) držím ho asi 40 cm daleko, abych mu hned mohla přizvednout hlavu, kdyby se chtěl sklánět k zemi. druhý konec vodítka (mám takové to na přirozenou komunikaci, které je delší a na konci má kousátko) mám v levé ruce. V momentě kdy začne zpomalovat nebo zastaví, pobídnu ho ústně - jdeme, a když nezareaguje ( hned) tak ho nenápadně zezadu koncem vodítka ťuknu po zadku ( ani neví, že to přišlo ode mě) Koníka to vždycky tak překvapí, že se hned rozejde. Celou procházku trénuju i zastavení, naklusání, zpomalení. a různé cviky. Jenom procházka může koníka nudit
Někdy je fajn kouknout na nějaká videa, tadyk si holka rozejde koníka bičíkem... https://www.youtube.com/watch?v=L3NeYdVU32M.
Problém má dvě části: to, zda vám kůň vůbec rozumí a chápe, co se po něm chce, a to, zda má motivaci (důvod) vám vyhovět. Odejít z ohrady sám je pro něj ztráta veškerého bezpečí (druhý kůň, známé prostředí), někteří koně s tím mohou mít opravdu velký problém a není dobré sázet na to, že poník je malý a dá se přeprat silou.
Poník podle popisu dost možná ani neumí pořádně chodit na vodítku.
Začala bych tedy ujištěním se, že mi rozumí: nevylézala bych s ním z ohrady, dokud spolehlivě nedělá v ní to, co po něm pak budete chtít venku: na požádání se rozejde, zastaví, zatočí, zacouvá, ustoupí...
Jinak souhlas s tím co tu padlo - s prací mimo ohradu bych začala tím, že bych chodila s oběma poníky: staršího nechte někomu vést, s mladším choďte za ním. Bude to pro něj jednodušší a srozumitelnější. Zkuste se do něj vžít - pro koně je všechno nové potenciálně nebezpečné a čím víc na něj budete tlačit, tím víc se ujistí v tom, že chodit s vámi ven je něco nepříjemného. Dejte mu čas, když se zasekne, nechte ho koukat, jak dlouho bude chtít - pokud mu to umožníte, tak jeho záseky budou postupně kratší, až vymizí - získá tím pocit bezpečí, ale zároveň to není přímo odměna, nebude ho bavit stát a civět do nekonečna (za předpokladu, že za ty záseky opravdu nebude odměňován, takže v takovém případě není žádoucí ho nechat žrát). Naopak ho můžete odměňovat, když dělá, to, co chcete (v tomto případě jde s vámi dopředu), posílíte tím žádoucí chování.
Začněte s krátkými procházkami a až se vám nebude zasekávat na nich, postupně přidávejte.
KD

XXX.XXX.163.3
Doporučuji vodit na uzdečce s udidlem a místo otěží připnout vodítko. Jinak nejprve trénujte nejlépe na hliněném plácku, kde není tráva. Pokud musíte ven, tak vybrat netravnatou cestu. Když poník naznačí kousnutí důsledně ho pokárejte (třeba NE NE) a okamžitě plácněte koncem vodítka přes hubu. Buďte důsledný a trpělivý.
Takže - z každého příspěvku jsem si vzal něco a dnes začal s výcvikem uvnitř výběhu. Zpočátku se zase nechtěl rozejít. Pomohlo to napnutí vodítka ve směru pohybu (několikrát) a pak se rozešel. Hodně ještě budu muset pracovat na odnaučení kousání do vodítka a rukávu. Taky jsme trénovali ustupování dozadu, do stran. Dlouho jsem ho nechtěl prudit a tak jsem to samé zkusil s druhým pončou (9 měsíční mlaďoch). S ním to nikdy nikdo ještě nedělal a tak mě docela překvapilo jak byl poddajný a chápavý. Když jsem se začal věnovat Majkymu, tak Tonda začal jakoby žárlit a obtěžovat nás (schálně jsem ho nevázal). Stačilo postavit se proti němu, zatlačit prsty na hlavu a plec aby couvnul a na chvíli zůstal stát jak opařený a já mohl zase v klidu pracovat s Majkym. Ten terén ale zatím stojí za h... - všude jen zledovatělý sníh, takže zatím využíváme jen vyšlapané cestičky.
Jo, je to zábava pozorovat (a poznávat) myšlení koníků, ale ještě se máme všichni tři hodně co učit.
Jen tak abych si jenom nestěžoval že nám něco nejde. Na procházky už vyrážíme mimo pastvinu s oběma poníky, dnes ten starší podruhé na opratích a já za jeho zadkem, zvykáme na povely, chvilku krok, chvilku klus, časem půjdeme do postroje, zkusíme tah..., dost nás to baví a myslím i kluky (poníky). Moc děkuji za předchozí rady.