Vlastnictví koně - pouze pro odvážné?

Stormy96L napsal(a):
Jdu se jenom vypovídat, zjistit, jestli to máte stejně nebo jsem totální magor. Věci, o kterých budu psát mě totiž poslední dobou trápí.
Dnes jsem byla na vyjížďce s paní, která má v pronájmu valacha kámošky. Dostaly jsme se na téma vlastnictví koně a že ona vlastního vůbec nechce z mnoha důvodů. Ve zkratce, ona si za tisícovku měsíčně užívá čisté radosti z koně (jednou týdně jde jezdit), zatímco já jakožto majitel koně za x tisíc měsíčně trpím, nesu zodpovědnost, prostě podřizuju celý život tomu vlastnímu koni.
Vím, je to o prioritách. Paní sportuje, cestuje, zkrátka nežije jenom pro koně. A to já jo, zařídila jsem se podle toho v profesním i osobním životě, mám naštěstí partnera, který to chápe a podporuje mě. Né že bych občas nepřemýšlela o tom co všechno už bych si bez koní mohla koupit, kam jsem se mohla podívat... Jenomže by to byly pomíjivé věci, zatímco kůň je zábava na 365 dní v roce.
Ale je fakt, že když jsem u koní před sedmi lety začínala v pubertě, byla to ta čistá radost a skoro až nevědomost, naivita. Dneska jsem za svého vlastního koně neuvěřitelně ráda, miluju vyjížďky a jakýkoliv čas s ním, drží mě nad vodou, řeším si různé osobní problémy a resty z minulosti, aby kvůli mně nebyl nemocný, zkoušíme různé styly ježdění, vybavení... Zkrátka je to můj kůň, moje zrcadlo, parťák. Jenomže... Těch nervů, jestli ho ráno nenajdu s kolikou, jestli jsem pro něj dost dobrý jezdec, že není tak dobře nasvalený, jak by měl být, že jsem mu našla to nejlepší možné ustájení v okolí, jenomže i tam občas dojde k "výpadku" a je třeba pár hodin ve výběhu bez vody. Občas mám pocit, že se tak snažím, aby bylo všechno na jedničku, až je to k zbláznění a to prapůvodní ježdění pro radost pokulhává. Na druhou stranu, pronájem by mě nenaplňoval.
Taky si občas říkáte proč to vlastně všechno děláte, když byste se mohli místo smažení se u koní spíš válet někde u bazénu, jezdit xkrát do roka na dovolenou, kupovat si oblečení podle poslední módy a mít klid?
Nedávno jsem se rozhoupala k pořízení třetího vlastního koně ve svém životě - mladého. No myslíte si, že si to bezstarostně užívám? Radost z hříbátka brzy vystřídaly starosti s tím jak dlouho ho nechat na pastvinách, kdy nejlíp vykastrovat, jestli si zvládnu připravit mladého koně a nezkazit ho už v začátcích, co když se mu stane někde fatální úraz. Mám pocit, že čím víc se v koňském světě rozkoukavám, tím nemožněji a nejschopněji si připadám.
Snažím se kopírovat salámistický přístup "žití tady a teď" :-D svého valacha, jenomže on nerozhoduje o svém dalším osudu, účty neplatí, sedlo si nevybírá.
Taky to někdy tak prožíváte, až si nakonec říkáte proč to všechno? Nebylo by lepší to prostě nechat plynout a i to špatné (chyby ve výcviku, zdravotní komplikace...) brát jako nezbytně nutný krok pro ponaučení a posun vpřed? Já bych to chtěla umět, ale v hlavě mi pořád něco šrotuje.

Já jsem toho třeba nikdy v životě nelitovala,že jsem si koně pořídila...a byla to cesta trnitá..musela jsem se kvůli tomu hned po škole zadlužit,protože nemám bohaté rodiče,co by mi koupili koně nebo auto...takže půjčení na koně a vybavení+ ustájení..půjčila jsem si od lichvy,protože banka mi po ukončení školy,kdy jsem v práci byla teprve ve zkušební době, samozřejmě nepůjčí..přeplatila jsem nehorázné peníze..pak vzdát se právě toho nakupování hadříků,diskoték,kadeřnice,dovolených...abych měla na benzín,na dojíždění za koněm,na ustájení,na kováře a veterináře,na nové ohlávky,deky,vitamíny apod....postupem času bylo lépe,já se naučila být hodně skromná,hlavně že se kobyla měla dobře..nakonec se mi povedlo sehnat super chlapa,který to chápe..spolu jsme vybudovali a koupili pozemek,kde teď máme dva menší koníky a dvě kozy..
Našla jsem si lepší práci,hezky placenou a díky tomu se dá samozřejmě mnohem lépe žít a budovat..
Ano,nikdy nebudu mít domeček,který jsem si vždy přála,protože dům bez koní je pro mě zbytečný..vždy jsem si přála otevřít ráno okno a vidět se za barákem pást moje koně..ale na to koupit dům s velkým pozemkem prostě nemáme a na 30 let se hypotékou fakt zadlužit nechci..člověk nikdy neví,co bude.Na dovolenou můžeme jen 1 x za rok na týden,protože jinak nemáme hlídání pro zvířata a já je nechci nechávat bez mého dozoru déle..a ano,většina peněz padne právě na zvířata,co si budeme povídat,levná záležitost to není...
ALE!!! Moje kobyla je pro mě životním koněm,nejlepším přítelem,láskou a v životě prioritou číslo jedna. Nikdy jsem nepoznala charakterově úžasnější zvíře. Když měla ještě jako mladá koliku,nikdy jsem nepocítila větší strach o někoho,než tenkrát o ni..omdlela jsem ze strachu o ni..Vím,že tu nebude věčně a vím že den,kdy se budeme muset rozloučit navždy,bude pro mě nejtěžším v životě a nevím,jak to psychicky ustojím...ale nikdy i přes veškerý strach a odepření spousty věcí toho nebudu litovat...

Milá Stormy, pod váš příspěvek se mohu jen podepsat.
Chtěla bych být stejná, jako kolegyně na ranči. Přijedou,vezmou si koně z ohrady, pojezdí nebo taky jen "lonžují". Koni dají něco do kýblu, pak zpět do ohrady a adijé.
Já už 6 neděl řeším s majiteli přístřešek, protože koně přehlodali nosný trámek a ten teď nosný není. Oprava spočívala v tom, že se přístřešek obklíčil ohradníkem. Teď,po více jak měsíci mého otravování, přijel tesař poměřit, co bude potřeba.Ovšem zase jsem ho další týden neviděla.To jen jako příklad.
Někdy si říkám, že už na to nemám, že toho nechám a koupím si zahrádku.
Ale to jen, když už to vážně nedávám.
Pak se něco podaří a je to zase dobré.

Čím víc je člověk miluje, tím víc se za ně cítí zodpovědný a tím víc se nervuje. Kdyby vám na nich nezáleželo, máte život bez strarostí.
Mám to samozřejmě stejně, bohužel s tím rozdílem, že mně (resp. mým koním) se ty fatální příhody bohužel stávají. O to víc mám já schýzu a o to víc možná ty události přitahujeme? Nevím, ale zdá se mi to trochu jako začarovaný kruh. I když člověk asi časem otupí a je fakt, že se fakt moc moc vědomě snažím míň řešit a víc si užívat.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Čím víc je člověk miluje, tím víc se za ně cítí zodpovědný a tím víc se nervuje. Kdyby vám na nich nezáleželo, máte život bez strarostí.
Mám to samozřejmě stejně, bohužel s tím rozdílem, že mně (resp. mým koním) se ty fatální příhody bohužel stávají. O to víc mám já schýzu a o to víc možná ty události přitahujeme? Nevím, ale zdá se mi to trochu jako začarovaný kruh. I když člověk asi časem otupí a je fakt, že se fakt moc moc vědomě snažím míň řešit a víc si užívat.

U zodpovědných majitelů koně žijí, i s těmi nemocemi a fatálními příhodami.
Prostě správný koňský život.
U těch ostatních přežívají, jak to jen jde.

Mám vlastního koně 4 roky. Je to můj první a vím, že i poslední. Ne, že bych toho litovala, ale ta zodpovědnost a starosti mě prostě ničí. Navíc si musím přiznat, že to nikdy nebyla ta láska na první pohled. Od začátku má různé neduhy, pořád mu něco je, ani povahově jsme si moc nesedli, docela dlouho jsme si k sobě hledali cestu. Jenže jsem zodpovědný majitel a nedovedu si představit ho v jeho 19 letech prodat, aby šel bůhví kam. Takže vím, že už brzy budu mít důchodce, kterého budu jenom živit a koukat se na něj. Ale vybrala jsem si to a snažím se, aby se měl co nejlíp. Jenom mi nějak chybí ten pocit, co tady lidi často popisují, jak je kůň ta moje láska, pro kterou žiji, bez něj si ten život nedovedu představit...

bongani: já nedávno s hrůzou zjistila, že jsem se svojí první kobylou už deset let... A za celou tu dobu jsem k ní taky nic takovýho necítila. Možná kvůli její složitější povaze ze začátku, možná proto, jak mě školila, možná proto, že už dávno nejsem náctiletá holšiška, nevím... Každopádně si tý kobyly nesmírně vážím jako obrovské osobnosti, strašně moc mě toho naučila; ona to má podobně, rozhodně mě nijak nemiluje, ale přátelsky respektuje a tak spolu máme uzavřeno takové, řekněme, téměř rovnocenné partnerství. Ona ví, že existují nějaké mantinely, které je ale přesto potřeba jednou za čas prověřit a já se naopak snažím poslouchat, co mi říká ona. Funguje to a řekla bych, že jsme obě spokojené a společné chvíle si užíváme víc a víc.

Stormy96L napsal(a):
Jdu se jenom vypovídat, zjistit, jestli to máte stejně nebo jsem totální magor. Věci, o kterých budu psát mě totiž poslední dobou trápí.
Dnes jsem byla na vyjížďce s paní, která má v pronájmu valacha kámošky. Dostaly jsme se na téma vlastnictví koně a že ona vlastního vůbec nechce z mnoha důvodů. Ve zkratce, ona si za tisícovku měsíčně užívá čisté radosti z koně (jednou týdně jde jezdit), zatímco já jakožto majitel koně za x tisíc měsíčně trpím, nesu zodpovědnost, prostě podřizuju celý život tomu vlastnímu koni.
Vím, je to o prioritách. Paní sportuje, cestuje, zkrátka nežije jenom pro koně. A to já jo, zařídila jsem se podle toho v profesním i osobním životě, mám naštěstí partnera, který to chápe a podporuje mě. Né že bych občas nepřemýšlela o tom co všechno už bych si bez koní mohla koupit, kam jsem se mohla podívat... Jenomže by to byly pomíjivé věci, zatímco kůň je zábava na 365 dní v roce.
Ale je fakt, že když jsem u koní před sedmi lety začínala v pubertě, byla to ta čistá radost a skoro až nevědomost, naivita. Dneska jsem za svého vlastního koně neuvěřitelně ráda, miluju vyjížďky a jakýkoliv čas s ním, drží mě nad vodou, řeším si různé osobní problémy a resty z minulosti, aby kvůli mně nebyl nemocný, zkoušíme různé styly ježdění, vybavení... Zkrátka je to můj kůň, moje zrcadlo, parťák. Jenomže... Těch nervů, jestli ho ráno nenajdu s kolikou, jestli jsem pro něj dost dobrý jezdec, že není tak dobře nasvalený, jak by měl být, že jsem mu našla to nejlepší možné ustájení v okolí, jenomže i tam občas dojde k "výpadku" a je třeba pár hodin ve výběhu bez vody. Občas mám pocit, že se tak snažím, aby bylo všechno na jedničku, až je to k zbláznění a to prapůvodní ježdění pro radost pokulhává. Na druhou stranu, pronájem by mě nenaplňoval.
Taky si občas říkáte proč to vlastně všechno děláte, když byste se mohli místo smažení se u koní spíš válet někde u bazénu, jezdit xkrát do roka na dovolenou, kupovat si oblečení podle poslední módy a mít klid?
Nedávno jsem se rozhoupala k pořízení třetího vlastního koně ve svém životě - mladého. No myslíte si, že si to bezstarostně užívám? Radost z hříbátka brzy vystřídaly starosti s tím jak dlouho ho nechat na pastvinách, kdy nejlíp vykastrovat, jestli si zvládnu připravit mladého koně a nezkazit ho už v začátcích, co když se mu stane někde fatální úraz. Mám pocit, že čím víc se v koňském světě rozkoukavám, tím nemožněji a nejschopněji si připadám.
Snažím se kopírovat salámistický přístup "žití tady a teď" :-D svého valacha, jenomže on nerozhoduje o svém dalším osudu, účty neplatí, sedlo si nevybírá.
Taky to někdy tak prožíváte, až si nakonec říkáte proč to všechno? Nebylo by lepší to prostě nechat plynout a i to špatné (chyby ve výcviku, zdravotní komplikace...) brát jako nezbytně nutný krok pro ponaučení a posun vpřed? Já bych to chtěla umět, ale v hlavě mi pořád něco šrotuje.

Já jsem tedy starší ročník než vy,ale občas mě to taky napadne. Málokdy,ale napadne. Jestli mi to za ty nervy stojí ..jenže pak přijdu do stáje a je vše jinak,tam prostě nemám pochybnosti,vím,že je to přesně to,k čemu jsem směřovala.
Vidím,kolik peněz mě to měsíčně stojí,za to by byla jednou ročně luxusní dovolená...jenže pak si řeknu,že dovolená by byla 14 dní a tady mám radost každý den,kdykoliv.

U koní jsem ze začátku taky hodně řešila absolutně vše,malý otok,kousnutí,kopnutí,sedla (v těch zahučelo nejvíc peněz)....až jsem postupně dospěla k názoru,že takhle se o sebe sama nestarám a žiju,funguju,nemám žádné zdravotní potíže. A že takhle musím přistupovat ke koni. Nastudovala jsem si něco ze základů zdravotní péče o koně a prostě řeším jen to,co je fakt k řešení. Sedlo prostě mám asi nejlepší,co padlo,pokud kůň opadne nebo vykazuje diskomfort,tak hodím gelovku. Do další koupě sedla už se neženu

Přemýšlela jsem nad pronájmem,nad docházením jen na ježdění...ale...to prostě není to,co hledám.

Efe: Díky za zkušenost. Já ho kupovala ve 40 letech, takže už to taky nebylo z nadšení mladý holky, ale spíš mi bylo líto koně, protože ho nikdo nechtěl a majitelka už si ho nemohla dovolit. Nevěděla jsem do čeho jdu. Sžívali jsme se pomalu, on je to docela tvrdá palice, má na všechno vlastní názor a neustále se ptá, jestli musí. Hodně mě toho naučil. Ale pak přijdou okamžiky, které to člověku vrátí. Třeba když vidím, že mi důvěřuje. Skoro celý život prožil na jednom místě, takže jsem měla hrůzu z toho, když jsem ho potřebovala převézt. A on se na mě podíval, jestli to myslím vážně, a potom na první pokus se mnou vešel do přepravníku. A takových okamžiků bylo víc, nejvíc nás sblížila koronavirová situace, byli jsme spolu denně, začal mě následovat ve výběhu, chodit mi naproti... Ale pořád cítím víc tu zodpovědnost než radost z vlastnictví koně.

bongani napsal(a):
Mám vlastního koně 4 roky. Je to můj první a vím, že i poslední. Ne, že bych toho litovala, ale ta zodpovědnost a starosti mě prostě ničí. Navíc si musím přiznat, že to nikdy nebyla ta láska na první pohled. Od začátku má různé neduhy, pořád mu něco je, ani povahově jsme si moc nesedli, docela dlouho jsme si k sobě hledali cestu. Jenže jsem zodpovědný majitel a nedovedu si představit ho v jeho 19 letech prodat, aby šel bůhví kam. Takže vím, že už brzy budu mít důchodce, kterého budu jenom živit a koukat se na něj. Ale vybrala jsem si to a snažím se, aby se měl co nejlíp. Jenom mi nějak chybí ten pocit, co tady lidi často popisují, jak je kůň ta moje láska, pro kterou žiji, bez něj si ten život nedovedu představit...

Mám to stejně. Pořídila jsem si druhého koně a vůbec to není jako s prvním (to byl můj bobísek). Nesedly jsme si, navíc mé zdravotní problémy... Takže platím a nejezdím, protože kobyla je pro svou specifickou povahu neprodejná. A nechci, aby se dostala do špatných rukou. A tam, kde je teď, se má dobře, takže se ani nehledám levnější ustájení.

moc to hrotíš :) mám 3 děti, dům, jezdím na dovču, pod stan, válím se u bazénu, u vody, vedu k tomu firmu... a mám hříbě v ustájku :) zatím jsem tedy nezazanamenala nějaké problémy:) nebo že by mě to nějak omezovalo, 2x týdně se na něj mrknu, jinak je ve stádě a v podstat mě nepotřebuje- zvedat nohy a nechat se ošetřit vetem umí, kastrovala jsem ho v půl roce, kastrace trvala celá asi půl hoďky, ráno šel zpět do stáda... nějak se necítím uvázaná na řetězu :)

Tak já si koně koně taky nepořizovala někdy v pubertě, taky jsem si na něj musela vydělat sama a sama ho živit, pořídila jsem někdy v 25 letech. Naštěstí přítele to chytlo taky, ačkoliv mě tedy koně drželi od dětství.
Tak že někdy před cca 15–16 lety přišel vlastní kůň. S prvním jsme neměli štěstí, vracel se záhy kvůli zdravotním problémům a místo něj přišla kobylka. Je s námi dodnes a už si užívá důchodu (je jí 26), povaha hodná spíš líná flegmatická, ale pevného zdraví. No a pak přišel druhý kůň, mladý, nadanější do sportu a já toužila po živější povaze, což se mi splňilo (ovšem i s přídavnými neduhy, koukavost, labilnost, prchlivost), no a jako bonus náchylný na zdravotní potíže:-D
Ačkoliv to teda nebylo jednoduché, a když zas něco léčíme, tak si člověk poněkud zoufá (psychisky i finančně:-D), ale jinak je z něj nakonec za ta leta troufám si říct, velmi dobře přiježděný kůň, celkem slušně vychovaný, pro mě osobně bych řekla, že je to kůň životní, neb mě toho spoustu naučil, obzvlášt trpělivosti, že to co funguje na 10 koní, tak na 11tého to nefunguje a je třeba zvolit jinou cestu. Ale když věci fungují, tak nabízí jen úžasný pocit souhry. Navíc poslední roky je máme doma, a je fajn třeba v koupelně a kuchyni v léte slyšel večer chroupání sena, či je vidět z okna, jak se pasou, a pod.
Ale je pravda, že já jsem zas divný jedinec, neb za celá ta léta jsem se nedostala do fáze, kdy by mě koně přestali bavit, spousta lidí touto fází, čas od času projde, mě se naštěstí zatím vyhýbá.
Kolik koně stály raděj už nepočítám, i když vzhledem k tomu, že si octivě píšu všechny výdaje, tak bych to dopočítala, ale od jisté (už vysoké částky), jsem to raděj sčítat přestala:-D

Stormy96L napsal(a):
Jdu se jenom vypovídat, zjistit, jestli to máte stejně nebo jsem totální magor. Věci, o kterých budu psát mě totiž poslední dobou trápí.
Dnes jsem byla na vyjížďce s paní, která má v pronájmu valacha kámošky. Dostaly jsme se na téma vlastnictví koně a že ona vlastního vůbec nechce z mnoha důvodů. Ve zkratce, ona si za tisícovku měsíčně užívá čisté radosti z koně (jednou týdně jde jezdit), zatímco já jakožto majitel koně za x tisíc měsíčně trpím, nesu zodpovědnost, prostě podřizuju celý život tomu vlastnímu koni.
Vím, je to o prioritách. Paní sportuje, cestuje, zkrátka nežije jenom pro koně. A to já jo, zařídila jsem se podle toho v profesním i osobním životě, mám naštěstí partnera, který to chápe a podporuje mě. Né že bych občas nepřemýšlela o tom co všechno už bych si bez koní mohla koupit, kam jsem se mohla podívat... Jenomže by to byly pomíjivé věci, zatímco kůň je zábava na 365 dní v roce.
Ale je fakt, že když jsem u koní před sedmi lety začínala v pubertě, byla to ta čistá radost a skoro až nevědomost, naivita. Dneska jsem za svého vlastního koně neuvěřitelně ráda, miluju vyjížďky a jakýkoliv čas s ním, drží mě nad vodou, řeším si různé osobní problémy a resty z minulosti, aby kvůli mně nebyl nemocný, zkoušíme různé styly ježdění, vybavení... Zkrátka je to můj kůň, moje zrcadlo, parťák. Jenomže... Těch nervů, jestli ho ráno nenajdu s kolikou, jestli jsem pro něj dost dobrý jezdec, že není tak dobře nasvalený, jak by měl být, že jsem mu našla to nejlepší možné ustájení v okolí, jenomže i tam občas dojde k "výpadku" a je třeba pár hodin ve výběhu bez vody. Občas mám pocit, že se tak snažím, aby bylo všechno na jedničku, až je to k zbláznění a to prapůvodní ježdění pro radost pokulhává. Na druhou stranu, pronájem by mě nenaplňoval.
Taky si občas říkáte proč to vlastně všechno děláte, když byste se mohli místo smažení se u koní spíš válet někde u bazénu, jezdit xkrát do roka na dovolenou, kupovat si oblečení podle poslední módy a mít klid?
Nedávno jsem se rozhoupala k pořízení třetího vlastního koně ve svém životě - mladého. No myslíte si, že si to bezstarostně užívám? Radost z hříbátka brzy vystřídaly starosti s tím jak dlouho ho nechat na pastvinách, kdy nejlíp vykastrovat, jestli si zvládnu připravit mladého koně a nezkazit ho už v začátcích, co když se mu stane někde fatální úraz. Mám pocit, že čím víc se v koňském světě rozkoukavám, tím nemožněji a nejschopněji si připadám.
Snažím se kopírovat salámistický přístup "žití tady a teď" :-D svého valacha, jenomže on nerozhoduje o svém dalším osudu, účty neplatí, sedlo si nevybírá.
Taky to někdy tak prožíváte, až si nakonec říkáte proč to všechno? Nebylo by lepší to prostě nechat plynout a i to špatné (chyby ve výcviku, zdravotní komplikace...) brát jako nezbytně nutný krok pro ponaučení a posun vpřed? Já bych to chtěla umět, ale v hlavě mi pořád něco šrotuje.

Taky mam obcas chut se "vybrecet", ale starim uz jsem prisla na to, ze to vlastne nikoho nezajima, natoz cizi lidi na intetnetu. Za tech 24 let vlastnictvi koni jsem si prosla spousty stadii, snazila se vse prizpusobit konim, vzdelavat se, nasledovat posledni trendy, az jsem dosla do faze, ze zivot s konmi prizpusobuji svemu zivotu osobnimu, ne svuj zivot konim. Na dovolenou nejezdime kvuli praci, ale valeni na slunci u bazenu si odpoustet nemusim. Kone mam od 16, a vzdy na vlastnim, takze veskera pece a zajisteni jen na mne, tedy i ty infarktovy stavy, jestl8 je vse v poradku. A musim rict, ze driv, pred temi 24 lety, bez netu, bylo mnohem lip, i kdyz to byla mnohem vetsi divocina, nez dnes.Pro mne bylo a je nejtezsi vyjit s konaky a najit nekoho, kdo bude stejny jako ja. Jednak to nejde, protoze ja mam vse uplne jinak nez jsou soucasne stantarty chovu koni ( jak pisete - aby mel co potrebuje, aby byl spravne nasvaleny, mel spravne sedlo atd) jednak mam dost narocne pozadavky na "kamaradstvi", a kdyz uz se ta spriznena duse najde, je na druhym konci republiky. Takze rada pokecam, podelim se o zazitky, ale uz mne omrzelo byt neustale napadan za to, ze mam odlisny nazor a nejdu s davem a me zkusenosti jsou uplne jine, nez je dnes povazovano za nejlepsi. Mam sice 6 koni, o dalsi 2 se staram, a veskera ta pece, (i kdyz jsem na ni v podstate sama,manzel je nekonak, ale nebyt jeho, mam porad mozna jednoho kone, a podporuje mne ze vsech sil) je pro mne zivotni standart. Nejezdim, nenakupuji hromadu cajku, vyjdem v podstate jen s ohlavkama a maskama. A i kdyz jsem se tu pred casem ptala, jak presrat byt konakem, vlastne jsem si nakonec odpovedela casem sama, prestala jsem jim byt, kdyz jsem prisla o sveho kone. Tim pro mne to prave konactvi skoncilo, neumim si bez ksichtu zivot predstavit, ale uz se nezabyvam tim, jestli jezdim spravne s padnoucim sedlem, jestli maji spravnou sklatbu krmeni, jestli jsou prilis tlusti nebo pris hubeni, jestli maji tu spravnou znacku krmeni..... Koukam na ne a oni mi napovidaj. Ze neni vse top o tom je zivot, aspon ma clovek stale za cim jit. I kdyz to znamena cestu osameleho kovboje.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
bongani: já nedávno s hrůzou zjistila, že jsem se svojí první kobylou už deset let... A za celou tu dobu jsem k ní taky nic takovýho necítila. Možná kvůli její složitější povaze ze začátku, možná proto, jak mě školila, možná proto, že už dávno nejsem náctiletá holšiška, nevím... Každopádně si tý kobyly nesmírně vážím jako obrovské osobnosti, strašně moc mě toho naučila; ona to má podobně, rozhodně mě nijak nemiluje, ale přátelsky respektuje a tak spolu máme uzavřeno takové, řekněme, téměř rovnocenné partnerství. Ona ví, že existují nějaké mantinely, které je ale přesto potřeba jednou za čas prověřit a já se naopak snažím poslouchat, co mi říká ona. Funguje to a řekla bych, že jsme obě spokojené a společné chvíle si užíváme víc a víc.

Nemáte Vy náhodou sestru mojí Lindy?

NavarroCob napsal(a):
moc to hrotíš :) mám 3 děti, dům, jezdím na dovču, pod stan, válím se u bazénu, u vody, vedu k tomu firmu... a mám hříbě v ustájku :) zatím jsem tedy nezazanamenala nějaké problémy:) nebo že by mě to nějak omezovalo, 2x týdně se na něj mrknu, jinak je ve stádě a v podstat mě nepotřebuje- zvedat nohy a nechat se ošetřit vetem umí, kastrovala jsem ho v půl roce, kastrace trvala celá asi půl hoďky, ráno šel zpět do stáda... nějak se necítím uvázaná na řetězu :)

Něco jiného je hříbě, zdravý, mladý koník,co hlavně potřebuje stádo a něco jiného je kůň, co se na něm normálně jezdí, mnohdy se zlozvykem, nějakou nemocí popř. senior. Nelze srovnávat.
Přílišné otravování výrostka,přehnanou péčí a neustálým taháním od kamarádů, není žádoucí. Hříbě se má určité věci naučit, ale stále je stádo pro něj to nejdůležitější.
Ale přijít, zajezdit, šupnout koně zpět do ohrady a pryč, tak to bych tedy nemohla. To můžu jezdit na kole.

sisi58 napsal(a):
Něco jiného je hříbě, zdravý, mladý koník,co hlavně potřebuje stádo a něco jiného je kůň, co se na něm normálně jezdí, mnohdy se zlozvykem, nějakou nemocí popř. senior. Nelze srovnávat.
Přílišné otravování výrostka,přehnanou péčí a neustálým taháním od kamarádů, není žádoucí. Hříbě se má určité věci naučit, ale stále je stádo pro něj to nejdůležitější.
Ale přijít, zajezdit, šupnout koně zpět do ohrady a pryč, tak to bych tedy nemohla. To můžu jezdit na kole.

Prave, to je Vas nazor, ze Vy byste nemohla. Z lidskeho pohledu "nelaska", z konskeho "si odtrajdam svoje 2 hodky a po zbytek dne mam veget" 🙂

Tyhle stavy má občas každý. Já předevčírem.
Dovolené, služby 12 hodin, volno 0.
Starý kůň na kaších, nutná každodenní péče, mladý potkal někde třezalku, nohy v obvazech.. Už se mu to hezky hojí...
Den tráví v padocku s domkem, aby nebyl zavřený v boxe, ale zase aby byl v klidu a byl schovaný před slunkem.
Přijedu a nad obvazem tržná rána, evidentně čerstvá, nastupující otok...
Takže obvaz sundat, namonat nový až nad ránu....
Padaly slova jako ku.va, nas.at, několikrát se opakovalo slovo jatka....
Lidi ze stáje na mě vyděšeně koukali.

liva napsal(a):
Tyhle stavy má občas každý. Já předevčírem.
Dovolené, služby 12 hodin, volno 0.
Starý kůň na kaších, nutná každodenní péče, mladý potkal někde třezalku, nohy v obvazech.. Už se mu to hezky hojí...
Den tráví v padocku s domkem, aby nebyl zavřený v boxe, ale zase aby byl v klidu a byl schovaný před slunkem.
Přijedu a nad obvazem tržná rána, evidentně čerstvá, nastupující otok...
Takže obvaz sundat, namonat nový až nad ránu....
Padaly slova jako ku.va, nas.at, několikrát se opakovalo slovo jatka....
Lidi ze stáje na mě vyděšeně koukali.

Jak píšete o třezalce, mohla bych Vám napsat zprávu? Letos nás taky trápí a chtěla bych se poradit, co Vám na to zabralo, tak ať tady nespamuju v tématu. Moc děkuji. :-)

Coudas napsal(a):
Prave, to je Vas nazor, ze Vy byste nemohla. Z lidskeho pohledu "nelaska", z konskeho "si odtrajdam svoje 2 hodky a po zbytek dne mam veget" 🙂

Těžko říct. Ja chodim jen cistit a jezdit (nekrmim, nekydam a vetsinou ani nijak neosetruji). A ač si myslim, ze nejezdím úplně blbě a kone pode mnou pry chodi velmi ochotne, mám pocit, že se vlastně s konem nezname a nemůžeme se na sebe moc spolehnout. Zacala jsem to resit drbanim pred a po jezdeni (oba kone to miluji) a starsiho valacha obcas vezmu ven na ruce na prochazku. Pozoruji, ze me zejmena ten starsi zacina mit radsi, vyhledava mou pritomnost a lepe se mnou spolupracuje pri bezne manipulaci ze zeme. A to to ze začátku nebyl zasny milacek, spis zapskly sklebivec. Takze me se tech par minut stravenych vylucne peci o konovo pohodli opravdu vratilo. Jen s jezdenim to takove nebylo...

akscha napsal(a):
Těžko říct. Ja chodim jen cistit a jezdit (nekrmim, nekydam a vetsinou ani nijak neosetruji). A ač si myslim, ze nejezdím úplně blbě a kone pode mnou pry chodi velmi ochotne, mám pocit, že se vlastně s konem nezname a nemůžeme se na sebe moc spolehnout. Zacala jsem to resit drbanim pred a po jezdeni (oba kone to miluji) a starsiho valacha obcas vezmu ven na ruce na prochazku. Pozoruji, ze me zejmena ten starsi zacina mit radsi, vyhledava mou pritomnost a lepe se mnou spolupracuje pri bezne manipulaci ze zeme. A to to ze začátku nebyl zasny milacek, spis zapskly sklebivec. Takze me se tech par minut stravenych vylucne peci o konovo pohodli opravdu vratilo. Jen s jezdenim to takove nebylo...

A vo tom to je. Já bych třeba nemohla jet na koni, co si ho nenachystám. V současné době znám 2 lidi, kterým bych věřila, že mi koně nachystají stejně, jako já. Jinak nevěřím nikomu. A navíc, když čistím, sedlám a vůbec si chystám koně, zjistím v jakém je rozpoložení a podle toho se jezdí.
Nejsem profik, kterému trenér řekne, pojedeš tak a tak a on jede. Já si to musím zjistit sama. A tou manipulací si s koněm i navzájem sděluje, co a jak.Užitečné.

Souhlasím, proto mám teď po koroně pocit, že jsme si konečně začali s koněm rozumět. Jak jsem nemohla nikam chodit, tak jsem u něj byla denně, ale nejezdili jsme, jenom jsme chodili na procházky, popást nebo jsem jenom byla s ním ve výběhu. A vyplatilo se to, teď teprve po čtyřech letech začínám mít pocit, že spolu máme nějaký vztah a ten se podle mě zlepšuje.

A me na tom jeste zarazi, jak strasne malo staci. Neprovozuji zadnou cilenou praci ze zeme, zadne hry, nic takoveho. Jen cca 1x za tyden prijdu jezdit, coz je vlastne hrozne malo. Kazdopadne kun me uz dlouho zna a pozna (hned jak vejdu do staje, zacne curat, protoze vi, ze do pul hodinky vyjizdime :D). Ale potom, co jsem ho parkat mela venku na ruce a dusledne ho pred a po jezdeni drbu, jeho vztah ke me se dost razantne promenil ze "snesu te" na "jsem s tebou rad".

bongani napsal(a):
Jak píšete o třezalce, mohla bych Vám napsat zprávu? Letos nás taky trápí a chtěla bych se poradit, co Vám na to zabralo, tak ať tady nespamuju v tématu. Moc děkuji. :-)

Napište.☺

Nemam tuseni, jak se pozna, ze je se mnou kun rad. Ja jen vim, ze jsem koni dobra maximalne na odehnani much, placnuti ovada, podrbani se - takovy ozivly drevo, nebo sezrani boty. Prijdu, kuknu, pohledam masky, nasadim, odchazim. Takze vlastne vztah nula 🙂

Coudas napsal(a):
Nemam tuseni, jak se pozna, ze je se mnou kun rad. Ja jen vim, ze jsem koni dobra maximalne na odehnani much, placnuti ovada, podrbani se - takovy ozivly drevo, nebo sezrani boty. Prijdu, kuknu, pohledam masky, nasadim, odchazim. Takze vlastne vztah nula 🙂

Vztah se musí budovat.
S kobylou jsem si vlastně nikdy pořádně nerozuměla. Byla synova, já ji od něj převzala. Sama bych si kobylu nikdy nekoupila.
V dubnu jsme se přestěhovali a Linda bývá část dne v boxu. Najednou je všechno jinak. Už není někde na louce, ale na dosah. Nelze projít a neprohodit slovíčko a koby reaguje. Taky se v boxu lépe chystá pod sedlo. Myslím, že tak byla naučená. A taky už nešílí, když je mimo stádo. Kobyla zjistila, že patříme k sobě.
Má to i své mouchy, ale klady převažují.

sisi58 napsal(a):
Vztah se musí budovat.
S kobylou jsem si vlastně nikdy pořádně nerozuměla. Byla synova, já ji od něj převzala. Sama bych si kobylu nikdy nekoupila.
V dubnu jsme se přestěhovali a Linda bývá část dne v boxu. Najednou je všechno jinak. Už není někde na louce, ale na dosah. Nelze projít a neprohodit slovíčko a koby reaguje. Taky se v boxu lépe chystá pod sedlo. Myslím, že tak byla naučená. A taky už nešílí, když je mimo stádo. Kobyla zjistila, že patříme k sobě.
Má to i své mouchy, ale klady převažují.

Ja davam prednost volnosti, koni davam vybrat, co chce. Dostala jsem valacha, kteremu lide muzou, je velky, cloveka prepere a je si toho vedom. Ja si ho ale nevybrala, tak chapu, ze on si nevybral mne, a ma na vyber, bud spolu budem fungovat, nebo ne, je to na nem. Kdyz nebude chtit, dlouho nepozije. Prekvapive si toho ten kun je vedom.

Coudas napsal(a):
Ja davam prednost volnosti, koni davam vybrat, co chce. Dostala jsem valacha, kteremu lide muzou, je velky, cloveka prepere a je si toho vedom. Ja si ho ale nevybrala, tak chapu, ze on si nevybral mne, a ma na vyber, bud spolu budem fungovat, nebo ne, je to na nem. Kdyz nebude chtit, dlouho nepozije. Prekvapive si toho ten kun je vedom.

Taky razím tuto teorii. A starý valach ví, že je na mně velký a kdyby chtěl, neškrtnu si. Od cizích se ani nenechá pohladit. Přišla jsem k němu jak slepý k houslím a dlouho jsem ho nějak ráda neměla, protože ještě žil můj první koňský láskoň a když umřel, dávala jsem si bacha, abych si dalšího nepustila tak hluboko do duše. První roky mě toleroval, protože strávit dvě hoďky v lese bylo lepší než smrdět boxe nebo ve výběhu s koňmi, které nemusel. Po přestěhování na pastevko mezi převážně kobyly, mě vůbec nepotřeboval, byl mladý, zdravý, kdybych se tam půl roku neobjevila, ani si to nevšimne. S přibývajícím věkem mu přestalo vyhovovat velké stádo, přestěhoval se domů a trávím v jeho životním prostoru i hodiny denně. Že mně už pouze netoleruje, ale má rád, vím podle toho, že i když ho o to nepožádám, nemám nic k žrádlu, odejde od kámošů, kouká na mně, nebo si ke mně přiloží čumák a dejchne mi na tvář. V mládí ho mlátili po hlavě a nenechal se ani nauzdit, takže větší projev náklonnosti, než dotyk hlavou neexistuje. Poník si také vyčíhne chvíli, když nejsem obsazena a přijde si říct o opečovávaní, drbeme se navzájem, nebo čistím a on pospává. A mladá, ta miluje všechny lidi, i kdyby do ní píchali špendlíkem, když se stříhá, očkuje, dělají zuby, hned je tam, aby se na ní nezapomnělo.
Na staroušovi mám vypozorováno, že se víc tulí, když mu úplně není hej. Hodně na mně visel, když v sérii stěhování po stájích zjistil , že už nemá na to převálcovat konkurenci a stáhnout kobyly pod své velení.
Jinak koně nemám proto, aby mně měli rádi, ale abych měla ráda já je, potřebuju to. Vlastně je hnusné, že asi potřebuju, aby mě potřebovali. Ale snad je láskou moc netrápím.

A to ja bych zase chtela aby mne meli radi 😊 travit cas s nekym, kdo o mne nestoji, mi prijde nehezke.

A ja bych jeste dodala, ze se se se mnou ten kun uvolni. Normalne trosku nervaci, klka a take se sklebi pres box, ale kdyz ho uvolnim a pomasiruju, vydrzi jeste dlouho takovy vypnuty. Dal lepe spolupracuje pri beznych ukonech (sam snizi hlavu na nandani ohlavky apod.). Sleduje me, kdyz jsem ve staji, a kdyz prijdu k nemu a oslovim ho, necha zpravidla sve rozdelane cinnosti (klkani, seno) a prijde. Pri tehle extra aktivitach stojim vzdycky u dveri boxu a pokud by nechtel pokracovat, muze kdykoliv postoupit ode me. V praxi ale spis nastavuje jednotlive casti tela.

Samozrejme me nema rad pro mou zarivou osobnost ale pro to, ze mu prinasim extra osobni peci po neomezenou dobu (vzdycky si na nej udelam nejakou chvilku cas a nespecham) a take se v boxu nudi.

Jen dodavam, ze zrovna tohle nebyl zadny otlapkavaci konik, ze zacatku jsem se ho i trochu bala a obecne byl zarazeny v kategorii "odjezdit a dal neotravovat". Ale kun asi trochu starne, majitelka i my ostatni jsme přehodnotili svuj postoj a zda se, ze z nej nakonec bude moc mily kontaktni konik.

Ja si myslim, i kdyz si nejsem jista, ze to dokazu spravne popsat, ze kun svou "naklonnost" projevi nejlepe na otevrenem prostoru. Tam ukaze, jestli mu clovek vadi nebo ne. V boxe,na jizdarne, v kruhovce, je jiz necim omezen, a "neco" projevit musi. Kdyz je to hodne zle, muze i utocit, kdyz je charakter, toleruje. Na pastvine si muze vybrat, kdyz nebude chtit, clovek ma smulu. Ze kun lepe spolupracuje, proroze ke najednou v boxe a asi na to byl zvykly, je dle mne jen meco nauceneho. Ne vule kone. Ale radeji dale nebudu polemizovat. Na to nejsem dostatecne dlouhodobe v praxi.

sisi58 napsal(a):
Vztah se musí budovat.
S kobylou jsem si vlastně nikdy pořádně nerozuměla. Byla synova, já ji od něj převzala. Sama bych si kobylu nikdy nekoupila.
V dubnu jsme se přestěhovali a Linda bývá část dne v boxu. Najednou je všechno jinak. Už není někde na louce, ale na dosah. Nelze projít a neprohodit slovíčko a koby reaguje. Taky se v boxu lépe chystá pod sedlo. Myslím, že tak byla naučená. A taky už nešílí, když je mimo stádo. Kobyla zjistila, že patříme k sobě.
Má to i své mouchy, ale klady převažují.

No a já se tohle snažil tady říkat mnohokrát a akorát jsem byl pro smích.🙁 Je na tom něco divného když Vás kůň zná a ví že Vy jste ten "jeho" člověk? Fakt to není jen kvůli mrkvi a dobrotám.😀 Ono vlastně lidi nazvou koně co má se svým člověkem vztah "závislákem" a mají vystaráno.😀 A pak toho svého nahánějí s vodítkem po pastvinách se zjevnou nevolí koně se k nim vůbec přiblížit.😀

Prišla som začiatkom leta o Soru, z ničoho nič.

Takže jediný odkaz pre majiteľov koní - nelámte si hlavu zbytočnosťami a užívajte si každý deň, každú hodinu, každú minútu, lebo nikdy neviete, či to nie je naposledy.

Horsana napsal(a):
Prišla som začiatkom leta o Soru, z ničoho nič.

Takže jediný odkaz pre majiteľov koní - nelámte si hlavu zbytočnosťami a užívajte si každý deň, každú hodinu, každú minútu, lebo nikdy neviete, či to nie je naposledy.

Přesně tak, já taky přišla o koně přes noc, z ničeho nic.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Přesně tak, já taky přišla o koně přes noc, z ničeho nic.

No, je to na prd, no.
Pre mňa to ale bola akosi menšia rana, že to bolo také rýchle a že som tam nebola.
Ešte stále rozmýšľam, kam ju vezmem napásť, ešte stále keď idem autom okolo plota pozerám do "jej" boxu, či je vonku v padoku...

Odišla asi týždeň pred tým, než sa mala na leto sťahovať a toto leto by jej vyhovovalo...Ale už to nestihla...

Podotýkam, že už asi nikdy v živote si ma žiadny kôň neadoptuje tak, ako tá kobyla.
Iste, vzťah je potrebné budovať, niekedy sa darí viac, niekedy menej, no s rukou na srdci môžem povedať, že v tom vzťahu jednoducho kobyla rozhodla, že ja som jej človek a cez to nešiel vlak. Maximálne tak Sora zbúrala nejaké oplotenie, lebo nutne musela ísť za mnou.
Nie vždy je silná náklonnosť koňa výhodou.

Joo,to jsou rány přímo do srdce a může být člověk navenek tvrdý jak chce. Zatím jsem zažil odchod staré dostihačky v hřebčíně a několik svých psích kamarádů.🙁 Oboje těžce na prd a chybí mi dodnes. Na konec jsou to kámoši s kterými člověk prožije kus života a člověku chybí.

Coudas napsal(a):
A to ja bych zase chtela aby mne meli radi 😊 travit cas s nekym, kdo o mne nestoji, mi prijde nehezke.

Máte zajímavý přístup. Koně,potažmo jiná ochočená a vlastněná zvířata,si nás nevybrali.
Jenže podle vaší filozofie, když vás kůň nebude mít dostatečně rád, "dlouho nepožije". Nepamatuji si, kdy jsem naposledy slyšela až tak vyhrocený názor na vlastnictví koně.
Ale zase, proč neeliminovat jednoho koně, co mě nelovískuje, když mám dalších 5 koní.
A taky je to jednodušší, buď mě miluješ a budeš se mít fanfárově nebo mě nemiluješ a tak uvidíš. Jednodušší, než vložit čas a nějakou tu námahu, aby spolu dva tak rozdílní tvorové, fungovali.

sisi58 napsal(a):
Máte zajímavý přístup. Koně,potažmo jiná ochočená a vlastněná zvířata,si nás nevybrali.
Jenže podle vaší filozofie, když vás kůň nebude mít dostatečně rád, "dlouho nepožije". Nepamatuji si, kdy jsem naposledy slyšela až tak vyhrocený názor na vlastnictví koně.
Ale zase, proč neeliminovat jednoho koně, co mě nelovískuje, když mám dalších 5 koní.
A taky je to jednodušší, buď mě miluješ a budeš se mít fanfárově nebo mě nemiluješ a tak uvidíš. Jednodušší, než vložit čas a nějakou tu námahu, aby spolu dva tak rozdílní tvorové, fungovali.

Většinou souhlasím s vámi (sisi58) a ne s Coudas, ale na jejím příspěvku nevidím nic špatného. Chce, aby jí koně měli rádi. Ne, že nevhodné jedince eliminuje.

sisi58 napsal(a):
Máte zajímavý přístup. Koně,potažmo jiná ochočená a vlastněná zvířata,si nás nevybrali.
Jenže podle vaší filozofie, když vás kůň nebude mít dostatečně rád, "dlouho nepožije". Nepamatuji si, kdy jsem naposledy slyšela až tak vyhrocený názor na vlastnictví koně.
Ale zase, proč neeliminovat jednoho koně, co mě nelovískuje, když mám dalších 5 koní.
A taky je to jednodušší, buď mě miluješ a budeš se mít fanfárově nebo mě nemiluješ a tak uvidíš. Jednodušší, než vložit čas a nějakou tu námahu, aby spolu dva tak rozdílní tvorové, fungovali.

Prosim? Hm, asi i takto se to da pochopit. Jakoze vlastnim kone, abych eliminovala "nemilujici" jedince. To je zajimave, to jsem nezkousela.

Coudas napsal(a):
Prosim? Hm, asi i takto se to da pochopit. Jakoze vlastnim kone, abych eliminovala "nemilujici" jedince. To je zajimave, to jsem nezkousela.

Pamatuji si, ze vy jste to o te eliminaci totiz nekde psala, asi ve vedlejisim vlakne. Nebylo tam pouzite tohle slovo, ale bylo to ve smyslu "vi, ze bud se mnou bude spolupracovat a nebo nebude"

akscha napsal(a):
Pamatuji si, ze vy jste to o te eliminaci totiz nekde psala, asi ve vedlejisim vlakne. Nebylo tam pouzite tohle slovo, ale bylo to ve smyslu "vi, ze bud se mnou bude spolupracovat a nebo nebude"

To ale s laskou nema nic spolecneho. A Sisi pise o "loviskovani". Ale pravdu ma v jednom. Muj nazor na kone je velmi vyhroceny.

Coudas napsal(a):
A to ja bych zase chtela aby mne meli radi 😊 travit cas s nekym, kdo o mne nestoji, mi prijde nehezke.

Nedělám si iluze, že by mě ten můj kůň měl rád nejradši je určitě s ostatními koňmi a kusem žvance, hlavně když ho neotravuju. Spíš si to představuju tak, že se mnou chodí dělat svoji "práci", stejně jako chodím svoji práci dělat já do zaměstnání. Tak nějak jsme se s tím oba smířili, a občas nás to asi i baví, mě v zaměstnání a jeho když s ním dělám nějakou činnost. Ani jeden z nás proti tomu nijak neprotestuje, ale oba dva bychom bez této povinnosti určitě zvládli spokojeně žít V tomto smyslu o mě můj kůň určitě nestojí, no ale nějak si na ten svůj žvanec "vydělat" musí - docela mu to i závidím, oproti mě má výrazně kratší pracovní dobu

Arkarian napsal(a):
Nedělám si iluze, že by mě ten můj kůň měl rád nejradši je určitě s ostatními koňmi a kusem žvance, hlavně když ho neotravuju. Spíš si to představuju tak, že se mnou chodí dělat svoji "práci", stejně jako chodím svoji práci dělat já do zaměstnání. Tak nějak jsme se s tím oba smířili, a občas nás to asi i baví, mě v zaměstnání a jeho když s ním dělám nějakou činnost. Ani jeden z nás proti tomu nijak neprotestuje, ale oba dva bychom bez této povinnosti určitě zvládli spokojeně žít V tomto smyslu o mě můj kůň určitě nestojí, no ale nějak si na ten svůj žvanec "vydělat" musí - docela mu to i závidím, oproti mě má výrazně kratší pracovní dobu

Neco podobneho jsem jiz napsala 🙂 ale mate pravdu, takhle je to normalni fungovani. Ja po konich "praci" nechci, takze my to mame trosku jinak. Kazdopadne jsem to, co jste citovala, myslela trochu jinak, ale vzhledem k me oblibenosti zde nema cenu vysvetlovat.

Jezis hadam ue to bylo mysleno tak ze proc si drzet kone se kterym se nemusite nebo spis nesnasite a ani zakladni práce se neobejde bez tezke nechuti. Za me je lepsi takovy zvire poslat dal nekam kde si s nekym sedne lip nez se s nim crcat dal doma a bejt na nervy oba.

Vzhledem k tomu co kobča vyvádí když přijedu,tak mě asi docela ráda vidí.😀 Všem to oznámí a rychle ke mě a podrbat,dát dobroty a vyslechnout si co dnes bylo špatně ve výběhu a kdo je "de*bil" a proč.😀 Prostě normální život s koněm.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Většinou souhlasím s vámi (sisi58) a ne s Coudas, ale na jejím příspěvku nevidím nic špatného. Chce, aby jí koně měli rádi. Ne, že nevhodné jedince eliminuje.

Tak to asi v Čechách termín "dlouho nepožije", znamená něco jiného, než na Moravě.
Cituji z příspěvku Coudas: " Ja si ho ale nevybrala, tak chapu, ze on si nevybral mne, a ma na vyber, bud spolu budem fungovat, nebo ne, je to na nem. Kdyz nebude chtit, dlouho nepozije."
Na Moravě to znamená, že nebude dlouho žít.
Opravte mě, jestli se pletu.
Měla jsem kvůli tomu příspěvku, ze kterého je citát, špatné ráno. Velmi se mě to dotklo.
Ale zřejmě jsem zcela neporozuměla, o co šlo.

sisi58 napsal(a):
Tak to asi v Čechách termín "dlouho nepožije", znamená něco jiného, než na Moravě.
Cituji z příspěvku Coudas: " Ja si ho ale nevybrala, tak chapu, ze on si nevybral mne, a ma na vyber, bud spolu budem fungovat, nebo ne, je to na nem. Kdyz nebude chtit, dlouho nepozije."
Na Moravě to znamená, že nebude dlouho žít.
Opravte mě, jestli se pletu.
Měla jsem kvůli tomu příspěvku, ze kterého je citát, špatné ráno. Velmi se mě to dotklo.
Ale zřejmě jsem zcela neporozuměla, o co šlo.

Já jsem taky z Moravy. Ale už chápu, příspěvek ze včerejška 9 36 jsem nepodržela v paměti - není hezký, souhlasím.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Já jsem taky z Moravy. Ale už chápu, příspěvek ze včerejška 9 36 jsem nepodržela v paměti - není hezký, souhlasím.

To je ono. Já to prostě nějak nepobrala.

To asi nebude Morava x Cechy, ja jsem puvodem z Moravy, tedy pardon, ze Slezska. A ano, je to mysleno presne, jak je to napsano. Ze se to vam, damy, nelibi, je bohuzel vas problem. Ale s laskou a tim, ze mne kun MUSI mit rad, jinak chcipne, to nema nic spolecneho.

Miluj mě nebo zemři.😀😀 Teda Couďas? 😀 Jen si dělám legraci.🙂

Tak nevim.Napsala jsem, ze kdyz nebude chtit fungovat, ze nepozije. Ne ze kdyz me nebude mit rad, ze nepozije.Ale to je jedno.Jiny pristup a nazor se nepripousti, co kdyby to cetl laik.

Coudas napsal(a):
Tak nevim.Napsala jsem, ze kdyz nebude chtit fungovat, ze nepozije. Ne ze kdyz me nebude mit rad, ze nepozije.Ale to je jedno.Jiny pristup a nazor se nepripousti, co kdyby to cetl laik.

Co u Coudasů znamená "kdyz nebude chtit fungovat" ?
Když nebude fungovat, jak já chci? Nebo když nebude fungovat, jakože bude nemocný,bolavý, smířený se smrtí? Tedy život na houno a on se rozhodne, to zabalit? Nebo jiná definice nefungování.
Já pořád nerozumím tomu výrazu "že nepožije". Stále a znovu mi to evokuje přípravek T-61.
Ale i v případě, že kůň nebude fungovat, bych se já snažila, to řešit. Buď prodejem tam, kde fungovat bude nebo, pokud je nefungování zaviněno chorobou, tak přes veterináře.
Až v případě, že je vše vyzkoušeno a shledáno nefunkčním, bych přistoupila k otázce, zda je ten kůň ještě schopen žít nějaký slušný život nebo je potřeba mu pomoci za duhový most.
Ale tohle nebylo předmětem diskuze, alespoň tedy v posledních dnech. To se tu psalo o tom, zda máme koně, co nás mají rádi, zda nám díky tomu lépe fungují, kdy nastal ten "aha!" efekt, kdy jsme zjistili, že nám kůň funguje lépe. Prostě jsme se tu vypsali z toho, že ač o koně pečujeme, ne vždy nám to s láskou vrací.
Jsou to prostě koně. Milovaní, "nenávidění", opečovávaní. Jezditelní, nejezditelní, sportovní. Mlaďoši, koně v plné síle, senioři.
Naši parťáci, bez kterých bychom byli jaksi neúplní.

sisi58 napsal(a):
Co u Coudasů znamená "kdyz nebude chtit fungovat" ?
Když nebude fungovat, jak já chci? Nebo když nebude fungovat, jakože bude nemocný,bolavý, smířený se smrtí? Tedy život na houno a on se rozhodne, to zabalit? Nebo jiná definice nefungování.
Já pořád nerozumím tomu výrazu "že nepožije". Stále a znovu mi to evokuje přípravek T-61.
Ale i v případě, že kůň nebude fungovat, bych se já snažila, to řešit. Buď prodejem tam, kde fungovat bude nebo, pokud je nefungování zaviněno chorobou, tak přes veterináře.
Až v případě, že je vše vyzkoušeno a shledáno nefunkčním, bych přistoupila k otázce, zda je ten kůň ještě schopen žít nějaký slušný život nebo je potřeba mu pomoci za duhový most.
Ale tohle nebylo předmětem diskuze, alespoň tedy v posledních dnech. To se tu psalo o tom, zda máme koně, co nás mají rádi, zda nám díky tomu lépe fungují, kdy nastal ten "aha!" efekt, kdy jsme zjistili, že nám kůň funguje lépe. Prostě jsme se tu vypsali z toho, že ač o koně pečujeme, ne vždy nám to s láskou vrací.
Jsou to prostě koně. Milovaní, "nenávidění", opečovávaní. Jezditelní, nejezditelní, sportovní. Mlaďoši, koně v plné síle, senioři.
Naši parťáci, bez kterých bychom byli jaksi neúplní.

Vy jste se do mne obula, s citaci prispevku, ze bych chtela, aby mne kone meli radi, jinak mi ten vztah prijde nehezky. Pro mne je vhodnejsi definice sobecky. A jestli to bylo mysleno "otazkou", tak jsem to nepochopila. Vy jste spojila dve veci dohromady, a ja jsem zas za vola. Ale mme to neva. Ze Vy to mate s necim spojene 🤷‍♂️ Vase myslenkove pochody neznam. Ja se posledni roky snazim vnimat u koni jejich svet z jejich pohledu. Pro mne to neni pet milacek, ktery kdyz si spatne uprdne volam 10 veterinaru, 4 zubare a 20 chiropraktiku. Beru je z pohledu stada. Kdyz ve stade nebudu fungovat, umru. S laskou cloveka a opecovavani to nema nic spolecneho. Ale pro klid Vasi duse Vam to popisu, i kdyz si myslim, ze to k nicemu neni. Kone si pani koupila jako spolecnika s tim, ze ma podotrochlozu, ale obcas se na nem jet da. Kun krasnej, ale ja jako ustahovatel jsem s jeho chovanim mela problem. Abych to vysvetlila, byla bych tu dlouho. Po zhruba pul roce, kdy mne pani pozadala o pomoc, a ja na to sla "klasickym" zpusobem, mi jej darovala, protoze muzu neco naucit kone, ale kdyz to v sobe nema clovek, je to zavarovany kruh. A pani se jej bala, kun ji kousal, napadal, nenechal se chytit. Ve stade je agresor. Ale moji kone se s nim taky nemazou. Podotrochloza se zhorsila, a i kdyby ne, neposlu dal takoveho kone, radej ho strelim mezi oci, z meho pohledu to pro takove zvire neni vhodne, putovat z ruky do ruky, a cekat, kde si to "sedne" a je mi jedno, co si o mne myslite. Dal to rozvijet nebudu, jestli jsem udelala, nebo delam pro toho kone dost, nebo malo, jestli se musim jeste nejak snazit budovat vztah, jak Vy pisete, nekde, kde o to ten druhy evidentne nestoji, se soudi tezko, a rozhoduje tezko. Ze Vam je to jasny od pocitace je vec jedna. Konkretni situace je vec druha. A je jen na zodpovednosti a vedomi toho konkretniho majitele, co udela a jak se rozhodne.

Dva dny tu mlžíte místo abyste napsala rovnou, kůň je nemocný, když nebude fungovat, tedy i přes vaši péči( protože předpokládám, že je o něj pečováno), tak holt půjde za duhový most. Kůň který nemůže chodit, je mrtvý kůň. To víme všichni.
S vaší vzájemnou láskou to opravdu nemá co do činění.

Co se týká vašeho přístupu k vašim koním. Mají stádo, mají výběh, mají krmení,mají přístřešek. Na lidi nejspíš kašlou. Mají se fanfárově.

sisi58 napsal(a):
Dva dny tu mlžíte místo abyste napsala rovnou, kůň je nemocný, když nebude fungovat, tedy i přes vaši péči( protože předpokládám, že je o něj pečováno), tak holt půjde za duhový most. Kůň který nemůže chodit, je mrtvý kůň. To víme všichni.
S vaší vzájemnou láskou to opravdu nemá co do činění.

Co se týká vašeho přístupu k vašim koním. Mají stádo, mají výběh, mají krmení,mají přístřešek. Na lidi nejspíš kašlou. Mají se fanfárově.

Nijak jsem nemlzila, napsala jsem svuj nazor i kdyz byl na konktetnim koni. Zachovala bych se tak, i kdyby nemocny nebyl. Proste kone, ktery v chovani vuci cloveku fungovat nechce, bych dal neposlala.

Moje reakce je zpět k tématu - měla jsem to řadu let jako paní, se kterou jste byla na vyjížďce. Koně miluji od malička, ale prostě byla škola, cestování, kamarádi, hromada dalších aktivit, velkou část studia jsem se stejně živila sama, plus jsem stejně věděla, že bych neměla na koně peníze v takové míře, abych jednoho živila tak, aby to mělo nějakou úroveň, ne jen pastevko znouzectnost a každý měsíc se nervovat, jak vyjdu a nejdebože kdyby se koník někde rozsekal (nebo já, vydělala jsem si na živobytí, ale na dohodách, takže žádná nemocenská nepřicházela v úvahu). Jezdila jsem různě po spolujízdách, pronájmech, nějakým způsobem jsem se posouvala dál, ale něco tomu chybělo, ale nedokázala jsem to pojmenovat. Další věcí byl ten fakt, že si u koní rozumím opravdu s málokým, ne kvůli nějaké složitosti povahy, ale i když nejsem žádný profík, hodně mi záleží na přístupu ke koni, welfare koně a když vidím, že někdo něco prasí, ustájení nevyhovuje nebo koně něco bolí, prostě nedokážu pak na takovém zvířeti jezdit...to ale neznamená, že nedělám vlastní chyby. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla dát si na rok dva pauzu, uvědomit si, co vlastně od koní chci atd...po tomto období jsem prošla několik stájí a nakonec jsem skončila u plného pronájmu, který mi ukázal, že to je to, co chci - vlastní kůň, i se všemi těmi starostmi, které to obnáší, obzvlášť v komerčním ustájení. Prostě jsem se velkou oklikou dostala ke svému odříkanému dětskému snu. Vím moc dobře, že se plno věcí nemusí vydařit a také vím, že se jednou můžu dostat do situace, kdy budu muset prodat/nechat utratit. Taky je občas těch starostí navíc nad hlavu, když zjistím, že nepadne seno, přetrvává hniloba, kulhá mi a nevím proč, i když u nás už byl veterinář. Jenže současná zkušenost mi ukazuje, kolik toho ještě nevím a co mě to vlastnictví koně může naučit, pokud se koňmi neživím (a to bych fakt nechtěla). Plus mě baví to souznění, nepotřebuji, aby mě kůň miloval, pouze mi stačí, když mu nepřekážím a on je na mně příjemný, když spolu jsme, a mám pocit, že čím méně od něj očekávám, tím víc od něj dostávám...a to nic nehrotím, často přijedu, vytáhnu z výběhu, okouknu ho, jestli je vše v pořádku, odjezdím, postarám se vrátím zpátky...ale chodíme i na procházky na ruku a máme to prostě trochu na punk, chodí na zahvízdání, jelikož ví, že mu dám vždycky mňamku, občas ho naštvu, on naštve mě, ale fungujeme. A stačí trochu. Přede mnou se na něm střídalo x jezdců, byl protivný a se mnou je ta změna prý podstatná...což mě těší.

Doufám, že s koněm, kterého si plánuji koupit, to bude podobné.

Moc se do toho ponořuješ. To je jako kdyby jsi ve škole měla týden před každou písemkou strach že Ti vypíše propiska.
Klídek. Zvládneš to. Pokud si nebudeš jistá, existuje "asi tak jenom milion" lidí, se kterými se můžeš poradit. Všechno bude dobrý, ale myslím, že potřebuješ trochu vypnout a zrelaxovat.. Klid.. Kůň hodinu bez vody neumře, to by nezvládal jízdárenské práce ani vycházku. Kastrace, trénink hříběte, to jsou věci o kterých se můžeš poradit zkušených. Děláš maximum a dáváš do toho srdce. Je čas začít se učit od svého koně. ☺️ Držím palce.. Chce to jen víc klidu.

Coudas napsal(a):
Nijak jsem nemlzila, napsala jsem svuj nazor i kdyz byl na konktetnim koni. Zachovala bych se tak, i kdyby nemocny nebyl. Proste kone, ktery v chovani vuci cloveku fungovat nechce, bych dal neposlala.

Jen si říkám, kde berete případnou jistotu, že s jinými lidmi a přístupem by takový kůň nefungoval. Je spousta koní co u svých majitelů, nebo v určitém prostředí nefungují, ale jinde se z nich najednou stanou pohodoví koně.