Vzdal se někdo z vás koně z rozumových důvodů

Ahoj, chápu tě. Já se tedy nemusela vzdát fyzicky zvířete jako takového ale ,,koní,, obecně a již několikrát :( ... Vždy jsem se snažila v průběhu let se k tomu vrátit, bohužel vždy to dopadlo stejně .... a to ať jsem si platitla hodiny, chodila pomáhat a jezdit za výpomoc či patřila do JO. Vždy stejný scénář a upřímně po poslední zkušenosti s tím asi seknu uplně (ono z počátku vše ok dokud lidé okolo nezjistili jak mi vše okolo tak znechutit, že místo relaxu to byl boj o holé přežití) ... a po xy to zkoušet nebudu leda, že by chtěla dcera ... Kdo podobnou situaci nezažil neví jak to může bolet a jak to člověka mrzí .... jsem v kontaktu s lidmi od koní, jelikož jsem kdysi i fotila tak na mě občas vyskočí i nějaké fotky ... zkoušela jsem se vrátit alespon skrz focení a ani to se nepovedlo tu zase z jiného důvodu .. časem to trochu přebolí, chce to se na chvíli uplně odpoutat od všeho co by to mohlo připomínat ... a časem vzbude jen vzpomínka ...

Nechci do Vás, Katko2020, nějak rýpat, ale moje zkušenost za 20 let u koní je taková, že kdo chce u koní být a je aspoň relativně zdravý, cestu si najde. Vždycky. Ať má peníze nebo čas nebo nemá. Lidi od koní obecně nejsou nic moc, ale dá se mezi nimi najít řada fajnových lidí, jen se to chce trochu obrnit trpělivostí (A ano, koní jsem se vzdala několikrát, z důvodu dlouhodobé nemoci, z důvodu stěhování do jiné země, z důvodu přesycení lidmi od koní...jenže když to ve Vás opravdu je a nejste nějak zdravotně indisponovaná, tak si Vás to stejně najde...nebo Vy koně, prostě to člověku nedá, není bez nich šťastný a nechce si ubližovat).
A prodej vlastního koně s tím, co popisujete, se nedá naprosto srovnávat...Vy se koní zříkáte dobrovolně a ještě nejsou Vaši, ale zde turistka je úplný opak a tam to je opravdu duševní masakr.

A co pak se po 21 letech společného soužití umět rozhodnout a vzdát se parťáka. Musí to přebolet, protože život jde dál a je spousta důležitých věcí v životě, které je potřeba řešit. Ale ano, je to o něčem jiným. Katka 2020 plně chápu. Mám to s tou výhodou, že já se vzdala lidí, ne koní.

Já mám svojí kobylu už 18 let....začala jsem se o ní starat,obsedat.....pak jsem si jí koupila ...nedovedu si představit,že bych se jí někdy měla vzdát....a neudělala bych to,i kdybych neměla co žrát....

Ono já věřím,že se to vždycky dá nějak udělat ..ale já nemám děti..protože vím,že bych nikdy nedala přednost dítěti před mou kobylou..každý jsme nějaký ..

Iste, mladých, všetci majú super domovy, s tým prvým to nevyšlo, to ma oklamali, ale musela som sa rozhodnúť- buď mladý, s ktorým som mala vzťah, aký už nikdy s koňom mať nebudem, alebo stará kobyla, ktorá s vekom potrebovala viac a viac starostlivosti.

Šiel mladý, stará dožila.

Teraz tiež musím dochovať dve dôchodkyne, tretiu som viac menej prenechala kamoške, ale tieto dve, moje, tie si nechám, aj "mladého" hucula.

Nie je to ľahké, ale prežiť sa to dá, to sú tie problémy prvého sveta, njn.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Nechci do Vás, Katko2020, nějak rýpat, ale moje zkušenost za 20 let u koní je taková, že kdo chce u koní být a je aspoň relativně zdravý, cestu si najde. Vždycky. Ať má peníze nebo čas nebo nemá. Lidi od koní obecně nejsou nic moc, ale dá se mezi nimi najít řada fajnových lidí, jen se to chce trochu obrnit trpělivostí (A ano, koní jsem se vzdala několikrát, z důvodu dlouhodobé nemoci, z důvodu stěhování do jiné země, z důvodu přesycení lidmi od koní...jenže když to ve Vás opravdu je a nejste nějak zdravotně indisponovaná, tak si Vás to stejně najde...nebo Vy koně, prostě to člověku nedá, není bez nich šťastný a nechce si ubližovat).
A prodej vlastního koně s tím, co popisujete, se nedá naprosto srovnávat...Vy se koní zříkáte dobrovolně a ještě nejsou Vaši, ale zde turistka je úplný opak a tam to je opravdu duševní masakr.

Víte je krásně poučovat o tomhle někoho kdo je podstatně starší než vy a u koní je podstatně delší dobu i přesto že jsem vystřídala hromadu stáji rozhodně jsem nebyla turistický jezdec. Neznáte mne a nevíte co mám za sebou. Je krásné jak umí někdo někoho odsoudit na základě jednoho příspěvků. Lidi od koní jsou všichni stejní ano znám asi 2vyjjimky. Sice nejsem zdravotne ok ale dělala jsem vše pro to aby mi tohle nepřekáželo. Bohužel přesto že jsem svěřeného koně měla jako vlastního včetně 20ti děti které mne kupodivu měly rady, byla to chamtivost lidí okolo koní těch dospělých, kvůli kterým jsem to vzdala. Je to tak složité to pochopit ? A upřímně pokud začínáte již po několikáté a je to pro vás něco co vám díky jiným životním situacím světlo na konci tunelu, děláte první poslední proto aby to šlo - a stejne vám to někdo násilím vezme a k tomu haze klacky pod nohy (pomluvy ne treba komentovat ty jsou všude) nebo se toho pro klid obecně vzdáte bolí to stejně jako přijít o parťáka po xy letech ... Stále se vám vrací ty hezké věci a to jak bylo dobré než se to opět posmolilo .... Nic víc ..ovšem to člověk jako vy co má evidentně vše na co si pomyslí a vše mu v životě vyšlo jak chtěl nikdy nepochopí ...

Ad Katka2020
Na jednu stranu tu píšete, že vás nikdo nezná a nemá právo vás jakkoliv posuzovat a pak tu závistivě fabulujete o jiných a podsouváte jim svoje domněnky o nich?

K tématu:
Já si taky myslím, že srovnávat ztrátu vlastního zvířete s nemožností jezdit prostě nelze.

Katka2020 napsal(a):
Víte je krásně poučovat o tomhle někoho kdo je podstatně starší než vy a u koní je podstatně delší dobu i přesto že jsem vystřídala hromadu stáji rozhodně jsem nebyla turistický jezdec. Neznáte mne a nevíte co mám za sebou. Je krásné jak umí někdo někoho odsoudit na základě jednoho příspěvků. Lidi od koní jsou všichni stejní ano znám asi 2vyjjimky. Sice nejsem zdravotne ok ale dělala jsem vše pro to aby mi tohle nepřekáželo. Bohužel přesto že jsem svěřeného koně měla jako vlastního včetně 20ti děti které mne kupodivu měly rady, byla to chamtivost lidí okolo koní těch dospělých, kvůli kterým jsem to vzdala. Je to tak složité to pochopit ? A upřímně pokud začínáte již po několikáté a je to pro vás něco co vám díky jiným životním situacím světlo na konci tunelu, děláte první poslední proto aby to šlo - a stejne vám to někdo násilím vezme a k tomu haze klacky pod nohy (pomluvy ne treba komentovat ty jsou všude) nebo se toho pro klid obecně vzdáte bolí to stejně jako přijít o parťáka po xy letech ... Stále se vám vrací ty hezké věci a to jak bylo dobré než se to opět posmolilo .... Nic víc ..ovšem to člověk jako vy co má evidentně vše na co si pomyslí a vše mu v životě vyšlo jak chtěl nikdy nepochopí ...

Jak víte, že eljan má vše, na co si pomyslí? Já to z jejího příspěvku nevyčetla.

Katko2020, z toho, co tady píšete, mi jasné vyplývá, že problém nebyl jen v koňácích ve Vašem okolí...problematicka budete trochu i Vy. Všechno okolo špatně, jen Vy ne.
Dal to tu nebudu plevelit, omluva zakladatelce a přeji pevné nervy a mnoho štěstí, ať to dopadne jakkoli (a přeci jen alternativa k Vaší situaci neexistuje? Někdy se ten mrak přežene a najednou je jasněji....)

Asi bych to nejdříve neřešila tak radikálně, zkusila bych všechno, abych koně udržela v mém vlastnictví a mým dohledem s možností ho chodit alespoň čistit....
Pronájem, (učit někoho na koni, nechat si platit, přivydělat si koník na sebe ) levnější pastevko, (kobylu připustit dát na pastevko, chodit čistit, sypat do kyblíčku)
Prostě vymyslet s rodinou, jak by to šlo a vy nebyla z toho smutná, protože i to může ovlivnit váš rodinný život, nejen koňský.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Katko2020, z toho, co tady píšete, mi jasné vyplývá, že problém nebyl jen v koňácích ve Vašem okolí...problematicka budete trochu i Vy. Všechno okolo špatně, jen Vy ne.
Dal to tu nebudu plevelit, omluva zakladatelce a přeji pevné nervy a mnoho štěstí, ať to dopadne jakkoli (a přeci jen alternativa k Vaší situaci neexistuje? Někdy se ten mrak přežene a najednou je jasněji....)

Jo jo, tyhle věčně ublíženecké typy znám, nejen od koní. Vyhýbám se jim.

Neregistrovaný uživatel napsal(a):
Ja to mela podobny. Byt jsem kone nemela tak dlouho. Vim kde koby je, ze je ji fajn. A tim to pro me hasne. Byla jsem zvana na navstevu i mi bylo nabidnuto obcasne zaslani foto. Podekovala jsem a ne. Prodat, a vix se nezajimat. Od te doby ke konim nikam nechodim. S cizími to je o nicem. V kontaktu s kamarady od koni jsem ale velmi omezenem. Jednou mozna kun bude zas. Ted na to nejsou podmínky tak se vic nestaram. Uvidime co prinese cas.

Děkuji, obdivuji a závidím Vám Váš racionální přístup (myšleno v dobrém), takto to má i moje maminka, říká tomu 'uklidit si v sobě'. Já jsem bohužel dost přecitlivělý typ. Ale jinak to cítím stejně jako Vy, vypustit, nestarat se, odstřihnout... Třeba to půjde... Moc Vám přeju, aby se jednoho dne koně zase vrátili do Vašeho života Nějak nám život nadílí podobně, nedávno jsme si 'foukaly rány' na psí diskuzi...

canka napsal(a):
Já mám svojí kobylu už 18 let....začala jsem se o ní starat,obsedat.....pak jsem si jí koupila ...nedovedu si představit,že bych se jí někdy měla vzdát....a neudělala bych to,i kdybych neměla co žrát....

Ono já věřím,že se to vždycky dá nějak udělat ..ale já nemám děti..protože vím,že bych nikdy nedala přednost dítěti před mou kobylou..každý jsme nějaký ..

Život mě naučil říkat 'nikdy neříkej nikdy'. Občas to už vážně nijak udělat nejde, zvlášť když jsou tu ty děti. Vy jste si priority stanovila jinak, racionálně a zavčas, klobouk dolů. Držím palce, ať Vám to s kobylou vydrží ve zdraví co nejdéle

Horsana napsal(a):
Iste, mladých, všetci majú super domovy, s tým prvým to nevyšlo, to ma oklamali, ale musela som sa rozhodnúť- buď mladý, s ktorým som mala vzťah, aký už nikdy s koňom mať nebudem, alebo stará kobyla, ktorá s vekom potrebovala viac a viac starostlivosti.

Šiel mladý, stará dožila.

Teraz tiež musím dochovať dve dôchodkyne, tretiu som viac menej prenechala kamoške, ale tieto dve, moje, tie si nechám, aj "mladého" hucula.

Nie je to ľahké, ale prežiť sa to dá, to sú tie problémy prvého sveta, njn.

Horsano, Vaši Gombu (a Iskerníka) si pamatuju ještě z EQCH, odešla chvíli po mém prvním, osudovým, valachem. Podporovaly jsme se navzájem. Několikrát jste mi radila jako veterinářka a já ráda sledovala Váš přibývající huculí 'harém'. Tak ať všem čtyřnožcům slouží zdraví co nejdéle

Katka2020 napsal(a):
Víte je krásně poučovat o tomhle někoho kdo je podstatně starší než vy a u koní je podstatně delší dobu i přesto že jsem vystřídala hromadu stáji rozhodně jsem nebyla turistický jezdec. Neznáte mne a nevíte co mám za sebou. Je krásné jak umí někdo někoho odsoudit na základě jednoho příspěvků. Lidi od koní jsou všichni stejní ano znám asi 2vyjjimky. Sice nejsem zdravotne ok ale dělala jsem vše pro to aby mi tohle nepřekáželo. Bohužel přesto že jsem svěřeného koně měla jako vlastního včetně 20ti děti které mne kupodivu měly rady, byla to chamtivost lidí okolo koní těch dospělých, kvůli kterým jsem to vzdala. Je to tak složité to pochopit ? A upřímně pokud začínáte již po několikáté a je to pro vás něco co vám díky jiným životním situacím světlo na konci tunelu, děláte první poslední proto aby to šlo - a stejne vám to někdo násilím vezme a k tomu haze klacky pod nohy (pomluvy ne treba komentovat ty jsou všude) nebo se toho pro klid obecně vzdáte bolí to stejně jako přijít o parťáka po xy letech ... Stále se vám vrací ty hezké věci a to jak bylo dobré než se to opět posmolilo .... Nic víc ..ovšem to člověk jako vy co má evidentně vše na co si pomyslí a vše mu v životě vyšlo jak chtěl nikdy nepochopí ...

Katko, upřímně Vás lituji za to, kolik zášti v sobě chováte a roznášíte kolem sebe, i v takto smutných tématech. Přeji, aby z Vašeho života vyprchala a možná pak zjistíte, že ono to u těch koní (a nejen tam) nakonec půjde a z těch klacků pod Vašima nohama zbudou maximálně klacíčky

Eljan, Verun
Moc děkuji. Věřte, že jsem vymýšlela možné i nemožné, ale nijak to nevychází, život si s námi holt rád zahrává Nicméně začala se teď čerstvě rýsovat velice uzounká cestička, jak to aspoň trošku uspokojivě vyřešit, ale muselo by do sebe zapadnout docela dost střípků, tak prosím držte palce.
Ono totiž jde i o to, že kobyle je 14, za pár let už bude neprodejná a já se bojím, že jí nezvládnu na stáří dát to, co potřebuje

turistka napsal(a):
Horsano, Vaši Gombu (a Iskerníka) si pamatuju ještě z EQCH, odešla chvíli po mém prvním, osudovým, valachem. Podporovaly jsme se navzájem. Několikrát jste mi radila jako veterinářka a já ráda sledovala Váš přibývající huculí 'harém'. Tak ať všem čtyřnožcům slouží zdraví co nejdéle

Oooo, tak toto ma tak krásne zahrialo pri srdci, že si moju starkú niekto pamätá, njn, Gomba :))))

To je tak, no. Nejaký kôň príde, ani nie je veľmi pekný, príjemný už vôbec nie, starostí s ním až nad hlavu a predsa vám ukradne srdce (a potom už kúsoček tak nejak vezme so sebou...)

V jednom románe od Dicka Francisa (nie som jeho fanúšik) raz tak diskutovali nejaké koniarske rodiny medzi sebou a tá jedna sa pýtala, tých druhých, prečo už nemajú kone, či o tom ešte neporozmýšľajú a ja si z diela Dicka Francisa pamätám iba jednu jedinú vetu: Nie, kone už nemáme a nebudeme mať. Kone vám nakoniec aj tak zlomia srdce....

A je to pravda, ale to čo je medzi tým, to za to stojí a stálo

Ja som prišla minulý rok o inú takú osudovku, čo prišla, rozhliadla sa a adoptovala si ma. Paradoxne, s jej úhynom som získala väčšiu slobodu, aj čo sa napríklad rozhodovania o zmene práce týka, tým, že Sorka už nebola, tak mi došlo, že ma na škole už vôbec nič nedrží a zajtra nastupujem do novej práce.

On človek nakoniec nikdy nevie, či je strata nešťastím, alebo šťastím.

Horsana napsal(a):
Oooo, tak toto ma tak krásne zahrialo pri srdci, že si moju starkú niekto pamätá, njn, Gomba :))))

To je tak, no. Nejaký kôň príde, ani nie je veľmi pekný, príjemný už vôbec nie, starostí s ním až nad hlavu a predsa vám ukradne srdce (a potom už kúsoček tak nejak vezme so sebou...)

V jednom románe od Dicka Francisa (nie som jeho fanúšik) raz tak diskutovali nejaké koniarske rodiny medzi sebou a tá jedna sa pýtala, tých druhých, prečo už nemajú kone, či o tom ešte neporozmýšľajú a ja si z diela Dicka Francisa pamätám iba jednu jedinú vetu: Nie, kone už nemáme a nebudeme mať. Kone vám nakoniec aj tak zlomia srdce....

A je to pravda, ale to čo je medzi tým, to za to stojí a stálo

Ja som prišla minulý rok o inú takú osudovku, čo prišla, rozhliadla sa a adoptovala si ma. Paradoxne, s jej úhynom som získala väčšiu slobodu, aj čo sa napríklad rozhodovania o zmene práce týka, tým, že Sorka už nebola, tak mi došlo, že ma na škole už vôbec nič nedrží a zajtra nastupujem do novej práce.

On človek nakoniec nikdy nevie, či je strata nešťastím, alebo šťastím.

I já si pamatuju na Gombu. Doteď mám husí kůži, když jsi popisovala její odchod - tohle zas z celého EQCH utkvělo v hlavě mě. Pamatuju si ještě na toho rezavého hucula (Garon?), pak Dratěnka? s hříbem? a ještě jeden huculík? Už mi pamět vynechává.....Gratuluji k nové práci

turistka napsal(a):
Eljan, Verun
Moc děkuji. Věřte, že jsem vymýšlela možné i nemožné, ale nijak to nevychází, život si s námi holt rád zahrává Nicméně začala se teď čerstvě rýsovat velice uzounká cestička, jak to aspoň trošku uspokojivě vyřešit, ale muselo by do sebe zapadnout docela dost střípků, tak prosím držte palce.
Ono totiž jde i o to, že kobyle je 14, za pár let už bude neprodejná a já se bojím, že jí nezvládnu na stáří dát to, co potřebuje

jj, to je pravda, teď má kobyla šanci být ještě užitečná jezdecky a i zájem bude větší.
I z uzounké cestičky nad propastí se může stát příjemná cesta, tak ať vám to vyjde...
Neházejte flintu do žita.
Edit: co jednou bude, nevíme nikdo a nikdy neříkám nikdy, nebo si na toto prostě vzpomenu a to slovo si rozmyslím... mojí kobyle je 8, mám jí od ročky, momentálně mě také čeká důležité rozhodnutí ohledně ustájení a to jsem si myslela, že nikdy...a je to tady. Co bude až budou kobyle roky přibývat ? Taky nevím.

jaruš - No jasne, áno, Gombin odchod zo sveta ma naučil, že to s tými koňmi, ich emóciami a ich záhadami a zvláštnymi schopnosťmi nie je len tak, že to nie zviera, čo len tupo prežúva seno a občas sa správa divne...njn.

Garoníka mám, aj Drátenku, aj Flóriku, to sú tí na furt a beriem si ich so sebou aj do novej práce, čo ma osobne veľmi teší, lebo budem s nimi až do konca ich dní, kiež by ich mali ešte veľa, preveľa :)

Horsana napsal(a):
jaruš - No jasne, áno, Gombin odchod zo sveta ma naučil, že to s tými koňmi, ich emóciami a ich záhadami a zvláštnymi schopnosťmi nie je len tak, že to nie zviera, čo len tupo prežúva seno a občas sa správa divne...njn.

Garoníka mám, aj Drátenku, aj Flóriku, to sú tí na furt a beriem si ich so sebou aj do novej práce, čo ma osobne veľmi teší, lebo budem s nimi až do konca ich dní, kiež by ich mali ešte veľa, preveľa :)

To mám fakt radost, že se jim daří :)

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
To mám fakt radost, že se jim daří :)

Ďakujem, dúfam, že zmenu zvládnu, ale mali by a ja budem konečne môcť vyvárať kašičky a kupovať dečky a tak podobne :D

Horsana napsal(a):
Ďakujem, dúfam, že zmenu zvládnu, ale mali by a ja budem konečne môcť vyvárať kašičky a kupovať dečky a tak podobne :D

:D :D a prozradíš, kde nyní budeš působit?

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
:D :D a prozradíš, kde nyní budeš působit?

V jednej súkromnej stajni, tuším je to nejaký juhovýchod SR?
(To musím doštudovať, blízko HU hraníc), Sihla s huculmi cez kopec, lazy, terénna prax v tej najrýdzejšej forme, dúfam, že sa dostanem aj k nej :)

Horsana napsal(a):
Oooo, tak toto ma tak krásne zahrialo pri srdci, že si moju starkú niekto pamätá, njn, Gomba :))))

To je tak, no. Nejaký kôň príde, ani nie je veľmi pekný, príjemný už vôbec nie, starostí s ním až nad hlavu a predsa vám ukradne srdce (a potom už kúsoček tak nejak vezme so sebou...)

V jednom románe od Dicka Francisa (nie som jeho fanúšik) raz tak diskutovali nejaké koniarske rodiny medzi sebou a tá jedna sa pýtala, tých druhých, prečo už nemajú kone, či o tom ešte neporozmýšľajú a ja si z diela Dicka Francisa pamätám iba jednu jedinú vetu: Nie, kone už nemáme a nebudeme mať. Kone vám nakoniec aj tak zlomia srdce....

A je to pravda, ale to čo je medzi tým, to za to stojí a stálo

Ja som prišla minulý rok o inú takú osudovku, čo prišla, rozhliadla sa a adoptovala si ma. Paradoxne, s jej úhynom som získala väčšiu slobodu, aj čo sa napríklad rozhodovania o zmene práce týka, tým, že Sorka už nebola, tak mi došlo, že ma na škole už vôbec nič nedrží a zajtra nastupujem do novej práce.

On človek nakoniec nikdy nevie, či je strata nešťastím, alebo šťastím.

Jak říkáte, Gomba je nezapomenutelná. Její odchod byl takový, jaký by si pro svého čtyřnožce přál snad každý majitel, no vlastně asi i pro sebe. Většina věcí se neděje bez příčiny a něco mezi nebem a zemí tady skutečně je, to 'Vaša stará' sama ukázala.
S velkým potěšením čtu o Florišce, Drátěnce i 'odpadním' Garonkovi (protože ryšavého hucula chce asi opravdu jen blázen do ryzáků, jako Vy ). Moc držím palce, ať jste v nové práci šťastná, Vaši koně též a Vy si užíváte ty kašičky

A ta věta z Dicka Francise je dokonalá, platí nejen pro koně. Mně na jaře zlomil srdce odchod milované, dokonalé, osudové fenky, shodou okolností se s kobylou narodily v jeden den... a taky si mě adoptovala ona

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
jj, to je pravda, teď má kobyla šanci být ještě užitečná jezdecky a i zájem bude větší.
I z uzounké cestičky nad propastí se může stát příjemná cesta, tak ať vám to vyjde...
Neházejte flintu do žita.
Edit: co jednou bude, nevíme nikdo a nikdy neříkám nikdy, nebo si na toto prostě vzpomenu a to slovo si rozmyslím... mojí kobyle je 8, mám jí od ročky, momentálně mě také čeká důležité rozhodnutí ohledně ustájení a to jsem si myslela, že nikdy...a je to tady. Co bude až budou kobyle roky přibývat ? Taky nevím.

Děkuji moc
Pokud uvidím cestu, jak zařídit, aby měla v budoucnu ve stáří vše, co potřebuje, zkusím ještě zabojovat a najít skulinku, aby mohla zůstat. Uvidíme, jestli tomu osud tak chce...

Koně toho moc nepotřebují, pokud to není komplikováno nějakou chorobou, ale i tak..., vhodné stádo, dobrý přístřešek, deku na zimu,repelent na léto, dostatek objemu a volný pohyb. Takový základ ke spokojenému koni.
Možná jen máte podzimní depresivní náladu a chtělo by to na tom zapracovat, chmury rozehnat a zabrat,příští rok může být vše jinak a mohla by jste to hodnotit už jinak.

Pokud tam alespoň nějaká šance kobylu si nechat je, zkuste zabojovat. Ono to zní hrozně, ale pravděpodobně ji už nikdo nebude mít rád jako vy, a i když ji prodáte ve čtrnácti s vidinou toho, že to není na stáří, může ji o dům dál poslat nový majitel třeba ve 22 letech.
Bohužel ani to, že ji prodáte, jí spokojený důchod nezajistí - pravděpodobně bude mít vlastně menší šanci na klidné dožití než u vás.

Musela jsem se vzdát koně po odchodu na VŠ. Ani nebyl papírově můj a mohla jsem ho kdykoli navštívit a vyjet si na něm, ale bylo to přes 400km. Bylo mi mizerně a ani když jsme ho uspali na věky, tak to nebylo tak zlé, jako když jsem věděla, že je naživu ale daleko.
Druhá krize byla, když už jsem měla svého vlastního koně a k tomu dvě malé děti, nic moc peněz, manžel napůl v péči starou nejezditelnou kobylu a dalšího pojízdného koně bychom v té době neuživili. Bylo to tak naprd, že jsem si v depresi říkala, že až valach dožije, už si dalšího nepořídím a budu se věnovat hudbě nebo umění nebo něčemu jinému. Naštěstí se to utřáslo. Kdybych se koní vzdala jen kvůli dětem, nikdy bych jim to neodpustila. Asi jako moje matka neodpustila nikdy koním, že jsem se kvůli nim vzdala všeho pohodlí a mamonu.
Naděje umírá poslední, držím palce.

Horsana, ako fakt zdvíhaš kotvy a zmeníš naraz aj prácu aj bývanie s niekoľko ks koňmi na krku? Obdivujem a závidím, na to by som chcela mať gule :)

Slon Indický napsal(a):
Pokud tam alespoň nějaká šance kobylu si nechat je, zkuste zabojovat. Ono to zní hrozně, ale pravděpodobně ji už nikdo nebude mít rád jako vy, a i když ji prodáte ve čtrnácti s vidinou toho, že to není na stáří, může ji o dům dál poslat nový majitel třeba ve 22 letech.
Bohužel ani to, že ji prodáte, jí spokojený důchod nezajistí - pravděpodobně bude mít vlastně menší šanci na klidné dožití než u vás.

Máte naprostou pravdu, i eticky je mi proti srsti prodat ji v tomto věku (už jako postarší) a teď užty roky budou hrozivě přibývat
Vědět tak, co bude za pár let, teď bych ji možná byla schopná udržet, ale co až nebude jezditelná... Ať se rozhodnu jakkoliv, vždycky to bude chyba

turistka napsal(a):
Máte naprostou pravdu, i eticky je mi proti srsti prodat ji v tomto věku (už jako postarší) a teď užty roky budou hrozivě přibývat
Vědět tak, co bude za pár let, teď bych ji možná byla schopná udržet, ale co až nebude jezditelná... Ať se rozhodnu jakkoliv, vždycky to bude chyba

Vy jste sem psala uz jako rozhodnuta prodat. Bylo to promyslene, rozumove rozhodnuti a takova nebyvaji spatna. Nekdy clovek voli z mnoha spatnych moznosti tu nejlepsi. Tak to proste udelejte s vedomim, ze lepsi varianta nebyla....

S budoucim majitelem se můžete ustne dohodnout, ze kdyby kobylu nekdy chtel prodavat, at se Vam ozve. Treba se casy zmeni a budete si ji moci vzit na důchod (aneb nikdy nerikej nikdy). Me by vedomi, ze to mozna neni definitivni, pomohlo. Proste nyni misto tecky udelat strednik a s tim pockat, az to preboli.

Ted ma ještě sanci najit slusnej domov byt ji je 14. Jeste je pojizdna a nekomu na courajdy muze delat radost x let. Pokud si ji ale podrzite a za 4 roky to nepude pak uz to v zadeli bude. Ja bych ji dala treba do pronajmu s tim ze beznej provoz a vse hradi dotycnej a ja se podilim jen na velke veterine. To vam umozni kontrolu. S tim ze kdyz to poklape můžete jim ji pak prodat za symbolicky peniz nebo ji na duchod stahnout zpět.

turistka napsal(a):
Máte naprostou pravdu, i eticky je mi proti srsti prodat ji v tomto věku (už jako postarší) a teď užty roky budou hrozivě přibývat
Vědět tak, co bude za pár let, teď bych ji možná byla schopná udržet, ale co až nebude jezditelná... Ať se rozhodnu jakkoliv, vždycky to bude chyba

Prodejte .
Jsou v životě věci,které prostě přijdou a vám se to sesypalo.Vyhodnotila jste,rozumově zdůvodnila ,že se musíte zbavit kobyly.
Ale pořád lepší než nějaké nemoci v rodině apod.
Kobyla je akorát ve věku.Dneska si lidi udržují staříky ,až nesmyslně.
Takže po 14ti leté zachovalé na rekre ještě někdo skočí.
Čímž bych tuhle kapitolu uzavřela .Po ničem dál nepátrala .Může se mít lépe,může se mít hůře.Ale vás se to už týkat nebude.
Forma pronájmu je pro mě absolutně nepřijatelná.
Představa,že se někomu starám o koně a investuju do něčeho,co není moje??
Nebo svého koně někomu půjčím a vrátí se mi v rozkladu.
Dneska se de fakto žádné smlouvy nedodržují a minimum věcí je vymahatelných.
Takže s dokur... koněm na krku, ještě budu investovat do právníků a stejně mi ho už nikdo dohromady nedá?
Za mě prodej ,konec a dál se uvidí co život dá ,nebo vezme

Rif Du Madon napsal(a):
Horsana, ako fakt zdvíhaš kotvy a zmeníš naraz aj prácu aj bývanie s niekoľko ks koňmi na krku? Obdivujem a závidím, na to by som chcela mať gule :)

Toxicita pracovného prostredia nie sú gule

Kone zatiaľ ostali kde sú, (ne)mladého beriem určite, o kobyly ani tak nejde, ale (ne)mladý kôň, čo žil v stáde dva roky a mal ma dosť na háku, nuž, z toho mám bobky.

Ale mám možnosť pracovať s ponýškami, aj s jedným skoropsychovalachom, tak asi to natrénujem na nich, dlho som s koňmi nepracovala.


Vlastne som nemladého, 8 ročného mala prevážať tento víkend, ale leje, takže asi o dva týždne.
Kopcovitý terén ma odradil od prevážania kobýl, zatiaľ.

No a nedá mi, pretože som zabudla, v ktorej téme sa diskutovalo o "našom" Lysenkovi, keďže teraz pracujem tam, kde on má trvalý domov a keďže konečne mám fotky, sa nepochváliť.

Niekto sa ma pýtal, že prečo sa taký kôň zachraňuje, tak možno pre to, aby nosil radosť a pomohol deťom v ich športových začiatkoch.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Ty děti jezdí dost hezky. A Lysenko vypadá jako prvotřídní sporťák/ teda oboje okem žofry, která jezdit neumí:-)/.

Ano, vzdala jsem se koní z rozumových důvodů. Rychlý úbytek sil u mě a dlouhý horizont dožití u nich. Prodala jsem dva ze 4, ty úplně bezproblémové, svou kobylu a valacha, nejlépe sis edly s novou rodinou. Nechali jsme starou a mladou, která byla dcery-obě měly nějaké mušky, malinké, ale ti dva prodaní žádné krom u kobyly IR a zpražená zápřež v historii. Nelituji, mají se dobře, vybírala jsme nové majitele víc než FOD pěstouny:-).. Z dvou, co zůstaly doma, ony šly pak do ustájení ke kamarádce, nejstarší odešla před 3 lety za duhový most a a nejmladší-ta dcery- je nadále v ustájení.Taky se měly a má dobře.

canka napsal(a):
Já mám svojí kobylu už 18 let....začala jsem se o ní starat,obsedat.....pak jsem si jí koupila ...nedovedu si představit,že bych se jí někdy měla vzdát....a neudělala bych to,i kdybych neměla co žrát....

Ono já věřím,že se to vždycky dá nějak udělat ..ale já nemám děti..protože vím,že bych nikdy nedala přednost dítěti před mou kobylou..každý jsme nějaký ..

Mám to úplně stejně celý život. Když člověk chce, tak se koní nevzdá. Stojí to však nemalé oběti. Nelituji.

Horsana napsal(a):
No a nedá mi, pretože som zabudla, v ktorej téme sa diskutovalo o "našom" Lysenkovi, keďže teraz pracujem tam, kde on má trvalý domov a keďže konečne mám fotky, sa nepochváliť.

Niekto sa ma pýtal, že prečo sa taký kôň zachraňuje, tak možno pre to, aby nosil radosť a pomohol deťom v ich športových začiatkoch.

to je ta kostrička s vredmi?

Arbora napsal(a):
to je ta kostrička s vredmi?

Ja pochopila, ze ano? A pokud je to tak, tak ted je z nej krasny a spokojeny pan kun :)

Horsana napsal(a):
No a nedá mi, pretože som zabudla, v ktorej téme sa diskutovalo o "našom" Lysenkovi, keďže teraz pracujem tam, kde on má trvalý domov a keďže konečne mám fotky, sa nepochváliť.

Niekto sa ma pýtal, že prečo sa taký kôň zachraňuje, tak možno pre to, aby nosil radosť a pomohol deťom v ich športových začiatkoch.

To jsem se asi ptala já. Se přiznám, že vypadal tak děsně, že bych uspala. Přitom vlastně potřeboval nakrmit ( a zuby a vředy). Já bych se bála, jestli mu hladovění nějak neuškodilo z dlouhodobého hlediska...
Ale je nyní moc hezký. Máte se čím pochválit. A koníkovi přeji hodně let u dobrých lidí. ( mám prostě špatné zkušenosti - tím líp když vidím, že to jde)

Arbora napsal(a):
to je ta kostrička s vredmi?

S tým strašným pylorom, čo sa spontánne vyliečil iba na mäkkej diéte, jj.

Ten, čo sme ho vtiahli do boxu na plachte s teplotou 34,6 °C a strávil 3 mesiace v závese.

Pipilota napsal(a):
To jsem se asi ptala já. Se přiznám, že vypadal tak děsně, že bych uspala. Přitom vlastně potřeboval nakrmit ( a zuby a vředy). Já bych se bála, jestli mu hladovění nějak neuškodilo z dlouhodobého hlediska...
Ale je nyní moc hezký. Máte se čím pochválit. A koníkovi přeji hodně let u dobrých lidí. ( mám prostě špatné zkušenosti - tím líp když vidím, že to jde)

On dožije tam, kde je :)

Veľa koní kvôli zlému, zanedbanému chrupu hladuje, nikdy som žiadne dlhodobé zdravotné dôsledky nezaznamenala, väčšina po vyriešení problému a na správnej diéte prekvitá.

Horsana napsal(a):
On dožije tam, kde je :)

Veľa koní kvôli zlému, zanedbanému chrupu hladuje, nikdy som žiadne dlhodobé zdravotné dôsledky nezaznamenala, väčšina po vyriešení problému a na správnej diéte prekvitá.

A já tuhle ze srandy říkala zubaři, jestli by nemohl zuby kobylce trochu pokazit, aby začala hubnout. A on na to nevzal ohled. Škoda, mohla jsem mít štíhlého koně :-D

+++

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
A já tuhle ze srandy říkala zubaři, jestli by nemohl zuby kobylce trochu pokazit, aby začala hubnout. A on na to nevzal ohled. Škoda, mohla jsem mít štíhlého koně :-D

+++

Normálně mě před dvěma dny napadlo uplně totéž při pohledu na našeho žrouta, který z hlíny vysává i kořínky, aby náhodou o něco nepřišel!

Tak realita převálcovala sny a dnes kobyla odjela do nového domova. Noví majitelé působí, že ji budou milovat a že se bude mít výborně. Dokonce s ní šel i stádový kolega, se kterým spolužijí už více než 10 let...
Někdy bohužel některé sny skončí dřív, než nastane ráno...

Je mi to lito🙁

turistka napsal(a):
Tak realita převálcovala sny a dnes kobyla odjela do nového domova. Noví majitelé působí, že ji budou milovat a že se bude mít výborně. Dokonce s ní šel i stádový kolega, se kterým spolužijí už více než 10 let...
Někdy bohužel některé sny skončí dřív, než nastane ráno...

No jo no, kdo nechodí ve vašich botách vás nemůže "soudit" ...je pěkné, že nejela sama.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Je mi to lito🙁

Děkuji

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
No jo no, kdo nechodí ve vašich botách vás nemůže "soudit" ...je pěkné, že nejela sama.

Já ani nestojím o to, aby někdo 'soudil' toto rozhodnutí... Ublížila jsem pouze sobě, kobyle je naštěstí jedno, v které ohradě se pase, zvlášť když se tam stěhovala s kolegou. Manželé je chtějí jen na couračky a jako kamarády a mazlíky, pokud to tak opravdu bude, bude se mít stejně dobře, jako dosud. Já už vybrečela potoky slz, 2 týdny jsem se pořádně nevyspala, cítím neskutečnou prázdnotu. Ale v hloubi duše cítím, že to tak mělo být, jen (zatím) nevím proč

Ano, musela jsem prodat své 2 koně, oba jsem měla doma, tu první jsem si sama koupila ve 13 letech dost levně a po 2 letech jsem si koupila druhého, jelikož jsme je měli za barákem, byla jsem pořád u nich, viděla jsem je z okna, s kobylou jsem toho prožila... Plňaska, když jsem ji kupovala, byla divočejší, přes rok neježděná, časem jsme spolu začaly jezdit i jen na ohlavce a na padu ven, vyrostla jsem s ní a prožila nejkrásnější dětství. Ve svých 19ti jsem je musela prodat, také z důvodu rodiny-dost mi to dávali sežrat a přišli jsme o větší část výběhu, tak jsem se rozhodla je prodat do lepších podmínek, v té době jsem se dost složila a do teď to hodně bolí, ale ty krásné vzpomínky zůstanou

Čas ukázal, jak špatný a fatální tento krok byl. V den jejího prodeje se mi zhroutil svět. Od té doby se výrazně zhoršily mé chronické těžké deprese, rozjela sociální fobie, jsem absolutní troska, přežívám tady jen kvůli dětem. Tak obrovsky mi moje kobylka schází a chybí mi i koňský svět, věděla jsem, že pro mě koně hodně znamenají, ale netušila, že tak neskutečně moc... Snažím se koním vyhýbat, škrtnout je ze svého života, schovala jsem všechny knížky o koních, předměty, všechno. Není dne, abych nebrečela, pořád na ni myslím, každou noc se mi o ní zdá, všude ji vidím, při procházce se psem si představuju, jak tou cestou jedu s ní, jak bychom obešly tuto kaluž, jak překročily tento spadlý kmen, ... Rozbrečí mě i kobylák na silnici... Co bych dala za to, abych mohla vrátit čas, zaprodala bych duši ďáblu, aby byla zpátky... Nezbývá mi nic jiného než doufat, že mi ji nová majitelka prodá zpět... Ale který blbec by se zbavoval tak úžasného zvířete...

turistka napsal(a):
Čas ukázal, jak špatný a fatální tento krok byl. V den jejího prodeje se mi zhroutil svět. Od té doby se výrazně zhoršily mé chronické těžké deprese, rozjela sociální fobie, jsem absolutní troska, přežívám tady jen kvůli dětem. Tak obrovsky mi moje kobylka schází a chybí mi i koňský svět, věděla jsem, že pro mě koně hodně znamenají, ale netušila, že tak neskutečně moc... Snažím se koním vyhýbat, škrtnout je ze svého života, schovala jsem všechny knížky o koních, předměty, všechno. Není dne, abych nebrečela, pořád na ni myslím, každou noc se mi o ní zdá, všude ji vidím, při procházce se psem si představuju, jak tou cestou jedu s ní, jak bychom obešly tuto kaluž, jak překročily tento spadlý kmen, ... Rozbrečí mě i kobylák na silnici... Co bych dala za to, abych mohla vrátit čas, zaprodala bych duši ďáblu, aby byla zpátky... Nezbývá mi nic jiného než doufat, že mi ji nová majitelka prodá zpět... Ale který blbec by se zbavoval tak úžasného zvířete...

Držím palečky, ať se zadaří. Chápu tento stav, nemáte někoho blízkého, s kým byste si mohla zajít na kafčo? Kamarádku od koní - sdílená bolest = poloviční bolest (trápení).

evcusik napsal(a):
Držím palečky, ať se zadaří. Chápu tento stav, nemáte někoho blízkého, s kým byste si mohla zajít na kafčo? Kamarádku od koní - sdílená bolest = poloviční bolest (trápení).

Děkuji moc
Mám se komu svěřit, u koho se vybrečet, ale pořád je to moc bolavé... Přátele od koní jsem právě musela taky vyškrtnout, setkání s nimi by moc bolelo...

turistka napsal(a):
Čas ukázal, jak špatný a fatální tento krok byl. V den jejího prodeje se mi zhroutil svět. Od té doby se výrazně zhoršily mé chronické těžké deprese, rozjela sociální fobie, jsem absolutní troska, přežívám tady jen kvůli dětem. Tak obrovsky mi moje kobylka schází a chybí mi i koňský svět, věděla jsem, že pro mě koně hodně znamenají, ale netušila, že tak neskutečně moc... Snažím se koním vyhýbat, škrtnout je ze svého života, schovala jsem všechny knížky o koních, předměty, všechno. Není dne, abych nebrečela, pořád na ni myslím, každou noc se mi o ní zdá, všude ji vidím, při procházce se psem si představuju, jak tou cestou jedu s ní, jak bychom obešly tuto kaluž, jak překročily tento spadlý kmen, ... Rozbrečí mě i kobylák na silnici... Co bych dala za to, abych mohla vrátit čas, zaprodala bych duši ďáblu, aby byla zpátky... Nezbývá mi nic jiného než doufat, že mi ji nová majitelka prodá zpět... Ale který blbec by se zbavoval tak úžasného zvířete...

Já myslela,že jste kobylu prodala z časových,rozumových a finančních důvodů,podle původního zadání?
Máte li chronické těžké deprese ,tak tipuji,že tím jste si tímto krokem ještě dost přidala ke zhoršení.
Přežívat kvůli dětem je taky tristní,myslíte,že dětem něco dá ,koukat na zhroucenou matku v depkách? Snad je to váš život, a vy byste si ho měla koukat užít,ne?
Jste v péči nějakého psychiatra,nebo aspoň psychologa? Probrala jste tuhle situaci?
Zkuste si nenamlouvat že kobyla byla jedna jediná na světě .Proč by vám jí měli prodávat zpátky,nedělejte si zbytečné naděje .Zkuste se dostat trochu do reality. To by mohlo pomoci.
Když mrknete na inzerci a skupiny na fejsu .Jen u nás je XY koní,kteří by potřebovali pomoc.
Tak se prostě soustřeďte někam ,kde koně mají a nechají vás k nim chodit , jen vypomáhat,třeba. Jste li plnoletá a samostatná osoba se zkušenostmi ,máte naději,že se někde upíchnete.A na deprese nejvíc pomáhá práce.

turistka napsal(a):
Čas ukázal, jak špatný a fatální tento krok byl. V den jejího prodeje se mi zhroutil svět. Od té doby se výrazně zhoršily mé chronické těžké deprese, rozjela sociální fobie, jsem absolutní troska, přežívám tady jen kvůli dětem. Tak obrovsky mi moje kobylka schází a chybí mi i koňský svět, věděla jsem, že pro mě koně hodně znamenají, ale netušila, že tak neskutečně moc... Snažím se koním vyhýbat, škrtnout je ze svého života, schovala jsem všechny knížky o koních, předměty, všechno. Není dne, abych nebrečela, pořád na ni myslím, každou noc se mi o ní zdá, všude ji vidím, při procházce se psem si představuju, jak tou cestou jedu s ní, jak bychom obešly tuto kaluž, jak překročily tento spadlý kmen, ... Rozbrečí mě i kobylák na silnici... Co bych dala za to, abych mohla vrátit čas, zaprodala bych duši ďáblu, aby byla zpátky... Nezbývá mi nic jiného než doufat, že mi ji nová majitelka prodá zpět... Ale který blbec by se zbavoval tak úžasného zvířete...

Jak jsem vám psala výše,já bych tohle nedokázala..pro mě by to byl fatální a zničující krok,jako je to teď pro vás..pokud jste si s ní za ta léta vybudovala vztah,bez kterého jste věděla,že budete strádat,měla jste se na to vyprdnout a hledat spíš alternativy toho,jak vyrešit tu danou situaci - ať už finanční(dá se ušetřit na spoustě věcí) nebo časovou(to,že jste neměla tolik času,kobče určitě nevadilo,pokud byla ve společnosti koní s dostatkem jídla).A rozumové?Jaké jsou rozumové důvody vzdát se tvora,kterého miluji a vím,že život bez něj bude stát za prd?

Pochybuji o tom,že vám ji budou chtít prodat zpět,i když..peníze mají dneska moc..otákou je,kolik jste ochotna za chybu zaplatit

koně napsal(a):
Já myslela,že jste kobylu prodala z časových,rozumových a finančních důvodů,podle původního zadání?
Máte li chronické těžké deprese ,tak tipuji,že tím jste si tímto krokem ještě dost přidala ke zhoršení.
Přežívat kvůli dětem je taky tristní,myslíte,že dětem něco dá ,koukat na zhroucenou matku v depkách? Snad je to váš život, a vy byste si ho měla koukat užít,ne?
Jste v péči nějakého psychiatra,nebo aspoň psychologa? Probrala jste tuhle situaci?
Zkuste si nenamlouvat že kobyla byla jedna jediná na světě .Proč by vám jí měli prodávat zpátky,nedělejte si zbytečné naděje .Zkuste se dostat trochu do reality. To by mohlo pomoci.
Když mrknete na inzerci a skupiny na fejsu .Jen u nás je XY koní,kteří by potřebovali pomoc.
Tak se prostě soustřeďte někam ,kde koně mají a nechají vás k nim chodit , jen vypomáhat,třeba. Jste li plnoletá a samostatná osoba se zkušenostmi ,máte naději,že se někde upíchnete.A na deprese nejvíc pomáhá práce.

Ano, ty důvody píšete správně. Tenkrát to byla fakt složitá situace, byla jsem do toho tlačena ze všech stran a v podstatě pod vší tou tíhou všech okolností jsem jiné východisko neviděla (vyjmenovat všechny okolnosti by vydalo na román)... A taky jsem netušila, že mě to tak strašně semele...
Nedovedete si představit, jak moc bych pro své děti chtěla pohodovou matku a snažím se, aby to vnímaly co nejméně... A užívat si život? Pro mě naprostá utopie, po 15 letech marného boje s depresemi jsem přijala fakt, že jediný můj životní 'úkol' je zajistit co nejhezčí život dětem, nedokážu si představit, že bych ještě někdy zažila pocit radosti či štěstí... Chodím k psychiatrovi, mám za sebou pobyt v léčebně, denně polykám 5 druhů psycholéků.
K cizím koním bohužel chodit nedokážu, po těch letech mě opravdu naplní jen vlastní kůň...
Máte pravdu, práce pomáhá, jenže pro mě práce znamená i vstát ráno z postele...

canka napsal(a):
Jak jsem vám psala výše,já bych tohle nedokázala..pro mě by to byl fatální a zničující krok,jako je to teď pro vás..pokud jste si s ní za ta léta vybudovala vztah,bez kterého jste věděla,že budete strádat,měla jste se na to vyprdnout a hledat spíš alternativy toho,jak vyrešit tu danou situaci - ať už finanční(dá se ušetřit na spoustě věcí) nebo časovou(to,že jste neměla tolik času,kobče určitě nevadilo,pokud byla ve společnosti koní s dostatkem jídla).A rozumové?Jaké jsou rozumové důvody vzdát se tvora,kterého miluji a vím,že život bez něj bude stát za prd?

Pochybuji o tom,že vám ji budou chtít prodat zpět,i když..peníze mají dneska moc..otákou je,kolik jste ochotna za chybu zaplatit

Někdy člověka okolnosti prostě semelou tak, že dělají nepochopitelné věci. Vyjmenovat všechny okolnosti by vydalo na román... A na prvním místě pro mě vždy budou děti... Jak sama píšete, Vy děti raději úmyslně nemáte, tak to těžko zvládnete vidět optikou matky.
Vím, že jen tak mi ji neprodají, já můžu jen doufat, že je okolnosti také přinutí dát dál.

Možná je to právě ta situace, do které jste se měla dostat.
Abyste mohla někde zachránit nějakou koňskou duši, co to potřebuje.
A ona pak zachrání tu vaši.
Pro Vás.

kallisto napsal(a):
Možná je to právě ta situace, do které jste se měla dostat.
Abyste mohla někde zachránit nějakou koňskou duši, co to potřebuje.
A ona pak zachrání tu vaši.
Pro Vás.

Moc Vám děkuji, velmi bych si přála, abyste měla pravdu... Ale kde takovou duši vlastně hledat? Inzerce je plná sportovních koní za pro mě závratné sumy

Držím vám palce, ale tie depresie nie sú sranda, to žiadna kamarátka pri kafe nepomôže, to chce naozaj odbornú pomoc. A čím skôr, tým lepšie. Najmä, ak máte deti, ktoré sú od vás závislé.

Arbora napsal(a):
Držím vám palce, ale tie depresie nie sú sranda, to žiadna kamarátka pri kafe nepomôže, to chce naozaj odbornú pomoc. A čím skôr, tým lepšie. Najmä, ak máte deti, ktoré sú od vás závislé.

Děkuji Vám. Máte pravda, deprese jsou velký průšvih, výše píšu, že se léčím už 15 let.

Vstoupit do psychoterapie a najít si částečný pronájem.

To co popisujete, není normální. , resp. truchlení je normální věc a hlavně nutná fáze odžití prožité bolesti, ale Vy se v tom natolik utápíte, až Vám z toho tak trochu "šiblo".

Neupírejte si koňský svět jen proto, že není jeden konkrétní kůň, i když věřím, že je to těžké. Návrat ke koním nebude jednoduchý, ale tím, že ho upozaďujete, se ještě více trápíte. Je velká řada matek, které naplňují jen děti a je to tak správně. Pak je menší část matek, které mají nějakou vášeň. Koně, sport, umění, věda, pomoc druhým....to je jedno. Je jedno, jestli je to jejich koníček nebo zaměstnání. Ale bez toho nejsou úplné. Naplněné. A to je také dobře. Každý jsme prostě jiný. Opravdu. Začněte si třeba aspoň jednou týdně platit hodiny nebo si pronajměte koně, tím začněte. A pak případně vyhledejte odbornou pomoc.

V Anglii se říká "happy wife, happy life" - jak ve vztahu k manželovi, tak ve vztahu k dětem. A toho se držte, je to svatá pravda.

Já mám z jedné diskuse dost informací o tom, jak je někdy náročné najít dobrého psychoterapeuta/psychiatra, a jak moc umí pomoci SPRÁVNÁ medikace. Rozhodně konzultujte s dalšími odborníky.

A určitě doporučuji "zooterapii" :-) Máte pejska? Jste i na psech, ale nevzpomínám, zda nějakého máte. Pokud ne a nechcete si vyloženě uvázat na krk, můžete docházet do nějakého útulku a nebo si půjčovat od sousedů. Je fakt, že mně zvedne náladu i Kocour :-)

Vím, jak je těžko pod dekou deprese. Jestli vám ztráta koně přihoršila, není co řešit, věřte mi. Zpátky "do sedla"!

Mít se na co těšit a mít co plánovat je skvělé nakopnutí do života.

(nechci to úplně navrhovat, protože to má svoje úskalí, ale můžete zvážit bezplatný nájem koně z nějakého koňského útulku. Já mám dobré zkušenosti s Rolinkou, ale jako mnohé jiné útulky má špatnou pověst, je tu na to mnoho témat k počtení)

Teď koukám, že už terapii máte. Takže jinak - vraťte se ke koním. Opravdu.

Opět to nemyslím zle, ale - milovat koně se nerovná jen mít koně vlastního. Věřím, že po x letech s vlastním je sakra těžké jít k "cizím" - nebo spíš najít majitele, se kterým byste opravdu souzněla. Ale není to nemožné.

Kdo ke koním opravdu patří, toho si koně sami stáhnou. Pokud jsou koně ve Vašem životě opravdu tak důležití, tak si k nim cestu zpět najdete, třeba ne hned, ale časem Vám dojde, že lze na věci koukat i z jiné strany.

Není důvod se zbytečně sebetrýznit a házet klacky pod nohy sám sobě.

turistka napsal(a):
Ano, ty důvody píšete správně. Tenkrát to byla fakt složitá situace, byla jsem do toho tlačena ze všech stran a v podstatě pod vší tou tíhou všech okolností jsem jiné východisko neviděla (vyjmenovat všechny okolnosti by vydalo na román)... A taky jsem netušila, že mě to tak strašně semele...
Nedovedete si představit, jak moc bych pro své děti chtěla pohodovou matku a snažím se, aby to vnímaly co nejméně... A užívat si život? Pro mě naprostá utopie, po 15 letech marného boje s depresemi jsem přijala fakt, že jediný můj životní 'úkol' je zajistit co nejhezčí život dětem, nedokážu si představit, že bych ještě někdy zažila pocit radosti či štěstí... Chodím k psychiatrovi, mám za sebou pobyt v léčebně, denně polykám 5 druhů psycholéků.
K cizím koním bohužel chodit nedokážu, po těch letech mě opravdu naplní jen vlastní kůň...
Máte pravdu, práce pomáhá, jenže pro mě práce znamená i vstát ráno z postele...

Nejsem psychiatr ,ale vyznívá mi to ,přesně jak píše nade mnou poppi
Sebetrýznění,házíte si sama klacky pod nohy,sama se v tom topíte a rochníte.
Taky třeba ta vaše kobyla mohla umřít.I to se stává .A neměla byste jí.
Co pak? Zas byste na veškeré koňstvo zanevřela a vyčítala sobě,že umřela?
Probírala jste vůbec s psychiatrem předem,že hodláte kobylu prodat.A že je to pro vás jakýsi středobod žití ? Nebo jste jí za středobod žití začala povyšovat, až když zmizela?
Měla byste hodně mluvit .Nebo klidně psát sem na anonymní diskuzi. Mluvit o tom ,probírat to ze všech stran, a pořád dokola,aby to z vás šlo ven .Celkem lhostejno komu,nikdo vám konkrétně nepomůže .Jen aby vypadal,že poslouchá
A tím se to lépe srovná, ve vaší hlavě a pomůže vám se nasměrovat

turistka napsal(a):
Čas ukázal, jak špatný a fatální tento krok byl. V den jejího prodeje se mi zhroutil svět. Od té doby se výrazně zhoršily mé chronické těžké deprese, rozjela sociální fobie, jsem absolutní troska, přežívám tady jen kvůli dětem. Tak obrovsky mi moje kobylka schází a chybí mi i koňský svět, věděla jsem, že pro mě koně hodně znamenají, ale netušila, že tak neskutečně moc... Snažím se koním vyhýbat, škrtnout je ze svého života, schovala jsem všechny knížky o koních, předměty, všechno. Není dne, abych nebrečela, pořád na ni myslím, každou noc se mi o ní zdá, všude ji vidím, při procházce se psem si představuju, jak tou cestou jedu s ní, jak bychom obešly tuto kaluž, jak překročily tento spadlý kmen, ... Rozbrečí mě i kobylák na silnici... Co bych dala za to, abych mohla vrátit čas, zaprodala bych duši ďáblu, aby byla zpátky... Nezbývá mi nic jiného než doufat, že mi ji nová majitelka prodá zpět... Ale který blbec by se zbavoval tak úžasného zvířete...

to mě velmi mrzí, že to tak dopadlo.
za mě je potřeba více času, je to vlastně ještě krátká doba, když jste měli takový vztah. já bych se z toho určitě lízala déle.

za mě taky začněte chodit k nákymu koníkovi, třeba i k nějakému, co už se na něm nejezdí a můžete se chodit jen mazlit.
chápu, že to bude ze začátku těžké protože vás bude ničit že to není ta vaše kobylka. ale rozhodnutí jste udělala a není cesta zpět, můžete jít jen vpřed.
a nebo zkusit kobylu odkoupit zpět

a nebo si pořidte aspon pejsana, kočku, něco

poppi napsal(a):
Vstoupit do psychoterapie a najít si částečný pronájem.

To co popisujete, není normální. , resp. truchlení je normální věc a hlavně nutná fáze odžití prožité bolesti, ale Vy se v tom natolik utápíte, až Vám z toho tak trochu "šiblo".

Neupírejte si koňský svět jen proto, že není jeden konkrétní kůň, i když věřím, že je to těžké. Návrat ke koním nebude jednoduchý, ale tím, že ho upozaďujete, se ještě více trápíte. Je velká řada matek, které naplňují jen děti a je to tak správně. Pak je menší část matek, které mají nějakou vášeň. Koně, sport, umění, věda, pomoc druhým....to je jedno. Je jedno, jestli je to jejich koníček nebo zaměstnání. Ale bez toho nejsou úplné. Naplněné. A to je také dobře. Každý jsme prostě jiný. Opravdu. Začněte si třeba aspoň jednou týdně platit hodiny nebo si pronajměte koně, tím začněte. A pak případně vyhledejte odbornou pomoc.

V Anglii se říká "happy wife, happy life" - jak ve vztahu k manželovi, tak ve vztahu k dětem. A toho se držte, je to svatá pravda.

Ano, vše, co píšete, je pravda.
Psychoterapie mám (spojené s kraniosakrální terapií), pomáhají, ale je toho na mě nabaleno tolik (nejen ten kůň), že vždycky celý čas zabere jen to, abych se celkově aspoň trochu srovnala a byla schopná aspoň základně fungovat...
Jinak já jsem ten druhý typ matky, pro kterou nejsou děti absolutním středobodem života, a koně byla právě ta má seberealizace, únik od reality, svět, ve kterém jsem cítila, že je vše tak, jak má být. Momentálně ten návrat ke koním možný není, nezvládla bych to. Ten pocit 'ponížení', kdy budu někoho prosit, aby mi půjčil koně. Ale hlavně ten to vědomí, že nic nemůžu změnit (lepší podmínky v ustájení, lepší péče o kopyta, cokoliv), nemůžu s koněm pracovat, jak to cítím já,
naučit si ho vše podle svého, a hlavně neustálé vědomí, že o něj můžu kdykoliv přijít a budu tam, kde jsem. Možná jednou, časem to přijde, ale teď ne...
Poslední Váš odstavec tesat do kamene, vím to a ráda bych se toho držela, ať aspoň děti to neodnáší, ale momentálně jsem v tom zabořená příliš hluboko, deprese mě za těch 15 let až příliš pohltily, takže dá hodně práce se vyhrabat aspoň trochu blíže k hladině.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Já mám z jedné diskuse dost informací o tom, jak je někdy náročné najít dobrého psychoterapeuta/psychiatra, a jak moc umí pomoci SPRÁVNÁ medikace. Rozhodně konzultujte s dalšími odborníky.

A určitě doporučuji "zooterapii" :-) Máte pejska? Jste i na psech, ale nevzpomínám, zda nějakého máte. Pokud ne a nechcete si vyloženě uvázat na krk, můžete docházet do nějakého útulku a nebo si půjčovat od sousedů. Je fakt, že mně zvedne náladu i Kocour :-)

Vím, jak je těžko pod dekou deprese. Jestli vám ztráta koně přihoršila, není co řešit, věřte mi. Zpátky "do sedla"!

Mít se na co těšit a mít co plánovat je skvělé nakopnutí do života.

(nechci to úplně navrhovat, protože to má svoje úskalí, ale můžete zvážit bezplatný nájem koně z nějakého koňského útulku. Já mám dobré zkušenosti s Rolinkou, ale jako mnohé jiné útulky má špatnou pověst, je tu na to mnoho témat k počtení)

Ano, najít opravdu DOBRÉHO psychiatra je velmi těžké a taky jsem si tím prošla. Teď mám toho nejlepšího, jakého můžu mít a s ním jsme medikaci, která mě udrží aspoň blízko hladiny normálního žití, vychytávali tři čvrtě roku.
Jinak psy mám tři, dva na zahradě a jednoho u sebe v bytě, toho jsem adoptovala krátce poté, co odjela kobyla, je to jedenáctiletý polochromý dědek, ale je při ruce vždy, kdyz potřebuju něčí objetí a teplý kožich na vyplakání se.
Na ty útulky mrknu, možná by to bylo řešení, děkuji za tip

koně napsal(a):
Nejsem psychiatr ,ale vyznívá mi to ,přesně jak píše nade mnou poppi
Sebetrýznění,házíte si sama klacky pod nohy,sama se v tom topíte a rochníte.
Taky třeba ta vaše kobyla mohla umřít.I to se stává .A neměla byste jí.
Co pak? Zas byste na veškeré koňstvo zanevřela a vyčítala sobě,že umřela?
Probírala jste vůbec s psychiatrem předem,že hodláte kobylu prodat.A že je to pro vás jakýsi středobod žití ? Nebo jste jí za středobod žití začala povyšovat, až když zmizela?
Měla byste hodně mluvit .Nebo klidně psát sem na anonymní diskuzi. Mluvit o tom ,probírat to ze všech stran, a pořád dokola,aby to z vás šlo ven .Celkem lhostejno komu,nikdo vám konkrétně nepomůže .Jen aby vypadal,že poslouchá
A tím se to lépe srovná, ve vaší hlavě a pomůže vám se nasměrovat

Ono to sebetrýznění asi k depresím patří, člověk prostě nevidí ani to denní světlo...
Koně pro mě znamenali vždycky moc, dostala jsem se k ním v začátcích mého života s depresemi, právě oni mě vytáhli z toho největšího bahna. Že to bez kobyly bude těžké, to jsem věděla, ale netušila jsem, že mě to stáhne až tak hluboko... Byla to moje osudová kobyla, se kterou jsme si prošly mnohými těžkostmi a často jsem to s ní chtěla vzdát, ale nakonec jsme si tu cestu k sobě našly a fungovaly jsme vzájemně na myšlenku. Jsem blbá, jsem blbá, jsem blbá Všichni kolem mě mě přesvědčovali, že prodat ji je to nejlepší, okolnosti taky byly pro a já prostě podlehla, možná i na chvilku uvěřila, nenašla jsem sílu se vzepřít a nějak to vybojovat. Už dvakrát jsem zažila pohled, kdy mi koně odvážela kafilerka, ale dívat se na hengr, ve kterém mého koně odvážejí cizí lidi, bylo ještě horší
Máte pravdu, mluvit, mluvit a mluvit, ale tady už to nikdo poslouchat nechce, nikdo nechápe, jak moc pro mě je těžké (prostě už je to pryč, nezměním to, tak proč to dál řešit), právě proto píšu sem, kde mě aspoň pár lidí chápe...

etnies86 napsal(a):
to mě velmi mrzí, že to tak dopadlo.
za mě je potřeba více času, je to vlastně ještě krátká doba, když jste měli takový vztah. já bych se z toho určitě lízala déle.

za mě taky začněte chodit k nákymu koníkovi, třeba i k nějakému, co už se na něm nejezdí a můžete se chodit jen mazlit.
chápu, že to bude ze začátku těžké protože vás bude ničit že to není ta vaše kobylka. ale rozhodnutí jste udělala a není cesta zpět, můžete jít jen vpřed.
a nebo zkusit kobylu odkoupit zpět

a nebo si pořidte aspon pejsana, kočku, něco

Děkuji i Vám, asi vše jsem už napsala výše. Psiska mám tři, tijsou taková nezbytná životní potřeba. Kůň bylo něco, co mě dostávalo pryč od černé reality...

turistka napsal(a):
Ono to sebetrýznění asi k depresím patří, člověk prostě nevidí ani to denní světlo...
Koně pro mě znamenali vždycky moc, dostala jsem se k ním v začátcích mého života s depresemi, právě oni mě vytáhli z toho největšího bahna. Že to bez kobyly bude těžké, to jsem věděla, ale netušila jsem, že mě to stáhne až tak hluboko... Byla to moje osudová kobyla, se kterou jsme si prošly mnohými těžkostmi a často jsem to s ní chtěla vzdát, ale nakonec jsme si tu cestu k sobě našly a fungovaly jsme vzájemně na myšlenku. Jsem blbá, jsem blbá, jsem blbá Všichni kolem mě mě přesvědčovali, že prodat ji je to nejlepší, okolnosti taky byly pro a já prostě podlehla, možná i na chvilku uvěřila, nenašla jsem sílu se vzepřít a nějak to vybojovat. Už dvakrát jsem zažila pohled, kdy mi koně odvážela kafilerka, ale dívat se na hengr, ve kterém mého koně odvážejí cizí lidi, bylo ještě horší
Máte pravdu, mluvit, mluvit a mluvit, ale tady už to nikdo poslouchat nechce, nikdo nechápe, jak moc pro mě je těžké (prostě už je to pryč, nezměním to, tak proč to dál řešit), právě proto píšu sem, kde mě aspoň pár lidí chápe...

Tak pište ,pište ,pište
Pište jaká byla kobyla,uklidnující vzpomínky. Pište ,jak ona se má a vy jste ji připravila ,že jsou s ní kupci spokojení. A jak pro vás by to asi šlo ,dostat se znova ke koním .Pomoc někde v útulku,já tedy tyhle organizace nesnáším ,ale určtě by vás tam kydat nechali. Probírejte varianty,co by kdyby ,jak by,až by ......
Cokoli se vám honí hlavou ,vypište
Tím se vám to časem porovná
A tohle forum to klidně snese

Hodně sil turistko, držím pěsti. Jednou je hůře, jednou je lépe. Takže věřte, že bude zase líp

Proč hodnotíte pomoc druhému s koněm jako vlastní ponížení? Jako chápu, že o pronajatém koni nemůžete rozhodovat jako o vlastním, ale je to obchod, nic ponižujícího na tom nesedávám. A když nejste spokojená, můžete hledat jinde neco lepšího.
A že pronájem jednou skončí, s tím se musí počítat, je třeba se neupínat na cizího koně tak moc.
Vy se bez koní trápíte, ale nechcete si nijak pomoct a jen to trápení vědomě prohlubujete tou důslednou abstinencí od toho prostředí. Proč?

Dotaz napsal(a):
Proč hodnotíte pomoc druhému s koněm jako vlastní ponížení? Jako chápu, že o pronajatém koni nemůžete rozhodovat jako o vlastním, ale je to obchod, nic ponižujícího na tom nesedávám. A když nejste spokojená, můžete hledat jinde neco lepšího.
A že pronájem jednou skončí, s tím se musí počítat, je třeba se neupínat na cizího koně tak moc.
Vy se bez koní trápíte, ale nechcete si nijak pomoct a jen to trápení vědomě prohlubujete tou důslednou abstinencí od toho prostředí. Proč?

Pokud má někdo takové psychické problémy, jako má zakladatelka, tak má dlouhodobě úplné vnímání reality než "normální" člověk. To nemůžete pochopit, dokud to nezažije nebo nemá dostatečné vnímání toho druhého (ale nemít to neznamená být špatný, to je prostě vrozené v různé míře). Proto chápu, že momentálně vnímá půjčení koně jako ponížení, i když je to blbost.
Osobně psychicky nemocná nejsem, ale umím si představit, co umí udělat deprese - nezažila jsme to nikdy naplno, ale měla jsem v životě okamžik, kdy se mi najednou zhroutil svět a já jsme jen několik dnů ležela v posteli a fakt jsme chtěla nebýt...nedokázala jsem pít, ani spát, ani jíst, chodit, umýt se, nic. A vše jsem viděla černější a daleko horší, než to opravdu bylo. Ta psychická bolest je častokrát daleko horší než fyzická. Ale pak se to najednou zlomilo a já to začala vidět úplně jinak a začala jsem makat na tom, abych to zpracovala co nejlépe.

Velice kvituju, že se zakladatelka snaží a že si řadu věcí, co jí tu píšeme , uvědomuje. Čeká jí na sobě hromada práce. Ale ona to časem zvládne. Důležité je, že to ví rozumově. Tady se ale musí sejít srdce s rozumem a v tem okamžik teprve vyhraje a dokáže se dostat sama přes sebe. Já si fakt myslím, že na tom maká.

A je to krátká doba. A jak říkám. Pokud člověk ke koním patří, tak si ho stejně dřív nebo později stáhnou.

poppi napsal(a):
Pokud má někdo takové psychické problémy, jako má zakladatelka, tak má dlouhodobě úplné vnímání reality než "normální" člověk. To nemůžete pochopit, dokud to nezažije nebo nemá dostatečné vnímání toho druhého (ale nemít to neznamená být špatný, to je prostě vrozené v různé míře). Proto chápu, že momentálně vnímá půjčení koně jako ponížení, i když je to blbost.
Osobně psychicky nemocná nejsem, ale umím si představit, co umí udělat deprese - nezažila jsme to nikdy naplno, ale měla jsem v životě okamžik, kdy se mi najednou zhroutil svět a já jsme jen několik dnů ležela v posteli a fakt jsme chtěla nebýt...nedokázala jsem pít, ani spát, ani jíst, chodit, umýt se, nic. A vše jsem viděla černější a daleko horší, než to opravdu bylo. Ta psychická bolest je častokrát daleko horší než fyzická. Ale pak se to najednou zlomilo a já to začala vidět úplně jinak a začala jsem makat na tom, abych to zpracovala co nejlépe.

Velice kvituju, že se zakladatelka snaží a že si řadu věcí, co jí tu píšeme , uvědomuje. Čeká jí na sobě hromada práce. Ale ona to časem zvládne. Důležité je, že to ví rozumově. Tady se ale musí sejít srdce s rozumem a v tem okamžik teprve vyhraje a dokáže se dostat sama přes sebe. Já si fakt myslím, že na tom maká.

A je to krátká doba. A jak říkám. Pokud člověk ke koním patří, tak si ho stejně dřív nebo později stáhnou.

Já jsem si to zažila, a proto myslím, že není od věci upozornit na chybný myšlenkový nebo emocionální konstrukt, který situaci nepomáhá/vytváří/horší. To je mj. i princip psychoterapie - všimnout si, zrevidovat a jinak nastavit tyhle automatické ci naučené vzorce.

Nemít vlastního koně, pronajmout si cizího, jezdit u někoho prostě ponižující není. Když tohle pochopí, pak se jí snáze podaří najít vhodnou dvojici (majitel+kůň), její svět se zlepší.
Jsou majitelé, co ocení, že jiný dojede na kování, že se postará, i když je kůň nemocen, nebo ocení zkušenějšího jezdce, co koně příjezdí, nebo něco nového naučí. B-rider nemusi být totiž jako člověk béčko.

Jestli jste si to zažila, tak se omlouvám. Ale já si stejně myslím, že zakladatelky problém banalizujete. Ne že byste neměla pravdu, to máte....ale ona je na cestě a ještě na jejím úplném začátku, kdy to prostě zatím nedokáže.
To je jako když nedokážete pochopit, že si kamarádka nachází pořád ty samé b.bce. Také si prostě nemůže pomoc. Není prostě ve fázi uvědomění jako Vy a není to tedy schopná vidět tak, jak to je...také je na začátku cesty.
A autorka příspěvku nereaguje jako takový ten běžný psychicky nemocný člověk, který se jen lituje. To je základ úspěchu.

Zakladatelko, neklesejte na mysli :) koně člověku ukradnou srdce, a co je horší, ukradnou mu i duši. A to vám pak není pomoci a ještě budete ráda třeba za ňuchání nějakého stařečka. Nelze žít jen v tom, že já to dělám nejlépe. Pořád je určitě několik lidí, kteří to dělají ještě lépe, a u nich lze s pokorou rozvíjet svůj koňský um a hasit žízeň po koňské společnosti :))

poppi napsal(a):
Jestli jste si to zažila, tak se omlouvám. Ale já si stejně myslím, že zakladatelky problém banalizujete. Ne že byste neměla pravdu, to máte....ale ona je na cestě a ještě na jejím úplném začátku, kdy to prostě zatím nedokáže.
To je jako když nedokážete pochopit, že si kamarádka nachází pořád ty samé b.bce. Také si prostě nemůže pomoc. Není prostě ve fázi uvědomění jako Vy a není to tedy schopná vidět tak, jak to je...také je na začátku cesty.
A autorka příspěvku nereaguje jako takový ten běžný psychicky nemocný člověk, který se jen lituje. To je základ úspěchu.

Zakladatelko, neklesejte na mysli :) koně člověku ukradnou srdce, a co je horší, ukradnou mu i duši. A to vám pak není pomoci a ještě budete ráda třeba za ňuchání nějakého stařečka. Nelze žít jen v tom, že já to dělám nejlépe. Pořád je určitě několik lidí, kteří to dělají ještě lépe, a u nich lze s pokorou rozvíjet svůj koňský um a hasit žízeň po koňské společnosti :))

Nemáte se proč omlouvat, tak to prostě je, někdo má kratší nohu, jiný chodí/chodil na psychiatrii. :)
Já vím, že si k tomu musí dojít sama, proto se jí ptám, jak se ptám, aby se zamyslela nad tou situací, kterou vnímá mylně. Je dobrý zjistit, proč to člověk tak má, i když u jiného by stejnou situaci vnímal odlišně.

Ja treba cizí koně taky ne. Mohla bych. A i celkem neomezene leckde. Ale neni to muj kun a pak me to nebavi a neni to ono. V tomhle Turistku naprosto chapu. Ja treba smikla kone. Nemela jsem sveho nechodím nikam. Misto toho mam hejna hadu. Naplnuje me to stejne byt jinak. A stesk po konich neni. A az budou podminky. Jestli budou. Bude zas i kůň.

Dotaz napsal(a):
Já jsem si to zažila, a proto myslím, že není od věci upozornit na chybný myšlenkový nebo emocionální konstrukt, který situaci nepomáhá/vytváří/horší. To je mj. i princip psychoterapie - všimnout si, zrevidovat a jinak nastavit tyhle automatické ci naučené vzorce.

Nemít vlastního koně, pronajmout si cizího, jezdit u někoho prostě ponižující není. Když tohle pochopí, pak se jí snáze podaří najít vhodnou dvojici (majitel+kůň), její svět se zlepší.
Jsou majitelé, co ocení, že jiný dojede na kování, že se postará, i když je kůň nemocen, nebo ocení zkušenějšího jezdce, co koně příjezdí, nebo něco nového naučí. B-rider nemusi být totiž jako člověk béčko.

Najdou se totiž i takovéto nabídky. Prakticky by měla koně plně k dispozici...
https://zvirata.bazos.cz/inzerat/148025262/pronajem.php