Jak přestat být koňákem

Zistenie, že existuje niečo ako MBTI mi svojho času celkom dosť pomohlo si uvedomiť niektoré veci a prijať ich

http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cisloclanku=2011080015

jj.
Mně to trochu připomíná kdysi na síti zachycenou "reakci různých plemen psů" na stejnou situaci...nevzpomenete si? Borderka byla cosi jako "Ha!Co?Skočit?Vedle?Sednout?Už?Ještě?Víc?"..cca...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cisloclanku=2011080015

jj.
Mně to trochu připomíná kdysi na síti zachycenou "reakci různých plemen psů" na stejnou situaci...nevzpomenete si? Borderka byla cosi jako "Ha!Co?Skočit?Vedle?Sednout?Už?Ještě?Víc?"..cca...

Tak ten odkaz je BOMBA :D Vrelá vďaka za zdieľanie :)

Ne psov nepamätám, ale kedysi som videla niečo v kreslenej forme a boli tam kone :).

Omlouvám se, ale tohle je mimo moje chápání a po zkušenostech vím, že vysvětlovat mi něco takového nemá smysl. Nepotřebuju zjistit, proč a z jakého důvodu se mi "něco" děje, nebo proč v tom či onom prostředí nechci být. Ale aspoň mně to přivedlo na cestu, kterou patrně hledám, jelikož jsem si uvědomila, že vymanit se z "bytí pejskařem" zas tak složité nebylo, hlavní překážkou patrně bude, že u "pejskařiny" stačilo odejít z práce, u "koňáka" si budu muset napsat na vrata "to co vidíte nejsou koně, dejte mi pokoj".

Měla byste si rozumět, co je pro vás to, jak si představujete vymanění z toho, co bude jiné, až se vymaníte, ...měla byste si rozumět v tom, kde prioritně získáváte energii a dobíjíte, jak posuzujete
Svět, jak řešíte problémy...čili vymaňování...jestli to může mít z vašeho pohledu úspěch. Prostě MBTI

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Omlouvám se, ale tohle je mimo moje chápání a po zkušenostech vím, že vysvětlovat mi něco takového nemá smysl. Nepotřebuju zjistit, proč a z jakého důvodu se mi "něco" děje, nebo proč v tom či onom prostředí nechci být. Ale aspoň mně to přivedlo na cestu, kterou patrně hledám, jelikož jsem si uvědomila, že vymanit se z "bytí pejskařem" zas tak složité nebylo, hlavní překážkou patrně bude, že u "pejskařiny" stačilo odejít z práce, u "koňáka" si budu muset napsat na vrata "to co vidíte nejsou koně, dejte mi pokoj".

coudásku, i když tu píšete, že vysvětlovat něco takového nemá smysl, tak ještě malinko přihodím svůj názor na to jak přestat být koňákem. Dlouhým pozorováním sebe a podobně postižených magorů jsem došla k názoru, že přestat být koňákem je nemožné, protože je to podobné, jako být alkoholikem: člověk může abstinovat, ale závislost nezmizí... (...snad vám tu depku moc nezhorším...)
O sobě jsem si jistá, že rozhodnutím být bez koní bych se připravila o část sebe a lepší nebo šťastnější by mě to neudělalo (v tomhle směru jsme my koňáci na tom lépe než alkoholici) A co se lidí týče - moje vášeň jsou koně, a k tomu aby mi bylo s koňmi dobře lidi nepotřebuji.

dsj napsal(a):
coudásku, i když tu píšete, že vysvětlovat něco takového nemá smysl, tak ještě malinko přihodím svůj názor na to jak přestat být koňákem. Dlouhým pozorováním sebe a podobně postižených magorů jsem došla k názoru, že přestat být koňákem je nemožné, protože je to podobné, jako být alkoholikem: člověk může abstinovat, ale závislost nezmizí... (...snad vám tu depku moc nezhorším...)
O sobě jsem si jistá, že rozhodnutím být bez koní bych se připravila o část sebe a lepší nebo šťastnější by mě to neudělalo (v tomhle směru jsme my koňáci na tom lépe než alkoholici) A co se lidí týče - moje vášeň jsou koně, a k tomu aby mi bylo s koňmi dobře lidi nepotřebuji.

Ale já nemám depku Jen mi přišel dobrej nápad nebýt koňákem, ušetřilo by to tolik starostí! Ne, neumím si po 27 letech představit, že bych vyšla ven a neřekla "nazdal ksichti". Proto jsem i psala, že koně prodat nechci, oni za nic nemůžou, a já s nimi nemám sebemenší problém a neumím si představit, že bych je poslala do koňáckého světa. Ale jak se vymanit z toho jakéhosi "povědomí lidí", že když mám koně u baráku, že ty koně "žeru". Jak to popsat, možná zkusím pubertálně "já ty koníšky nemiluju a neudělám pro ně úpa všechno na světě". Mně zajímají jen mí koně, cizí ne. Ale jinak s Vámi naprosto souhlasím - nebudu bez koní šťastnější nebo lepší. Ale asi jste uhodila hlavičku na hřebíček - jak se zbavit těch lidí...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Měla byste si rozumět, co je pro vás to, jak si představujete vymanění z toho, co bude jiné, až se vymaníte, ...měla byste si rozumět v tom, kde prioritně získáváte energii a dobíjíte, jak posuzujete
Svět, jak řešíte problémy...čili vymaňování...jestli to může mít z vašeho pohledu úspěch. Prostě MBTI

Svět bohužel radši neposuzuji, neb tomu současnému naprosto nerozumím. A možná je to ze současného trendovního pohledu špatně, ale pochybuju, že nějaký erudovaný kouč mou chorou mysl dokáže pochopit, tak se o to ani nebudu pokoušet. A kde dobíjím energii? V lese, v tichu, bez lidí, s těmi, které potřebuji mít na blízku.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ale já nemám depku Jen mi přišel dobrej nápad nebýt koňákem, ušetřilo by to tolik starostí! Ne, neumím si po 27 letech představit, že bych vyšla ven a neřekla "nazdal ksichti". Proto jsem i psala, že koně prodat nechci, oni za nic nemůžou, a já s nimi nemám sebemenší problém a neumím si představit, že bych je poslala do koňáckého světa. Ale jak se vymanit z toho jakéhosi "povědomí lidí", že když mám koně u baráku, že ty koně "žeru". Jak to popsat, možná zkusím pubertálně "já ty koníšky nemiluju a neudělám pro ně úpa všechno na světě". Mně zajímají jen mí koně, cizí ne. Ale jinak s Vámi naprosto souhlasím - nebudu bez koní šťastnější nebo lepší. Ale asi jste uhodila hlavičku na hřebíček - jak se zbavit těch lidí...

ale vždyť přeci s lidmi nemusíte přijít vůbec do kontaktu, kor když máte koně doma a ne v nájemní stáji.

asi tak stejně jako člověk může mít doma psa jako kámoše a neúčastní se žádných kynologických akcí a tak maximálně na procházce řekne někomu dobrý den.

nebo stejně jako člověk může chovat králíky, aniž by s nimi chodil na výstavy nebo obrážel soutěže v hopu.

No, mě "pomohlo", že jsem najednou byla v situaci, kdy okolo byli jen "divní" majitelé koní. Jako malá/mladá jsem roky jezdila na huculech a bylo to - zpětným pohledem - docela fajn a dnes už neopakovatelné. Ale jako dospělá jsem vždy chodila na koně k někomu, ty stáje byly bohužel ale spíše divné. Třeba stáj s mnoha soukromými majiteli, kteří si neřekli při míjení ve stájové uličce ani Dobrý den. Nebo stáj, kde v závislosti na promile v krvi majitele se mohlo jezdit buď na jízdárně dokola nebo na vyjížďku ven. A z počáteční euforie, která naskočila, když jsem koně jen viděla, ani jsem nemusela jezdit, ale jen tam být, to postupně vyprchalo. Dnes jezdím denně do práce kolem výběhů bývalého hřebčína (dnes spíš soukromé stáje), ale i když se na koně ráda podívám a rozeznávám jedince ve stádě spolehlivě, i to, jak kdo s kým kámoší a kteři dva teď v bahně vždy stojí vedle sebe, už tam to chvění není.
Kdybych měla vlastního koně, třeba by to bylo jinak, ale takhle to opravdu vyprchalo. Už mě ani neláká ta představa si na koně sednout. Postát u ohrady, podívat se, podrbat, to jo, ale víc už asi ne.

My ISTJ to možná tak prostě máme

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
ale vždyť přeci s lidmi nemusíte přijít vůbec do kontaktu, kor když máte koně doma a ne v nájemní stáji.

asi tak stejně jako člověk může mít doma psa jako kámoše a neúčastní se žádných kynologických akcí a tak maximálně na procházce řekne někomu dobrý den.

nebo stejně jako člověk může chovat králíky, aniž by s nimi chodil na výstavy nebo obrážel soutěže v hopu.

Právě, že tak jak to je, s lidmi přicházím do kontaktu na můj vkus až moc. Na závody nejezdím, společné vyjížďky s jinýma mi dělají problémy (nějak podvědomě mám strach o toho druhého a co ten druhý vymyslí), a ostatních ustájených tady (protože člověk prostě pomůže, když může) se snažím zbavit, a oni nechtějí pryč, protože jim tu je dobře, a jak jsem psala výše, s koňákama v okolí se nestýkám vůbec, protože, prostě tady není nikdo normální. Respektive všichni kolem jsou normální, ale já jsem divná, a mé divnosti nikdo nevyhovuje. Pak přijedou známí a "přijeďte se podívat na hříbátko" - proč jako? Měla jsem svoje, vím, jak hříbě vypadá. "No ale přece to hříbátko je tak krásné..." proč bych lezla do stáje někomu, kdo o mně prohlásil, že koním nerozumím a chovám je jako krávy.
Právě že když máte doma psa, tak je to něco "normálního", a nemusíte být nějaký velký znalec. Koňověda je velká filosofie, vždyť si stačí pročítat zde rady a postřehy - nevíš, neměj. A já jsem asi dospěla do bodu, kdy nechci vědět... Vždyť jak v jiném vlákně paní psala - poklidit kolem koní může i nekoňák...

saola napsal(a):
No, mě "pomohlo", že jsem najednou byla v situaci, kdy okolo byli jen "divní" majitelé koní. Jako malá/mladá jsem roky jezdila na huculech a bylo to - zpětným pohledem - docela fajn a dnes už neopakovatelné. Ale jako dospělá jsem vždy chodila na koně k někomu, ty stáje byly bohužel ale spíše divné. Třeba stáj s mnoha soukromými majiteli, kteří si neřekli při míjení ve stájové uličce ani Dobrý den. Nebo stáj, kde v závislosti na promile v krvi majitele se mohlo jezdit buď na jízdárně dokola nebo na vyjížďku ven. A z počáteční euforie, která naskočila, když jsem koně jen viděla, ani jsem nemusela jezdit, ale jen tam být, to postupně vyprchalo. Dnes jezdím denně do práce kolem výběhů bývalého hřebčína (dnes spíš soukromé stáje), ale i když se na koně ráda podívám a rozeznávám jedince ve stádě spolehlivě, i to, jak kdo s kým kámoší a kteři dva teď v bahně vždy stojí vedle sebe, už tam to chvění není.
Kdybych měla vlastního koně, třeba by to bylo jinak, ale takhle to opravdu vyprchalo. Už mě ani neláká ta představa si na koně sednout. Postát u ohrady, podívat se, podrbat, to jo, ale víc už asi ne.

My ISTJ to možná tak prostě máme

Asi na tom budu podobně... jen mám ty koně vlastní no

Couďas není moc s lidmi o co stát..Já taky nikam víc mezi lidi nechodím.Mě prostě zábava běžných lidí nebaví.A nutit se do něčeho jen kvůli tomu abych nevybočoval? Tak to se nikdy u mě nestane.Na tom není nic nenormálního a taky mi dost lidí připadá dnes svým způsobem "prdlých".

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Právě, že tak jak to je, s lidmi přicházím do kontaktu na můj vkus až moc. Na závody nejezdím, společné vyjížďky s jinýma mi dělají problémy (nějak podvědomě mám strach o toho druhého a co ten druhý vymyslí), a ostatních ustájených tady (protože člověk prostě pomůže, když může) se snažím zbavit, a oni nechtějí pryč, protože jim tu je dobře, a jak jsem psala výše, s koňákama v okolí se nestýkám vůbec, protože, prostě tady není nikdo normální. Respektive všichni kolem jsou normální, ale já jsem divná, a mé divnosti nikdo nevyhovuje. Pak přijedou známí a "přijeďte se podívat na hříbátko" - proč jako? Měla jsem svoje, vím, jak hříbě vypadá. "No ale přece to hříbátko je tak krásné..." proč bych lezla do stáje někomu, kdo o mně prohlásil, že koním nerozumím a chovám je jako krávy.
Právě že když máte doma psa, tak je to něco "normálního", a nemusíte být nějaký velký znalec. Koňověda je velká filosofie, vždyť si stačí pročítat zde rady a postřehy - nevíš, neměj. A já jsem asi dospěla do bodu, kdy nechci vědět... Vždyť jak v jiném vlákně paní psala - poklidit kolem koní může i nekoňák...

Když vás někdo někam zve, tak přece není problém říct, ne díky, já mám svých hajter dost, abych se někam plahočila kvůli jiným?
Párkrát tohle heslo použijete a máte klid.Zůstanete divnou, pojedete si po svém a nikdo vás nebude otravovat

proto já si jedu svoje. Zdejší koňáci... já to radši neřeším, každej má svůj názor, každej má svůj pohled. A upřímně jsem snad nikde jinde nezažila takovou nevraživost a nesnášenlivost. O pomluvách a překrucování pravd nemluvě. (A vlastně jo, chovatelé plazů a fotografové)...
Je to až ostuda abych řekla pravdu. Zrovna teď na FB o březích kobylách byl píspěvek o tom, že někdo schválně založil podobnou skupinu, protože j z té skupiny vyhodili (A ta skupina sama vznikla kvůli nevraživosti na jiné skupině o připouštění), a kdo že jim na té skupině bude 'donášet' ten ze skupiny poletí.
Nerozumím tomu, co ty lidi k tomu vede. Největší ostudu teď dělá hlavně pan Mašek a jeho věčné urážení a slovní napadání lidí. Je to nemocný člověk, co krmí koně syrovým masem, a všichni jsou hroudy nemyslícího tuku...
Ne opravdu to nechápu ty důvody takové nenávisti a takových pomluv... takové chování.

Ale vidím to i u nás. Je to jak na horsk dráze, jednou je všechno super, a opravdu to perfektně funguje, a pak to jde do kopru.
Například že člověk řekne že by se mělo děla A, a tak se druhý člověk rozhodne to A udělat, ale jelikož ten první člověk nemá rád too druhého, tak najednou je A špatně a má se dělat B...

Jak přestat být koňákem? To netuším, přijde mi, že láska ke koním a vlastnictví koně je diagnóza.
Asi je k tomu potřeba soukromý ostov někde uprostřed oceánu.

Couďas, já tuším, jak to máš, ale z toho se prostě člověk nedostane. Vždycky se potká někde s někým, koho nemusí a o kom ví, že o něm roznášel cosi...pokud není zrovna extra oblíbený.

Primárně bych se zbavila podnájemníků, ať máš klid. Pokud na nich nejsi finančně závislá (což předpokládám, že nejsi), pak je to jednoduché. Prostě s nájemním ustajováním končíš k poslednímu xy (třeba 2 měsíce lhůta, nebo jestli máte nějaký papír mezi sebou sepsaný...) a hotovo. Důvody buď chceš nebo nechceš s nimi řešit. Já bych to brala bez komentáře. Prostě už máš dost té práce kolem a chceš snížit počet koní, o které pečuješ. A logicky nebudeš prodávat svoje...

A ostatní Ti můžou políbit šos
Mezi koňáky se to vždycky bije a pomlouvá, soutěží... to je prostě normální, to k této skupině lidí patří... je milion cest, jak chovat koně a chovat se ke koním, a každý má ten nejlepší způsob a ostatní jsou tupci, že to nechápou a nevidí... nad to se člověk musí povznést.
Já mám tedy to štěstí, že si tu vyjma jedné opravdu podlé paní, se kterou tu má problém většina chovatelů, rozumíme a vycházíme vstříc víceméně opravdu všichni. Menší i větší. Což je super. Známe se, obracíme se na sebe, když něco potřebujeme, víme alespoň zhruba, co se kde děje. Což mi přijde prima. Jinak drby nesbírám a ikdyž se mi někde něco nelíbí, tak to prostě neřeším. Taky jsem ráda, když mě nechávají ostatní v klidu. Taky jsem si zakusila pomluvy typu že nemám ve výbězích vodu, že koně týrám hlady (nedejbože aby měl tlustý poník náhubek nebo citlivý plňas přes léto masku!)... tím si asi projde každý. Je to většinou závist od těch, co prostě nemohou mít to, co by si přáli. Ale pokud člověk chová s čistým svědomím tak nejlépe, jak umí, a neprudí okolí, věřím, že ho extra nic netrápí

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Svět bohužel radši neposuzuji, neb tomu současnému naprosto nerozumím. A možná je to ze současného trendovního pohledu špatně, ale pochybuju, že nějaký erudovaný kouč mou chorou mysl dokáže pochopit, tak se o to ani nebudu pokoušet. A kde dobíjím energii? V lese, v tichu, bez lidí, s těmi, které potřebuji mít na blízku.

Všichni máme nějaké preferenční postpy uvažování o světě, kdybyste o něm nepřemýšlela, nedojdete k závěru že je takovej, že mu nerozumíte. Pokud máte pevné přesvědčení, že něco, co jste nikdy nezkusila, nepomůže, takže to zkoušet nebudete, dovolte otázku: jakou radu jste čekala, souhlas s tím, že to máte blbý a pomoci není? Njn, to my STJ špatně chápem
Pokud jste si chtěla potvrdit, že žádná změna nelze, tak nelze, překážka je v hlavě a postoji.
Možností je mnoho, ale ten průvodce je třeba, samaxse zaměřovat na přerámování a neproblém v rámci radikálního konstruktivismu a systemiky jde blbje, ačkoli je to další slibná cesta, proto jsem hodila MBTI.
Tak ať se daří.

V prvé řadě doporučuji, odjet na měsíc na Maledivy a řešit jen to, abyste se nespálila a co bude dobrého k večeři

A po návratu zkusit myslet jinak, mít se ráda. Nastavit pravidla sobě i druhým. Nedělat něco jen proto, že je to žádané, očekávané, vhodné, správné podle jiných, dobře to vypadá, budou mě mít rádi, budu uznávaná atd. Dělat to, s čím souzníte, v čem je vám dobře a v tom zvětšovat svoji komfortní zónu, bez ohledu na to, co se komu okolo líbí nebo nelíbí. Zní to možná sobecky, ale pokud respektujete základní etická pravidla, nikomu neubližujete.
Pomluvy jiných mají jen takový vliv, jaký jim sama dáte.

Pokud třeba chybí člověku láska i když ji dostává, ale stále se mu zdá, že je jí málo nebo cokoli jiného, co mu boří pocit pohody a uspokojení z práce nebo ze života, nebo navozuje pocit stálého nedostatku, je dobré jít hlouběji do psychiky za pomoci jiné osoby, to už tu bylo řečeno. Jde třeba o konkrétní nastavení, program, nebo zranění, obvykle z dětství, které si člověk mnohdy neuvědomuje, ale které je fajn zpracovat pro lepší kvalitu života.

Je to jen mé osobní pozorování nepodložené žádnými výzkumy.

Jsou lidé, kteří budou vždycky narážet na to, že s okolím nevychází, nerozumí s ním, dokonce je možná i štve. A pak jsou lidé, kterým přijde, že jejich okolí je fajn, byť třeba myslí jinak, zřídka kdy narazí na někoho, s kým fakt nevyjdou a i nesmyslné názory jiných u nich vyvolají leda tak úsměv na tváři.

Nemám tušení, čím to je. Ale ta první skupina má život rozhodně těžší než ostatní, i když si to vlastně způsobují sami.

A vsadím se, že když bych někoho z první skupiny lidí poslala, ať si odžije život někoho z druhé skupiny, tak bude nadávat na okolí, na problémy, nebude spokojený. Stejně tak jako když by se někdo z druhé skupiny lidí poslal ať si odžije život někoho z první, tak se bude divit, proč ten člověk tak brblá, vždyť je to pohoda...

kapička napsal(a):
Je to jen mé osobní pozorování nepodložené žádnými výzkumy.

Jsou lidé, kteří budou vždycky narážet na to, že s okolím nevychází, nerozumí s ním, dokonce je možná i štve. A pak jsou lidé, kterým přijde, že jejich okolí je fajn, byť třeba myslí jinak, zřídka kdy narazí na někoho, s kým fakt nevyjdou a i nesmyslné názory jiných u nich vyvolají leda tak úsměv na tváři.

Nemám tušení, čím to je. Ale ta první skupina má život rozhodně těžší než ostatní, i když si to vlastně způsobují sami.

A vsadím se, že když bych někoho z první skupiny lidí poslala, ať si odžije život někoho z druhé skupiny, tak bude nadávat na okolí, na problémy, nebude spokojený. Stejně tak jako když by se někdo z druhé skupiny lidí poslal ať si odžije život někoho z první, tak se bude divit, proč ten člověk tak brblá, vždyť je to pohoda...

Nemám tušení, čím to je. Ale ta první skupina má život rozhodně těžší než ostatní, i když si to vlastně způsobují sami.
Je to tím, že okolní svět vás zrcadlí. Já tomu lidově říkám "jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá".
A opravdu to funguje, až na nějaké výjimky.
Často jsem si lámala hlavu, jak je možné, že někdo má za sousedy (nebo za kolegy) samé blbce, dle jeho slov. Až po čase jsem přišla na to, že dotyčný nemá prostě takovou smůlu, ale problém je v něm.
Už x krát se mi stalo, že jsem byla před někým varována - že je nepříjemnej, protivnej, nejde s ním vyjít apod. - ve většině případů se mi to nepotvrdilo, ti lidi se na mě usmívali a vyšla jsem s nima úplně v pohodě.
Jedna příbuzná kdysi tvrdila o personálu jisté veterinární kliniky, že tam jsou všichni do jednoho strašně nepříjemní až arogantní. Chodila jsem tam pak celkem nervózní a říkala jsem si, jaké mám štěstí, že jsem zatím na nikoho takového nenarazila. A to "štěstí" mi vydrželo po celou dobu, co žila moje nebožka fena, pak už jsem teda nervózní nebyla, neboť mi došlo, že v personálu ten problém není

Terven: Já to mám právě podobně jako vy. S většinou lidí vyjdu v pohodě, usměju se, oni se usmějí na mě, a pak se nestačím divit, když o těch lidech slyším od ostatních, jací to jsou bručouni...
Na vyloženě protivného člověka narazím fakt jednou za čas, a to dělám s lidma, musím s nima jednat, často si i prosadit svůj názor, musela jsem se naučit říkat ne, občas je už i slušně poslat někam a stejně se to většinou odehrává s úsměvem a nakonec i pochopením...


A jak nebýt něčím, čím nechci být? Prostě tím nebýt... Dělám jistý druh práce, z čehož dost lidí usuzuje, že je něco mým koníčkem, takže na to většinou přijde řeč. A někdo má pak se mnou potřebu toho mého údajného koníčku probírat do hloubky. Vždyť přeci něco podobného dělám a baví mě to v práci, tak jistě mám i ten koníček. Všem jsem vždycky řekla, že mě to baví v práci, ale zabývat se něčím podobným ve svém volném čase je už na mě moc, že radši dělám něco jiného. A víte co? Všichni to naprosto pochopili a uznale kývali hlavou, i když dost z nich jsou "magoři", kteří svojí prací žijou a kromě povinných rodinných dovolených je nic jiného nezajímá...

Coudas, vy si děláte hrozně těžkej život. Tolik negace, hořkosti a dotčenosti jako od vás tady, je mi líto že to říkám, jsem nikdy neviděla-v dlouhodobém horizontu. Je možné, že si ventilujete v síti něco, co v reálu dusíte, a proto pak nedáte výpověď nájemním koním, i když o ně vůbec nestojíte, a neřeknete známým (který asi nijak zvlášť ráda nemáte, když jste přesvědčená, že o vás šíří pomluvy), že máte dost vlastních hajter a nepotáhnete se koukat na jejich hříbě. Tohle si asi budete muset přehodit v hlavě, jestli chcete být spokojenější. Neberte si to osobně, míním to jako vážně myšlenou radu. Kdybyste byla v reálu z půlky tak asertivní jako na ifauně, nikdo by po vás nic nechtěl.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Všichni máme nějaké preferenční postpy uvažování o světě, kdybyste o něm nepřemýšlela, nedojdete k závěru že je takovej, že mu nerozumíte. Pokud máte pevné přesvědčení, že něco, co jste nikdy nezkusila, nepomůže, takže to zkoušet nebudete, dovolte otázku: jakou radu jste čekala, souhlas s tím, že to máte blbý a pomoci není? Njn, to my STJ špatně chápem
Pokud jste si chtěla potvrdit, že žádná změna nelze, tak nelze, překážka je v hlavě a postoji.
Možností je mnoho, ale ten průvodce je třeba, samaxse zaměřovat na přerámování a neproblém v rámci radikálního konstruktivismu a systemiky jde blbje, ačkoli je to další slibná cesta, proto jsem hodila MBTI.
Tak ať se daří.

Předpokládám, že vycházíte z celkového dojmu o mne zde na ifauně. Ne, nečekala jsem, že mně někdo bude litovat a říkat, že to mám blbý a ťuťu. Nechtěla jsem si ani nic potvrzovat, protože jsem nic nezkoušela. Vlastně jo, nechodit na ifaunu. Vy jste navrhla řešení v rámci jakési patrně sebereflexe (promiňte, já prostě těmhle věcem nerozumím, tak se možná vyjadřuji špatně), že by to mohla být cesta, mně se Váš návrh "nezamlouvá", nechci jít tohle cestou, tak co, my vás po rameni plácat nebudem, bu bu bu? Že jsem v úvodu uvedla, že si nerozumím s lidma a okolím byl důvod jen ten, že jsem se pokusila vysvětlit, proč nechci být koňákem - nic pozitivního jsem tomuto směru za sebe nepřinesla, novým metodám se učit nechci, protože mi stačí, co mám, a okolí mé názory nepříjmá, má je jiné, já jim jejich neberu, proč se v tomto svým způsobem negativním prostředí pohybovat? To nebylo "brečení" a utěšte mne, to bylo strohé konstatování faktu, které bohužel jiným způsobem popsat neumím. A že si to dělám sama? Jo, dělám, na to nepotřebuju nikoho, aby mi to řekl. Zbytku, se omlouvám, ale nerozumím, je to pro mně příliš složitě napsané, těmto slovům nerozumím.

Děkuji za přání.

carroll napsal(a):
Coudas, vy si děláte hrozně těžkej život. Tolik negace, hořkosti a dotčenosti jako od vás tady, je mi líto že to říkám, jsem nikdy neviděla-v dlouhodobém horizontu. Je možné, že si ventilujete v síti něco, co v reálu dusíte, a proto pak nedáte výpověď nájemním koním, i když o ně vůbec nestojíte, a neřeknete známým (který asi nijak zvlášť ráda nemáte, když jste přesvědčená, že o vás šíří pomluvy), že máte dost vlastních hajter a nepotáhnete se koukat na jejich hříbě. Tohle si asi budete muset přehodit v hlavě, jestli chcete být spokojenější. Neberte si to osobně, míním to jako vážně myšlenou radu. Kdybyste byla v reálu z půlky tak asertivní jako na ifauně, nikdo by po vás nic nechtěl.

Děkuji Vám za reakci, ano přesně takto to je. Stojíte o upřesnění? Patrně ne. Asertivní? Ne nejsem. V hlavě přehodnocuji stále, možná proto mi vyvstávají neustále nějaké problémy, mám, jak píšete, hrozně těžkej život. A znovu opakuji - ano, vím, dělám si to sama.

Mno, "výstup" tedy je - koňákem nelze přestat být Jediná pomoc je nestýkat se s lidmi, či nechat se koučem vést k obrazu jeho, aby člověk pochopil okolní svět. První je asi trošku reálně nemožné, i když nic není nemožné. O druhé zas nemám zájem já. Chjo, to je práce...

Probírat, jak to je v mezilidských vztazích, že jsou koňáci padlí na hlavu a další spoustu věcí, který tady zazněly, nějak asi nedám, protože, jak psala carroll, celkový dojem ze mně je negativní, tak se negativně ke všemu i stavím, a nadávat tady na okolí zrovna nemám chuť. Jediné, co k tomu za sebe lze napsat - každý jsme nějaký, každý máme svůj určitý názor, tak by někdy možná jen stačilo toho druhého respektovat a nevnucovat mu sebe.

Díky za reakce, je to k zamyšlení, ale možná bude lepší věnovat svou energii lidem, kteří se chtějí stát spíše lepšími koňáky, než někomu, kdo z toho chce vystoupit. Je to přece forum o koních, ne o lidech

Typická obraná reakce JÁ nechci, MNĚ se nelibí, MĚ to nezajímá... VŠICHNI kolem jsou špatní, VŠICHNI kolem MĚ štvou... Tohle není o okolí, tohle je o tom si to srovnat v sobě. Co od okolí očekávám a co pro to dělám.

S jedním takovým jsem chvíli žila, bylo to peklo na zemi. Všichni mu ubližovali, nikdo ho nechápal, i když on a jeho rodina byli jediní, kdo zastávali ty správné hodnoty. Byla jsem zamilovaná a blbá, tak jsem mu to žrala. Zpětně naprosto nechápu, co jsem to měl za úlet... V podstatě na nikoho, kromě jeho rodiny jsem neslyšela dobré slovo, když se mu to teda zrovna nehodilo do krámu, všechno bylo špatné, negativní. Vyrovnání se se starými křivdami neexistuje, odpuštění neexistuje... Jestli to není jen nějaká póza, tak tihle lidé mají strašně smutný život, mě to přijde k nežití žít takovém množství negativismu.

Já třeba furt dostávala sežrat, jak jsem to měla v životě lehké. Objektivně vzato jsem to byla já, kdo to měl asi tak milionkrát těžší (smrtelné onemocnění jednoho z rodičů a to je jen třešnička na dortu), jenže mně nikdy nepadlo si na svůj život stěžovat. Věci beru tak jak jsou a když je nemůžu změnit, musím se s nima smířit, stejně tak, když je změnit nechci. Nemůžu si na život furt stěžovat, musím se radovat z toho co mám, protože vždycky je na tom někdo, kdo to má mnohem ale mnohem mnohem těžší než já.

Ale nemám právo soudit a hodnotit není mi ještě ani 30 a fakt z mého pohledu proplouvám životem nakonec vždycky s úsměvem, i když mi je jasný, že pár lidí v mém okolí, by se zhroutilo už v mých 12 letech, kdy nemoc v rodině propukla prvně. Prostě je to o přístupu k životu. Já jsem holt nenapravitelný optimista a ve všem se snažím vidět jen to dobré.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cisloclanku=2011080015

jj.
Mně to trochu připomíná kdysi na síti zachycenou "reakci různých plemen psů" na stejnou situaci...nevzpomenete si? Borderka byla cosi jako "Ha!Co?Skočit?Vedle?Sednout?Už?Ještě?Víc?"..cca...

Odkazy na testy v článku nefungují, tak jsem se nejprve pokusila zhodnotit situaci podle jednotlivých popisů. Ale nemyslím si o sobě, že jsem dobrý analytik, a že bych sobě až tak dobře rozuměla, proto to bylo jakési "asi, tak bych si to i přála". Našla jsem pak test jinde, a k mému velkému překvapení se mé "přání" vyplnilo. A jen tak mimo, vyšlo mi INFP, ale asi nejsem typ člověka, kterýmu to k něčemu je. Každopádně díky, pomohlo to ve směru tom, že si o sobě to, co si myslím, myslím pravdivě.

Kapičko, a co je špatné na já nechci, mně se nelíbí, mně to nezajímá? Musíme být všichni stejní, mít všichni stejné názory, bavit nás stejné věci? To není rejpání, to je normální otázka do diskuze. S tím všichni ostatní za to můžete - ano, asi tak působím, když to tedy vztáhnu na sebe. Ale já ostatním vinu nedávám, já vím, že s nimi prostě nedokážu vyjít, tak se této situaci vyhýbám.

Právě že jste třeba měla život těžší, proto jste optimista, to zas vychází z mého pozorování. Já jsem třeba život jednoduchý měla, a nestěžuji si na něj. Nepřinesl úplně to, po čem jsem ještě před pár lety toužila, ale to podstatné ano, překvapivě i to, v co jsem ani nedoufala, na druhou stranu některá očekávání zmizela v nenávratnu. Ve Vašem věku jsem na život také pohlížela jinak - jiné životní situace, jiné v ten moment potřeby a preference. Já zas říkám "život je otázkou priorit, vyzkoušet se má všechno, něco jenom jednou". Také jsem žila s "divným" člověkem, podobným tomu Vašemu, jen on byl zase, řekla bych, člověk bez názoru, a názory a pohledy na věc si bral od ostatních, v mém případě bohužel ty opačné, než by mi byly příjemné. Třeba v práci seděl v kanceláři s člověkem, který byl ženatý, ale v práci měl milenku, druhý byl ženatý, v práci měl i manželku i milenku, každou na jiném patře, ale děvčata o sobě patrně věděly, tak došel k závěru, že takhle je to standart a je to normální, proč bych se s tímto neměla ztotožnit i já, že... Ale to jen opravdu jeden z mnoha mnoha příkladů, hlavní problém asi byl ten, že jsem měla svůj názor, byla samostatná a když ten názor byl jiný, než jeho kolegů či rodiny, tak jsem byla hloupá já a nerozuměla jsem tomu. S takovým člověkem opravdu být nepotřebuji. Tak to příklad za mně.

Kapičko, a co je špatné na já nechci, mně se nelíbí, mně to nezajímá? Musíme být všichni stejní, mít všichni stejné názory, bavit nás stejné věci?
Na tom není vlastně špatně nic, každý má právo se svobodně rozhodovat a nesmí mu to být odpíráno. Na druhou stranu nemám ráda odmítání něčeho nového jen proto, že já to neznám, přijde mi to jako blbost atd. Zvlášť v situaci, kdy nejsem úplně spokojená se svojí životní situací a hledám změnu. Což u Vás asi taková situace nastala, jestli jsem to špatně pochopila, tak se omlouvám.
Dovolím si koňské přirovnání. Když ne úplně jistý jezdec nasedá na koně s myšlenkou: To je ale dneska mokrá jízdárna, tam by nebylo hezké přistát; nebo To je ten koníček dneska veselý, jen abych nespadl. Tak s docela velkou pravděpodobností bude ten povrch jízdárny zkoumat z blízka nebo k tomu nebude mít daleko. Nejen vlastní zkušenost, už jsem to slyšela od víc lidí...
A já si myslím, že podobně to funguje v životě, když budu dopředu ke všemu přistupovat negativně, tak to taky nakonec negativní nejspíš bude.
Pokud Vy víte, že Vás ostatní lidi štvou, je to Váš problém a jedině Vy se s tím musíte vypořádat. vadí Vám známí? Fajn nezvěte je na návštěvy ani k nim nejezděte. Vadí Vám ostatní lidi s koňma v okolí? Nestýkejte se s nima. Atd.
Život není o tom dělat jen to, co od nás očekávají ostatní, je potřeba dělat věci tak jak je cítíme my, pokud teda tím neubližujeme někomu jinému (a teď nemyslím, když třeba své mladé, zdravé, štíhlé kamarádce bez kondice odmítnu výlet, protože sunout se 15 km rychlostí 3 km za hodinu a v kopci čekat až se vydýchá je i na mě moc ).
Já třeba necestuju, v životě jsem neletěla letadlem, i když se to u lidí v mém věku očekává. Radši "tvrdnu" na chalupě a jsem spokojená. Nechodila jsem na diskotéky, nebavilo mě to. Pro okolí jsem byla ta divná introvertní kapička. Nakonec jsem si vyselektovala kolem sebe okruh lidí, kteří jsou sice z dnešního hlediska na rozdíl ode mě normální, cestují, chodí do barů, na diskotéky, propít noc žádný problém, ale chápou moji divnost, a když mě chtějí vidět, jdem třeba na výlet, na večeři, prostě normální činnosti, které baví mě i je. Žádné nucení se do něčeho jen proto, že je to normální a očekávané.
Když to vezmu podle toho svého bývalého, tak ten furt akorát nadával, jak všichni dneska pijou, jsou nevěrní, kamarádi ho štvou, jsou to blbci a já nevím co všechno a pak s nima šel do hospody, opil, bavil se. A druhý den vesele nadával, jak jsou dnešní chlapi hrozní, že furt chodí po hospodách, a kamarádí jsou příšerní
Já vím, že je to strašně zmatený příspěvek, jen jsem chtěla říct, že člověk se musí vypořádat sám se sebou a ujasnit co od sebe a od okolí očekává a pak se podle toho chovat a ne dělat to, co očekává okolí a pak na to nadávat.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Odkazy na testy v článku nefungují, tak jsem se nejprve pokusila zhodnotit situaci podle jednotlivých popisů. Ale nemyslím si o sobě, že jsem dobrý analytik, a že bych sobě až tak dobře rozuměla, proto to bylo jakési "asi, tak bych si to i přála". Našla jsem pak test jinde, a k mému velkému překvapení se mé "přání" vyplnilo. A jen tak mimo, vyšlo mi INFP, ale asi nejsem typ člověka, kterýmu to k něčemu je. Každopádně díky, pomohlo to ve směru tom, že si o sobě to, co si myslím, myslím pravdivě.

Bezva!

Nesnažila jsme se vám říci, že potřebujete kauče, snažila jsem se vám říci, že si potřebujete "zvědomit" své prožívání, abyste se líp znala a uměla určit, jak se cítíte a kudy ten pocit u vás asi vzniká, co obvykle chcete a jak k tomu preferenčně postupujete...

Pokud máte dlouhodobý pocit, že jste spokojená a nemáte žádný problém, buďte dál tak.
Pokud máte pocit, že něco drhne a nejste spokojená, je to "vaše", nemůžete nic na světě řešit způsobem, že bude něco dělat nebo měnit někdo jiný- to nefunguje.

Abyste mohla z "nespokojen" zkusit cestu ke "skorospokojen" nebo dál, je dobré vědět přesněji, co vám vadí..jaká jste, proč si to myslíte, jakým způsobem preferenčně uvažujete a komunikujete, na čem vám záleží nejvíc a na čem méně, jak vám mohou /ne/rozumět lidé, kteří mají vrozené preference jiné, a jak problém nebo vás mohou vnímat oni, co jsou vaše silné stránky, na čem a kudy semůžete rozvíjet.

Nejsem psycholog ani kauč, podělím se s vámi o některé informace které jsem dostala a přišly mi zajímavé.
1. nespěchejte s tím určením typu...nevím, jaký dotazník jste vyplňovala, ten základní má asi 3 hustě psané listy A4...předpokládám, že v "naučnopopuláru" budou různé"rychle určete svůj typ"..vracejte se k tomu v čase a dalších situacích...někdy to trvá. Optejte se i blízkých a známých, jak vás vidí oni.
2. Všichni umíme jednat "všemi písmeny", jen prostě některé preferujeme/asi jako píšeme preferenční rukou, ale všichni se podepíšeme i tou druhou/.Pokud jsme ve stresu, eskaluje u nás ta preferenční rekce..a pokud je to úplně marginální situace, můžeme "překlopit" do té opačné-jaderný docent STJ se může chovat NFP, "nerozumí" argumentu, potřebuje člověčinu a empatii, není schopen problém uchopit a jednat...
4. Pokud jste I, můžete být situační E a naopak/ pokud jste I a dostanete se na "pevný led", něco, co vás zajímá v prostředí, které by pozitivka nazvala "bezpečné místo", můžete se chovat úplně E.
3.Současný svět od základního školství přes další instituje je preferenčně svět EST. Máte to težší.Ale písmenka nejsou neměnná, nálepka ani omluva- a každý jsme jedinečný.

INFP charakteristik najdete mraky, je dobré se zaměřit an to, jak je mohou vidět ostatní a jaké mohou být potencionálně slabé stránky.
A pak je dobré vědět, že "co s tím " může být v zig-zag postupu.
http://www.centreforconfidence.co.uk/resources.php?p=cGlkPTMyMg=

Osobní zkušenosti nikoli hluboké a soustavné mám s těmito:
https://www.anitacrkalova.cz/o-mne/
stránky na mě vypadají "mysticky", ale koučink v pohodě
a tady:
http://www.coachingsystems.cz/cs/tym/
Norbert Riethof
a ještě další...

kapička napsal(a):
Kapičko, a co je špatné na já nechci, mně se nelíbí, mně to nezajímá? Musíme být všichni stejní, mít všichni stejné názory, bavit nás stejné věci?
Na tom není vlastně špatně nic, každý má právo se svobodně rozhodovat a nesmí mu to být odpíráno. Na druhou stranu nemám ráda odmítání něčeho nového jen proto, že já to neznám, přijde mi to jako blbost atd. Zvlášť v situaci, kdy nejsem úplně spokojená se svojí životní situací a hledám změnu. Což u Vás asi taková situace nastala, jestli jsem to špatně pochopila, tak se omlouvám.
Dovolím si koňské přirovnání. Když ne úplně jistý jezdec nasedá na koně s myšlenkou: To je ale dneska mokrá jízdárna, tam by nebylo hezké přistát; nebo To je ten koníček dneska veselý, jen abych nespadl. Tak s docela velkou pravděpodobností bude ten povrch jízdárny zkoumat z blízka nebo k tomu nebude mít daleko. Nejen vlastní zkušenost, už jsem to slyšela od víc lidí...
A já si myslím, že podobně to funguje v životě, když budu dopředu ke všemu přistupovat negativně, tak to taky nakonec negativní nejspíš bude.
Pokud Vy víte, že Vás ostatní lidi štvou, je to Váš problém a jedině Vy se s tím musíte vypořádat. vadí Vám známí? Fajn nezvěte je na návštěvy ani k nim nejezděte. Vadí Vám ostatní lidi s koňma v okolí? Nestýkejte se s nima. Atd.
Život není o tom dělat jen to, co od nás očekávají ostatní, je potřeba dělat věci tak jak je cítíme my, pokud teda tím neubližujeme někomu jinému (a teď nemyslím, když třeba své mladé, zdravé, štíhlé kamarádce bez kondice odmítnu výlet, protože sunout se 15 km rychlostí 3 km za hodinu a v kopci čekat až se vydýchá je i na mě moc ).
Já třeba necestuju, v životě jsem neletěla letadlem, i když se to u lidí v mém věku očekává. Radši "tvrdnu" na chalupě a jsem spokojená. Nechodila jsem na diskotéky, nebavilo mě to. Pro okolí jsem byla ta divná introvertní kapička. Nakonec jsem si vyselektovala kolem sebe okruh lidí, kteří jsou sice z dnešního hlediska na rozdíl ode mě normální, cestují, chodí do barů, na diskotéky, propít noc žádný problém, ale chápou moji divnost, a když mě chtějí vidět, jdem třeba na výlet, na večeři, prostě normální činnosti, které baví mě i je. Žádné nucení se do něčeho jen proto, že je to normální a očekávané.
Když to vezmu podle toho svého bývalého, tak ten furt akorát nadával, jak všichni dneska pijou, jsou nevěrní, kamarádi ho štvou, jsou to blbci a já nevím co všechno a pak s nima šel do hospody, opil, bavil se. A druhý den vesele nadával, jak jsou dnešní chlapi hrozní, že furt chodí po hospodách, a kamarádí jsou příšerní
Já vím, že je to strašně zmatený příspěvek, jen jsem chtěla říct, že člověk se musí vypořádat sám se sebou a ujasnit co od sebe a od okolí očekává a pak se podle toho chovat a ne dělat to, co očekává okolí a pak na to nadávat.

Ano, pochopila jste to špatně, omlouvat se nemusíte. Vždyť formou komunikace není problém dohrabat se k jádru problému. Jen si myslím, že se můj dotaz začal rozebírat ze špatné strany. Se zbytkem Vašeho příspěvku jinak v celku souhlasím, vidím trošku jinak ten problém s okolím (můj problém - já musím řešit) a s těmi novými věcmi, ale asi nemá cenu to rozebírat, to je právě to, že každý má jiný pohled a názor. Nepotřebuju změnit svůj život a přístup k němu, jen jsem chtěla přestat být koňákem a aby mně jako koňáka lidi přestali vnímat. Ale patrně to nejde, zvláště pak když koně viděj u baráku.

Koňské přirovnání pravdivé, když půjdu pracovat s tím, že se něco stane, tak se něco stane. A mně fungovalo i to, že když jsem si to "naplánovala" (ježdění, práci), nedařilo se a něco se vždy stalo. Když jsme se prostě sebrali a šli, protože zrovna jsem se rozhodla, vždy to bylo bezva.

A protože jsem koně nafasovala v 16ti, byla jsem pro okolí patrně podobně divná jako Vy, až na to, že mi byly bližší úplně jiné věci, než mým vrstevníkům, a nemělo to s koněm nic společného. Přesto jsme neměli problém "zapařit", když se sešla dobrá parta. Jenže teď v dospělosti (a je to i tím, že jsem se odstěhovala 400 km jinde od svého místa mládí) kolem nejsou lidé na stejné vlně. Protože jsem měla koně, tak jsem se seznamovala jen s koňákama, protože jsme měli "stejný zájem", a nebo protože jsem pracovala se psema, tak s pejskařema. Ale nic jiného společného není, nebylo, prostě jsem nenašla. Mluvím prosím o lidech kolem, "kamarádech", známých. A já zas to mám asi nějak jinak, když mně ti lidi nechtějí přijmout, jaká jsem, tak se holt vídat nebudem. Ale já opravdu nehledala řešení mé jakési životní situace. Jen poznámka "přijeďte se podívat na hříbě" (nejsou to známí mí) ve mně vyvolala tuhle otázku, a asi když bych opravdu nekoňák byla, a neměla výstup s jejich dcerou ohledně přístupu ke koním, tak na hříbě se jet podívat nemám problém. Vycházela jsem jen z toho, že "když mám koně, musím se zajímat i o okolí", což v mém případě není pravda, protože mi bylo mnohokrát naznačeno, že se mám starat o sebe. Snad mně chápete.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Bezva!

Nesnažila jsme se vám říci, že potřebujete kauče, snažila jsem se vám říci, že si potřebujete "zvědomit" své prožívání, abyste se líp znala a uměla určit, jak se cítíte a kudy ten pocit u vás asi vzniká, co obvykle chcete a jak k tomu preferenčně postupujete...

Pokud máte dlouhodobý pocit, že jste spokojená a nemáte žádný problém, buďte dál tak.
Pokud máte pocit, že něco drhne a nejste spokojená, je to "vaše", nemůžete nic na světě řešit způsobem, že bude něco dělat nebo měnit někdo jiný- to nefunguje.

Abyste mohla z "nespokojen" zkusit cestu ke "skorospokojen" nebo dál, je dobré vědět přesněji, co vám vadí..jaká jste, proč si to myslíte, jakým způsobem preferenčně uvažujete a komunikujete, na čem vám záleží nejvíc a na čem méně, jak vám mohou /ne/rozumět lidé, kteří mají vrozené preference jiné, a jak problém nebo vás mohou vnímat oni, co jsou vaše silné stránky, na čem a kudy semůžete rozvíjet.

Nejsem psycholog ani kauč, podělím se s vámi o některé informace které jsem dostala a přišly mi zajímavé.
1. nespěchejte s tím určením typu...nevím, jaký dotazník jste vyplňovala, ten základní má asi 3 hustě psané listy A4...předpokládám, že v "naučnopopuláru" budou různé"rychle určete svůj typ"..vracejte se k tomu v čase a dalších situacích...někdy to trvá. Optejte se i blízkých a známých, jak vás vidí oni.
2. Všichni umíme jednat "všemi písmeny", jen prostě některé preferujeme/asi jako píšeme preferenční rukou, ale všichni se podepíšeme i tou druhou/.Pokud jsme ve stresu, eskaluje u nás ta preferenční rekce..a pokud je to úplně marginální situace, můžeme "překlopit" do té opačné-jaderný docent STJ se může chovat NFP, "nerozumí" argumentu, potřebuje člověčinu a empatii, není schopen problém uchopit a jednat...
4. Pokud jste I, můžete být situační E a naopak/ pokud jste I a dostanete se na "pevný led", něco, co vás zajímá v prostředí, které by pozitivka nazvala "bezpečné místo", můžete se chovat úplně E.
3.Současný svět od základního školství přes další instituje je preferenčně svět EST. Máte to težší.Ale písmenka nejsou neměnná, nálepka ani omluva- a každý jsme jedinečný.

INFP charakteristik najdete mraky, je dobré se zaměřit an to, jak je mohou vidět ostatní a jaké mohou být potencionálně slabé stránky.
A pak je dobré vědět, že "co s tím " může být v zig-zag postupu.
http://www.centreforconfidence.co.uk/resources.php?p=cGlkPTMyMg=

Osobní zkušenosti nikoli hluboké a soustavné mám s těmito:
https://www.anitacrkalova.cz/o-mne/
stránky na mě vypadají "mysticky", ale koučink v pohodě
a tady:
http://www.coachingsystems.cz/cs/tym/
Norbert Riethof
a ještě další...

Děkuji za čas, který jste tomu věnovala, a třeba to něco přinese někomu jinému. Bude asi lepší Vaši snahu pomoci orientovat směrem k lidem, kteří to chápou a chtějí s tím něco dělat. Já se obávám, že s tím nic dělat nechci a že do mně můžete mluvit jako do dubu, moje přesvědčení to bohužel asi nezmění

Couďas prostě nejste ovce.Máte svoji hlavu a svoje názory.Co na tom je špatně? Myslíte že mě by někdo přesvědčil o tom jak jsou třeba jatka pro koně v pořádku a nic lepšího ho nemůže potkat? Nikdy a ani bych se s ním už nebavil.Pokud mám extrémní názory, tak jsou to MOJE názory, mě to vyhovuje a život se mi celkem daří.Nebo že si koně chovám jako domácího mazlíčka? Tak hlavně že to nevadí koním a lidi ať si políbí..Chvilku mi trvalo než jsem se z toho šoku vlastnit koně probral, ale teď už vím jak to u koňáků chodí a že mnoho z nich by "trénovali" druhé a sami mají před stájí bordel a ve stáji vlastně taky. Myšleno obrazně samozřejmě

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Děkuji Vám za reakci, ano přesně takto to je. Stojíte o upřesnění? Patrně ne. Asertivní? Ne nejsem. V hlavě přehodnocuji stále, možná proto mi vyvstávají neustále nějaké problémy, mám, jak píšete, hrozně těžkej život. A znovu opakuji - ano, vím, dělám si to sama.

"Dělám si to sama" není odpověď na otázku, co si (nám tady potažmo) kladete, takže jasně že to není to, co jsem vám chtěla odpovědět Jen je to součástí problému.
Ale já si totiž úplně myslím, že ta otázka nestojí "jak přestat být koňákem". Spíš jsem přesvědčená, že stojí "jak se přestat stýkat s lidmi, kteří jsou mi nepříjemní (a shodou okolností máme společné hobby)" - a ta odpověď, nebo spíše řešení nepřijde zvenku, ale zevnitř
Analýza sebe někdy stojí za to, ať ji dělá někdo jiný nebo člověk sám.

Tak o tom, že by coudas bola INFP skutočne veľmi, veľmi, veľmi pochybujem.

Horsana napsal(a):
Tak o tom, že by coudas bola INFP skutočne veľmi, veľmi, veľmi pochybujem.

Jasně, vybrala jsem si z těch šestnácti možností tu, která mi nejlépe vyhovuje Že se tak dobře, Horsano, známe...

carroll napsal(a):
"Dělám si to sama" není odpověď na otázku, co si (nám tady potažmo) kladete, takže jasně že to není to, co jsem vám chtěla odpovědět Jen je to součástí problému.
Ale já si totiž úplně myslím, že ta otázka nestojí "jak přestat být koňákem". Spíš jsem přesvědčená, že stojí "jak se přestat stýkat s lidmi, kteří jsou mi nepříjemní (a shodou okolností máme společné hobby)" - a ta odpověď, nebo spíše řešení nepřijde zvenku, ale zevnitř
Analýza sebe někdy stojí za to, ať ji dělá někdo jiný nebo člověk sám.

Ale já se s těmi lidmi nestýkám. Když mi je někdo nepříjemný, jdu od toho pryč. Tu možnost mám, využívám jí. Proč bych musela analyzovat sebe, proč se nemůže analyzovat okolí?

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ale já se s těmi lidmi nestýkám. Když mi je někdo nepříjemný, jdu od toho pryč. Tu možnost mám, využívám jí. Proč bych musela analyzovat sebe, proč se nemůže analyzovat okolí?

Protože to okolí možná problém nemá?

Terven napsal(a):
Protože to okolí možná problém nemá?

Ano, když s nimi nekomunikuji, tak ho mít nemůže. A nebo jsem nepochopila, jak to myslíte.

Já couďase docela dobře chápu co chce říct.Prostě to co dělá většina nemusí být vždy to jediné správné.Dělám něco jinak než většina koňáků a chyba je podle nich ve mě.Takhle to myslíte?

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Lidé si sem chodí pro rady, jak být dobrým koňákem, hledají znalosti a rady k ošetřování koní. Já mám opačný problém. Jak koňákem přestat být? Jak se "vymanit" z tohoto světa? V okolí mnoha mnoha kilometrů jsem za posledních několik let nenarazila na koňáka či vlastníka koně, se kterým bych si sedla, pokud jsem někomu pomohla či poradila, zašlapal mně po nějaké době do země, zkoušela jsem komerční ustájení, zkoušela jsem jezdecký kroužek, pořádala jsem soutěže, organizovala semináře, každé jaro jsem měla spoustu nápadů a chuti "něco kolem koní udělat". Po těch letech jakéhosi neúspěchu mně přešla chuť na cokoliv. Dorazili mne lidé, dorazily mne poslední výzkumy, dorazilo mně, kam se to vše kolem koní ubírá. Chtěla bych z toho pryč, ale koně prodávat nechci. K psychiatrovi mne posílají různí lidé už několik let. Poradíte, co s tím?

Jste dospělá osoba, musíte si poradit sama. Vlastně jste definovala, co nechcete, docela jasně. Zbývá vám tedy mít koně jako mazlíky.
Tím pádem už vlastně nebudete koňák. Protože koňák není jen majitel koně... A až vám koně umřou, už nebudete mít s koňským světem nic společného. A budete mít po problému.

Taky hodně problémů pomůže vyřešit obyčejná práce. Sice je práce poslední zoufalý pokus jak přijít k penězům, ale jako terapie to může být dobré.

Coudas asi mám dost podobný "problém" - tak 98% lidí mě nezajímá, nebaví, neinspirujou a vůbec se neztotožňuju s jejich potřebama, myšlenkama atd... a mám to od mala. Nikam se nezařazuju - mezi koňáky už vůbec ne a pejskaři? hahaha, prostě mi to hlava nebere
Ale nemám problém s lidma vyjít naprosto v pohodě když musím, i ta nejobávanější ježibaba v kanclu z celýho města mi pomůže vyplnit formulář a ještě se u toho zasmějem.


Bormann jojo, s tou obyčejnou prací rukama, jsem přesvědčená, že vyhnat depresáky a nerváky(teď nemyslím na Coudas!) na týden v zimě do hor, kde průběžně celej den makáš, aby zvířata byla obstaraná a bylo co hodit do kamen nebo v létě bušit kůly...jojo. A hlavně jak by se ulevilo jejich zvířatům!

Žofro ze zvědavosti jsem si udělala testík, bylo tam cca 60? otázek, nechápu, jak mi mohlo vyjít, že mám ráda lidi ale jinak to sedělo perfektně.
Každopádně z odkazu na ten "koučink tým" mi naskakujou pupínky a huba jde do šklebu, hned bych si s nima šla zacvičit jógu

Jj, já s nimi nejdřív pracovala, až pak viděla, jak vypadají jejich prezentace-omdlela jsem zejména u Anity, emerickej způsob toleruju trochu líp, ale fakt je, že ten kontakt a spolupráce byla příjemná a přínosná.
Moc jsem se nepřekvapila, znám se...ale možná to pomůže mému okolí zas trochu..

Já bych osobně nemohl dělat někomu osobního "kouče".Na to nejsem dost důsledný a když jsem se snažil trochu narovnat "život" bývalé majitelce kobči, tak teda výsledek stál za to.Nadělila mi kobylu, děti a starej se. Tak po roce jsem zjistil, že je prostě "líná jak veš" "vrátil" sem děti a tím to skončilo.Druhý pokus to samé, akorát už jsem nevyfasoval naštěstí ani koně, ani pejska. Nejdřív musí totiž chtít člověk sám a teprve potom někdo může dát pomocnou ruku.Podle mě osobní kouč z Vás akorát vytahá prachy a stejně to dlouhodobý efekt mít nebude.Později se stejně takový člověk vrátí ke svému dřívějšímu způsobu života.

sisi58 napsal(a):
Jste dospělá osoba, musíte si poradit sama. Vlastně jste definovala, co nechcete, docela jasně. Zbývá vám tedy mít koně jako mazlíky.
Tím pádem už vlastně nebudete koňák. Protože koňák není jen majitel koně... A až vám koně umřou, už nebudete mít s koňským světem nic společného. A budete mít po problému.

Až mi umře ten nejmladší, věkem doufám, tak už mi asi bude úplně jedno, jestli jsem koňák, nebo ne

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Až mi umře ten nejmladší, věkem doufám, tak už mi asi bude úplně jedno, jestli jsem koňák, nebo ne

Tak vidíte a je to!

ustulina napsal(a):
Coudas asi mám dost podobný "problém" - tak 98% lidí mě nezajímá, nebaví, neinspirujou a vůbec se neztotožňuju s jejich potřebama, myšlenkama atd... a mám to od mala. Nikam se nezařazuju - mezi koňáky už vůbec ne a pejskaři? hahaha, prostě mi to hlava nebere
Ale nemám problém s lidma vyjít naprosto v pohodě když musím, i ta nejobávanější ježibaba v kanclu z celýho města mi pomůže vyplnit formulář a ještě se u toho zasmějem.


Bormann jojo, s tou obyčejnou prací rukama, jsem přesvědčená, že vyhnat depresáky a nerváky(teď nemyslím na Coudas!) na týden v zimě do hor, kde průběžně celej den makáš, aby zvířata byla obstaraná a bylo co hodit do kamen nebo v létě bušit kůly...jojo. A hlavně jak by se ulevilo jejich zvířatům!

Žofro ze zvědavosti jsem si udělala testík, bylo tam cca 60? otázek, nechápu, jak mi mohlo vyjít, že mám ráda lidi ale jinak to sedělo perfektně.
Každopádně z odkazu na ten "koučink tým" mi naskakujou pupínky a huba jde do šklebu, hned bych si s nima šla zacvičit jógu

Jestli to nebude tím, že mít rád lidi a umět s něma vyjít bude trochu rozdíl Do těch hor bych se s přehledem přestěhovala na stálo, ani elektrik by tam nemusel být. Tu starost, aby se měly nejlépe zvířata mám i tady v "nížině", jen v tý zimě je holt práce míň, a na štípání dřeva si pořídili štípačku za traktor, i když jsem se vehementně nabízela Tak mi zbývá si jen občas zatlouct ten kolík...

Já našla nějakej se 45 otázkama, a tomu, co mi vyšlo, se manžel smál ještě docela dlouho. Na zbytek jsem nekoukala, když má se mnou okolí problém, tak ať si ho vyřeší ono

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Taky hodně problémů pomůže vyřešit obyčejná práce. Sice je práce poslední zoufalý pokus jak přijít k penězům, ale jako terapie to může být dobré.

A cobych jako podle Vás ještě jako měla dělat!?! Se mám udřít? I když taky řešení Ale dnes jsem při práci měla aspoň krásný výhled z okna, i když mně z toho devítihodinového sezení na zadnici bolí záda a nohy...

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

sisi58 napsal(a):
Tak vidíte a je to!

Nebo se musím zeptat dcerky, tý to člo ze dne na den

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
A cobych jako podle Vás ještě jako měla dělat!?! Se mám udřít? I když taky řešení Ale dnes jsem při práci měla aspoň krásný výhled z okna, i když mně z toho devítihodinového sezení na zadnici bolí záda a nohy...

Tak třeba zase té práce je moc. :-D.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Tak třeba zase té práce je moc. :-D.

Práce šlechtí člověka, ale chcípají po ní koně! Lidová moudrost.

No Coudas...to máš nějakou depku bo co?

ameed napsal(a):
No Coudas...to máš nějakou depku bo co?

Ne, jen jsem chtěla přestat mít nálepku "koňák", ale asi to nejde

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ne, jen jsem chtěla přestat mít nálepku "koňák", ale asi to nejde

Jo táááák...aha, tak lepší nálepka koňák než třeba...vesnický křupan nebo ten magor od vedle apod ne?

ameed napsal(a):
Jo táááák...aha, tak lepší nálepka koňák než třeba...vesnický křupan nebo ten magor od vedle apod ne?

A tak kdo ví, jaký nálepky ještě mám Jen mně přestalo bavit se s lidmi bavit o koních, radši bych se bavila o něčem jiným. Tak jsem myslela, že někdo poradí, ale asi smůla Dnes mi jedna paní řekla, že být koňák je dar... jenže s dodatkem - když to někdo umí a už jsme se nebavily o ničem jiném (taky chodí jezdit) než o koních, nebo tedy spíše o zraněních, která se komu stala. Naštěstí to bylo jen 5 minut, než vyšel manžel z ordinace.

sisi58 napsal(a):
Práce šlechtí člověka, ale chcípají po ní koně! Lidová moudrost.

No to těm mým opravdu nehrozí.Umřou na cokoli, ale že by se udřeli to nehrozí ani v nejmokřejším snu. Už ani sedlo nemáme je prodané.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
A tak kdo ví, jaký nálepky ještě mám Jen mně přestalo bavit se s lidmi bavit o koních, radši bych se bavila o něčem jiným. Tak jsem myslela, že někdo poradí, ale asi smůla Dnes mi jedna paní řekla, že být koňák je dar... jenže s dodatkem - když to někdo umí a už jsme se nebavily o ničem jiném (taky chodí jezdit) než o koních, nebo tedy spíše o zraněních, která se komu stala. Naštěstí to bylo jen 5 minut, než vyšel manžel z ordinace.

Tak se třeba přihlaste do kroužku pletení a můžete se bavit, co uplést komu k vánocům a ukázat, jaký se vám povedl svetr se sobem.

Jeeee já chci svetr se sobem...kdo z vas koňaku to umí?

Plíst jsem zkoušela dávno dávno, když jsem měla zlomenou nohu. To mně bohužel neoslovilo, takže neumim

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Plíst jsem zkoušela dávno dávno, když jsem měla zlomenou nohu. To mně bohužel neoslovilo, takže neumim

Ach jooo.

saola napsal(a):
No, mě "pomohlo", že jsem najednou byla v situaci, kdy okolo byli jen "divní" majitelé koní. Jako malá/mladá jsem roky jezdila na huculech a bylo to - zpětným pohledem - docela fajn a dnes už neopakovatelné. Ale jako dospělá jsem vždy chodila na koně k někomu, ty stáje byly bohužel ale spíše divné. Třeba stáj s mnoha soukromými majiteli, kteří si neřekli při míjení ve stájové uličce ani Dobrý den. Nebo stáj, kde v závislosti na promile v krvi majitele se mohlo jezdit buď na jízdárně dokola nebo na vyjížďku ven. A z počáteční euforie, která naskočila, když jsem koně jen viděla, ani jsem nemusela jezdit, ale jen tam být, to postupně vyprchalo. Dnes jezdím denně do práce kolem výběhů bývalého hřebčína (dnes spíš soukromé stáje), ale i když se na koně ráda podívám a rozeznávám jedince ve stádě spolehlivě, i to, jak kdo s kým kámoší a kteři dva teď v bahně vždy stojí vedle sebe, už tam to chvění není.
Kdybych měla vlastního koně, třeba by to bylo jinak, ale takhle to opravdu vyprchalo. Už mě ani neláká ta představa si na koně sednout. Postát u ohrady, podívat se, podrbat, to jo, ale víc už asi ne.

My ISTJ to možná tak prostě máme

přesně tak, kdysi jak jsem někde viděla koně, mohly mi oči vypadnout, hned k němu a stačilo mi se jen celý hodiny dívat. Před očima mi běžel film jak na tom koni pádím krajinou... Dnes, když někde vidím koně, radši otočím hlavu na druhou stranu a před očima mi běží film jak lítám s kolečkama hnoje, ta starost, ta zodpovědnost, jak zoufale sháním veterináře ke kolice a nikdo nechce přijet, jak musím rozhodnout o životě toho nádhernýho zvířete, těch peněz za neúčinnou a zbytečnou léčbu, za kafilérku... Přesto mám tři poníky, jen tak, nechávám je žít jejich život, ode mně mají co žrát a čistý přístřešek. Já od nich mám...no..., jo hnůj . Už měli namále, chtěla jsem je dát pryč, ale jejich dobré dušičky si nezaslouží putovat z ruky do ruky. Jen si někdy kladu otázku, kdo se o ně postará pokud já nebudu moct třeba v případě mojí nemoci. Nebo jestli budu fyzicky schopná za 5 -10 let se o ně starat
Mezi koňáky jsem se nikdy nepočítala a necpala. Bavím se jen s tím s kým chci.

nemide napsal(a):
přesně tak, kdysi jak jsem někde viděla koně, mohly mi oči vypadnout, hned k němu a stačilo mi se jen celý hodiny dívat. Před očima mi běžel film jak na tom koni pádím krajinou... Dnes, když někde vidím koně, radši otočím hlavu na druhou stranu a před očima mi běží film jak lítám s kolečkama hnoje, ta starost, ta zodpovědnost, jak zoufale sháním veterináře ke kolice a nikdo nechce přijet, jak musím rozhodnout o životě toho nádhernýho zvířete, těch peněz za neúčinnou a zbytečnou léčbu, za kafilérku... Přesto mám tři poníky, jen tak, nechávám je žít jejich život, ode mně mají co žrát a čistý přístřešek. Já od nich mám...no..., jo hnůj . Už měli namále, chtěla jsem je dát pryč, ale jejich dobré dušičky si nezaslouží putovat z ruky do ruky. Jen si někdy kladu otázku, kdo se o ně postará pokud já nebudu moct třeba v případě mojí nemoci. Nebo jestli budu fyzicky schopná za 5 -10 let se o ně starat
Mezi koňáky jsem se nikdy nepočítala a necpala. Bavím se jen s tím s kým chci.

Starosti jsou zkoušky jestli je to pouto vážně pevné. Myšlenky na prodej jsem si závazně zakázal hned na začátku. Naštěstí tedy já mám koně velmi užitečné a vyplatí se mi jako nikdo.Třeba mě berou sebou na procházky, zbavují mě přebytku tvrdého chleba a mrkve.Seznámili mě s veterinářem, kovářem, ošetřovatelkou, atd. Poskytují mi velmi zdravý pohyb na čerstvém vzduchu(krom kydání teda) a tím vlastně pečují o mé zdraví(asi aby jim nedošla mrkev). To vše za pouhých asi 8 tisíc měsíčně bez akčních slev? Co dneska pořídíte za osm tisíc? Dva dny na horách, když nebudete moc utrácet. A to si tam nesmí člověk zlomit nohu a být práce neschopný měsíc.

A třeba paní píše o tom, když kůň "odejde", ne o prodeji. Já rozumím, co tím chtěla říci, bude to nejspíše podobné tomu, o co jde mně.

Výše jste se ptal, jestli "Dělám něco jinak než většina koňáků a chyba je podle nich ve mě." jestli to myslím takhle. U koňáků je tohle normálka, trvalo mi, než jsem to pochopila a než jsem pochopila, že jedinec nic moc nezmění, zvláště pak nemá li přívržence. Ale dalo by se to spíše použít na "ostatní věci", neděláš to podle posledních trendů, jseš divná, jdi se léčit. Ale vy tohle těm "druhým" říct nesmíte, to je pak čóro. Takže tohle neřeším, ať si každej žije, jak uzná za vhodné, ale necpe to mně.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
A tak kdo ví, jaký nálepky ještě mám Jen mně přestalo bavit se s lidmi bavit o koních, radši bych se bavila o něčem jiným. Tak jsem myslela, že někdo poradí, ale asi smůla Dnes mi jedna paní řekla, že být koňák je dar... jenže s dodatkem - když to někdo umí a už jsme se nebavily o ničem jiném (taky chodí jezdit) než o koních, nebo tedy spíše o zraněních, která se komu stala. Naštěstí to bylo jen 5 minut, než vyšel manžel z ordinace.

Nějak pořád nechápu, co byste si zrovna tady tak asi chtěla přečíst za návod.
Aby se s vámi lidé nebavili o koních?Tak prostě změňte téma.Vy.
Naveďte v hovoru jiný směr, když máte problém s koňmi.Většina normálních žen se chytne na děti, vnoučata, taky třeba vaření, domácnost, chlapi.Muži třeba o autech, počítačích, nějaký ten sport.Všeobecně se dá mluvit o filmech, knížkách, počasí, dovolené, prostě naťuknout, na co se ten dotyčný chytne.
Pak už většinou stačí vydávat souhlasné, nadšené, nebo nesouhlasné a nenadšené zvuky ve správnou chvíli.A jste vyhledávanou společnicí
Taky by možná bylo dobré psát tady v diskuzi na jiné téma, než zrovna koňské.
Lidi si pravděpodobně myslí, že ničím jiným nežijete, tak se snaží s vámi komunikovat v tomto směru.
Ale pokud vy jim srozumitelně sdělíte, že jste schopna, ochotna a nadšena hovořit i o něčem jiném, třeba budou rádi

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
A třeba paní píše o tom, když kůň "odejde", ne o prodeji. Já rozumím, co tím chtěla říci, bude to nejspíše podobné tomu, o co jde mně.

Výše jste se ptal, jestli "Dělám něco jinak než většina koňáků a chyba je podle nich ve mě." jestli to myslím takhle. U koňáků je tohle normálka, trvalo mi, než jsem to pochopila a než jsem pochopila, že jedinec nic moc nezmění, zvláště pak nemá li přívržence. Ale dalo by se to spíše použít na "ostatní věci", neděláš to podle posledních trendů, jseš divná, jdi se léčit. Ale vy tohle těm "druhým" říct nesmíte, to je pak čóro. Takže tohle neřeším, ať si každej žije, jak uzná za vhodné, ale necpe to mně.

Když tohle je těžký couďas.Já taky raději mluvím o koních s "nekoňáky".Oni tomu sice nerozumí, ale pořád neřeší takové ty "voloviny" jako výživový stav, chody jaké má a co vyskákala. Mluví většinou o koni jako o výrobku mi někdy přijde. Ovšem toho že je to milá a chytrá kobyla si všimla jenom ta paní co od ní mám tu louku k dispozici. A ví o koních kulový skoro. A třeba že taky moc na nich nejezdíte? Možná je to otázka rozumu a nemůže si člověk dovolit se přizabít.Viděla jste jak si zničil náš majitel stáje život během jediné vyjížďky, ne?Tak třeba jim řekněte, že už se bojíte jezdit?

Úplně nejdřív jsem se naplno věnovala koním. Pak jsem se naplno věnovala motorkám. A pak jsem zjistila, že upnout se pouze na jednu činnost a dlouhodobě se pohybovat mezi určitou skupinou lidí mi nedělá dobře. Tak aby mi úplně nehráblo (protože všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo), jezdím ještě závodně na terénní motorce a nezávodně na terénním kole. Když už začínám mít řečí o koních plné zuby, vím, že přijde víkend a vyjedu někam na závody a přepnu na příjem úplně jiných vlnových délek. Takže třeba v pátek po tréninku s koněm jsem psychicky na dně, protože dvě "kamarádky" moji hodinu sledovaly od hrazení a nenechaly na mně nit suchou a v sobotu v poledne si jdu stoupnout na bednu za třetí místo v motorkách - a svět je zase krásnej . A tak furt dokola. Mám prostě takový systém "útěků od lidí jedné skupiny" a žije se mi docela fajn Vím jistojistě, že pouze v jedné skupině bych zbláznila. Třeba lidi od motorek mi jeden čas ježdění tak znechutili, že mi rok stála motorka v garáži pod plachtou, ani jsem se na ni nepodívala, hlavně abych nemusela zase mezi "ty lidi". S koněm to je horší, ten se pod plachtu dát nedá .

Jak přestat být koňákem? Nejlépe tak, že se sama sebe přestanete takto škatulkovat. Jste zkrátka pouze MAJITELEM KONĚ (stáje), ne členem jakéhosi tajného bratrstva.

Promiňte mi ten příměr, ale je to přece stejné jako mít auto. Necítím se být spřízněna se všemi majiteli Škodovek jen proto, že já sama mám Škodovku. Lidé, kteří parkují svůj vůz ve stejné garáži jako já, nejsou moji kamarádi. Nekecám jim do toho, jak s autem jezdí, jak jej servisují nebo jaké do něj lijí palivo. A čekám, že oni zas do toho nebudou kecat mě.

To, že s někým sdílím zájem, čas nebo prostor, přece nezakládá povinnost navazovat s ním bližší vztahy.

Je to asi 2,5 roku, co jsem toto tema zakladala. Hledala jsem odpoved na to, jak se vymanit z povedomi lidi jako "konak". Sam pred sebou asi clovek zustane stale stejny. Jedna "rada" byla napomocna, nebavit se s konaky, a nepsat na konskou diskuzi 🙂. Vysledek je ten, ze jsem se zbavila vsech konaku kolem, i kdyz to znamena samotu a asocialismus, a na konskou diskuzi se snazim nekoukat,nepsat. Ulevilo se. I kdyz jsem se v tom konactvi dlouho placala, a chvilema se snazila najit spise duvod, proc zas ten konak byt, uz se nepovedlo. Pomohlo tomu ze jsem dnes pred tremi lety prisla o partaka, se kterym jsem stravila cely jeho zivot. Dlouho jsem si myslela, ze to nema zadny vliv, ale melo, obrovsky. Takze i kdyz si neumim predstavit zivot bez koni, protoze s nimi temer 25 let denne ziji, konakem uz snad nejsem. Za posledni dva roky uz nikdo neprisel, ze chce ustajit, ze chce chodit jezdit, pohladit si kone, nebo nedej boze s necim okolo koni pomoct. Se skvadrou sesti invalidnich posuku uz smad nejak dobojujem v klidu a relativnim zdravi, bez "zavazku" vuci okoli. Preji vsem at se jejich kone ve zdravi a spokojenosti prohaneji po tomto svete co nejdele.

Koně holt přitahují určité typy lidí,ale vyjímky se taky najdou.😀 Ovšem kdo se s tím má hledat,že? 🙂

neverend napsal(a):
Koně holt přitahují určité typy lidí,ale vyjímky se taky najdou.😀 Ovšem kdo se s tím má hledat,že? 🙂

No, s Vami jsem taky dopadla jak sedlaci u Chlumce, ale to je tim, ze nemam odhad na lidi. A hlavne na net si muze kazdej placat co chce, a kdyz pak znate realitu a jakej ten clovek je doopravdy, nestacite se divit, a lidi ho jeste obdivuji 🙂. O hledani ani nejde, ale ja to mam vetsinou tak, ze jsem prilis uprimna a nic neskryvam, takze dnesni spolecnosti nevyhovuji, nebot je potreba hrat divadylko. A bylo mi receno mistni kapacitou v oboru, ze se nemuzu divit, ze se lidi se mnou nebavej, kdyz kazdyho, co mi nevyhovuje, hned odstrihnu🤷‍♂️ . Jo, je to tak. I proto mi jede pomoct s prevedenim koni z pastviny na pastvinu kamaradka 350km, protoze tady nemam komu rict 😁.

Na světě nejsou dokonalí lidé. Jedni jsou dobří, druzí méně. Opravdu hnusných není moc, jen jsou vidět.
Já už kategorická nejsem. Jak začnu mít tyto tendence, kouknu se do zrcadla. A přejde mě to.
Je kolem mě hodně lidí, co nejsou značka ideál ,ale nevisím s nimi na jednom laně, takže pohoda.
V opravdu těžkých situacích se spoléhám na rodinu.

sisi, souhlasím.
Ale Coudas to zkrátka vyhovuje jinak. Tak se tak zařídila.
Není to ani dobře, ani špatně. Ale chce to tak, tak je to v pořádku.

Také souhlas se Sisi. Celkem jsem se odnaučila šmahem někoho odepsat, snažím se se všemi vycházet, nepřekážet jim a nedovolit, aby oni překáželi mně - snažím se ve všem spoléhat sama na sebe, a jak řečeno, na rodinu. Když je nejhůř, nevšímám si... Co nemohu ovlivnit, do toho nešťourám.

Varaxi napsal(a):
sisi, souhlasím.
Ale Coudas to zkrátka vyhovuje jinak. Tak se tak zařídila.
Není to ani dobře, ani špatně. Ale chce to tak, tak je to v pořádku.

Ok. Já ji koně nefinancuji, tak jí do toho nemůžu kecat.

Se Sisi bych mozna souhlasila, kdybych jeji prispevek chapala. Pravda je, ze clovek nemuze vyhovovat vsem a ve vsem. A ja se uz ani nesnazim. Ze se spoleham na rodinu je vec jasna, to tak ma snad kazdy. Jestli to bylo mysleno k tomu prevodu koni, tak tezko nekoho poprosite o pomic, kdyz se koni boji. Ovsem momentalni pohled mi rika, ze tak je to v poradku, a ze tenhle smer je na chvili spravny.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Coudas napsal(a):
Se Sisi bych mozna souhlasila, kdybych jeji prispevek chapala. Pravda je, ze clovek nemuze vyhovovat vsem a ve vsem. A ja se uz ani nesnazim. Ze se spoleham na rodinu je vec jasna, to tak ma snad kazdy. Jestli to bylo mysleno k tomu prevodu koni, tak tezko nekoho poprosite o pomic, kdyz se koni boji. Ovsem momentalni pohled mi rika, ze tak je to v poradku, a ze tenhle smer je na chvili spravny.

Cituji: "...se nemuzu divit, ze se lidi se mnou nebavej, kdyz kazdyho, co mi nevyhovuje, hned odstrihnu🤷‍♂️ ".
Co vlastně po ostatních lidech chcete a co jim nabízíte?!
Jen ve filmech jsou lidé dokonalí. V běžném životě nic takového neexistuje.
Jak tedy můžete posuzovat druhé, pokud sama nejste dokonalá a jak po nich můžete chtít, aby vám ve všem vyhovovali?
Musela byste si pořídit svůj vlastní klon. Jinak opravdu nenaleznete člověka, který by vám ve všem vyhovoval. Nejspíš proto máte kamarádku přes půl republiky.

sisi58 napsal(a):
Cituji: "...se nemuzu divit, ze se lidi se mnou nebavej, kdyz kazdyho, co mi nevyhovuje, hned odstrihnu🤷‍♂️ ".
Co vlastně po ostatních lidech chcete a co jim nabízíte?!
Jen ve filmech jsou lidé dokonalí. V běžném životě nic takového neexistuje.
Jak tedy můžete posuzovat druhé, pokud sama nejste dokonalá a jak po nich můžete chtít, aby vám ve všem vyhovovali?
Musela byste si pořídit svůj vlastní klon. Jinak opravdu nenaleznete člověka, který by vám ve všem vyhovoval. Nejspíš proto máte kamarádku přes půl republiky.

Vy vyhledavate lidi a schazite se s nima, kdyz Vam nesedi?